Na labském břehu v samém sousedství Roudnice leží nejméně od 13. století obec DOBŘÍŇ. I ta dobře zapadá do kulturní historie kraje. Na empírovém statku z roku 1837 nás pamětní deska upozorní, že se tu roku 1891 narodil český básník Josef Hora. Chlapec se však odtud krátce po narození s rodiči odstěhoval do Prahy. Když mu bylo šest let, rodiče se rozešli a tak se s matkou vrátil na rodný statek.

Statek byl již řadu let zadlužený a roku 1892 skončil v dražbě. Matčini rodiče tu pak hospodařili jako nájemci. Hora docházel do školy v Roudnici, kde v letech 1902-1910 navštěvoval i gymnázium. Do města se roku 1912 přestěhovali i jeho příbuzní z Dobříně. Hora v roce 1910 odešel do Prahy na práva a brzy začal pracovat jako novinář, zprvu sociálnědemokratický, od roku 1921 komunistický. Vedl kulturní rubriku Rudého práva, avšak pro své názory byl roku 1929 ze strany vyloučen stejně jako Olbracht, Seifert, Vančura a někteří další. Jeho působištěm se pak stala redakce Českého slova. Jeho původně proletářská poezie se postupně změnila na lyrickou, vlasteneckou a protifašistickou. Hora též úspěšně překládal z ruštiny, němčiny a jihoslovanských jazyků. V roce 1941 těžce onemocněl a své nemoci podlehl krátce po skončení války, 21. června 1945 v pouhých 54 letech. Jeho poslední bydliště připomíná pamětní deska v Jindřišské ulici. Uložen byl ve vyšehradském Slavíně.

Horovo básnické dílo ovlivnil i rodný kraj:

„Modrou legendou jsi kvetla, země

nad mým rodným krajem prostřed Čech.

Hora Říp tam skláněla se ke mně

jako matčin prs a sladký vzdech.“

Básník byl za své dílo in memoriam jako úplně první jmenován národním umělcem. Jeho rodný statek mezitím vystřídal řadu majitelů a postupně ztratil téměř všechna pole. Jeho manželka a sourozenci ho s posledním lánem roku 1947 koupili a otevřeli v něm pamětní světničku. Z té doby pochází také pamětní deska. Statek byl poté prohlášen kulturní památkou.

V letech 1926-1927 také postavil v Dobříni vilu malostranský stavitel Benno Kabát pro svou dceru Zitu (1913-2012), později proslulou herečku, která tu v letech před válkou skutečně bydlela. Zita Kabátová, tato poslední prvorepubliková herečka žila po úrazu řadu let v léčebně dlouhodobě nemocných v Motole, kde zemřela v květnu 2012 ve věku 99 let.

V sousedství Dobříně leží starobylá ves BECHLÍN, která se také významně zapsala do kulturních dějin našeho národa. V obci, která je doložena již r. 1295, stojí kostel sv. Václava gotického původu, po požáru z roku 1663 obnovený do pozdně barokní podoby v roce 1786. U něj se nachází pozoruhodná rozložitá zvonice s dřevěným patrem a zvonem z roku 1665.

Mnohem významnější roli však sehrála stavba mnohem mladší, venkovská vila vybudovaná v letech 1874-1875. Tady však musíme začít více zeširoka a představit si třetí významnou vlasteneckou osobnost Roudnicka vedle již známého Ervína Špindlera a Václava Kratochvíla. Je to August Švagrovský, rodák z Roudnice nad Labem a mecenáš českých umělců.

August Švagrovský (1847-1931) se narodil jako nejmladší syn v rodině majitele pily a obchodu se dřevem v Roudnici nad Labem. Jeho rodiče, Růžena a Martin Švagrovských, představovali zámožnou obrozeneckou rodinu, která se přátelila s hudebníky, žurnalisty, politiky a výtvarnými umělci a přímo podporovala malíře Václava Brožíka a sochaře Bohuslava Schnircha.

August byl od mládí silně poznamenán kulturním ovzduším v rodině. Již na táboru lidu pod Řípem 10. května 1868 na slavnosti vyzdvižení základního kamene pro Národní divadlo pronesl jako 21letý projev na téma „Kterak se má šířit vzdělanost a kultura v českém národu“, potom doprovázel převoz kamene až do Prahy, kde jako první opět přednesl projev i po jeho předání. Jeho rodinná firma pak na stavbu Národního divadla dodávala zdarma dřevo. V rodném městě byl Švagrovský redaktorem místních čtrnáctideníků, podporoval Sokol, byl předsedou ochotnického spolku a vybavil místní divadelní sál.

Švagrovského sestra Františka se provdala za architekta Jana Zeyera (1847-1903), jinak mladšího bratra slavnějšího literáta Julia. Jan Zeyer byl jako architekt žákem Josefa Zítka, autora projektu Národního divadla, a jeho stavby vycházely z tehdy módní novorenesance. Švagrovský ho požádal o plány rodinné vily v Bechlíně. Na místě staršího statku tak vznikla v letech 1874-1875 pozoruhodná novorenesanční vila ve švýcarském stylu s hrázděným patrem.

Ve vile většinou pobývala druhá Švagrovského sestra Růžena, provdaná za významného advokáta Vojtěcha Friče (1844-1918), jeden čas též náměstka pražského primátora. K Fričovým a Švagrovským do Bechlína přijížděly zajímavé návštěvy jako básník Jaroslav Vrchlický, malíř Václav Brožík, cestovatel Emil Holub a nejčastěji asi Jan Neruda.

Fričovi byli velmi známá a rozvětvená vlastenecká rodina. Vojtěch Frič se stal advokátem po svém otci, jeho bratr Antonín byl významným geologem a nejvíce se proslavil druhý bratr Josef Václav, básník a proslulý revolucionář z roku 1848. Ten však v důsledku pronásledování ze strany rakouských úřadů prožil značnou část života v cizině. Jeho syn, tedy Vojtěchův synovec Josef Jan, se později stal zakladatelem proslulé hvězdárny v Ondřejově.

Synem Růženy Švagrovské a Vojtěcha Friče byl Alberto Vojtěch Frič (1882-1944), proslulý jako botanik, cestovatel, etnograf a spisovatel, ve světě též jako „lovec kaktusů“ a mezi dětmi jako „strýček Indián“ podle jedné ze svých knížek. Od dětství obdivoval kaktusy a proto od roku 1900 podnikl celkem sedm cest do Jižní Ameriky a jednu cestu do Ameriky Severní. Již bylo v předchozí části zmíněno, že v roce 1901 náhodou objevil v brazilské Bahii hrob pěvkyně Klementiny Kalašové. Hned při první cestě však musel podniknout přímý souboj s jaguárem, který ho těžce zranil a Frič přežil jen skutečným zázrakem. U indiánských kmenů tím získal obrovskou vážnost.

Během druhé cesty pobýval v Paraguayi u kmene Čamakoko, kde se podle místních zvyků oženil s indiánskou dívkou, a roku 1905 se mu narodila dcera Hermína. Tu brzy poté předal při svém odjezdu náčelníkovi kmene a patrně ji už nikdy neviděl. Hermínu náhodou objevili roku 2000 čeští filmaři a zjistili, že měla osm dětí, které se svými potomky stále hrdě nosí jméno Fric. Hermína se dožila 104 let a zemřela v roce 2009.

Ze své třetí cesty přivezl Frič do Čech indiána Čerwuiše, aby evropští lékaři zjistili původ záhadné nemoci sužující jeho kmen. Exotický muž vzbudil v Praze velkou pozornost a stal se dokonce námětem jedné povídky Jaroslava Haška. Lékaři skutečně odhalili hlísty, kteří byli příčinou nemoci, a Frič Čerwuiše při své další cestě dopravil zpět do vlasti i s potřebnými léky.

Také druhá sestra Švagrovského měla pozoruhodného syna. Angelo Zeyer (1878-1945), plným jménem Jan Angelo, se totiž stal malířem. Švagrovský měl dlouhodobý zájem o výtvarné umění a hodnotnou sbírku barokních obrazů. Díky sestře se seznámil se současnými českými malíři jako byli vedle již dříve zmíněného Václava Brožíka především Antonín Chittussi a Zdeňka Braunerová. Finančně podporoval jak synovce Angelo Zeyera, tak jeho vrstevníka Miloše Jiránka (1875-1911), který byl zase synovcem vlasteneckého sedláka Václava Kratochvíla, jehož příběh už také známe z předchozích článků.

Když se rodinné dřevařské firmě přestalo dařit, odešel Švagrovský na několik let do Paříže. Francouzský pobyt ještě více podnítil jeho zájem o moderní umění, takže po návratu se usadil v Praze a věnoval se sběratelství. Od roku 1903 se přátelil s Antonínem Slavíčkem (1870-1910), kterého podporoval tím, že kupoval jeho obrazy. Do roku 1909 jich získal na šedesát.

V roce 1910 věnoval Švagrovský celou svou obrovskou sbírku čítající na 250 obrazů, jak barokních ze 17. a 18. století, tak moderních z přelomu 19. a 20. století, svému rodnému městu jako základ budoucí galerie. Dar převzal starosta Ervín Špindler a sbírka byla od roku 1913 zpřístupňována na různých místech ve městě. Od roku 1965 tvoří základ fondu Galerie moderního umění umístěné v roudnické zámecké jízdárně.

Nejčastějším návštěvníkem bechlínské vily byl po několik let básník a novinář Jan Neruda (1834-1891). Pobýval tu celé týdny a učarovala mu temná obloha podřipských nocí. Krajina ještě neznala elektrické osvětlení a tedy ani světelný smog. Doba nových vědeckých objevů tehdy vzbudila nebývalý zájem o astronomii a tak v Bechlíně vznikla většina básní Nerudových Písní kosmických.

Snad každý z nás si vzpomene na úsměvnou epizodu z filmové komedie „Marečku, podejte mi pero“, kde starý profesor Hrbolek v podání Františka Kováříka rozebírá se žáky jednu z básní této sbírky vydané v roce 1878.

Jak lvové bijem o mříže,

jak lvové v kleci jatí,

my bychom vzhůru k nebesům

a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:

„Nuž pojďte, páni, blíže,

jen trochu blíže, hrdobci,

jimž hrouda noha víže!“

To je část té pověstné básně, v níž Neruda použil záhadné staročeské slovo „hrdobci“. Neoznačuje však žádné brouky, jak se naznačuje ve filmu, je to pouze množné číslo slova „hrdobce“, staré obdoby výrazů typu žalobce, soudce, prodejce či odpůrce, které v tomto případě označuje hrdého člověka.

Ve výstavné bechlínské vile později žila Švagrovského dcera Josefina, která se provdala za univerzitního profesora a zakladatele české zoologie Františka Vejdovského (1849-1939). Profesor Vejdovský, rodák z Kouřimi, zemřel na samém počátku 2. světové války v 90 letech. Jeho potomkům byla vila roku 1948 zabavena a až do roku 1993 v ní hospodařilo zemědělské družstvo.

V roce 1978 u příležitosti 100. výročí vydání Písní kosmických v ní byla také otevřena světnička s Památníkem Jana Nerudy. Když byla vila roku 1994 v restituci vrácena rodině Vejdovských, byly exponáty Nerudova památníku předány litoměřickému vlastivědnému muzeu, ale vila s přilehlou zahradou od té doby není příliš udržována a majitelé pro ni zřejmě marně hledají vhodné využití. Nerudovu pamětní desku u vchodu proto zahlédneme jen přes pustnoucí zahradu.

Zbývá dovyprávět příběh malíře Angelo Zeyera. Mládí prožil v Roudnici a v malbě byl žákem nejprve Julia Mařáka a pak Václava Brožíka. Stal se z něj krajinář a maloval také mistrné akvarely. Náměty nacházel na Roudnicku, Šumavě, Slovensku, v Českém ráji a s Antonínem Slavíčkem maloval také v Kameničkách. Proslul rovněž jako autor knižních ilustrací. Angelo Zeyer byl člověk velmi neklidné povahy, nikdy nevydržel dlouho na jednom místě. Procestoval téměř celou Evropu a navštívil také některé mimoevropské země. Významně do jeho života zasáhla 1. světová válka. Musel narukovat do rakouské armády a účastnil se bojů v Haliči a Itálii. Tam však přeběhl k právě se tvořícím československým legiím. Jako italský legionář po válce prosazoval zřízení památníku odboje a československých legií na Vítkově. Dožil se ještě konce 2. světové války a ve věku 67 let zemřel v prosinci 1945.

Příběhy lidí z kraje pod Řípem ukončíme zastavením na místě s nejdelší pamětí, na hřbitově, tentokrát v Roudnici nad Labem. Jen několik kroků od vchodu najdeme náhrobek se jmény známými z našeho vyprávění. Na kamenném obelisku čteme jméno Augusta Švagrovského a deska před ním připomíná místo posledního odpočinku jeho synovce Angelo Zeyera.

Na závěr tohoto vyprávění o památné hoře a kraji pod ní nemůže chybět snad nejkrásnější báseň, která kdy byla o ní napsána:

 

HORA ŘÍP

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma !

Ty krásné verše samy prozrazují svého autora. Samozřejmě, je to jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.

 

 

Použité zdroje: