Sochař a mystik František Bílek a jeho Mojžíš

Eduard Petiška:

Když se naplnil jeho čas, vyzval Jahve Mojžíše, aby vystoupil na horu Nebó. „Rozhlédni se,“ řekl Jahve, „před tebou leží země, kterou jsem slíbil tvému lidu. Ale ty už nepřekročíš řeku Jordán a nevstoupíš do země zaslíbené.“

Daleko viděl Mojžíšův zrak. Viděl krajiny, kde panoval mír a kde se popásala veliká a tučná stáda ovcí, viděl utěšené palmové háje, zelenající se vinice na svazích, fíkovníky obtížené ovocem a jiskřící hladiny rybnatých řek. Viděl končiny týrané válkou, města obrácená v trosky, zpustošenou úrodu a dým stoupající z požárů. Viděl celý svět v jeho radostech i strastech ode dne stvoření až k poslednímu dni. Nakonec mu Jahve ukázal rajskou zahradu Eden se spravedlivými, kteří se tam procházeli.

Mojžíš zemřel a nikdo z lidí neví, kde má hrob. Ale jeho zákony a rady neulehly do hrobu s ním. Lid izraelský si je předával z pokolení na pokolení.

Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium ….

Pět obsáhlých knih nese Mojžíšovo jméno a představuje začátek Starého zákona. Vypráví dějiny kmenů izraelských od stvoření světa až po vysvobození ze zajetí egyptského, z něhož je vyvedl právě Mojžíš. Sepsal pro svůj lid desatero a boží zákony, nebylo mu však souzeno vstoupit do země zaslíbené. Mohl jen vystoupit na horu Nebó v moábské zemi nedaleko Jericha, kde mu Jahve nechal nahlédnout do budoucnosti jeho národa. Když Mojžíš zemřel, bylo mu sto dvacet let. Neznámý hrob nalezl v kterémsi údolí moábské země.

V nevelkém parčíku pražského Josefova v sousedství Staronové synagogy najdeme pozoruhodnou sochu. Těžce nachýlená postava starého, životem znaveného proroka drží v ruce svitek pergamenu a právě na něj zapisuje „A“ – Adam. Autorem sochy Mojžíše je neméně pozoruhodný sochař František Bílek.

Těžko říct, kde se v dětech chýnovského koláře a povozníka Bílka vzalo výtvarné nadání. Měl ho nejen později proslulý František, který se v Chýnově narodil 6. listopadu 1872, ale i o dva roky starší bratr Josef, který se stal projektantem a stavitelem, a také o devět let mladší Antonín, který po studiích na umělecko-průmyslové škole působil rovněž jako sochař, i když méně slavný. Jejich vztah ke dřevu jistě ovlivnilo otcovo kolářské řemeslo, k zálibě v modelování přispěla i keramická hlína, které bylo v okolním kraji dost.

František po maturitě na táborském gymnáziu odešel roku 1887 na Akademii do Prahy, aby u profesora Maxmiliána Pirnera studoval malířství. Tehdy však byla odhalena jeho oční vada zvaná daltonismus, která mu neumožňovala rozeznávat některé barvy. Z malířství tedy sešlo a Bílek přešel na studium sochařství u profesora Josefa Maudra na umělecko-průmyslové škole. Byl dobrým studentem a v roce 1891 získal stipendium známého mecenáše Vojtěcha rytíře Lanny s možností studia v Paříži. Ve Francii se setkal s řadou českých umělců, kteří se stali jeho životními přáteli. Mezi nimi byl Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a také Zdeňka Braunerová.

Pracovitý Bílek vytvořil v Paříži několik děl ovlivněných jeho náboženským cítěním, zejména Golgotu, jeho práce byly však v Praze ostře odsouzeny J. V. Myslbekem. Na základě tohoto posudku bylo Bílkovi dokonce odňato stipendium. V roce 1893 musel absolvovat roční vojenskou službu a poté se vrátil do rodného Chýnova, kde si otevřel sochařskou dílnu a zcela osaměle tvořil. V roce 1898 si tu podle vlastního návrhu postavil dům s ateliérem, kterému říkal chaloupka. Ta „chaloupka“ už nese jeho specifický rukopis, ve skutečnosti je to rozlehlá patrová stavba s podkrovím z neomítaných režných cihel a výtvarnou výzdobou fasády. Ve stejném roce dosáhl poprvé úspěchu na pražské výstavě.

Ke změně došlo v roce 1902, kdy se Bílek oženil s Bertou Nečasovou a přesídlil do Prahy. Jeho práce postupně docházely uznání, zejména po pochvalných vyjádřeních francouzských umělců. Nastalo velmi plodné období. Bílek pracoval jako sochař, řezbář a keramik, ale také kreslíř, grafik a ilustrátor, zpracovával motivy náboženské, historické a vlastenecké, navrhoval i nábytek a interiéry. Podle vlastního návrhu si roku 1911 v Praze postavil také vilu, do níž navrhl i veškeré vybavení. Stavba architektonicky velmi zajímavá byla opatřena tehdy zcela novátorsky plochou střechou.

Bílek byl od mládí nábožensky a filozoficky založen, pro osobité názory se však rozešel s katolickou církví, vždyť vytvářel pomníky Komenského nebo Jana Husa. Od roku 1920 se stal umělcem nově vzniklé církve československé, od roku 1973 nazývané ještě husitské.

Již od konce 19. století se zabýval myšlenkami na monumentální sochařský cyklus zvaný Cesta. Začaly vznikat kresby i některé modely soch. Plastiky měly vytvořit jakousi alej směřující k cíli, zvanému Předsíň chrámová. Na počátku měl stát Meteor čili Povětroň, pak Adam a Eva, řada biblických proroků, ale také indický Ráma nebo Krišna. Nenašel se však žádný osvícený mecenáš a tak z celého cyklu zůstala jediná dohotovená socha z roku 1905 – Mojžíš. Původní představu Cesty Bílek v roce 1909 zpracoval alespoň do cyklu litografií.

Sochu Mojžíše měl v úmyslu umístit do zahrady své vily, tam však nakonec skončilo jiné dílo, které chtěl věnovat městu Praze, ale po dlouhých tahanicích o jeho umístění zůstalo na jeho pozemku. Mojžíše nakonec k umělcovým padesátinám zakoupilo tehdejší ministerstvo školství, nechalo sochu odlít do bronzu a věnovalo ji Praze s podmínkou, že bude umístěna na veřejném prostranství. To se skutečně stalo, ale až v roce 1937. Parčík v někdejší židovské čtvrti v sousedství dnešní Pařížské ulice byl vybrán vhodně, socha se tak dostala na místo, kam se tématicky hodí. Bohužel tam zůstala jen tři roky. Židovský prorok, byť jenom bronzový, byl nepřijatelný pro německé okupanty a v roce 1940 byl roztaven. Po válce již Bílek nebyl mezi živými, ale jeho vdova Berta pečlivě uchovávala sádrový model sochy a tak v roce 1946 mohl být Mojžíš znovu odlit a rok nato opět osazen.

František Bílek zůstal po celý život svůj. Malířka Zdeňka Braunerová o něm již v roce 1900 napsala: „V našem výtvarném umění stojí František Bílek sám. Vyšel jako neznámý rozsévač, vyšel na vyprahlé, nezorané pole a vhodil svá první semena na suchou, tvrdou půdu. Na místech, kam první semena vhodil, se símě neujalo, ale vítr je zanesl do zahrad laskavějších, až konečně vzešla a dnes se již proměnila v podivně vzácný, nadpřirozenou krásou zářící květ.“ Další léta její slova plně potvrdila.

Bílek po okupaci vlasti v roce 1939 přesídlil zpět do rodného Chýnova. Tam ho také ve věku 69 let zastihla 13. října 1941 smrt. Jeho chýnovský hrob zdobí mohutná socha zvaná Modlitba nad hroby. Postava anděla s nezvykle vztyčenými pažemi vznikla již v roce 1905 a tvarovala ji podoba stromu, snad plané třešně, která byla Bílkem obezděna. Pro zetlení dřeva musela být socha v roce 1980 nahrazena kopií.

Bílkova díla z kamene i ze dřeva jsou rozeseta po celé zemi. Mezi nejznámější patří Žal na vyšehradském hrobě Václava Beneše Třebízského, Smetanův pomník v Jabkenicích, Tvůrce a jeho sestra Bolest jako pozoruhodný náhrobek Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou, Obětovaný v Hořovicích nebo vyřezávaná křížová cesta v bartolomějském chrámu v Kolíně.

Berta Bílková přežila manžela o 23 let, rok před smrtí věnovala městu Praze rodinnou vilu na Hradčanech i s částí díla, vnučka Alena, žijící v USA, přidala ještě chýnovskou „chaloupku“. Oba objekty jsou tedy v majetku hlavního města Prahy a spravuje je Galerie hl. m. Prahy. Pražská vila se po sto letech konečně dočkala také potřebné opravy. Obě pozoruhodné stavby slouží jako galerie Bílkových děl a jsou zpřístupněny pro veřejnost.

 

Použité zdroje: