Byl jako první pohřben ve vyšehradském Slavíně

Nejstarší veřejné sady v Praze vznikly v roce 1832 v souvislosti s budováním Chotkovy silnice v prostoru pod východní stěnou Královského letohrádku neboli Letohrádku královny Anny. Plocha pod ním byla ve 14. a 15. století využívána jako vinice a pastviny a také se tu konaly rytířské turnaje a hry nebo jezdecké soutěže. Od 17. století tu bylo hospodářské zázemí Pražského hradu, především sklad sena a stavebního i palivového dříví.

Z iniciativy hraběte Karla Chotka byla plocha o rozloze 3,7 ha parkově upravena a byly tu vysazeny dřeviny. Jako první v Praze byly sady roku 1833 volně zpřístupněny a nazvány Obecní či Lidová zahrada, vlastně německy Volksgarten. Krátce nato, již roku 1841, byly nazvány Chotkovými sady, jak dosvědčuje pamětní kámen u nyní již nepoužívaného přístupového schodiště z Chotkovy silnice. Uprostřed parku bylo v roce 1887 podle návrhu zahradního architekta Františka Thomayera zřízeno romantické jezírko.

V sadech byla roku 1960 umístěna bronzová socha Dívky s jablkem, zvaná Pomona, dílo sochaře Břetislava Bendy, v roce 1998 však byla ukradena. Nahradilo ji v roce 2003 jiné výtvarné dílo nazvané Niké 89. Téměř 7 metrů vysoká ocelová plastika Pavla Krbálka, českého výtvarníka žijícího ve Švýcarsku, zvítězila v soutěži abstraktních soch v Japonsku a byla poté zhotovena ve dvou exemplářích. První byl roku 2002 instalován ve švýcarském Luzernu, druhý o rok později v Praze.

Chotkovy sady byly od 60. let 20. století spojeny lávkou překračující Chotkovu silnici při vyústění Myší díry s prostorem Letenských sadů poblíž Kramářovy vily. Stará konstrukce byla z iniciativy Nadace Václava a Olgy Havlových nahrazena v roce 1998 novou lávkou podle návrhu Bořka Šípka. Rok předtím byly totiž Chotkovy sady spojeny brankou nad Jelením příkopem s Královskou zahradou a přešly do správy Pražského hradu.

Na konci ledna 1901 v Praze zemřel básník, spisovatel a dramatik Julius Zeyer. Již krátce po jeho smrti se jeho přátelé rozhodli mu postavit pomník. Jako vhodné místo byly vybrány právě Chotkovy sady. První návrh na pomník sice vypracoval Zeyerův přítel František Bílek, ale Josef Hlávka, dlouholetý spisovatelův přítel a mecenáš, se rozhodl pro jiného Zeyerova přítele, sochaře Josefa Maudra (1854-1920). Ačkoli představa o podobě pomníku byla hotova již v roce 1903, dokončen byl až za 10 let a slavnostně odhalen 16. září 1913.

Autorovou inspirací prý byla grotta ve Versailles. Zeyerův monumentální pomník má podobu umělé jeskyně vytvořené ze stovky balvanů vytěžených na panství knížete Jana z Liechtensteinu v jeho požárských lesích u Jílového. V jeskyni se ukrývají postavy z bílého mramoru pocházejícího z Laasu (nyní Lasa) v dnešní italské části jižního Tyrolska. Na zadní straně monumentu je velká deska z červené švédské žuly, na níž jsou názvy všech hlavních Zeyerových děl.

Rovněž sochy v jeskyni představují nejznámější postavy ze Zeyerových prací. Vpředu se o balvan opírá sestra Paskalina, vpravo od ní stojí proslulí milenci Radúz a Mahulena, vlevo pak trojice slovanských kněžek představuje Kazi, Tetu a Libuši a za nimi se úplně v koutě ukrývají dva věrní bratři Amis a Amil, nerozluční přátelé na život a na smrt. Nad jeskyní je okrouhlý bronzový medailon se Zeyerovým reliéfem a nápis se jménem a životními daty. Pod skalou vyvěrající pramen napájí romanticky upravené jezírko a celek vytváří nejkrásnější zátiší celých sadů.

Na českého básníka a spisovatele je jméno Julia Zeyera poněkud nezvyklé a zůstává otázkou, jak ho správně vyslovovat. Zeyer totiž nebyl českého původu. Jeho děd Jan byl rodem Alsasan a pocházel ze Štrasburku nebo jeho okolí. Jako vyučený tesař vandroval po Evropě a usadil se v Praze, kde se oženil s Češkou. Nikdo už neví, zda byl skutečně jen na vandru nebo ho z vlasti vyhnala francouzská revoluce ani zda byl spíše Johann nebo Jean a zda se jeho příjmení četlo německy nebo francouzsky. Jeho živnosti se dařilo, takže syn Jan už měl velký tesařský závod s pilou u novoměstských hradeb, někde v místech dnešního hlavního nádraží, a také výstavný dům v Mariánské, nyní Opletalově ulici. Mladší Jan, zvaný v pražské společnosti „krásný Jean“, se jednou galantně ujal hezké sedmnáctileté dívky a její vychovatelky, když je překvapila prudká bouře v lese u chuchelského kostelíčka sv. Jana Nepomuckého. Romantická Eleonora, pocházející z pražské německé židovské rodiny Weisselesů, se stala brzy ženou tohoto praktického podnikatele.

Julius se narodil 26. dubna 1841 jako jejich třetí syn. Vyrůstal v německé rodině, kde český živel představovala jen jeho chůva. Ta ho vodila po pražských památných místech a vyprávěla mu pověsti a příběhy z české historie, které byly jeho romantické duši nejbližší. Upřímně miloval i svou podobně založenou matku, která ho ovlivnila svým katolicismem a mariánským kultem. Zeyer ve svých 10 letech ztratil předčasně otce, který si přál, aby právě on se ujal jeho podniku. Těžko pochopit proč, protože právě Julius se ze všech sedmi dětí k tomu hodil nejméně. Nicméně matka se snažila otcovo přání splnit a tak Julius, který ve škole nijak zvlášť neprospíval, musel absolvovat reálku a pak se u otcova přítele ve Vídni vyučit tesařem. Byl to zvláštní tesař, který na otesané trámy psal silnou tesařskou tužkou verše. Po vyučení se musel vydat na vandr a pracovat v tesařských dílnách. Prošel Rakousko, Švýcarsko a Francii, poprvé viděl Alpy, Středozemní moře a Paříž. Když se vrátil do Prahy, pochopila i jeho matka, že tento básník podnikatelem nebude. Smířila se s tím, že chce studovat humanitní obory v Praze i v cizině. K tomu však byla třeba maturita, o kterou se Zeyer pokusil v 31 letech na pražském gymnáziu. Při té však propadl z latiny. On, který uměl výborně asi šest jazyků, se tedy rozhodl pro samostatné studium, protože ho zajímala i hebrejština, egyptská koptština nebo sanskrt.

Zeyerův další život by představoval celý román. Byl to zcela nepraktický člověk, kterého zajímaly cizí země a jejich kultura. Procestoval celou Evropu, navštívil severní Afriku i země Kavkazu a psal. Novely, povídky, romány i divadelní hry. Byl vychovatelem v knížecích rodinách v Petrohradu i na tatarském Krymu a také společníkem syna hraběte Harracha, měl zázemí chudnoucí rodiny i mecenáše Hlávky, občas uspěl se svými hrami i na scéně Národního divadla.

Významnou část svého života, konkrétně léta 1887-1899, prožil Julius Zeyer ve Vodňanech, kde našel dva literární přátele. František Herites (1851-1929) byl vodňanský lékárník, ale také žurnalista a básník, Otokar Mokrý (1854-1899) pak místní notář, básník a překladatel. Se Zeyerem tvořila tato trojice kulturní elitu města a Zeyer právě tady vytvořil řadu svých nejznámějších děl jako jsou romány Jan Maria Plojhar a Dům u tonoucí hvězdy, Trojí paměti Víta Choráze nebo pohádková hra Radúz a Mahulena.

Zeyer se rád vydával na procházky do okolí Vodňan. Jeho oblíbeným místem se stal poutní kostelík Jména Panny Marie na vrchu Lomec, lidově zvaném Lomeček, který leží asi 7 km jižně od Vodňan. Dnes k němu z Vodňan vede modře značená turistická trasa, označovaná jako Zeyerova stezka. Zeyer jako hluboce věřící křesťan choval k této perle v hloubi lesa vřelou lásku a projevil přání být pohřben na malebném lesním hřbitově, který leží v jihozápadním svahu Lomce.

Neobvyklý poutní kostel Jména Panny Marie na Lomci byl vystavěn v letech 1692-1702 hrabětem Filipem Emanuelem Buquoyem pro zázračnou sošku Panny Marie s Ježíškem. Unikátem je centrální oltář s bohatými řezbami, který je variací na Berniniho papežský oltář v chrámu sv. Petra v Římě. Jeho zhotovení se skvěle zhostil řezbář Jan Wauscher z Lince. Autor projektu celé stavby však dodnes není znám, ale odborníci se domnívají, že architektem by mohl být sám hrabě Filip Emanuel Buquoy. K dnešnímu poutnímu místu náleží také fara v budově bývalého loveckého zámečku, klášter, křížová cesta, zvonice se třemi zvony a přilehlé zahrady.

Časté návštěvy Lomce Zeyera inspirovaly k sepsání prozaické legendy Zahrada mariánská. V objektu kláštera Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, které na Lomci působí od roku 1971, je umístěna socha Madony, jež kdysi zdobila výklenek průčelí vodňanského domu U čápů, v němž Zeyer žil.

Do Vodňan v 90. letech 19. století přijížděly na pozvání svých přátel významné osobnosti českého kulturního, společenského i politického života, např. literáti  Adolf Heyduk, Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Sofie Podlipská nebo Svatopuk Čech, skladatel Josef Bohuslav Foerster, malíři Antonín Chittussi a Zdeňka Braunerová, sochaři Josef Mauder, František Bílek a řada dalších.

Vodňanská literární trojice přátel se začala rozpadat, když se roku 1896 František Herites rozhodl prodat lékárnu i svůj vodňanský rodný dům a přestěhovat se do Prahy. Definitivní konec pak přinesl Nový rok 1899, kdy v pouhých 44 letech zemřel notář Otokar Mokrý. Osamělý Zeyer se proto koncem léta toho roku rozhodl přestěhovat zpátky do Prahy. Ostatně tam jezdíval i na zimu. Měl vilu v Liboci ve svahu pod oborou Hvězda, kde až do své smrti r. 1881 žila i jeho milovaná matka. V době vodňanského pobytu se však dostal do finanční tísně a tak se rozhodl vilu prodat spřátelené literátce Anně Lauermannové-Mikschové (1852-1932), která jako prozaička publikovala pod pseudonymem Felix Téver. Při prodeji si vyhradil, že mu zůstanou místnosti, kde měl uloženy své sbírky z cest a také knihovnu. Po jeho smrti byla právě z nich vytvořena v libockém domě čp. 261 (nyní Libocká 16) pamětní síň, kterou spravovalo Náprstkovo muzeum a byla zrušena až roku 1991. Dnes tam Zeyera připomíná jen blízká ulice nazvaná Zeyerova alej (ovšem již na katastrálním území Břevnova). Někdejší alej v široké a přímé ulici však již dávno vystřídalo vedení vysokého napětí s vysokými stožáry.

Když se Zeyer rozhodl po 12 letech vrátit natrvalo do Prahy, netušil, že mu zbývá už jen 16 měsíců života. Churavějící spisovatel proto pobýval v domě na rozhraní Nového Města a Vinohrad (nyní Rumunská 1829/8 na okraji Nového Města) u své starší sestry Heleny Jungfeldové. U ní také 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci zemřel.

Zeyerovi často vyčítali, že není vlastně českým literátem, protože náměty jeho děl byly z celého světa. Střídaly se tu příběhy z Ruska, Francie a Itálie i severské ságy, inspirací byly dějiny a pověsti indické, japonské a perské, příběhy biblické či jihoslovanské, ale i pověsti z dob prvních Čechů. Zeyer byl Evropan, jehož jazykem byla krásná a bohatá čeština. Dnes patří k jeho nejznámějším dílům pohádková hra se slovenským základem o věrné lásce Radúze a Mahuleny, za jejíž nesmrtelnost se zaručil svou krásnou hudbou Josef Suk.

Zeyerovo jméno dnes čteme foneticky. Za jeho života tomu tak asi nebylo. Existuje svědectví, že malé děti jeho nejbližšího přítele, básníka Josefa Václava Sládka, mu říkaly „stlejda Zajej“ a to nasvědčuje výslovnosti spíše německé. Ve světle velkého díla, které po sobě zanechal, na tom však asi vůbec nezáleží.

Že Zeyer přes všechny výhrady patří na české literární nebe, všichni uznali po jeho předčasné smrti na konci ledna 1901. Nedožil se ani šedesátky. Tehdy bylo rozhodnuto, že patří na vyšehradský Slavín. Tato společná hrobka určená pro nejvýznamnější Čechy byla zbudována podle projektu Antonína Wiehla v letech 1889-1893, sochařskou výzdobu vytvořil Josef Mauder, právě ten, který později navrhl Zeyerův pomník. Stavbu financoval mecenáš Petr Fischer, úspěšný podnikatel a jeden čas také starosta Smíchova, který ji svěřil do péče spolku Svatobor. Prázdná hrobka však osm let chátrala a zatékalo do ní. Po Zeyerově smrti bylo rozhodnuto ji opravit. Julius Zeyer, původem Němec či Francouz, byl do Slavína uložen jako významný Čech. Ten úplně první. I když si to vlastně vůbec nepřál.

 

 

 

Použité zdroje: