Bájná hora Čechů – část druhá: Úvod vyprávění o kraji pod Řípem

Vyprávění o Řípu by nebylo úplné, kdybychom se také nezastavili v kraji pod ním, v kraji, kde se kmen Čechů usadil. Centrem dnešního Podřipska je Roudnice nad Labem, město nazvané podle dosud existujícího rudného pramene a založené již v 10. století při brodu přes řeku, staleté středisko panství pražských biskupů a arcibiskupů. Rozsah tamějších pozoruhodností je příliš veliký a tak se budeme věnovat jen několika vsím v kraji pod bájným kopcem.

Přímo pod horou leží CTINĚVES, jedno z východišť na Říp se železniční zastávkou na lokálce spojující Vraňany se Straškovem. Starobylá obec měla románský kostel, z něhož zůstala jen apsida. Dnešní kostel sv. Matouše má pozdně barokní podobu z konce 18. století. Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan měl být právě tady pohřben praotec Čech, na jehož počest dostala ves jméno. Přes snahu řady nadšenců Čechův hrob dosud objeven nebyl, i když v blízkosti kostela skutečně je jakási starověká mohyla. A tak praotcovo jméno nese alespoň místní hospoda.

Severovýchodně v sousedství Ctiněvsi leží starobylá obec KOSTOMLATY POD ŘÍPEM. Její starobylost dokládá původně románský kostel sv. Petra a Pavla stojící na výrazné vyvýšenině nad návsí. Obdélná loď s apsidou na východní straně byla postavena počátkem 13. století z kvádříkového zdiva. V 1. polovině 16. století pak k ní byla přistavěna goticko-renesanční zvonice a později k severní straně i renesanční předsíň. V roce 1748 při barokní přestavbě byla zvonice nahrazena mohutnou barokní věží, barokní je také štít nad kostelní lodí. Při posledních úpravách ve 20. století bylo původní románské zdivo ponecháno bez omítky, zatímco novější části zůstaly omítnuty.

Kostomlatský kostel je nejen významnou památkou románského stavitelství, ale díky své poloze i dominantou krajiny. Obchází ho masivní kamenná zeď, za níž se nachází nepoužívaný a uzavřený hřbitov. Kostel si proto můžeme prohlížet jen zdálky, působí smutně, avšak impozantně.

Jihovýchodně od Ctiněvsi leží velká obec HORNÍ BEŘKOVICE. Horní Beřkovice jsou jako ves prvně zmiňovány až roku 1344, ale podle pověsti byly založeny již v 9. století. Za svého zakladatele považují vladyku jménem Beš, praotce kmene Pšovanů. Do 16. století se také skutečně nazývaly Beškovice nebo Boskovice. Stávala tu středověká tvrz, která byla v roce 1684 upravena na barokní zámek. V 18. století, kdy byl majetkem hrabat Hartigů, však již nevyhovoval dobovým nárokům a tak byl v jeho sousedství v letech 1738-1756 vybudován nový barokní zámek, k němuž byla v letech 1770-1780 přistavěna ještě boční křídla. Starý zámek pak byl změněn na byty a úřednickou budovu. Zámecký areál s rozlehlým anglickým parkem byl v roce 1889 vykoupen Zemským úřadem země České a od roku 1890 tu byl umístěn ústav choromyslných. Ústav doplněný řadou pavilónů slouží dodnes jako psychiatrická léčebna a zámek si proto můžeme prohlížet jen zpoza plotu.

Na návsi se ještě zastavíme u malého nenápadného pomníčku. Připomíná zdejší slavnou, ale již téměř zapomenutou rodačku. Jmenovala se Klementina Kalašová a narodila se 9. září 1850 ve starém zámku jako dcera hraběcího lékaře MUDr. Martina Kalaše. Stejně jako její sestry projevovala od dětství umělecké nadání, zejména hudební. Již v 15 letech tedy odešla do Prahy, kde studovala hru na klavír u Bedřicha Smetany a především zpěv. Ve studiu zpěvu pak pokračovala v Miláně a Petrohradu. Právě v Petrohradu, kde byl dirigentem carské opery rodilý Čech Eduard Nápravník, sklidila v 19 letech tak obrovský úspěch, že jí bylo nabídnuto angažmá v Londýně. Fenomenální mezzosopranistka pak z Anglie přesídlila do Itálie, kde se proslavila v operách Giuseppe Verdiho a zejména jako nepřekonatelná Carmen. Stejný úspěch jí přinesla vystupování v Německu, Španělsku a nakonec ve Spojených státech. Pak se již chtěla vrátit do Čech, ale dostala výbornou nabídku na účinkování v Brazílii. Obrovský úspěch v městě Bahia, dnes zvaném Salvador, způsobil, že se domů vrátila až v roce 1883.

V Čechách byly pečlivě sledovány zahraniční úspěchy Klementiny Kalašové, ale doma není nikdo prorokem. V roce 1883 byla sice angažována Národním divadlem, ale díky různým intrikám zpívala jen ve dvaceti představeních. Přes přemlouvání přátel odjela již příští rok znovu do Itálie, která na ni nezapomněla, a fenomenální úspěchy se opakovaly. Nakonec přijala pozvání k návratu do Brazílie. Bahia je dnes jen název federálního brazilského státu, ale jeho hlavnímu městu přejmenovanému na Salvador místní stejně říkají původním jménem. V Bahii přijali svou umělkyni, které říkali Clemen Calas, se stejným nadšením jako poprvé, byla zahrnována květinami, cennými dary i nabídkami k sňatku.

Do Čech přicházely zprávy o jejích úspěších až do konce roku 1888, ale pak náhle ustaly. Po čase jí tedy její znepokojený přítel Jaroslav Vrchlický poslal do Brazílie dopis, ten se však za tři měsíce vrátil zpátky s lakonickou portugalskou poznámkou „É morta“.

Nikdo se dlouho nemohl dopátrat, co se vlastně stalo. Až český botanik a cestovatel Alberto Vojtěch Frič na svých cestách za kaktusy zkoumal v roce 1901 také hřbitovní květenu v Bahii. Přitom úplnou náhodou narazil na náhrobek, na němž ho v portugalském textu zaujal i český nápis „Na shledanou“, byť s pravopisnými chybami. Teprve díky tehdy 19letému Fričovi se v Čechách dozvěděli, že slavná Klementina zemřela v Bahii 13. června 1889 při epidemii žluté zimnice v pouhých 39 letech.

Umění Klementiny Kalašové už dnes nemůžeme obdivovat ani posuzovat. Zvukový záznam tehdy ještě neexistoval a tak z její slávy zůstalo jen několik fotografií: Klementina ve svých slavných operních rolích a také civilní snímky. Horní Beřkovice své slavné rodačce v roce 1970 postavily alespoň skromný pomníček na návsi. Je opravdu jen skromný.

Severně od Horních Beřkovic téměř v sousedství Kostomlat leží vesnička LIBKOVICE POD ŘÍPEM. Obyčejná zemědělská ves je velmi starobylá, doložena je již roku 1186. Libkovice podobně jako sousední Krabčice jsou pozoruhodné svou evangelickou tradicí. V 18. století je zaznamenáno mnoho případů pronásledování zdejších protestantů a když roku 1781 císař Josef II. vydal svůj toleranční patent, přihlásila se k evangelické víře téměř celá ves. Císařova tolerance však nebyla tak veliká, jak bychom si mohli myslet. Evangelické modlitebny podle jeho nařízení nesměly mít věž ani zvony a dokonce nesměly mít vchod z hlavní cesty, nýbrž jen zezadu nebo z boku. Toto omezení bylo zrušeno až roku 1861 Františkem Josefem I. Libkovice si postavily evangelický kostel v roce 1855 a byl v Čechách úplně první, který měl věž i zvony. V roce 1859 přibyla ještě evangelická škola, do té doby obec žádnou neměla.

Věž libkovického evangelického kostela není vysoká, přesto zdálky ukazuje polohu vsi. Ještě výraznější dominantu mají sousední Krabčice.

KRABČICE leží přímo pod Řípem a představují nejčastější a nejpohodlnější východiště na vrchol hory. Prvně jsou připomínány již roku 1226, kdy byly majetkem doksanského kláštera, koncem 16. století je koupil mocný Vilém z Rožmberka a pak až do konce feudalismu zůstaly světským majetkem. Krabčice jsou nejvýznamnějším evangelickým centrem kraje a dlouhá desetiletí tu působí Diakonie českobratrské církve evangelické.

Obec měla štěstí na velmi činorodé a aktivní faráře. V roce 1864 tu byla z bývalého hostince upravena opatrovna pro děti, zejména pro období žní, ale už po dvou letech inicioval místní farář její změnu na církevní školu pro dívky.

Evangelická škola získala za krátkou dobu velký věhlas a původní objekt nestačil. V roce 1875 byla proto na vlastním farářově pozemku postavena další budova a škola zde s přestávkou za 1. světové války působila až do konce trvání první republiky. O její oblibě svědčí skutečnost, že tu žilo 400 až 700 chovanek. Za protektorátu byly objekty zabrány pro gymnázium dívek z Berlína a po válce již evangelická škola nebyla obnovena. Církev se rozhodla objekty upravit na zařízení pro staré lidi a to tady skutečně také v roce 1952 vzniklo. Nebylo nazváno ani domov důchodců ani podle dnešní módy domov seniorů, nýbrž hezky Domov odpočinku ve stáří. V roce 1959 komunisté církvi zařízení odebrali, ale v roce 1991 jí bylo vráceno a diakonie tu dosud poskytuje péči asi 150 lidem. Díky tomu má obec zdaleka nejvyšší průměrný věk obyvatel v širokém okolí.

Není bez zajímavosti, že v letech 1870-1873 působil na Roudnicku mladý evangelický kněz Jan Karafiát (1846-1929) a snad právě v Krabčicích začal psát své proslulé Broučky. Teprve však v roce 1885 byl dostavěn mohutný evangelický kostel v novorenesančním slohu, který dnes představuje poněkud ošumělou dominantu obce.

S Krabčicemi stavebně splývá ještě starší osada Rovné a tvoří jejich okraj nejbližší Řípu. Z Rovného míří přímo k úpatí stará alej, dnes již uzavřená pro motorová vozidla, protože na jejím samém začátku bylo vybudováno nové záchytné parkoviště. Na rozhraní vlastních Krabčic a Rovného leží ještě jedno místo, na němž je třeba se zastavit, venkovský hřbitov, místo s nejdelší pamětí. Na náhrobcích jsou pro většinu z nás jen neznámá jména a letopočty, ve skutečnosti však ukrývají řadu zajímavých životních příběhů.

První hrob, u něhož se zastavíme, nese na obnovené desce jméno Ervín Špindler. To byla velice zajímavá osobnost. Narodil se 29. srpna 1843 v Chocni jako syn chudého zahradníka a po vystudování pražské reálky se stal učitelem. Ze zdravotních důvodů však pedagogické činnosti záhy zanechal a stal se novinářem. V letech 1864-1867 byl redaktorem Národních listů. Jeho literární nadání bylo neobyčejné a ocenil ho i Bedřich Smetana. Český vlastenec Josef Wenzig (1807-1876) mu totiž tehdy napsal libreto Dalibora. Wenzig, ačkoli byl profesorem a pak i ředitelem pražské reálky, překladatelem, propagátorem rovnoprávnosti češtiny s němčinou a také české výuky na školách, měl německé vzdělání a nepovažoval svou znalost češtiny za dostatečnou pro tvorbu tak uměleckého textu, jakým bylo veršované libreto. Napsal ho tedy německy a 24letý novinář Špindler ho pro Smetanu přebásnil do češtiny. A výborně. Totéž se opakovalo později ještě s libretem Libuše.

Sedlák Josef Titěra z Rovného poskytl slavnostně vyzdobený vůz se třemi páry běloušů na přepravu základního kamene pro Národní divadlo, který byl vylomen ze stráně Řípu. Spřežení také sám kočíroval. Doprovázel ho stočlenný jízdní doprovod, tzv. bandérium, v čele s Františkem Kratochvílem z Mlčechvost. Jeho bratr Václav jako zemský poslanec pak kámen slavnostně předal na staveništi předsedovi divadelního výboru.

Je však třeba zmínit ještě jednu zajímavost. Václav Kratochvíl, statkář z Lounek a velký vlastenec, přišel s myšlenkou, že Národní divadlo by mělo mít také základní kámen z vrchu, na němž stával hrad Kalich jako sídlo Jana Žižky z Trocnova. Hejtman silně poněmčeného litoměřického kraje však takovou akci zakázal. Kratochvíl se přes zákaz k vrchu nad Třebušínem s pomocníky vydal a kámen vylomil, na cestě však byl zadržen a kámen musel vyložit. Teprve později si ho odvezl na svůj statek v Lounkách. Když roku 1893 jako 73letý zemřel, byl jako evangelík pohřben v Krabčicích a na hrob mu byl postaven právě kámen z Kalichu jako symbol vzdoru, síly i jednoty Čechů. Tak se ze základního kamene pro Národní divadlo stal kámen náhrobní.

V roce 1934 oslavila Rolnická záložna 60 let od svého založení zvláštním způsobem. Rozhodla se postavit v Roudnici nad Labem betonovou rozhlednu. Do roka opravdu stála a dostala jméno po prvním předsedovi a zakladateli záložny Václavu Kratochvílovi, jehož plastika je u vstupu. Nadmořskou výškou 230 m to bývala nejníže položená rozhledna u nás, v roce 2003 ji však předstihla rozhledna Romanka na Nymbursku, která leží ještě o 25 m níže. Třináctimetrová betonová věž byla opravena v roce 2004.

Nedaleko krabčického Špindlerova hrobu jsem při své návštěvě v roce 2010 ještě nalezl zvolna zanikající hrob vlasteneckého sedláka Josefa Titěry, který vezl do Prahy od Řípu základní kámen Národního divadla. Pod křížkem jsem už s obtížemi přečetl jen jeho jméno. Úctu k památce podřipských vlastenců to však nijak nemůže snížit.

V závěrečné části vyprávění navštívíme ještě dvě obce při Labi, které proslavily významné kulturní osobnosti.

 

 

Použité zdroje: