Poutní místo Svatý kámen, kde rozestupující se balvan zvěstuje konec světa
3. leden 2020 | Tereza Marková 4.8 min | Historie
Když se řekne „Jižní Čechy“, každému se hned vybaví jeden z nejkrásnějších krajů České republiky. Notoricky známý a přesto nikdy ne úplně probádaný. Spousta nádherných míst, na kterých si člověk uvědomí, jak je ta naše republika úžasná a jedinečná. Hrad Zvíkov, Třeboňské rybníky, Hluboká nad Vltavou, Červená Lhota, zámek Kratochvíle, Český Krumlov nebo malé město Dolní Dvořiště, kde se právě nacházím. Cílem mé cesty je Svatý kámen. Místo, které je odsud „co by kamenem dohodil“.
Možná si řeknete: „Proč právě tam, když v Jižních Čechách je tolik významnějších míst?“ Vysvětlení je velmi jednoduché. Svatý kámen není jen tak ledajaký kámen. Jsou to dvě rozestupující se poloviny obří žuly s budoucnost předpovídající legendou.
„Až se kameny rozestoupí, nastane konec světa.“
Už samotná představa tohoto proroctví ve mně budí respekt a evokuje spoustu otázek. „Je to pravda nebo mýtus?“ A taky jednu zcela zásadní otázku: „Jak daleko jsou v tuto chvíli obě půlky kamene od sebe?“
Od Jiljí až ke Svatému kameni
Je vlídné počasí, teplota asi 4 stupně nad nulou. Svítí sluníčko, je krásná viditelnost, do Rakouska je to vzdušnou čarou slabý kilometr. Nacházím se v Dolním Dvořišti, u kostela sv. Jiljí a vyrážím směr Svatý kámen.
Čeká mě necelých 5 kilometrů cesty. Vedlejší silnice ubíhá příjemně, dokonce to vypadá, že tímto směrem mířím jen já sama. Rychnov nad Malší. Tady u kostela sv. Ondřeje odbočit vpravo a bude mi zbývat poslední úsek, na němž 6 malých kapliček, a meta mé cesty bude na dosah. Úzká, mírně klikatá, skoro by se dalo říct romantická cesta mezi loukami, je po bocích lemována malými bílými kapličkami. Jsem zde. Přede mnou cedule Svatý kámen. Ujedu ještě pár metrů a jsem u cíle. Po pravé straně malá kaplička a za ní romantický kostelík. Zastavuji u Hostince u Lípy. Typicky vesnická hospůdka má typicky zavřeno.
Jedna paní povídala….
Doufám jen, že v kostelíku nedopadnu podobně, a že má cesta nebyla marná. Mám štěstí. Stojím před barokním kostelem sv. Panny Marie Sněžné, který tu stojí již od roku 1701. U kostelíku potkávám milou starší paní, která jde položit kytku na oltář. Je to místní rodačka, jejichž rod tu žije od nepaměti. Dovídám se zajímavé věci ….
Prý se tady povídá, že někdy kolem roku 1500, kdy tu nebylo nic, jen pastviny a chýše domorodců, se právě zde, na velkém kameni, zjevila Panenka Maria i s doprovodnou skupinou andělů. Kolem ní silná nebeská záře. Zanedlouho po této události se kámen rozpadl na dvě poloviny, které od sebe ležely vzdáleny sotva dvě desítky centimetrů. S postupem let si lidé všimli, že se od sebe pomalu vzdalují. Říká se, že až ustoupí tak daleko, že mezi nimi projede vůz se senem, nastane konec světa.
Uplynulo dalších sto let a jednoho dne, roku 1634, zedník ze sousedního Rychnova si chtěl zaopatřit dřevo na topení. Vzal sekyru a bezohledně porazil strom, který rostl poblíž kamene. Doma rozštípal dříví na polínka, a když s nimi jednoho dne topil, stala se hrozná věc. Jeho malá dcerka se připletla k ohni tak neopatrně, že na ní začaly hořet šaty. Těžce popálené dítě bylo dlouho v ohrožení života. Zoufalý otec tušil, že je to trest za ten pokácený strom. Vrátil se zpět na místo činu, aby poprosil Pannu Marii o odpuštění a modlil se za život a uzdravení své dcery. Ta se opravdu uzdravila a lidé začali toto místo uctívat a nosit zde velké množství finančních i věcných darů, květin a obrázků, a taky se modlit a žádat o pomoc.
O 19 let později nechala Matka představená z ženského kláštera v Českém Krumlově tento balvan obezdít a vystavět nad ním jednoduchou kapličku. Ta brzy zájmu lidí nedostačovala a tak došlo na stavbu kostela i s přilehlým klášterem. Válka a poválečná léta se na těchto končinách tak negativně podepsala, že v roce 1949 bylo toto poutní místo zrušeno a obnoveno až v roce 1993, kdy došlo i k jeho vysvěcení.
Interiér kostela
Buď vůle tvá
S netrpělivostí vstupuji dovnitř svatostánku. V těchto mystických místech na vás dýchne jiný svět. Chladný, svěží vzduch kostela kontrastuje s žárem všudypřítomných svíček. Je krátce po Vánocích a tady doznívá jejich sváteční atmosféra. Panuje tu pokora, klid a pocit jistoty. I ti bezbožní musí cítit, že vstoupili do prostoru, kde jsou pouhými hosty. Věčné světýlko a spousta svatých obrázků na stěnách, umocňuje tajemnou atmosféru.
Před sebou vidím velký balvan, vlastně dva. Ve skrytu duše jsem doufala v malinkou mezírku mezi jeho polovinami. Mýlila jsem se. Ač nepatřím k nejútlejším, procházím mezi nimi až velmi lehce. Odhadem může mít otvor tak 80 cm. V ruce svírám malinkého andílka z korálků, kterého pokládám k nohám Panenky Marie. Cítím v sobě velkou pokoru, myslím na svou rodinu, hlavou se mi vrací spousta myšlenek, proseb a přání. Chvíli postojím a v tu chvíli jakoby zůstal stát i čas.
Do kostela vchází dva lidí a míří přímo k balvanu. Další zvědaví. Očima se s tímto magickým místem rozloučím a vycházím ven, abych poděkovala staré paní za příběh. Už tady není. Nasedám do auta a vracím se zpět k domovu. V myšlenkách jsem stále u Svatého kamene, kde jsem cítila velmi silnou pozitivní energii. Myslím, že ta cesta za to stála.
Autor: Tereza Marková
