Podivuhodný životní příběh poustevníka Vintíře

„Vintíř maje hodně vezdejších statkův a jsa mysli nestálé žil po tehdejším způsobu mnohých urozených mužů nepokojně a nezřídka pohoršlivě; nedbalť ani toho, aby naučil se aspoň čísti a psáti; za to všímal sobě více světských radovánek. Císař Jindřich II., jsa ještě vévodou bavorským, vídal ho rád na dvoře svém a právě častější styk s tímto nábožným panovníkem způsobil časem jeho obrácení na cestu kajícnosti. Umínilť si Vintíř ve věku již pokročilém, že svlékne se sebe starého Adama a obleče se v roucho člověka nového; že dá světu nadobro výhost a vstoupí do řehole sv. Benedikta, aby kál se z hříchů mladosti své.“

Tak začíná vyprávění o podivuhodné postavě, která se dotkla našich dějin před tisíci lety, v jedné z knih o životech svatých z 19. století. To jméno Vintíř je hodně neobvyklé, ale je to vlastně jen česká podoba latinského Guntherus či Guntharius a německého Gunther nebo Günther. V celé naší historii je však to počeštěné jméno spojováno jen s jednou poněkud záhadnou postavou. Je označována za českého poustevníka, ačkoli vůbec nešlo o osobu českého původu.

Ten příběh začal velmi dávno a Vintíř žije v mnohém pouze v pověstech, protože písemných záznamů z té doby je jen málo. Vintíř se totiž narodil v době, kdy v Čechách končila vláda knížete Boleslava I., nazývaného Ukrutný, protože na jeho rukou lpěla krev zavražděného bratra Václava. Mělo to být někdy po roce 955. Vintíř pocházel z urozeného durynského rodu, snad z říšského hraběcího rodu Käfernburg-Schwarzburg, a stal se jeho hlavou, protože starší bratr Sizzo brzy zemřel. Byl příbuzným bavorského vévody a pozdějšího německého císaře Jindřicha II. (972-1024) a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále Štěpána (997-1038) z dynastie Arpádovců, později svatořečeného zakladatele uherského státu a dodnes uctívaného patrona Maďarska.

Jak bylo tehdy ve šlechtických rodinách zvykem, i Vintíř byl vychován jako válečník. Ještě více však prý miloval rozmařilý život a radovánky. S českým panovnickým rodem přišel poprvé do styku po roce 999, kdy zemřel kníže Boleslav II., na rozdíl od svého otce zvaný Pobožný, neboť významně přispěl k šíření křesťanství v zemi a k založení prvních klášterů. Boleslav II. po sobě zanechal tři syny, Boleslava, Jaromíra a Oldřicha, a tehdy začíná temná doba českých dějin s ukrutnými boji mezi členy Přemyslova rodu o knížecí trůn. Nejdříve se ho zmocnil Boleslav III., zvaný Ryšavý, který nechal nemilosrdně povraždit všechny, kdo se mu opovážili odporovat. Přikázal také vykastrovat svého bratra Jaromíra, který se pak s bratrem Oldřichem zachránil útěkem k bavorskému dvoru. Tam je na Jindřichově vévodském dvoře zřejmě poznal Vintíř a podle pověsti se stal dokonce kmotrem Oldřichova syna, pozdějšího udatného knížete Břetislava.

Po roce 1000 se s Vintířem stala zásadní změna. Seznámil se s učením benediktinů, které ho oslovilo tak silně, že se rozhodl stát řeholníkem. V té době získal velkou proslulost starobylý klášter v bavorském Niederaltaichu na dunajském břehu poblíž Deggendorfu, kde se stal opatem zbožný mnich Gotthard, později svatořečený. Tento klášter založil již v roce 731 bavorský vévoda Odilo, později rovněž prohlášený za svatého. Benediktinská řehole je totiž velmi starobylá. Její zakladatel Benedikt z Nursie, původem z dnešního městečka Norica ve středoitalské Umbrii, založil první společenství mnichů ze skupiny poustevníků, pro něž sepsal velmi přísné předpisy, na hoře Monte Cassino již někdy kolem roku 529 a jeho zásady oslovují až do dnešní doby. Princip „Ora et labora“, tedy „Modli se a pracuj“ je všeobecně znám a nejstarší mnišský řád západního křesťanství nese stále jméno svého zakladatele.

Klášter v Niederaltaichu byl v roce 907 silně poničen při vpádu Maďarů, ale péčí opata Gottharda byl obnoven a proslul velmi přísným dodržováním řehole. Vintíř roku 1005 daroval všechen svůj majetek durynskému klášteru v Hersfeldu a vykonal pouť do Říma. V následujícím roce pak vstoupil jako novic do kláštera v Niederaltaichu a stal se řadovým benediktinským mnichem. V té době se mu již blížila padesátka. V roce 1007 složil řeholní sliby, ale kněžské svěcení nepřijal.

Vintíře však život ve společenství mnichů brzy přestal uspokojovat a toužil po větší samotě. Klášter byl tehdy obdařen rozsáhlými pozemky, které zasahovaly až na českou stranu Šumavy. Té oblasti se říkalo Nortwald. Se souhlasem opata Gottharda v roce 1008 nejprve odešel spíše východním směrem na vrch Ranzingerberg nad městečkem Lalling a zřídil si tam poustevnu. Pověst o zbožném poustevníkovi se však rychle roznesla a za Vintířem se vydávalo množství lidí se žádostí o radu v duchovních věcech. Po třech letech se proto ze stále více narušované samoty rozhodl vydat více na sever a hlouběji do lesů Nortwaldu. Usadil se v údolí potoka Rinchnach, podmínky tu však byly drsné. Nejbližší krutou zimu málem nepřežil, ale vytrval. Na jaře se za ním vydala skupina řeholníků, spolubratří z mateřského kláštera. Zvolna zde začal vznikat nový benediktinský klášter s kostelíkem sv. Jana Křtitele. Na Rinchnachu vládla přísná řeholní kázeň. Mniši nežili jen rozjímáním, ale především tvrdou prací. Žili totiž jen z výtěžku své ruční práce a z milodarů. Především však mýtili hluboký prales a budovali soumarskou obchodní stezku údolím bavorské řeky Schwarzer Regen neboli Černé Řezné přes Zwiesel k dnešní Železné Rudě a dále přes Hartmanice do Sušice.

Poustevník Vintíř však nepřebýval stále v odlehlých a nehostinných končinách Nortwaldu. Věnoval se také činnosti misionářské a několikrát posloužil i jako schopný diplomat. Je známo, že se roku 1015 vypravil do Uher ke dvoru krále Štěpána. K této návštěvě se vztahuje známý příběh. Vintířovi byl podle pověsti na hostině u královského dvora předložen pečený páv. Zbožnému mnichu takový pokrm jeho řehole zakazovala a navíc byla postní doba. Vintíř se tehdy usilovně modlil a jeho prosba byla vyslyšena. Páv na hodovním stole náhle obživl a odletěl. S tímto podivuhodným příběhem se ještě setkáme v závěru vyprávění.

Krátce poté byl Vintíř sněmem v Magdeburku pověřen misijní cestou do oblasti slovanských pohanských Luticů na březích Baltu u ústí Odry. V tomto území nalezlo již několik křesťanských misionářů smrt, ale Vintíř se šťastně vrátil. O splnění účelu jeho cesty se však nezachovaly žádné zprávy. V roce 1018 pak Vintíř podruhé navštívil Uhry a přiměl krále Štěpána, aby založil benediktinský klášter Bakonybél ve vrchovině Bakoňského lesa severně od Balatonu. Tento dlouho opuštěný klášter byl roku 1998 obnoven, když sem přešli tři benediktini ze starobylého kláštera Pannonhalma, založeného již roku 996.

Je možné, že při svých cestách Vintíř již tehdy navštívil také Čechy a nově budovaný klášter v Břevnově. Ve vztahu k Čechám zřejmě působil i jako diplomat. Když v roce 1037 zemřel kníže Oldřich, nastoupil na trůn jeho udatný syn Břetislav. Ten se proslavil tím, že ze Schweinfurtu unesl markraběcí dceru Jitku a oženil se s ní. Právě Břetislav, který byl údajně Vintířovým kmotřencem, využíval jeho styků s panovníky zejména při jednáních s německým císařským dvorem.

Břetislav se totiž brzy dostal s císařem do konfliktu, když v roce 1039 vytáhl do Polska a kromě bohaté kořisti a zajatců tehdy přivezl z Hnězdna i ostatky pražského biskupa Vojtěcha zavražděného na misijní cestě v Prusku. Rozpínavost a rostoucí Břetislavova moc byla trnem v oku německého císaře, který výpravu neschválil, a v roce 1040 se tedy Jindřich III. vypravil vojensky Čechy ztrestat. Ta výprava však skončila velkou porážkou Němců u Brůdku ve všerubském průsmyku, kudy chtěli císařští překročit hranici. Rozzuřený císař hned příštího roku uspořádal novou výpravu, která se valila do Čech dvěma proudy. Tentokrát byl úspěšný, protože proudu, který přešel přes Krušné hory, umožnil průchod k Praze zrádný správce knížecího hradu v Bílině jménem Prkoš. Právě tehdy stařec Vintíř, který již překročil osmdesátku, pomohl Břetislavovi sjednat smír.

Po splnění svého úkolu se již nevrátil do Rinchnachu, ale usadil se jako poustevník na české straně Šumavy pod vrchem dnes zvaným Březník u Hartmanic. To místo dobře znal, vždyť leželo poblíž budované nebo spíše obnovované soumarské stezky. V místech, kde dnes leží Hartmanice, bývala tehdy celnice, kde český kníže vybíral od procházejících kupců clo. Je známo, že každý třetí týden tu měl právo vybírat clo břevnovský klášter. Vintíř si zřídil na vrchu malou svatyňku a pod kopec chodil k pramenu výborné vody.

Vypráví se, že s počínajícím podzimem roku 1045 pobýval kníže Břetislav s pražským biskupem Šebířem na hradě Prácheň, odkud se vydával do šumavských lesů na lovecké výpravy. Jednou se při pronásledování jelena ocitli před Vintířovou poustevnou a nalezli zesláblého, téměř devadesátiletého starce. Přemlouvali ho, aby vzhledem ke svému věku poustevnu opustil a odešel s nimi, on jim však odvětil, že mu zbývá už jen jeden den života. Kníže tedy odešel, ale příštího dne se opět vrátil s biskupem Šebířem a několika dvořany. Nalezl Vintíře, jak se tichým hlasem modlí a zpívá žalmy. Stařec pak knížete požádal, aby ho nechal pohřbít v břevnovském klášteře, kde se stal opatem jeho mladší spolubratr z kláštera v Niederaltaichu jménem Mengihardus. Biskup Šebíř pak na Vintířovu žádost před ním odsloužil mši svatou a udělil mu svátost umírajících. Toho dne, bylo to prý 9. října 1045, o třetí hodině po poledni starý mnich skutečně zemřel.

Kníže Břetislav poslední Vintířovo přání splnil. Nechal převézt jeho tělo do Břevnova, kde činorodý opat Mengihardus do té doby již dobudoval románský klášterní chrám tak dalece, že v něm Vintíř mohl být pohřben. Navíc Břetislav na znamení své úcty nejen obdařil břevnovský klášter novými statky, ale založil i nový benediktinský klášter na Moravě, prý na místě zpustlého hradu, kterému říkali Rajhrad. Oba kláštery existují dodnes a v současné době zažívají nový rozkvět.

Projevy Břetislavovy úcty a vděčnosti k Vintířovi přesvědčivě vyvracejí dodatečné označování tohoto mnicha za německého vyzvědače a zrádce. Tu nacionální nálepku dostal především díky Palackému, podle něhož Vintíř pomáhal císařskému vojsku při přechodu Šumavy jak při jeho útěku po porážce u Brůdku, tak při druhém tažení do Čech o rok později. Moderní historici ve 20. století však Vintíře od tohoto nařčení očistili, ostatně i jen představa starce ve věku kolem 85 let, který vede vojsko tajnými stezkami přes celé pohoří je zcela nevěrohodná.

Místa, kde pobýval zbožný poustevník, i jeho hrob se údajně brzy staly svědkem zázračných uzdravení. Už od dob krále Přemysla Otakara II. se datují žádosti o Vintířovo svatořečení. Před rokem 1254 se vypravil do Říma k papeži Inocenci IV. s potřebnými doklady vyšehradský probošt Diviš, avšak cestou zemřel. V roce 1261 podal stejnou žádost opat kláštera v Niederaltaichu  Herrmann novému papeži Alexandru IV., ta ale zůstala bez odezvy. V roce 1390 papež alespoň schválil starý zvyk konat v Břevnově slavnostní bohoslužbu ve výroční den Vintířovy smrti a považovat ho za blahoslaveného. Brzy však Vintíře i po smrti čekaly dramatické události.

V květnu 1420 vytáhli pražští kališníci k břevnovskému klášteru a vypálili jej. Opat Mikuláš s mnichy však stačil včas Břevnov opustit a uchýlit se na bezpečné statky pobočných benediktinských klášterů v Broumově a Polici nad Metují. Vintířovy ostatky vzali prý tajně s sebou a nechali je zazdít za bočním oltářem sv. Máří Magdalény v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polici. V bouřlivých časech pak byla Vintířova památka zapomenuta a jeho ostatky byly nalezeny až po třicetileté válce roku 1684. V roce 1716 pak byly přeneseny do nově budovaného barokního chrámu v Břevnově a o deset let později slavnostně uloženy u bočního oltáře sv. Prokopa. Protože Vintíř nebyl nikdy prohlášen za svatého, při zasvěcení oltáře ho zastoupil Prokop, český světec, který zkrotil ďábla. Boční oltář, první na epištolní straně u kněžiště, zdobí krásný obraz Petra Brandla zvaný Smrt poustevníka Vintíře, který znázorňuje scénu, jak mu biskup Šebíř uděluje poslední pomazání. Nikdy však nebylo prokázáno, že ostatky nalezené v 17. století v Polici nad Metují, patřily skutečně Vintířovi.

Místo, kde Vintíř jako poustevník naposled přebýval, se stalo poutním místem. Zejména šumavští Němci uctívali Vintíře jako svatého, byť nebyl nikdy kanonizován. Vrch Březník, kde měl poustevnu, nazývali Sankt Gunthersberg a u pramene vyrostla malá osada Gutwasser, česky Dobrá Voda. Nad studánkou byla postavena kaple a v sousedství pak barokní poutní kostel sv. Vintíře, stavba z roku 1734, k níž v roce 1777 přibyla věž. Kostel v Dobré Vodě zůstal jediným s tímto patrociniem, stejné zasvěcení nese již jen několik kaplí v západních Čechách.

Ačkoli Vintíř nebyl nikdy oficiálně svatořečen, projevování úcty jako světci posvětil v bule roku 1634 papež Urban VIII. a roku 1753 papež Benedikt XIV. ve svém breve poutníkům do Dobré Vody.

Těžké časy nastaly po 2. světové válce. Příhraniční část Šumavy se stala vylidněnou nepřístupnou oblastí a velkým vojenským prostorem. Vintířova kaplička na vrchu Březníku byla v 50. letech 20. století vojáky nemilosrdně odstřelena. Na jejím místě dnes stojí kopie z roku 1992. Zcela zpustl i někdejší poutní kostel v Dobré Vodě. Ten se dočkal opravy až v roce 1995 a protože byl zcela vyrabován, dostal unikátní nové vybavení. Sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová pro něj totiž zhotovila pozoruhodný skleněný oltář a ze skla jsou také podle jejího návrhu vyrobena všechna zastavení křížové cesty. Do Dobré Vody nyní přijíždějí novodobí poutníci, které láká podivuhodný příběh poustevníka i skleněná krása ukrytá v kostele. Bývalá fara se v letech 1998-2002 proměnila v Dům sv. Vintíře jako Dům česko-německého setkávání.

Na závěr je však nutno se vrátit ještě do Břevnova. Husity zničený klášter dlouhou dobu jen živořil. Teprve po třicetileté válce se benediktinům podařilo získat dostatek prostředků, aby mohla být zahájena stavba nových barokních objektů včetně klášterního kostela sv. Vojtěcha a Markéty. Práce na plánech zahájil roku 1703 významný pražský stavitel Pavel Ignác Bayer, ale po 6 letech byl propuštěn, protože se podle názoru opata Otmara Zinkeho stavbě dostatečně nevěnoval. Jeho práci naštěstí převzal Kryštof Dienzenhofer, tehdy již 54letá hvězda mezi pražskými architekty, jehož dílo především v interiérech dokončoval jeho slavný syn Kilián Ignác. Ten také vyprojektoval letohrádek Vojtěška nad pramenem potoka Brusnice v klášterní zahradě. V troskách starší stavby na jeho místě byl tehdy nalezen středověký Vintířův náhrobní kámen a roku 1761 byl zazděn do vnější stěny jižního průčelí nového chrámu. Lemuje ho antická scenérie barokního malíře Josefa Hagera, specialisty na jevištní výtvarnictví. Odborníci se shodli, že náhrobní deska pochází z 2. poloviny 13. století, tedy z doby prvních snah o Vintířovo svatořečení. Na desce je zobrazen mnich nevysoké postavy, který se jednou rukou opírá o hůl a druhou tiskne k srdci knihu. Kolem hlavy má svatozář.

Kamenná deska v kostelní zdi velmi trpěla povětrnostními vlivy a tak kolem roku 1940 byla nahrazena kopií, zatímco originál byl později zazděn v kostele do stejné zdi zevnitř. Poustevník Vintíř po dobrodružném životě tedy snad spí svůj věčný sen někde pod Brandlovým obrazem. Na stropě velkého sálu břevnovské prelatury, kterému se od korunovace Marie Terezie v Praze roku 1743 říká Tereziánský, návštěvníci dodnes obdivují malbu bavorského malíře Kosmy Damiána Asama z roku 1728, která znázorňuje Vintířův zázrak na uherském dvoře – oživení pečeného páva.

Přetrvávající pochybnosti o legitimitě liturgické úcty ke sv. Vintíři snad ukončil papež Jan Pavel II. zatím posledním vydáním Římského martyrologia (Martyrologium Romanum) ze dne 9. října 2001, v němž se výslovně uvádí: "Brevnóviae in Bohémia, deposítio sancti Gunthéri, eremítae, qui, saeculi delíciis relíctis, primum ad vitae monásticae látebras, dein étiam ad remótas inter Baváriam et Bohémiam solitúdines silvárum secéssit, in quibus tam coniúnctus Deo quam ab homínibus disiúnctus vixit et óbiit", v českém překladu tedy: "Břevnov v Čechách, místo uložení svatého Vintíře, poustevníka, který opustil rozkoše světa, uchýlil se nejprve do úkrytu mnišského života a pak do odlehlých lesů mezi Bavorskem a Čechami, kde žil a zemřel jak spojen s Bohem, tak oddělen od lidí."

Katolická církev tak snad konečně uznala podivuhodného poustevníka Vintíře za svatého.

Benediktinské arciopatství v Břevnově zpřístupňuje pro veřejnost baziliku sv. Markéty, románskou kryptu i prelaturu s Tereziánským sálem.

 

Použité zdroje: