Anglická středověká kolonie v Irsku a v irském hrabství Wexford na jihovýchodě země

Invaze v letech 1169-1170

Místní král Diarmait (Dermit) Mac Murchada, který vládl Leinsteru (provincii v jihovýchodní části Irska) měl vysoké ambice. Jeho spojenci se proti němu ale v roce 1166 spikli a sesadili jej z trůnu. Diarmait musel utéct přes moře do Anglie, aby si zachránil život. V Normandii se obrátil se žádostí o pomoc na anglického krále Jindřicha II. (1154-1189). Nabídl mu své vazalství výměnou za vojenskou pomoc. Král sice souhlasil, pomoc mu ale nabídnout nemohl, byl totiž ve válce s francouzským králem. Diarmait dostal souhlas naverbovat anglonormanské šlechtice. Anglonormané byli menšinovou společenskou elitou, která v Anglii od roku 1066 vládla pokořenému anglosaskému obyvatelstvu. Pomoc Diarmaitovi nabídl Richard fitz Gilbert de Clare, hrabě z Pembroku, přezdívaný Strongbow (Silný luk). Diarmait mu za navrácení svého ztraceného trůnu slíbil ruku své dcery Aoife a po Diarmaitově smrti celé království Leinster.

V roce 1169 proto přistát na jihu Irska v dnešním hrabství Wexford předvoj anglonormanského invazního vojska. V srpnu 1170 přistálo hlavní invazní vojsko pod vedením Strongbowa. Anglonormané velmi rychle obsadili vikingská města Wexford, Waterford a Dublin. Ruku královy dcery získal Strongbow právě ve Waterfordu po dobytí města. Po svém triumfálním vítězství se Strongbow vrátil k anglickému králi a složil mu k nohám vše, co v Irsku dobyl. Králi nezbylo nic jiného než potvrdit Strongbowa jako pána Leinsteru a jeho irské majetky mu vrátit. Nevrátil mu ale Dublin a Waterford, z nichž učinil královská města. Od roku 1171 byl (spíše teoreticky) vládcem Irska anglický král. Irům začalo dlouhých 751 let boje o přežití. Anglonormanů (Angličanů) naštěstí nebylo mnoho a celé Irsko se jim ve středověku obsadit nepodařilo. Kromě Irska bojovali také ve Skotsku, Walesu a Francii.

Vznik anglické kolonie v hrabství Wexford

Jihovýchodní cíp Irska v dnešním hrabství Wexford je úrodná rovinatá zem. V letech 1169-1170 patřila mezi první anglonormanské konfiskace. Svou moc v Irsku Anglonormané upevnili stavbou sítě invazních a okupačních hradů. Ze začátku šlo jen o jednoduché dřevěné hrady, většinou typu Motte & Bailey (motta s předhradím). Byly to uměle navršené kopce se dřevěným hradem na vrcholu. Stavba takového hradu trvala obvykle jen několik málo týdnů. V prostoru dnešního hrabství Wexford bylo postaveno dvacet motte hradů a devět hradů bez motty. Celý jihovýchodní cíp Irska byl řetězem hradů izolován od zbytku ostrova a tedy od hrozících útoků Irů, kteří nadále žili v méně úrodné severozápadní části hrabství.

Rozmístění hradů mohli dirigovat komisaři, jejich polohy totiž nejsou náhodné. Za účelem ochrany kolonie tvoří dvě obranné linie napříč hrabstvím. Také soudobý anglonormanský kronikář Gerald Velšský ve své obsáhlé kronice o Irsku radí Anglonormanům jak a kde hrady stavět. Anglonormané zavedli v Irsku feudální systém, který Irové do té doby neměli. V irské společnosti patřila půda celému klanu, majetek byl vyjádřen počtem dobytka, který se na komunální půdě pásl. Irové byli pastevci a s dobytkem sezonně kočovali. Naproti tomu Anglonormané se věnovali více rostlinnému zemědělství, k čemuž se jihovýchodní cíp hrabství Wexford výborně hodil. Anglonormané jako první v zemi rozdělili půdu do osobního vlastnictví na základě feudálního vazalství. Zatímco každý irský klan si volil svého vůdce, ve feudální společnosti dědil majetek prvorozený syn. Provincie Leinster, v níž hrabství Wexford leží, byla v případě potřeby povinována poskytnout anglickému králi 100 plně ozbrojených rytířů. O tuto povinnost se dělila jednotlivá panství, nejmenší z nich musela poskytnout polovinu rytíře. Jedno panství poskytlo hlavu a ramena, druhé nohy. Obě půlky se před odchodem do boje sešly a byl z nich jeden zdatný bojovník.

Angličané Iry hluboce pohrdali, měli je za úplné primitivy. Tento tón je patrný z anglických kronik, například z díla Geralda Velšského, jehož spisy dnes Irové paradoxně využivají jako hlavní zdroj informací z té doby. Mezi důvody k pohrdání je možno uvést slabost Irů v boji, praktikování keltské verze křesťanství oproti latinské víře, otrokářství (to Anglonormané v rámci nového feudálního systému zrušili) a porušování slibu věrnosti, což bylo v anglickém feudálním zřízení naprosto nepřípustné. Vztah obou národů zůstal i do budoucna špatný. Irové a Angličané žili v Irsku mnohdy v zájemné izolaci, vznikla proto živná půda ke středověkému aparteidu. Anglická královská vláda v Dublinu za tím účelem dokonce vydala v roce 1366 úřední nařízení.

Ke kolonizaci dobytých území pozvali Anglonormané anglosaské obyvatele Anglie, kterým dali různé daňové výhody. Již sto let pokořené anglosaské obyvatelstvo bylo lepší zárukou klidu v nové kolonii než pobouření Irové. Kolonie zvaná Koloví (Pale) v jihovýchodním cípu Irska byla proto silně poangličtěná. Původních Irů zde zůstalo relativně málo. Tím se ale wexfordské Koloví lišilo od většiny Irska. Další větší anglické Koloví vzniklo kolem Dublinu. V rámci konsolidace dobytého území bylo v dnešním hrabství Wexford postaveno šest kamenných hradů. Z nich dnes můžeme vidět jedině hrady Enniscorthy a Ferns. Anglonormané v hrabství založili mnoho tržních osad, většina z nich ale časem zanikla. Lépe do dnešní doby přežily staré irské osady, jako například Ferns. Z anglonormanských osad je dnes nejúspěšnější New Ross.

Spory s církví

Anglonormané dorazili do Irska pod záminkou reformy irské církve, k čemuž měli mandát od papeže Hadriána IV. (1154-1159). Invaze proto byla ospravedlňována náboženskými důvody. Při odcizování irského majetku ale Anglonormané mnohdy obsadili také církevní půdu, na které pak stavěli hrady. Irskou církev měli ochraňovat a reformovat, nikoli okrádat a obtěžovat. Při stavbě mnoha hradů proto vznikly problémy. Stavba hradu Roscrea v dnešním hrabství Tipperary byla na dlouhou dobu úplně zastavena. Historka z hradu Mannan v hrabství Monaghan vypovídá o tom, jak si clogherský biskup Tighearnach macGiolla Ronáin údajně lehl na protest ve svém biskupském rouchu do hradního příkopu. Majitel hradu Petr Pipard měl na biskupa začít házet hlínu. Poté měl svým poddaným přikázat biskupa zaživa pohřbít, pokud z příkopu nevyleze. Biskup si to celé rozmyslel a z příkopu vylezl. Církev byla mocná instituce a okrádat se jen tak snadno nenechala. Stížnosti bylo slyšet v Londýně i v Římě. Anglonormanští pánové se všemožně kroutili, za odcizené církevní pozemky ale nakonec většinou stejně platili. Reforma irské církve byla ale úspěšná.

Úpadek anglické kolonie v Irsku

Anglonormanům začaly ve 13. století docházet síly, na obsazení celého Irska jich bylo málo. Některé hlavní anglonormanské rody vymřely po meči (například Maršálové). Situaci zhoršovaly také epizody poručnictví během nezletilosti hlavního potomstva v těchto rodech, kdy slábla jejich vláda. Stejně jako Vikingové před nimi, i Anglonormané měli potíže s porobením spousty navzájem válčících irských království. Zdálo by se, ze rozdrobenost Irska bude nevýhodou pro Iry, nakonec to ale byla nevýhoda spíše pro jejich nepřátele. Porazit jednu centrální vládu by bylo mnohem jednodušší. Irská partizánská válka Anglonormany neustále vyčerpávala. Situaci dále zhoršila neúspěšná, ale krvavá invaze skotského vojska v letech 1315-1318 pod vedením Eduarda Bruce, bratra skotského krále. Od konce 13. století byla Anglie ve válce se Skotskem. Účelem invaze proto bylo zničit anglickou vládu v Irsku. Poslední ranou byla epidemie moru v polovině 14. století.

Hlavní anlonormanské rody se poirštily sňatky s dcerami významných irských rodů. Jak dnes Irové říkají, cizinci byli nakonec irštější než Irové. Díky tomu Anglonormané legitimizovali své postavení v Irsku a přežili pád anglické vlády v zemi. Hrabata z Desmondu, Ormondu a Kildare vládla svým územím jako princové. Horší to ale bylo s prostými anglickými rolníky. Irové je začali vyhánět z mnoha částí Irska. Angličtí rolníci buďto přesídlili do bezpečnějších částí země, jako například do Koloví na jihovýchodě v hrabství Wexford, nebo čekali v přístavech na lodě zpátky do Anglie (pokud se tam živí dostali). Mnohá anglická panství proto osiřela a začala ztrácet na hodnotě. Například důležité panství Ferns v dnešním hrabství Wexford mělo v roce 1247 hodnotu 82 liber, v roce 1324 bylo bezcenné. V tomto panství sídlilo wexfordské biskupství, které se také muselo přestěhovat. Irsko bylo ve 14. století ve stavu totální anarchie, takže vlastně zpátky ve starých zajetých kolejích. Angličané mnohdy platili Irům výpalné, aby udrželi, co jim zbylo.

A jak to bylo dál?

Opanovat celé Irsko se Angličanům podařilo postupně v průběhu 16. století. Celá země byla pod jejich kontrolou od začátku 17. století. Podstatou tohoto úspěchu bylo zničení starých irských klanů a nastolení anglické správní a majetkové struktury. Během následujících tří století přišli Irové o drtivou většinu svého majetku a o svobodu katolického vyznání. Angličané provedli intenzivní kolonizaci úrodných částí Irska anglickým a skotským obyvatelstvem (Plantation of Ireland). V rámci tohoto procesu vytlačili Iry do méně úrodných částí Irska. Přistěhovalci se ale časem poirštili. Od původních Irů byli pochopitelně velmi odlišní, byli mnohem zámožnější a hlavně anglikáni. V náboženské otázce zůstali od starých Irů pevně odděleni. Jedno ale měli nakonec společné, touhu zbavit Irsko anglické nadvlády. To se jim nakonec společným úsilím na většině území ostrova podařili. Země dnes funguje na principu dva národy, jedna země.

Použité zdroje: