Tajemný vrch Velíz – svědek dávné minulosti českých dějin

Pohlédneme-li od lesa Dražovky nad Hořovicemi k severu, otevře se nám krásné panorama křivoklátských lesů a vrchů. Na hřebínku v údolí upoutá náš pohled známá silueta hradu Točníku a vpravo za ním výrazný osamělý vrch. Svou nadmořskou výškou 595 m tvoří krajinnou dominantu. Dnes se mu říká Velíz, ale ještě před stovkou let byl nazýván Velis. Už tisíc let stojí na planině pod jeho vrcholem křesťanský kostelík, ale ten starší název kopce lépe vystihuje jeho původ a úlohu v době mýtické, v době předkřesťanské.

V době osídlení Čech starými slovanskými kmeny se nám Velíz představuje jako kopec, na jehož holém vrcholu plál oheň, který nesměl nikdy uhasnout. Byl tu posvátný háj, kam byly přinášeny oběti pohanskému bohu jménem Veles uctívanému jako ochránce stád dobytka. Veles, méně často zvaný též Volos, byl bohem východních Slovanů, v hierarchii bohů hned druhý po Perunovi. Uctíván byl především na Kyjevské Rusi včetně Běloruska a Pobaltí a jeho kult zasahoval i do střední Evropy. Jak dokládá smlouva mezi starou Rusí a Byzancí z roku 907, byl Veles považován nejen za ochránce stád, tehdy vlastně základního majetku, ale i za garanta slibů a přísah. Jeho idol či symbol stával prý nedaleko Kyjeva a na konci 10. století, když Rus přijala křesťanství východního ritu, byl na příkaz samotného knížete svržen do vod řeky stejně jako idol Perunův. Na místo Velese nastoupil u východních Slovanů křesťanský světec Blažej, rusky Vasilij podle řeckého Basileios. Na paměť pohanské minulosti byl 28. června 2003, v roce tisícího výročí počátku křesťanské historie Velízu, skupinou berounských nadšenců vztyčen na severovýchodním konci vrcholového hřebene nový symbol pohanského boha.

Křesťanské dějiny Velízu začínají na přelomu 10. a 11. století. Byla to pro Čechy tragická doba. Kníže Boleslav II., zvaný Pobožný, který zemřel roku 999, zanechal tři syny a následující léta byla poznamenána jejich vzájemnými krvavými boji o moc. Na knížecí trůn nastoupil nejstarší z nich, Boleslav III. Byl to neobyčejně zlý, krutý a omezený muž, který viděl největší nebezpečí ve svých bratrech. Jaromíra nechal vykleštit a nejmladšího Oldřicha pozval na hostinu, při níž ho chtěl zavraždit v lázni. Jeho úklady však byly prozrazeny a tak Oldřich i s matkou Emmou a bratrem Jaromírem stačili uprchnout do bezpečí k bavorskému dvoru. Ryšavec Boleslav svou krutostí brzy popudil proti sobě všechny v zemi a na jaře roku 1002 musel také uprchnout před obecným povstáním proti své osobě. Čechy bez vládce se staly předmětem cizích zájmů, především německých a polských. Polský kníže Boleslav Chrabrý využil toho, že německý královský trůn se právě uprázdnil po nečekané smrti mladého Oty III., a navrhl Čechům za vladaře jakéhosi Vladivoje, údajně polského knížecího rodu a po matce Přemyslovce. Záhadný Vladivoj skutečně na český trůn usedl. Jeho minulost se nikdy nepodařilo odhalit, jeho budoucnost byla velmi krátká. Tento notorický opilec se sice za několik měsíců upil k smrti, ale za tu krátkou dobu dokázal nejen zhatit plány Boleslava Chrabrého, nýbrž také nadlouho podrýt základy české státnosti. Jakmile totiž usedl na německý trůn král Jindřich II., Vladivoj uznal jeho svrchovanost a požádal ho, aby mu Čechy udělil v léno. Německý král mu pochopitelně rád vyhověl. Po Vladivojově smrti se mohla kněžna Emma s oběma syny, Jaromírem a Oldřichem, vrátit do vlasti z vyhnanství v Bavorsku. Jaromír jako starší usedl na knížecí stolec, ale jen nakrátko. Vývoj událostí totiž nevyhovoval plánům polského knížete, který si v této situaci vzpomněl na vyhnaného Boleslava Ryšavého a doslova na bodácích svých vojáků ho opět přivedl do Prahy. Jaromírovi nezbylo, než znovu uprchnout. A právě do této krátké Jaromírovy vladařské epizody podle starých vyprávění zasáhl Velíz.

Českého knížete tehdy pozvali na lov příslušníci rodu Vršovců. Vršovci byli dlouholetými nepřáteli Přemyslovců, ale k Jaromírovi se chovali velmi vlídně. Nic netušící kníže s nimi skutečně vyjel, ale téhož rána se probudila jeho manželka z živého snu, v němž se jí zjevil svatý Jan Křtitel a vyzval ji, aby za Jaromírem ihned vyslala družinu věrných ozbrojenců, protože mu hrozí smrtelné nebezpečí. Kněžna varování uposlechla. Vršovci zatím s Jaromírem dorazili na vrchol Velízu. Toto místo si prý vybrali proto, že přijali křesťanství jen naoko. Ve skutečnosti zůstali pohany a tady hodlali Jaromíra v posvátném háji, kam měli přístup jen zasvěcení, přinést jako oběť svým bohům. Odhodili přátelskou masku a z radosti, jak snadno se knížete zmocnili, uspořádali bujarou pitku. Strhali z Jaromíra šaty a připoutali ho za ruce a nohy ke čtyřem kůlům zaraženým do země. Potom začali nebožáka přeskakovat na svých koních a týrat ho.

Shodou okolností v té době pobýval v lesích na stráních Velízu knížecí myslivec Hovora. Ten zaslechl nebývalý ruch na vrcholu kopce a vyjel se tam na svém koni podívat. Nezpozorován zjistil, co se děje, a jako věrný služebník se ihned vydal hledat pomoc. Brzy se setkal s četou ozbrojenců, kterou za Jaromírem vyslala kněžna. Domluvil se s nimi, že pojede napřed a zvukem své trubky jim dá znamení, kam mají jít. Stalo se. Vršovci si mezitím vymysleli novou zábavu. Přivázali knížete ke starému dubu a vystřelovali na něj své šípy. Jaromír se ve chvílích nejvyšší úzkosti začal modlit k nejstaršímu ze světců, kterého si nejvíce vážil, ke svatému Janu Křtiteli. Ten ho skutečně vyslyšel, postavil se před něj a všechny střely zachytával do svého pláště. Když se na místě objevil Hovora, Vršovci ho ihned zpozorovali a zajali. Rozhodli se, že ho jako nežádoucího svědka oběsí. Zajatému myslivci však nemohli odmítnout poslední přání. Bylo zcela prosté, chtěl si jen třikrát zatroubit na svou trubku. Hovora troubil dlouho, velmi dlouho. V přestávkách mezi troubením řečnil a činil poslední vůli. Když zatroubil naposled, rozhrnula se křoviska a Velíz ovládla knížecí družina. Překvapení Vršovci byli dílem pobiti a dílem zajati. Zachránil se jen jediný, jejich vůdce a vladyka Kochan. Podařilo se mu ukrýt v nedaleké jeskyni, kde se zahrabal do navátého listí, a potom uprchl z území kmene Čechů.

Knížecí družina naložila svého polomrtvého pána na vůz a odvezla na Vyšehrad, aby se vyléčil z utržených ran. Z vděčnosti za záchranu života Jaromír pak udělil věrnému Hovorovi dědičně úřad lovčího v lesích kolem Zbečna a na Velízu založil kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Tak to vypráví jedna z verzí pověstí o počátcích křesťanského Velízu. Historické zařazení této události je však sporné. Jaromír totiž v té době obsadil český trůn jen na několik týdnů. V listopadu 1002 tu byl ještě záhadný Vladivoj a koncem ledna 1003 už polský Boleslav Chrabrý vojenskou silou vnutil Čechům zpět svého ryšavého jmenovce Boleslava III., jehož krutovláda však skončila už po dvou nebo třech měsících. Pak český trůn na půl druhého roku obsadil samotný vládce Polska. Jaromír se stal znovu knížetem v září 1004 a vládl osm let. V té době zřejmě založil velízský kostelík nebo spíše kapli. Kaple zasvěcená Narození sv. Jana Křtitele tu však s určitostí stála v roce 1037, kdy jí Jaromírův synovec, kníže Břetislav I. věnoval benediktinskému klášteru v Ostrově u Davle. Benediktini pak na Velízu zřídili svůj pobočný klášter v čele s proboštem. Současně tu však patrně existoval i knížecí dvůr. Původní církevní stavby byly nepochybně jen dřevěné, a to jak kaple tak i k ní příslušná poustevna. Kamenné stavby byly vybudovány až ve 13. století, právě v době, kdy románský sloh začal ustupovat novému slohu gotickému. Nový kostel měl v průčelí dvě románské věže, kněžiště však bylo již zaklenuto gotickou křížovou klenbou a raně gotický je i vstupní portál. V témže slohu byly vystavěny i dva bloky proboštství ve tvaru písmene L, které probíhaly souběžně s kostelem a jeho průčelím.

Velíz patřil k významnějším lokalitám raně středověkých Čech. Býval tu knížecí lovecký dvůr, který zanikl patrně po vybudování kamenných budov benediktinského proboštství. Klášterní objekty tu stály až do husitských válek, zachovala se i jména zdejších proboštů z doby mezi lety 1358 a 1418. Kostel i proboštství byly vyvráceny husity údajně již v roce 1421 krátce po zničení dosti vzdáleného mateřského kláštera ostrovského. Pravděpodobnější však je, že se tak stalo až roku 1425 v souvislosti s husitským obléháním nedalekých hradů Žebráku a Točníku. V každém případě zpustošený Velíz přestal být roku 1425 církevním majetkem a byl připojen k točnickému panství. Na jeho temeni stály téměř po dvě staletí jen zříceniny.

Teprve v roce 1603 hlásil purkrabí spojených panství Točník, Zbiroh a Králův Dvůr, že poddaní žádají vrchnost o pomoc při obnově kostela na Velízu. Bylo jim vyhověno a za dva roky byl již kostel nejen opraven, ale i vybaven novým zvonem vážícím 15 centů, který dodal mistr Matouš Flemík z Rakovníka. Tehdy to však byl kostel utrakvistický, poněvadž naprostá většina obyvatel vesnic pod kopcem se hlásila k protestantům a svou víru si uchovávala i v době rekatolizace po bělohorské bitvě. Příběh z roku 1651 vypráví, jak si tehdejší krajský hejtman umínil, že přivede všechny obyvatele k pravé víře katolické. Osobně obešel všechny vesničany a přesvědčoval je. Ti mu přikývli a spokojený hejtman povolal na Velíz katolického kněze, aby sloužil mši. Překvapen pak zjistil, že kněz je v kostele sám. Vesničané kromě dětí a čeládky, která se musela starat o hospodářství, odešli v tu dobu do lesů. Katolická víra se prosazovala v kraji skutečně jen velmi ztěžka. Ještě o Vánocích roku 1775 přistihl rychtář ve vsi pod kopcem velké shromáždění sousedů u krejčího Jana Kotase, který předčítal z reformačních knih. Celá společnost pak skončila ve vězení a to zbývalo už jen 6 let do vydání tolerančního patentu císaře Josefa II.

Průběh 18. století přinesl velízskému kostelu velké změny. Zatímco husity zničený klášter již nikdy nebyl obnoven, starobylý kostel čekala velká barokní přestavba. Ještě předtím, v roce 1751, se jeho zasvěcení změnilo nebo spíše rozšířilo o českého patrona sv. Václava. V letech 1770-1774 byl kostel přestavěn téměř k nepoznání. Mezera mezi románskými věžemi byla totiž zazděna a tak vznikla věž jediná, která byla zakončena barokní cibulovou bání. V době vlády císaře Josefa II., kdy byla řada kostelů rušena, byla kupodivu na Velízu naopak v roce 1787 postavena z prostředků náboženského fondu budova fary. Jako první farář sem přišel františkán z Hořovic, páter Jarolím Ulrich. Po 21 letech ho vystřídal vlastenecký kněz a významný buditel Vojtěch Nejedlý ze Žebráku a působil tu 5 let. V té době ho na Velízu navštěvovala řada osobností českého národního obrození, mezi nimi Josef Dobrovský nebo Josef Jungmann.

Roku 1857 zaklepal na dveře velízské fary kněz na odpočinku Václav Krolmus. Bylo mu tehdy 70 let a zdejší farář Josef Dmych býval jeho spolužákem na studiích. Krolmus byl skutečně neobyčejný kněz i člověk. Narodil se roku 1787 v Březince na Mladoboleslavsku, jako mladý kněz vystřídal řadu působišť a nakonec zakotvil na dosti zapadlé faře ve Zvíkovci, vsi nad Berounkou na severu Rokycanska. Krolmus byl velmi svérázný kněz a svým počínáním vzbuzoval velkou nevoli svých nadřízených. Nebylo divu, vždyť to začalo už tím, že jako vlastenec a ctitel českého jazyka odmítal sloužit mše latinsky. Pokračovalo to přátelením s nekatolíky, které zašlo tak daleko, že se zúčastňoval evangelických bohoslužeb a měl na nich dokonce vlastní promluvy. Ani to nebylo všechno. Dalším jeho prohřeškem bylo, že si dovolil veřejně kritizovat habsburský císařský dvůr a v revolučním roce 1848 se stal dokonce členem národního výboru. Po porážce revoluce si odseděl několik týdnů ve vězení a jeho nadřízeným došla trpělivost. Pro dlouhou řadu prohřešků byl penzionován s nepatrným důchodem. Krolmus to nenesl příliš těžce, mohl se alespoň naplno věnovat svým celoživotním zálibám, totiž českému národopisu a archeologii. Protože byl chudý doslova jako kostelní myš, využíval pohostinnosti svých přátel a spolužáků. Zájem o historii a archeologii ho přivedl i na Velíz. Strávil nějaký čas u přítele Dmycha a provedl tu první vykopávky. Jeho nálezy byly uloženy v Národním muzeu, s nímž dlouhá léta spolupracoval. Krolmus zanechal zápisy o svých velízských výzkumech v pamětní knize fary. I když byl jako archeolog amatérem a jeho zájmy byly silně ovlivněny romantismem, byl asi první, kdo potvrzoval dnes obecně uznávaný názor, že na Velízu bylo obětiště pohanského boha, v posvátném háji hořel oheň, který nesměl nikdy uhasnout a byly sem přinášeny bohu Velesovi zápalné oběti. Pověst o knížeti Jaromírovi vysvětloval tak, že sám kníže měl být pohanskými Vršovci obětován. Ve svých zápisech potvrzuje, že na Velízu skutečně existovala jeskyně, v níž se měl ukrýt vůdce Vršovců vladyka Kochan. Strop této jeskyně nebo spíše skalního převisu se však zřítil kolem roku 1850 prý krátce potom, co farář Dmych vyšel ven se skupinou návštěvníků. Místo, kde se jeskyně nacházela, se dodnes ukazuje na úpatí Bílé skály jižně od velízského kostela.

Václav Krolmus ve svých zápisech zachoval také zprávu o jakémsi sedlákovi z Kublova, který prý 14 let chodíval kopat do zřícenin kláštera na Velízu v naději, že najde poklad. Poklad sice nenašel, ale vykopal množství misek, džbánů a jiné keramiky, které ve vzteku nad neúspěchem svého konání zničil. Archeologové tak zřejmě přišli o řadu cenných nálezů.

Páter Krolmus rovněž potvrzuje, že existenci kláštera na Velízu umožnil zdroj vody. Nachází se tu totiž studánka zvaná Gothardka. Její jméno je starodávné a symbolické. Svatý Gothard byl totiž benediktinský světec z 11. století, původem bavorský mnich, který byl patronem stád. Býval zobrazován se zkroceným drakem u nohou, což má symbolizovat porážku pohanství. Gothardka  byla velmi pozoruhodná studánka. Ač na kopci, měla prý dost vody i v době, kdy ve vesnicích pod kopcem vysychaly studny. Dnes to žádná romantická studánka není. Nachází se za kostelem u hřbitovní zdi, je obezděná a uzamčená a slouží jako zdroj vody pro blízké stavení. Po roce 1842 vyrostla totiž v sousedství osamělé fary malá osada skládající se z několika samot.

Některé Krolmusovy dohady potvrdily už v roce 1860 výzkumy dalšího amatérského badatele Kaliny z Jätsteinu, který vykopal pod humusem silné vrstvy popela. Tento nález potvrzuje domněnku, že tu v dávné minulosti hořel posvátný oheň.

Šťastnější doby Velízu skončily po druhé světové válce. Fara od té doby už nebyla obsazována a celý církevní areál pustl. Další významnější událost přinesl až rok 1958, kdy bylo třeba opravit hřbitovní zeď. To byl impulz pro další výzkum, který tu pod vedením dr. Květy Reichertové z Archeologického ústavu ČSAV probíhal po devět let. Při něm bylo objeveno až 1 m vysoké zdivo objektu proboštství souběžného s kostelem a v něm dva prostory oddělené příčkou. Průzkum přinesl i nálezy starší. Kamenné broušené sekery potvrzují osídlení Velízu již v pravěku, nalezené bronzové a stříbrné záušnice z 10. století pak dosvědčují, že na místě jižního objektu proboštství se nacházelo raně středověké pohřebiště. V roce 1967 archeologické výzkumy ustaly a tak vykopané klášterní zdivo od té doby zarůstá trávou, křovinami a stromy.

Štěstí se začalo na Velíz usmívat zase v roce 1975, i když zprvu nesměle. V tom roce se totiž pustnoucí velízská fara stala pracovnou nadšence, akademického sochaře a restaurátora Karla Stádníka (1924-2011), který se specializoval na umělecká díla s náboženskou tématikou. Právě tento umělec rozhodující měrou přispěl nejen k záchraně objektu fary, který hrozil zřícením, ale nakonec i velízského kostela. Potřebnou opravu kostela se však podařilo uskutečnit až v roce 1990. Tehdy parta dobrovolníků pod odborným dohledem Karla Stádníka dokázala téměř nemožné. Během několika týdnů byly provedeny nejen opravy podlahy a elektroinstalace, ale i krovu, střechy a omítek. Už na sv. Václava téhož roku, tedy 28. září 1990, byl kostel otevřen a 13. října se v něm konala slavnostní mše, které se zúčastnil i tehdejší papežský nuncius Giovanni Coppa. Václav Krolmus by se nestačil divit, mše byla totiž sloužena staroslověnsky, snad tak jako před tisíci lety na začátku křesťanských dějin Velízu.

Akademickému sochaři Karlu Stádníkovi patří skutečně nehynoucí zásluhy za záchranu církevních staveb na Velízu. Nejenže dohlížel na provádění oprav, ale jako restaurátor také opravil křížovou klenbu kněžiště a objevil fragmenty vzácných fresek. Jeho zásluhou dnes září budova fary jako nová. A protože Karel Stádník byl nejen vzdělaný umělec, ale měl také potřebné svěcení, zajišťoval dokonce jako jáhen po nějakou dobu na Velízu duchovní službu. Nezbývá než doufat, že se najde důstojný pokračovatel, který nenechá Velíz opět zpustnout.

Velíz je opravdu krásné místo, kde z každého kamene dýchá historie a velebný klid. Z jeho jižní stráně se otevírá krásný pohled do dáli k Točníku a pásmu Brd. Obejití památných míst kolem vrcholu představuje pro vnímavého člověka nezapomenutelný zážitek. A dnes už opět nad posvátným vrchem bdí také staroslovanský bůh Veles.

 

 

 

Použité zdroje: