Probouzející se jaro připomíná dávnou tragédii v Leskovicích

Nezapomínáme?

Pomalu osmdesát let jsme nezažili něco tak strašného jako je válka. V takové době se obnažují skutečné charaktery lidí, již nestačí mít jen nasazené masky. Bohužel i po osvobození, kdy se všichni nadechli opojného míru, se stávaly křivdy.

Dovolím si vám předložit dva příběhy z války a jejího konce v kraji kolem Pelhřimova. Obec Leskovice patří mezi několik málo u nás, jež byly nacisty vypáleny.

První příběh se týká hajného Osvalda Rerycha a jeho rodiny v hájovně Obora nedaleko Leskovic. Již v zimě 1938 rodina poskytla azyl utečencům z Podkarpatské Rusi, jimiž byl bratr Milan s rodinou. Po obsazení zbytku republiky Milan Rerych nechal rodinu pod ochranou svého bratra hajného a odešel do zahraničí, kde se zapojil do boje proti nacistům. Bratr Milanovy manželky, Jan Klán, byl letec a bojoval spolu se známým letcem Františkem Fajtlem ve Francii, Velké Británii i v Sovětském svazu.   

Díky tomu rodinu Rerychovu vyšetřovalo gestapo. Rozhodujícím momentem byl fakt, že rodina od roku 1943 až do konce války schovala postupně jedenáct ruských utečenců ze zajateckých táborů a koncentráků a zachránila jim život. Vystavovala se tak soustavnému nebezpečí z odhalení, neboť hájovna byla častým cílem návštěv členů posádky SS, která sídlila v Proseči u Pošné, vzdálené jen něco přes kilometr. Zajatci přicházeli hladoví, nemocní a na pokraji svých sil. V hájovně se uzdravili, načerpali sil a postupně odcházeli domů na východ. Takto jich odešlo pět, dva z nich se zúčastnili jako velitelé partyzánských oddílů Slovenského národního povstání (SNP). Zbývajících šest zajatců přečkalo u Rerychových do konce války a na jaře 1945 se napojili na partyzánskou skupinu v Hořepníku.

Rerychovům tak hrozilo trvalé akutní nebezpečí ze strany německých okupantů. Díky jejich statečnosti a rozvaze se všem podařilo dočkat se osvobození. Po válce v roce 1946 obdržela rodina za své hrdinské činy ocenění „Za odvahu“ a „Za statečnost“.

Bohužel po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 rodinu perzekvovali. Syn Zdeněk na tuto dobu vzpomínal takto: „Když ale přišel únor 1948, tak jsme byli s otcem pozváni, že bychom jako zasloužilí odbojáři měli na základě Gottwaldovy výzvy vstoupit do KSČ. Přišli jsme k tomu pohovoru o vstupu do strany a představte si, kdo byl předsedou komise. Pán, který byl za okupace u „vlajkařů“ (Vlajka bylo malé československé nacionalistické a z části i fašistické hnutí) a tatínek mu po válce vymohl, aby ho nezavřeli. Dalším členem komise byl člověk, který nám nemohl zapomenout, že jsme mu za války neřekli, že skrýváme partyzány. Měl pocit, že tak přišel o kus slávy. A ten teď dělal předsedu KSČ. Otec, když to viděl, tak řekl, že s takovými lidmi v žádné straně nikdy nebude a že jdeme domů. Tak jsme se sebrali a šli, a tím to teprve začalo.“

Otec Osvald Rerych byl poté odsouzen ve vykonstruovaném procesu k ročnímu vězení za to, že neprojevil ke KSČ dostatečný respekt. Jeho syn Zdeněk, rovněž nositel vyznamenání, se nemohl dostat na vysokou školu pro nepříznivý kádrový posudek. Po otcově uvěznění ho vyloučili i z roční dělnické školy, na které si chtěl dokončit alespoň maturitu. Vysokou školu nakonec přece jen vystudoval díky dobrým posudkům ze zaměstnání.

V roce 1963 vyšla v populárním sovětském časopise Ogoňok o rodině Rerychových reportáž, díky čemuž se jim začali ozývat zachránění sovětští partyzáni a jejich blízcí. Do té doby zachránění identitu Rerychových neznali, neboť jim ji rodina z bezpečnostních důvodů za války tajila. Většina zachráněných utečenců Rerychovy po roce 1963 navštívila osobně, a ti se tak dozvěděli více o jejich dalších osudech.

Včerejší hrdinové byli poníženi a včerejší zbabělci opět začínali škodit. Ve dnech 70. výročí konce války byl blízko bývalé hájovny postaven pomník na paměť válečných událostí.

Druhý příběh se již dotýká přímo Leskovic. Na samém konci války, dne 5. května 1945, v obci došlo ke krvavé události, jež poznamenala její další osudy.

Konvoje německé ozbrojené moci na jaře 1945 prchaly k západní hranici. Život v Leskovicích v té době začal řídit revoluční národní výbor a revoluční nálada vzbudila mezi částí leskovických obyvatel odhodlání ustupující jednotky německé armády zastavit a zadržet.

Toto však doslova rozzuřilo velitele posádky SS v Pelhřimově, kapitána SS Waltera Haucka (přezdívaného Krvavý Walter), který se vydal do Leskovic v čele trestného komanda, jež mělo jen jediný cíl. Ukázat, kdo zde stále ještě vládne. Ve čtyři odpoledne zahájili útok, v domnění, že půjde o snadnou záležitost. Obránci vesnice však měli zbraně a postavili se na odpor. Boj trval až do setmění a osm leskovických mužů v něm padlo. Ostatní obyvatelé se stačili včas uchýlit do blízkých lesů, kde přečkali celou noc. Večer vydal Walter Hauck rozkaz: „Nestřílet, škoda každé kulky pro české psy“.

Za ranního rozbřesku se začaly shledávat rozdělené rodiny, a občané se vraceli nazpátek domů v domnění, že je po všem a aby sčítali vzniklé škody, ale hlavně poklidili a nakrmili domácí zvířata. Avšak brzy zjistili svůj tragický omyl. Německé komando čekající v záloze rychle vesnici obklíčilo a již nebylo úniku a ani pomyšlení na nějaký odpor. Začalo systematické vyhlazování Leskovic. Vojáci SS postupovali s německou důkladností, obyvatele stříleli, ubíjeli, přibíjeli na vrata nebo je svázané házeli do hořících domů.

Za řáděním nacistů zůstalo v Leskovicích 26 mrtvých občanů a 31 vypálených domů.

V roce 1961 byl v obci vztyčen památník připomínající tragédii z konce války. Autorkou pomníku je sochařka Jaroslava Lukešová.

Je prokázáno, že Leskovice měly být na rozkaz Waltera Haucka zcela vyhlazeny. On sám se dožil vysokého věku 88 let v klidu doma, v Německu. Nikdy nebyl za své zločiny potrestán...

Od té doby žije obec v klidu a míru. Nezapomínejme, protože „Ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

 

Použité zdroje: