Bernard Ignác Jan z Martinic a jeho rozdělené srdce

Bernard Ignác Jan se narodil v roce 1603 jako druhý z pěti synů Jaroslava Bořity hraběte z Martinic, který vstoupil neslavně do české historie i učebnic dějepisu, když jako zapřisáhlý odpůrce protestantů a první z královských místodržících vyletěl 23. května 1618 z okna tzv. české kanceláře na Pražském hradě. Tyto bouřlivé události stavovského povstání však patří do jiného vyprávění.

Pánové z Martinic byli celá staletí usazeni především na Kladensku a Slánsku. Jejich rod však odtud nepocházel. Rodová tvrz Martinice z přelomu 13. a 14. století stávala nedaleko Votic na rozhraní Táborska a Benešovska. V roce 1416 získal Markvart z Martinic panství Smečno a jeho syn Bořita založil smečenskou větev rodu. Jméno Bořita se v rodě vyskytovalo již od počátku 14. století a na počest zakladatele smečenské větve ho její příslušníci používali později jako přízvisko.

Toto přízvisko užíval i místodržící Jaroslav, který defenestraci přežil prakticky bez úhony a spokojeně si žil ještě 31 let. Jeho důsledně katolický rod se v pobělohorské době značně obohatil o majetky konfiskované protestantům. K tradičním sídlům, kterými byly Smečno a Okoř, tak přibyly město Slaný a rozsáhlá panství v západních Čechách jako Ahníkov, Prunéřov, Plánice a Klenová. Je ironií osudu, že Jaroslavova manželka Marie Eusebie v roce 1622 výhodně získala také panství Hořovice, zabavený majetek Jana Litvína Kavky z Říčan, právě toho, který se osobně horlivě podílel na vyhození Martinice z okna kanceláře.

Bernard Ignác z Martinic držel nejprve jen některá západočeská panství. Do politiky vstoupil až po předčasné smrti svého mladšího, teprve 18letého bratra Jana Jaroslava v roce 1636. Kariéra tohoto sice velmi vzdělaného šlechtice, ale zapřisáhlého katolíka a nepřítele českých zájmů, byla závratná. Požíval plné důvěry a přízně císaře Ferdinanda III. a již v roce 1644 byl nejvyšším sudím království českého. O dva roky později se stal nejvyšším komorníkem a v roce 1650 dokonce nejvyšším hofmistrem.

K výraznému zlomu došlo v roce 1651. Tehdy zemřel jeho nejstarší bratr Jiří Adam a Bernard Ignác převzal jeho významná panství Smečno, Slaný a Hořovice. Zároveň v tomto roce dosáhl vrcholu své kariéry. Byl jmenován nejvyšším purkrabím království českého a královským místodržícím a tuto funkci zastával plných 34 let až do své smrti roku 1685.

Bernard Ignác byl jako nejvyšší představitel českého království velmi neoblíbený a upřímně nenáviděný. Byl považován za zrádce národa a slabocha, který ustupuje vídeňskému dvoru ve všech otázkách českých zájmů, především šlechty. Známý byl také jeho nenávistný poměr k Bohuslavu Balbínovi (1621-1688). Balbín byl sice pravověrný katolík a dokonce člen jezuitského řádu, ale především vlastenec a obránce české řeči i národa. Martinic v roce 1669 nechal zastavit tisk Balbínova spisu Výtah z českých dějin, ačkoli byl již schválen i cenzurou. Vytýkal autorovi přílišné vlastenectví, chválu některých exulantů, zejména Pavla Stránského, i podporu volitelnosti českého trůnu. Balbín na oplátku sepsal roku 1672 satiru na tehdy ještě žijícího Bernarda Ignáce nazvanou Pamětní nápis ve formě čtyř fiktivních epitafů, v nichž Martinicovi vyčetl všechno zlo, které Čechům způsobil.

Bernard Ignác z Martinic byl nejen zásadový katolík, ale také ctitel a obdivovatel některých církevních řádů, které uváděl na svá panství. Jedním z nich byl tehdy mladý řád piaristů, papežem uznaný v roce 1621. Bernard Ignác uvedl piaristy do Slaného, i když skutečným iniciátorem byl v tomto případě jeho nejmladší bratr Ferdinand Leopold Benno (1620-1691), probošt vyšehradské kapituly a kanovník pasovský. Stalo se to 1. června 1658, kdy byla vydána zakládací listina piaristické koleje a stanoven roční důchod pro 12 členů řádu. Součástí koleje měla být jen malá kaple, protože piaristům měl sloužit děkanský chrám sv. Gotharda. Piaristé skutečně do Slaného přišli v prosinci 1658 a již následujícího roku zahájili v provizorních podmínkách výuku dětí. Jejich nová kolej byla stavebně dokončena v roce 1667.

Druhým řádem, který Bernard Ignác uvedl do Slaného, byli františkáni. Důvodem byla především skutečnost, že ve Slaném byla silná protestantská tradice a nedařilo se převést obyvatele na katolickou víru. Františkáni, kteří do Slaného přišli jako misionáři roku 1655, proto dostali k dispozici původně protestantský kostel Nejsvětější Trojice, který získal Bernardův bratr Jiří Adam jako konfiskát již roku 1623.

Františkáni představují jednu z větví společenství, které počátkem 13. století založil František z Assisi. Členové tohoto bratrstva, působícího od roku 1210, si říkali menší bratři neboli minorité. Františkáni, kteří se hlásili k původnímu Františkovu odkazu, byli jako samostatný řád uznáni roku 1517.

Minorité a jejich odnože na rozdíl od starších řádů, jejichž úkolem bylo především v postavení feudální vrchnosti kolonizovat odlehlé kraje a k nimž patřili benediktini, cisterciáci a premonstráti, museli žít v naprosté chudobě a nesměli vlastnit žádný majetek. Patřili k tzv. mendikantům neboli žebravým řádům, neboť žili jen ze své ruční práce a z toho, co dostali darem od svých příznivců. Jejich posláním byla především kazatelská a misijní činnost.

Hrabě Bernard Ignác se vydal roku 1656 na poutní cestu do Itálie. Ihned po návratu nechal přímo uvnitř kostela Nejsvětější Trojice ve Slaném vybudovat loretánskou kapli. Současně začala stavba konventu či misie pro františkány, kteří se do nehotové stavby nastěhovali již roku 1658. K jejímu úplnému dokončení došlo až roku 1662, avšak již po třech letech došlo k tragédii, když 28. června 1665 novostavbu zachvátil mohutný požár, který se přenesl i na kostel. Přitom se zřítila kostelní klenba a poškodila i loretánskou kapli. Vzápětí však došlo k velké přestavbě a obnově konventu i kostela, kterou vedl patrně italský architekt Giovanni Domenico Orsi. Při ní dostaly objekty současnou podobu.

S Prahou souvisí především třetí oblíbený řád Bernarda Ignáce – řád theatinů neboli kajetánů, o němž v Itálii také slyšel. Řád vznikl v Římě roku 1524 a u jeho zrodu stály dvě osobnosti. Gaetano di Thiene (1480-1547), syn hraběte z Vicenzy, vystudoval práva a teologii a stal se knězem. Při charitativní činnosti se stal jeho přítelem stejně smýšlející Giampietro Caraffa, tehdy biskup v Chieti (latinsky Theate). Společně založili bratrstvo, jehož cílem kromě charity byla především péče o vzdělávání kněží a podpora vědy. Členové řádu museli být bez majetku, nesměli však žebrat a byli odkázáni na náhodné dary. Nazývali se buď kajetáni podle prvního ze zakladatelů, který byl jako svatý Kajetán kanonizován v roce 1671, nebo theatini podle působiště biskupa Caraffy, který se v roce 1555 dokonce stal papežem jako Pavel IV.

S kajetány se Bernard Ignác osobně seznámil roku 1665, když skupinka příslušníků tohoto řádu procházela Prahou na cestě do Ruska. Výsledkem jeho jednání byla dohoda, že kajetáni založí komunitu v Čechách na jeho pozemcích.

Za Strahovskou branou v údolí potoka Brusnice se odedávna nacházely vinice a polnosti. Stýkaly se tu majetky kláštera břevnovského a kláštera benediktinek u sv. Jiří na Hradčanech. Z vinic se později staly zahrady a jednu z nich s jakýmsi letohrádkem v roce 1628 zakoupila matka Bernarda Ignáce. Hrabě se roku 1665 rozhodl vystavět v zahradě poutní kapli jako přesnou kopii proslulé mariánské kaple v bavorském Alt-Öttingu. Původní bavorská stavba se skládá z předrománské rotundy, v přízemí kruhové a v patře osmiboké, postavené již před rokem 877, a z pozdně gotické lodi přistavěné v letech 1518-1520. Martinicova stavba byla navíc obohacena o kryptu zasvěcenou Panně Marii Bolestné.

Bernard Ignác Martinic se rozhodl roku 1666 věnovat právě toto místo kajetánům. V darovací listině se uvádí zahrada s vinicí, ovocnými i okrasnými stromy, obytný dům, studánky, kaple a dvě menší kapličky. Již v témže roce se tu skutečně usadili tři italští kajetáni, kteří přebudovali hospodářská stavení na malý klášter a zřídili tu noviciát. Od roku 1673 se v kapli konaly každodenní mše a vzniklo tu vyhledávané poutní místo.

Kajetánům však odlehlé místo za Prahou příliš nevyhovovalo a usilovali o přesídlení do města. Císař jim tedy roku 1670 věnoval někdejší dům pážat u Jeleního příkopu, ale již o dva roky později se mniši stěhovali k Zámeckým schodům do sousedství někdejší kaple Panny Marie Einsiedelnské. V letech 1691-1717 si pak pod ní v dnešní Nerudově ulici vybudovali malostranský kostel Panny Marie Matky Ustavičné pomoci, nyní ve správě redemptoristů.

Hrabě Bernard Ignác v roce 1674 uvedl kajetány také na další ze svých panství, do Hořovic, kde nechal vystavět na náměstí kostel Nejsvětější Trojice a pro mnichy v sousedství malý klášter na místě dvou vyhořelých měšťanských domů. Toto místo se však kajetánům také nelíbilo, po deseti letech se vrátili do Prahy a jejich hořovické působiště převzali františkáni.

Dobrodinec kajetánů v roce 1685 zemřel, ale správu poutní kaple v Břevnově členové řádu vykonávali svědomitě nadále. Jejich působení skončilo až rozhodnutím Josefa II., který roku 1783 jejich klášter zrušil. Kajetáni poté Čechy opustili a již nikdy se nevrátili. Jejich majetek připadl náboženskému fondu. Zahradu Kajetánku s klášterem a kaplí od něj koupil roku 1789 zemský podkomoří Jan hrabě z Hennetu, který budovu kláštera se třemi barokními štíty nechal upravit na malý zámeček. Světští majitelé se pak střídali, ale poutě k vyhlášené kapli trvaly nadále až do roku 1821. Tehdejší majitelka, hraběnka Paulina Julie Kounicová, jejíž manžel přebudoval zahradu v krásný anglický park, si nepřála u své zahrady žádné poutě a prosadila přenesení slavnostních mší do kostela v Bubenči. Na její přání začalo i bourání kaple. Teprve, když byla zbořena loď a všechny přístavky, zasáhly úřady a tak ze stavby zůstalo stát jen torzo, napodobenina románské rotundy.

Další osudy místa nebyly radostné. Někdejší klášter či zámeček sloužil jako továrna na výrobu voskového plátna a po požáru se z něj stala načas restaurace. Posledními soukromými majiteli byli potomci břevnovského starosty Jana Kolátora, který se zasloužil roku 1907 o povýšení Břevnova na město. Majetek jim však byl vyvlastněn roku 1948, v objektu se usídlil dům pionýrů a začala devastace stavby i parku. V restituci po roce 1989 obdržela rodina Kolátorova jen ruinu.

Plány majitelů na opravu a nové využití objektů zkřížili památkáři, kteří se zásadně postavili proti možnosti komerčního využívání zámečku a výstavby dalších objektů. Stavba i park tak nadále chátraly dalších téměř 20 let. V roce 2008 vystoupila jako nový vlastník soukromá společnost, která představila plán vybudovat na okraji parku dva velké bytové objekty s téměř 500 byty, rekonstruovat bývalou oranžérii, která jako byty sloužila již od roku 1848, a v opraveném zámečku zřídit kavárnu nebo podobné zařízení. Komerční využívání ani dostavba jiných objektů již nyní překvapivě nikomu nevadilo. Stavební práce skutečně proběhly a byl také revitalizován okolní park.

Torzo někdejší slavné poutní kaple je sice od roku 1958 zařazeno mezi chráněné památky, ale jeho osud nemá žádné vyhlídky. Ošumělá věžovitá stavba byla smutně ukryta v těsné blízkosti starého čtyřpatrového činžovního domu, kterému se přezdívalo břevnovský mrakodrap. Po jeho zboření se pohled z nynější Patočkovy ulice na kapli otevřel jen nakrátko. Nyní se již zase ukrývá v těsné blízkosti za dvěma novými obytnými domy. Dostala však alespoň novou fasádu, aby v jejich sousedství nedělala ostudu. Přece jen to je chráněná památka.

Zbývá se ještě vrátit k nadpisu tohoto vyprávění. Když Bernard Ignác hrabě z Martinic počátkem roku 1685 zemřel, byl z titulu svého postavení jako nejvyšší purkrabí království českého pohřben v katedrále sv. Víta na Hradčanech. Ve své závěti však měl zvláštní přání. Protože jeho přízeň a srdce patřily za života mnichům některých církevních řádů, přál si, aby jeho srdce bylo po smrti rozděleno na tři díly. Tak se také stalo.

Jedna třetina hraběcího srdce patřila piaristům a byla pohřbena v jejich kolejní kryptě ve Slaném. Ve Slaném skončila také druhá třetina srdce, tentokrát u františkánů. Ve zvláštní schránce byla uložena pod loretánskou kaplí, kterou hrabě založil. Poslední třetina srdce byla podle posledního přání hraběte uložena u kajetánů, v kryptě břevnovské kaple Panny Marie Alt-Öttingské. Její osudy si však hrabě určitě představoval jinak.

 

 

Použité zdroje: