Křečovice – rodiště hudebního skladatele Josefa Suka

 

Křečovice jsou starobylá středočeská vesnice na Sedlčansku. Jsou doloženy již kolem roku 1350 i s gotickým kostelíkem sv. Lukáše a tvrzí rytířů Křečovických z Křečovic. Zatímco tvrz se během staletí proměnila v sýpku a později v obytný dům, kostel sv. Lukáše stále stojí. Dnes však má barokní podobu z 1. poloviny 18. století. Současná obec Křečovice se skládá ze 14 místních částí na šesti katastrálních územích, v nichž žije přes 800 obyvatel.

Psal se 4. leden 1874, když se místnímu řídícímu učiteli a regenschorimu Josefu Sukovi a jeho manželce Marii narodilo třetí a poslední dítě. Byl to syn a dostal po otci jméno Josef. Chlapec již v osmi letech projevoval značné hudební vlohy a od matky dostal housličky. Protože otec byl značně zaneprázdněn povinnostmi učitele ve škole i na kůru křečovického kostela, ujal se hocha místní muzikant, „šumař“ Plachý. Brzy se dostavily výsledky, které zaujaly i otce.

Tak se stalo, že již roku 1885 byl jedenáctiletý chlapec přijat na pražskou konzervatoř. Tam studoval hru na housle u Antonína Bennewitze, harmonii u Josefa Foerstra a hudební skladbu u Karla Steckera. Teprve roku 1890 však šestnáctiletý mladík vstoupil do opravdového světa hudby, když byl přijat do kompoziční třídy Antonína Dvořáka. Dostalo se mu nejlepšího vyškolení a uvedení do komorní hry. Mimoto se Suk sám zabýval tvorbou skladeb klavírních a komorních. Se spolužáky z konzervatoře založil smyčcové kvarteto, které později pod názvem České kvarteto šířilo slávu české hudby téměř po celém světě. Suk u partu druhých houslí zůstal jeho členem přes 40 let.

Od raného mládí se Suk věnoval také kompozici. Je známo, že již v 15 letech složil pro kůr v rodné vsi Křečovickou mši, v pozdějších letech ji však přepracoval. Ohlas téměř světový měla jeho smyčcová serenáda z roku 1892, kdy byl osmnáctiletý. A pak přišla proslulá symfonická hudba ke hře Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Posluchač z každého jejího tónu pozná, že za jejím vznikem stála láska. A má pravdu.

V roce 1894 se z dvouletého pobytu v Americe vrátil na konzervatoř Antonín Dvořák s členy své rodiny. Vrátila se i jeho dcera Otilie, tehdy 16letá Otylka, která byla Sukovou láskou. Suk jí ještě v témže roce daroval svoji fotografii s věnováním, která se dochovala. Prožíval svá nejšťastnější léta a tvořil nejkrásnější melodie. Zároveň pilně koncertoval s Českým kvartetem a vždy se rád vracel do Křečovic, kde mu otec roku 1895 pořídil domek, aby měl kde odpočívat po cestách a měl také klid pro kompozici.

Jeho city k Otylce byly opětovány a tak se 17. listopadu 1898 v novoměstském kostele sv. Štěpána konala svatba. Otylce bylo právě dvacet a Sukovi o čtyři více. Novomanželé pobývali střídavě v Praze a v Křečovicích. V témže roce měla premiéru Zeyerova hra Radúz a Mahulena se Sukovou hudbou. Její melodie Suk roku 1899 upravil do čtyřdílné suity, aby mohly být prováděny koncertně, a nazval ji Pohádka.

K této době se váže známá historka, která tvrdí, že se Otylce dvořil také stejně starý Zdeněk Nejedlý. Ta však dala přednost Sukovi a Dvořák ho údajně vyhodil z bytu. Pravdivost historky je sice sporná, ale pravdou je, že budoucí hudební vědec a kritik proslul celoživotní, až nenávistnou kritičností k Dvořákovu dílu, které označoval za konzervativní a proti němu vyzdvihoval jako národní a pokrokové dílo Bedřicha Smetany, který se shodou okolností narodil stejně jako Nejedlý v Litomyšli. Tento svůj názor prosazoval i v době po 2. světové válce, kdy se stal komunistickým ministrem školství a kultury. Historie však Dvořákovo dílo ohodnotila zcela jinak.

V roce 1901 skládal Suk hudbu k druhé Zeyerově hře Pod jabloní. Tentokrát nebyl námětem nadšen, považoval ho za příliš religiózní a málo dramatický. Jeho hudba však hru zachránila a Suk z ní také vytvořil suitu pro koncertní provozování. Zeyer se premiéry nedožil, zemřel koncem ledna 1901. Sukovi a jeho Otylce se o Vánocích v tom roce narodil syn, další Josef Suk.

V roce 1904 uvedl Suk svou symfonickou báseň Praga, která je oslavou hlavního města Českého království, avšak potom následovaly životní rány. Dne 1. května toho roku nečekaně zemřel jeho milovaný učitel a tchán Antonín Dvořák. Začátkem roku 1905 začal Suk skládat na jeho památku smuteční symfonii nazvanou Asrael podle anděla smrti, známého u křesťanů, židů i muslimů. Než ji však stačil dokončit, postihla ho další rána. Toho roku 6. července zemřela jeho milovaná Otylka na vrozenou srdeční vadu. Bylo to právě měsíc po jejích 27. narozeninách. Nadaná klavíristka a začínající skladatelka mu zanechala čtyřletého synka, několik drobných klavírních skladeb a spoustu vzpomínek, lásky a smutku. Pohřbili ji k otci do hrobky v arkádách Vyšehradského hřbitova.

Suk se po několika měsících vrátil ke kompozici symfonie Asrael. Původně zamýšlenou čtvrtou větu, která měla být oslavou Dvořákovy hudby, nahradil dvěma volnými větami, symbolizujícími smutek, utrpení, smrt, ale i útěchu a naději. Pětivěté dílo věnované „Vznešené památce Dvořákově a Otilčině“ a trvající přes hodinu bylo v premiéře uvedeno roku 1907.

Po roce 1905 v Sukově tvorbě převažují meditativně zaměřená díla, kromě Asraela především symfonická báseň Zrání, rozsáhlá Pohádka léta a dílo nazvané Epilog, na němž pracoval celých 13 let.

S houslemi v ruce poznal Suk hudební kulturu mnoha zemí. Kromě toho se roku 1922 stal profesorem skladby na pražské konzervatoři, kde byl později dokonce čtyřikrát zvolen i rektorem. Mezi jeho žáky patřili později proslulí skladatelé jako byli Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec a krátce i Bohuslav Martinů.

V roce 1932 se Sukovi dostalo neobvyklého vyznamenání, když jeho pochod V nový život získal na olympijských hrách v Los Angeles v hudební kategorii stříbrnou medaili, přičemž první cena nebyla udělena. Pochod původně vznikl roku 1919 pro Sokoly a pro olympiádu byl částečně upraven.

Bylo 29. května 1935, když si pro Josefa Suka přišla do jeho benešovského bytu nedaleko nádraží nečekaná smrt. Připomíná to pamětní deska nad vchodem do domu č. p. 739 v Husově ulici. Bylo mu teprve 61 let.

Z benešovského bytu byla rakev se zesnulým Mistrem vynesena 1. června 1935 a po rozloučení u místní sokolovny se vydala na cestu do Prahy. Tam byla prozatímně uložena v novoměstském kostele sv. Štěpána, právě v tom, v němž se roku 1898 konala Sukova svatba s milovanou Otylkou. Nikdy na ni nezapomněl a nikdy se už neoženil.

Suk se v Praze těšil velké úctě jako umělec i jako profesor nebo rektor konzervatoře. Proto mu Praha uspořádala slavnostní rozloučení. Konalo se 3. června v Panteonu Národního muzea za účasti tehdejšího ministra zahraničí Dr. Edvarda Beneše s chotí a dalších členů vlády, akademiků, členů parlamentu a zástupců vysokých škol. Nemocný prezident T. G. Masaryk zaslal z Lán soustrastný telegram. Po projevech a smutečním koncertu se rakev s Mistrem vydala v pohřebním voze na poslední cestu do Křečovic. Doprovázely ho ještě další dva vozy s věnci.

V Neveklově očekávalo auto se zesnulým Josefem Sukem na čtyřicet členů Selské jízdy, kteří přenesli rakev na vůz tažený třemi páry koní. K domu smutku v Křečovicích dorazil průvod až po 20. hodině. Křečovičtí hasiči přenesli rakev do Mistrova pokoje a položili ji na katafalk.

Následujícího dne 4. června 1935 se se zesnulým Mistrem rozloučily Křečovice. Nejprve byla rakev vynesena na připravený katafalk na návsi u pomníku padlých a po projevech zástupců obce byla přenesena do kostela sv. Lukáše, kde zazněl hudební program a smuteční řeč Sukova blízkého přítele, hudebního skladatele Vítězslava Nováka. Sukův hrob v blízkosti kostela byl ještě v tomtéž roce opatřen pozoruhodným náhrobkem ve tvaru lyry, jehož autorem byl Otakar Španiel.

Po Sukově smrti zažily jeho rodné Křečovice ještě jednou těžké časy. Za 2. světové války se ves stala součástí cvičiště vojsk SS a všichni obyvatelé se museli ke konci roku 1943 vystěhovat. Naštěstí toto období trvalo jen půl druhého roku.

Jediný Sukův syn stejného jména se jako vystudovaný inženýr věnoval správě cukrovaru a hudbu provozoval jen amatérsky. Postaral se však o to, aby se v prvním manželství narodil další Josef Suk, nazývaný Pepula (1929-2011). Ten se stal vynikajícím sólovým houslistou a violistou a zároveň zasvěceným interpretem houslových skladeb svých předků. Jeden čas také vedl vlastní komorní orchestr. Z druhého manželství Ing. Suka se pak narodil ještě syn Jan (*1951), který po studiu na filozofické fakultě působil jako český básník, esejista, literární kritik, filosof, literární publicista a redaktor.

V současnosti jsou v Křečovicích celkem čtyři místa, která připomínají slavného rodáka a hudebního skladatele. V objektu místní Základní školy Josefa Suka a mateřské školy se dochovala jeho rodná světnička. V roce 2000 byla podstatně upravena na náklady a podle návrhu Mistrova vnuka a houslového virtuóza. Zároveň byla vybavena dochovanými památkami. Rodná Sukova světnička je pravidelně přístupná vždy poslední květnovou neděli, kdy se koná každoročně v sousedním kostele sv. Lukáše vzpomínkový koncert na Mistra Josefa Suka. Jinak je rodnou světničku možno navštívit po dohodě s Obecním úřadem Křečovice. Přístup k ní vede přes hřbitov.

Nejznámější je Památník Josefa Suka (49.7220722N, 14.4767458E), který byl zřízen v jeho domku z roku 1895. Josef Suk se v posledních letech života usadil v Benešově a křečovický domek přenechal synovi. Ten tu pak nechal zřídit muzeum, které roku 1951 odkázal státu. V současné době ho spravuje České muzeum hudby, které je organizační složkou Národního muzea.

Samotný objekt č. p. 3 je stále majetkem Mgr. Jana Suka. Ten se svou rodinou umožňuje zájemcům prohlídku Památníku, který roku 2008 prošel rekonstrukcí. Expozice obsahuje původní nábytek, obrazy, Sukův klavír i osobní předměty. Dokumentována je aktivita skladatelská i působení v Českém kvartetu. Expozice je doplněna videoprojekcí. Dům je od roku 1940 opatřen pamětní deskou. Památník je přístupný veřejnosti vždy o sobotách a nedělích, jindy jen po telefonické dohodě.

Další připomínkou Josefa Suka je pochopitelně jeho hrob s náhrobkem v podobě kamenné lyry. Ten lze také zahlédnout za hřbitovní zdí ve filmové komedii Jiřího Menzela a Zdeňka Svěráka „Vesničko má, středisková“.

Na severovýchodním okraji obce v souběhu se silnicí do Strážovic najdeme ještě Sukovu alej. Dvě řady stromů tu byly vysázeny v roce 1938 u příležitosti 20. výročí vzniku republiky. Původně žáci místní obecní školy za pomoci hasičů vysázeli 17 lip a 8 ořešáků. Dnes přibližně 90 m dlouhé, stoupající stromořadí tvoří 22 vzrostlých lip. Lemují cestu vedoucí k mohyle skladatele Josefa Suka. Mezi stromy se nacházejí památné kameny s vytesanými jmény okolních vsí a názvy skladatelových děl.

Samotný pomník (49.7227361N, 14.4852944E) je vztyčen na nízké navršené homoli a dole zpevněn kamennou obezdívkou. Stoupá k němu deset kamenných schodů. Vlastní pomník stojí na čtvercové bázi, uprostřed níž je situován čtvercový podstavec v podobě třístupňové pyramidy. Na ní spočívá osmiboká podstava s čelním rytým nápisem „Hudba je tolik, jako modlitba“. Z podstavy vyrůstá kónická skála o čtvercovém půdorysu, členěná svislými rytými přímkami. Na horní části její čelní strany je nápis „J. SUK“. Celková výška pomníku je asi 6 metrů. Mohyla slavnému skladateli a houslistovi byla odhalena 26. května 1938. Od roku 1958 je spolu s alejí památkově chráněna.

V lednu 2024 uplynulo od narození Josefa Suka již 150 let, ale jeho hudba nezestárla. A v květnu uplyne 120 let od úmrtí jeho milovaného tchána Antonína Dvořáka.

 

 

Použité zdroje: