Příběh svatého Norberta z Xantenu, zakladatele řádu premonstrátů

Byl horký letní den roku 1115. Rozpálenou vestfálskou krajinou klusal kůň s jezdcem. Jezdec byl ještě mladý muž, něco přes třicet, a spěchal. Město Vreden, kam mířil, bylo ještě daleko a na obzoru rychle vyvstávaly černé mraky. Prudká bouře udeřila dřív, než mohl nalézt přístřeší. Náhle se otevřelo nebe, oslňující blesk proťal oblohu a srazil muže z koně. Rachot hromu už jezdec neslyšel.

Když se probral z mrákot, jezdec nevycházel z údivu. Děsivou příhodu přežil bez nejmenší úhony. Mohl by si myslet, že to všechno byl jen hrozný sen, kdyby vedle neleželo bezvládné tělo jeho koně.

Ten muž byl původem šlechtic. Narodil se jako jeden z hraběcích synů v Xantenu, městě v nejsevernějším výběžku německého Porýní, dnes u nizozemských hranic, a rodinou byl určen k duchovní službě. Vyřešil to ale stejně jako mnoho jiných mladých mužů v podobném postavení. Nestal se knězem, přijal jen nejnižší kněžské svěcení. Jako podjáhen mohl totiž vlastnit výnosná obročí, ale neměl žádné kněžské povinnosti. Ambiciózní a vzdělaný mladík žil velmi světsky a v přepychu na dvoře arcibiskupa Friedricha v Kolíně nad Rýnem a po devět let byl dokonce sekretářem císaře Jindřicha V. Bezstarostný a rozmařilý život přerušil až blesk.

Dotek smrti změnil jeho život a obrátil jeho myšlenky k duchovním otázkám. Zamířil do jihovestfálského Siegburgu. V benediktinském klášteře tu našel několik silných osobností, které ho přivedly ke kajícnému životu. Kolínský arcibiskup vyhověl jeho žádosti a vysvětil ho na kněze. Do Xantenu se vrátil úplně jiný člověk.

Xantenským spolubratřím se pochopitelně nelíbilo hlásání návratu k odříkání a původní apoštolské chudobě. Proto svého druha obvinili, že jedná bez mandátu a pokrytecky, protože se dosud ani nevzdal svých obročí. Mladý muž tehdy učinil zásadní rozhodnutí. Roku 1118 rozdal veškerý majetek, nějaký čas žil jako poustevník na vrchu Fürstenberg u Xantenu a pak se vydal na dráhu potulného kazatele.

Norbert putoval krajinou k jihozápadu dnešní Belgií na sever Francie. Projevil se jako strhující kazatel a brzy se k němu přidávali další druhové. Neměli nic. Šli v chatrném oblečení a bosi i v mrazu a blátě. Než dorazili do francouzského Valenciennes, několik členů družiny námahu a utrpení z cesty nepřežilo. I kazatel těžce onemocněl, ale začas se opět pozdravil. Navíc v tomto městě potkal přítele a pozdějšího oddaného spolupracovníka. Hugo de Cambrai-Fosses byl také hraběcího původu.

Kázání bez souhlasu církve nebylo samozřejmě dovoleno, ale kazatelova proslulost způsobila, že papež Gelasius II., česky zvaný Kalixt, který byl tehdy přítomen na církevním koncilu v nedaleké Remeši, mu udělil povolení působit jako posel víry kdekoli. Účastníkem koncilu byl také biskup Bartoloměj ze severofrancouzského Laonu. Ten se stal největším kazatelovým obdivovatelem a požádal ho, aby si na území jeho diecéze našel místo, kde by se natrvalo se svými druhy usadil. Kazatel souhlasil. Když asi pět hodin cesty od Laonu přišel v mělkém údolí na nehostinnou močálovitou louku v zapadlém kraji obklopeném hlubokými lesy, uvědomil si, že právě takové místo už dříve viděl ve snu jako to pravé pro přemýšlení a meditaci.

Tady to tedy bylo. Pratum monstratum, louka ukázaná, vlastně praemonstratum, tedy předem ukázaná. Rozhodl se tu zůstat. Psal se rok 1120 a místo dostalo francouzské pojmenování Prémontré. Ve vysoušených močálech brzy vyrůstaly základy klášterního chrámu a kamenné zdi opatství. O vánoční noci roku 1121 složil kazatel a jeho druhové v rozestavěné svatyni řeholní sliby. Jejich řehole byla velmi přísná, znala jen službu Bohu a tvrdou fyzickou práci, v prvních letech dokonce i zákaz požívání masa a mluvení mezi sebou. Asketické podmínky kupodivu nikoho neodradily. Když zakládali klášterní společenství, bylo jich 13, za rok už celých 40. Norbert však s nimi nezůstal. Vedení komunity předal věrnému Hugovi a sám se vydal opět na cesty. Příklad Prémontré se rychle šířil, podle jeho vzoru vznikala další společenství na mnoha jiných místech. Do pěti let jich bylo tolik, že nezbylo než se vydat do Říma pro papežské posvěcení. Dne 16. února 1126 vydal papež Honorius II. listinu, kterou schválil nový mnišský řád. Dostal pojmenování podle mateřského kláštera – řád premonstrátů.

Sotva donesl papežské potvrzení do Prémontré, obdržel Norbert nový úkol. Byl jmenován arcibiskupem v Magdeburgu, zanedbané diecézi v naprostém rozkladu. Prvním řádným opatem v Prémontré se tedy stal Hugo. O několik měsíců později přišel do Magdeburgu nový arcibiskup tak, jak bylo jeho zvykem. V bílém řeholním rouchu, s pokorou a bos. Obyvatelstvem byl oslavován. Jeho tvrdé zásady v krátké době přivedly diecézi k novému rozkvětu, u některých lidí však způsobily růst nenávisti, která vyústila až v pokusy o atentát.

Prestiž magdeburského arcibiskupa nevídaně vzrostla v celé Evropě. V roce 1130 došlo k papežskému schizmatu. Brzy po volbě papeže Inocence II. zvolila skupina nespokojených kardinálů protipapeže Anakleta, který měl podporu zejména na italských územích a ovládl Řím. Inocenc musel uprchnout do Avignonu. Magdeburský arcibiskup se tehdy plnou vahou své osobnosti postavil za řádně zvoleného Inocence II. a svým vlivem prosadil u císaře vojenskou výpravu, která by ho opět dosadila na římský stolec. To se roku 1133 zdařilo, arcibiskup však během výpravy těžce onemocněl. Vrátil se do Magdeburgu, ale na následky nemoci již 6. června 1134 zemřel. Ten den je dodnes v katolickém kalendáři zasvěcen jeho památce.

Uplynula více než čtyři staletí. Roku 1582 prohlásil papež Řehoř XIII. zakladatele premonstrátského řádu za svatého. V té době však už jeho hrob v magdeburském chrámu ležel na území ovládaném luterány. Nic na tom nezměnil ani začátek třicetileté války a tak do hry vstoupil pražský arcibiskup, Arnošt kardinál Harrach a zejména strahovský opat Kašpar Questenberg. Vyjednávání však bylo složité a zpočátku neúspěšné. Opat se však tvrdošíjně do Magdeburgu několikrát vrátil. Nepomohla mu však listina od císaře, nýbrž vývoj třicetileté války. V závěru roku 1626 byl konečně otevřen magdeburský hrob a Norbertovy ostatky převezeny do Čech, a to nejprve do doksanského kláštera.

Dne 27. dubna 1627 prohlásil pražský arcibiskup svatého Norberta za dalšího z českých patronů. O pět dní později byly Norbertovy ostatky slavnostně přeneseny z Doksan do Prahy. Nové útočiště našly v chrámu nejstaršího českého premonstrátského kláštera založeného z iniciativy knížete Vladislava II., jeho manželky Gertrudy a olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka již v roce 1140. Tehdy bylo pro jeho stavbu vybráno místo nazvané biblicky mons Sion, česky tedy hora Sión. O tři roky později již byl osídlen prvními mnichy. V klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie byl Norbert uložen v boční kapli, původně zasvěcené svaté Voršile. V roce 1873 došlo ke změně patrocinia a kaple je od té doby zasvěcena svatému Norbertovi. Ani tady však světec neměl trvalý klid. V době každého ohrožení Prahy nebo kláštera byly ostatky přemisťovány na bezpečnější místo, naposled za 2. světové války. V roce 1991 povýšil papež Jan Pavel II. pražský premonstrátský kostel na baziliku minor.

Za francouzské revoluce zanikl roku 1790 mateřský klášter v Prémontré. Klášterní budovy byly zčásti zbořeny a prodány na stavební materiál. Dvě, které zůstaly stát, slouží jako kostel a psychiatrická léčebna. Zakladatel řádu proto zůstal v Čechách, v Praze. Odpočívá po těžkém životě v boční kapli opatského klášterního chrámu, nyní nejvýznamnějšího premonstrátského chrámu světa.

Místo svého posledního odpočinku si střeží sám, neboť barokní světcova socha stojí na klášterním nádvoří už od roku 1631, byla postavena pouhé čtyři roky od převezení jeho ostatků do Prahy. Dílo neznámého sochaře je nyní umístěno na vysokém novodobém sloupu z roku 1899 na začátku přístupové cesty k opatskému chrámu, 

Svatý Norbert stojí také na vrcholku krásné barokní brány do klášterního nádvoří. Jeho podobu roku 1742 vytesal pražský sochař Jan Antonín Quittainer. Quittainer pocházel z německého rodu sochařů a řezbářů. Jeho otec Filip Ondřej se přistěhoval do Čech roku 1694, takže syn Jan Antonín se narodil v roce 1709 již v Praze. Jan Antonín Quittainer pokračoval důstojně v rodinné tradici, svým uměním došel uznání a jeho díla vyzdobila mnoho pražských kostelů. O deset let později vstupní klášterní bránu ještě obohatil a k osamělému Norbertovi přibyli po stranách dva andělé nesoucí atributy světce a arcibiskupa.

Premonstrátské zásady se šířily celá staletí po Evropě. Na jih pronikly do Itálie a Španělska, na sever až do Skotska a nejdál na východ – přes Uhry a Řecko až do Palestiny. A nezanikly ani dnes.  Heslo zakladatele řádu a jeho druhů nepřestalo být moderní. Zní totiž: Ad omne bonum opus parati – Připraveni ke každému dobrému dílu.

Ale zbývá tu jedna otázka. Kníže Vladislav a biskup Jindřich Zdík zvolili pro založení premonstrátského kláštera místo pojmenované hora Sión. Ten biblický název už samozřejmě dnes upadl v zapomnění a pro klášter se běžně používá jiný. Žádná záhada to ale není, klášter premonstrátů je v Praze jen jeden. Známe ho jako klášter Strahovský.

 

 

Použité zdroje: