Příběh posledních mlynářů z hoslovického mlýna

Vesnici Hoslovice donedávna téměř nikdo neznal. Leží na návrší v podhůří Šumavy jihozápadně od Strakonic. Přímo nad západním okrajem vsi se zdvíhá zalesněný vršek, na němž v létě roku 2005 vyrostl štíhlý, 50 metrů vysoký kovový stožár mobilního operátora a na něm ve výši 29 metrů po 152 schodech volně přístupný ochoz rozhledny.

Ačkoli Hoslovice jsou starobylá ves doložená již roku 1352 v majetku řádu křížovníků s červenou hvězdou, nikdy neměly kostel. Na návsi však stojí památkově chráněná pozdně barokní kaple sv. Václava z 2. poloviny 18. století s hranolovou věží v průčelí v podobě z roku 1934. Před ní se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a kříž z 19. století. Tyto stavby by ale k proslulosti vsi nestačily.

Nejvíce tuto obec proslavil vodní mlýn. Jeho existence je prvně zmiňována již roku 1352. Ten současný nestojí přímo ve vsi, ale v údolí asi kilometr na jihovýchod. U Hoslovického potoka se tu nachází osada Podhoslovičky, kterou tvoří starý mlýn a čtyři chalupy. Mlýn je to opravdu starý, první zprávy o něm pocházejí již z roku 1654. Dodnes vypadá jako z pohádky. Zděná mlýnice se zázemím, sklepem a chlebovou pecí, přilehlá roubená obytná část s patrem, vedle roubený objekt s chlévy a kolnou a za malou brankou dvorek s roubenou stodolou. Všechny stavby jsou kryty doškovými střechami. Mlýnské zařízení zachované v původním stavu je prý jediné ve střední Evropě, které zůstalo také na původním místě.

Vývoj událostí způsobil, že dodnes si tu člověk připadá jako ve středověku. Mlýn byl od roku 1802 v majetku rodu Harantů, který sem přišel ze sousední vsi Střídky. Mlynář, který tu působil od počátku 20. století, měl celkem 12 dětí. Dvě z nich zemřely brzy po narození, třetí se nešťastnou náhodou utopilo v mlýnském náhonu a devět jich přežilo. Starý mlynář stejně jako jeho manželka zemřel brzy po 2. světové válce ještě před nástupem komunismu. Za války projevil velkou statečnost, protože v odlehlém mlýně, který Němci zapomněli zaplombovat, načerno mlel okolním sedlákům ukryté zbytky obilí, i když tím riskoval život celé rodiny. Po válce proti všem zvyklostem mlýn odkázal nejmladšímu synu Karlovi (1917-2005) s tím, že nejstarší František (1902-1984) tam bude mít doživotní výměnek. Bratři zůstali svobodní, zatímco ostatní sourozenci vesměs založili rodiny v okolních vesnicích. Oba bratři, velmi zdatní řemeslníci a velcí dříči, pak díky okolnostem prožili zvláštní život v neuvěřitelné izolaci. Naprostou ignoraci, kterou použil jejich otec vůči nacistům, projevili vůči komunistickému zřízení tak důsledně, že do mlýna nebyla zavedena voda ani elektřina. Jejich středověký způsob života po roce 1960 sdílela také jejich osamělá sestra Anna, vyučená švadlena, po níž tu zbyla kromě mlýnského zařízení a žentouru u stodoly jediná technická vymoženost, šicí stroj. Anna zemřela v roce 1982 a o dva roky později ve věku 82 let starší z bratrů František. Karel pak žil ve mlýně zcela sám ještě 20 let. Zemřel 5. ledna 2005 ve věku 87 let.

Téměř neuvěřitelný příběh posledních majitelů mlýna potvrzuje svědek, pražský fotograf Jaroslav Guth (*1940), který jako chalupář koupil chalupu vedle hoslovického mlýna začátkem 80. let 20. století. Jeho svědectví bylo v roce 2009 dostupné na internetu.

Jeho sousedé Karel a František Harantovi ho od počátku fascinovali. Vyvzdorovali si totiž na totalitní moci, aby je nechala žít jako robinzony. Státu neodvedli jedinou korunu na daních. Neměli občanské průkazy, neměli peníze, nikdy nenavštěvovali lékaře a nechodili nakupovat do obchodu. Jen petrolej na svícení a sůl dostávali od příbuzných, protože to jediné si nedokázali vyrobit.

Žít samotářsky, vyvarovat se jakéhokoliv styku s úřady, nedbat nařízení a zákonů se bratři Harantové naučili od otce za protektorátu. Mlynářská rodina s devíti dětmi nikdy neplnila povinné válečné dodávky státu. V době přídělového systému odmítli přijmout potravinové lístky i šatenky. Již tehdy říkali: Od nikoho nic nechceme a také nikomu nic nedáme. Tenkrát to ale ještě nemysleli tak doslova. Po celou válku totiž jezdili do hoslovického mlýna rolníci ze Strakonicka i Vimperska a Harantové jim načerno mleli skrovné zbytky obilí, které se sedlákům podařilo zatajit před protektorátními úřady.

Nejmladší Karel byl po otci uzavřený nemluva. Asi proto odkázal starý pan Harant mlýn i celé hospodářství právě jemu. František tam s ním pak zůstal na výměnku. Starý mlynář i mlynářka zemřeli krátce před komunistickým převratem. Hospodářství, které třicetiletý Karel a o patnáct let starší František převzali, bylo s mlýnem a šestnácti hektary polí nejbohatší v jinak chudičké vesnici.

Komunističtí vyvlastňovatelé obcházeli kolem Harantova mlýna hned pár dní po převratu. Mlynáři se k nim chovali, jako by byli vzduch. Nepustili je ani na dvůr. Když za nimi přišli na pole, Harantové se otočili zády a dál obraceli seno. Předseda tehdejšího místního národního výboru hlásil, že nerespektují členy výboru ani nikoho jiného a při jednání o vstupu do zemědělského družstva neodpovídají, takže není s nimi možné tuto otázku řešit. V roce 1952 byli bratři Harantové v Hoslovicích ze sedláků jediní, kdo do družstva nevstoupil. Jejich pozemky se ocitly uprostřed družstevních lánů. Když jednou kydali hnůj na pole, přijeli členové SNB (tehdejší název policie), obklopili je a vyzvali, aby opustili pozemek, na němž již mají družstevníci zaseto. Karel i František mlčeli a dále rozhazovali hnůj. Když kus páchnoucí mrvy dopadl na vyleštěnou holínku esenbáka, oba mlynáře zatkli s tím, že zaútočili na veřejného činitele. Byli posláni na převýchovu k Pomocným technickým praporům (tehdejší druh vojenské služby beze zbraně) do Komárna. Tam podle svědectví jiných Harantové odmítali pracovat jinak než dohromady. Když je chtěli roztrhnout, lehli si na beton a nic s nimi nesvedli.

Když je v roce 1954 propustili, Harantové odmítli náhradní půdu za pozemky, které jim družstvo zatím vyvlastnilo. Dál pásli krávy a sušili seno na zděděných polích, ignorovali výzvy úřadů, nepřejímali poštovní zásilky ani nechodili k volbám. To si však bolševická moc nemohla nechat líbit. Na jaře 1955 proto odvezli Karla a Františka do vazby. Prokurátor je obvinil hned z několika majetkových a hospodářských zločinů. Oba odmítli vypovídat a cokoliv podepsat. Rozzuřený prokurátor přikázal prozkoumat jejich duševní stav. V posudku lékaři detailně popsali, že Karel vyšetření promyšleně sabotoval. Oba bratři mlčeli. Experti nakonec usoudili, že netrpí psychickou chorobou. Jejich mlčení popsali jako účelovou reakci, kterou se snaží vyhnout nepříjemné situaci. Přesto soud v červenci 1955 zbavil Karla i Františka svéprávnosti pro duševní poruchu. Ve zdůvodnění rozsudku předsedající uvedl, že odmítají kladný postoj ke společnosti, třebaže jim vzniká škoda na majetku, na svobodě nebo jakékoliv jiné utrpení. Oba v důsledku toho tak nápadného postoje, při dnešním společenském zřízení a nazírání, nemohou plnit své záležitosti.

Soud se potom pokusil ustavit oběma bratrům z řad jejich početných sourozenců opatrovníka. Ten měl na Karla a Františka dohlížet a spravovat jejich majetek. Harantovská krev se ale vzbouřila. Všichni sourozenci pod různými záminkami odmítli. Po pěti letech bezradných pokusů najít opatrovníka se uvolil dohlížet na bratry tehdejší předseda místního národního výboru Hoslovice, který byl zároveň členem družstva. Harantové se k němu chovali, jako by neexistoval. Rok co rok kosili a sušili seno na družstevních loukách. Když jim ho družstevníci odvezli, začali znovu. V červnu 1962 Harantové vykáceli deset metrů dřeva z části státního lesa, která jim dřív patřila. Tehdejší policii došla trpělivost. Strakonický náčelník navrhl okresnímu prokurátorovi zavřít bratry do ústavu pro duševně choré. Každého v jiném koutě země. Prokurátor žádal nové prozkoumání duševního stavu Harantů. Soud proto opatrovníkovi uložil, aby opatrovance přiměl k provedení vyšetření. Ten zoufale soudci odepsal: "S vyšetřením úplně souhlasím, ale soud upozorňuji, že jmenovaní nikam dobrovolně nepůjdou, s nikým nejednají, zvláště ne se mnou. Navíc upozorňuji, že Harantové jsou chytřejší než já."

Pak se stalo něco zvláštního. Rada místního národního výboru v Hoslovicích navrhla prokurátorovi ponechat sourozence Harantovy v jejich osamělém životě, pokud by neohrožovali další okolí, i když jejich hospodářství pro veřejnost ničeho nepřináší. Po delším váhání prokurátor odpověděl, že na návrhu netrvá.

Od té doby Haranty nikdo na družstevních polích nespatřil. Stáhli se do mlýna, osévali kamenitý záhumenek, o který družstvo nikdy nemělo zájem. Po svém ústupu bratři důsledně prohlubovali svou izolaci od režimu. Zakázali obci, aby do jejich mlýna zavedla elektřinu a vodu. Družstvo jim podle zákona uložilo na knížku nějaké peníze za vyvlastněný dobytek. Bratři se jich nikdy nedotkli. K obživě jim stačil mlýn, nevelké pole, pět kusů krav, koza a pár slepic. Žili jako chudá vesnická rodina třicátých let. Když sklidili obilí, vymlátili ho cepem. Namleli mouku, z níž pak upekli chléb nebo buchty, občas uvařili slepici nebo kuře a pořád chroustali jablka. Z vymlácené slámy Harantové vyráběli došky na střechu obytné budovy, mlýnice i stodoly. Ještě v osmdesátých letech orali pluhem taženým párem volů. Když se jim rozbilo kolo od žebřiňáku, do večera si udělali nové.

Nejsložitější bylo udržet v chodu mlýnské zařízení, které nebylo modernizováno od počátku 20. století. V 70. letech jim ztrouchnivěla šest metrů dlouhá hřídel mlýnského kola. Harantové tehdy porazili v lese mohutný smrk a přímo na pasece z něj sekyrou a dlátem vytesali novou hřídel tak, že vypadala jako vysoustruhovaná. V roce 1979 se však mlýnské kolo zastavilo natrvalo. Tehdy se jim rozpadla podsejpka - plachta se speciální strukturou, jíž propadávala mouka do násypníků. To již bratři spravit nedokázali. Mouku ale dál mleli na ručním šrotovníku.

Odloučením od světa a veškerého technického pokroku Harantové zakonzervovali celý mlýn v naprosto autentické podobě z 30. let. Proto kolem brousili státní památkáři. Bratři je však nikdy nepustili dovnitř a jednou je dokonce hnali s pohrůžkou, že budou střílet.

Po zkušenostech s vyšetřením na psychiatrické klinice Harantové nevěřili ani doktorům. Nikdy nevyhledali lékařskou pomoc. Když si Karel zlomil rameno, nechal se ošetřit jen od sousedky Jany Hradecké, která pracovala jako zdravotní sestra a kterou znal již jako malou holku. Karel doktora nezavolal, ani když v roce 1984 umíral starší František. Když zemřel, asi na selhání srdce, Karel u něj proseděl celou noc. Ráno otevřel okno, aby vypustil Frantovu duši.

V roce 1986 soud ustanovil za Karlova opatrovníka synovce Vojtěcha od jedné ze sester. Ze záznamů v soudním archívu vyplývá, že krátce před revolucí dokázal zařídit strýci sociální důchod 775 korun měsíčně. Synovec mohl peníze se souhlasem soudu využívat k úhradě potřeb svého chráněnce a zbytek ukládat na vkladní knížku. Karel se ale o tom nikdy nedozvěděl, přijal totiž jen to, o co si sám řekl.

Karel Harant setrvával v izolaci od státu i po listopadu 1989. O tom, že padl nepřátelský režim, zřejmě věděl. Poslouchal totiž malé tranzistorové rádio, které mu synovec přinesl. Ale asi mu patrně už na nějaké satisfakci nezáleželo.

 
Stejně jako o bratra Františka, starala se o Karla v jeho posledních chvílích sousedka Jana Hradecká. Začínal tehdy rok 2005. Přes její naléhání nedovolil, aby k němu přijel lékař. Když již nemohl kvůli zápalu plic ani chodit, poprosil ji, aby dala napít kohoutovi. Našla ptáka zmrzlého. Druhý den Karla Haranta našla, jak leží mrtvý na posteli, s nohama spuštěnýma na zem. Oblečený s kloboukem na hlavě.

Synovec Vojtěch věděl o zájmu památkářů o unikátně zachovalý mlýn a po smrti svého strýce celý areál prodal Jihočeskému kraji. Do správy ho dostalo strakonické Muzeum středního Pootaví a v letech 2006-2007 proběhla  jeho rekonstrukce. Muselo být obnoveno zchátralé vodní kolo, protože od Františkovy smrti mlýn nebyl v provozu. Obnoven musel být i rybník nad mlýnem, který vyschl a zarostl. Největším problémem bylo obnovení doškových střech, protože bylo obtížné získat vhodnou žitnou slámu. V roce 2006 se podařilo pokrýt střechy chléva a stodoly díky slámě z Polska, když však v následujícím roce měla být obnovena střecha vlastního mlýna, v důsledku neúrody se nepodařilo v celé Evropě slámu získat a z nouze museli památkáři souhlasit s použitím rákosu z Maďarska. Došky z něj jsou sice stejně kvalitní, ale liší se barvou, takže použití různého materiálu je na první pohled patrné. Od roku 2008 je areál mlýna, někdy označovaný jako hoslovický skanzen, zpřístupněn veřejnosti. V jedné ze sousedních chalup bylo zřízeno průvodcovské zázemí s infocentrem a prodejnou vstupenek. Mlýn je veřejnosti přístupný od června do srpna denně od 9 do 17 hod., v dubnu, květnu, září a říjnu od 9 do 16 hod. kromě pondělí. V průběhu roku jsou v areálu pořádány řemeslné akce.

 

 

 

 

Použité zdroje:

Galerie