Podivuhodná vila stavitele a podnikatele Františka Müllera
21. srpen 2023 | Jiří Špaček 8.3 min | Historie
Vyprávění neobyčejné vily, která je nyní národní kulturní památkou, o osudech jejího stavebníka Františka Müllera a brněnského architekta německé národnosti Adolfa Loose
Začalo to vlastně roku 1890. Vojtěch Kapsa a Antonín Müller byli švagři a oba také autorizovaní stavební inženýři. Toho roku založili v Plzni společnou firmu, projekční kancelář a stavitelství. Firma Kapsa & Müller se zaměřila na náročné stavby ze železobetonu a ocelových konstrukcí, stavěla mosty, továrny, elektrárny, zdymadla nebo železniční tratě. Znamenitě prosperovala a tak ještě před 1. světovou válkou vznikl další závod v Praze. V roce 1915 Vojtěch Kapsa umírá a jeho místo ve firmě převzal syn Lumír. Po vzniku Československa vstupuje do firmy také syn druhého společníka František a roku 1921 vzniká třetí závod v Bratislavě. To už měla firma Kapsa & Müller skvělou celostátní pověst a dostává i lukrativní státní zakázky. V Praze staví pro nový stát budovy ministerstev železnic i sociálních věcí, na středním Slovensku buduje náročné horské úseky nových železničních tratí. Tehdy se oba společníci rozhodli přenést hlavní sídlo firmy z Plzně do Prahy.
V roce 1923 se 33letý Dr. Ing. František Müller oženil s Miladou Krátkou, která byla o 10 let mladší, a ještě v Plzni se jim roku 1926 narodila jediná dcera Eva. Po přestěhování do Prahy bydleli v Holešovicích, ale oba společníci si chtěli postavit také reprezentativní rodinné vily. Müller se tehdy obrátil na architekta Karla Lhotu, kterého znal z Plzně jako profesora na tamější průmyslové škole. Věděl, že Lhota se zná s rakouským novátorem a propagátorem architektonické moderny Adolfem Loosem, o jehož projekt měl zájem. Loos nabídku přijal a nezklamal, ačkoli šlo o nesnadný úkol. Müller totiž v Praze koupil pozemek ve Střešovicích v prudkém svahu tvořícím cíp mezi ulicemi Střešovickou a Nad Hradním vodojemem.
Tak se stalo, že v roce 1930 již oba společníci měli v Praze vily. Pro Dr. Ing. Lumíra Kapsu vyprojektoval vilu v Bubenči architekt Otakar Novotný a nyní v ní sídlí velvyslanectví Iráku. Stavba, kterou pro Müllera vytvořil Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou, je dnes národní kulturní památkou a aspiruje na zápis do seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Adolf Loos byl podivuhodná osobnost. Narodil se v Brně roku 1870 v německé rodině kamenosochaře stejného jména. V dětství měl pod okny dílenský dvůr a na něm viděl téměř všechna řemesla. V devíti letech však otce ztratil a ovdovělé matce žádnou radost nedělal. Jeho školní prospěch byl nevalný a nakonec také odmítl stát se pokračovatelem v otcově živnosti. Odešel na průmyslovou školu do Liberce, po dvou letech však musel nastoupit povinnou roční vojenskou službu. Pak pokračoval ve studiu na drážďanské Technické univerzitě, kde setrval tři roky. Matka však zjistila, že to studium sestává z velké části z návštěv nevěstinců, a když synáček dostal dokonce syfilis, v roce 1893 ho vydědila. Loos se tehdy vydal do Ameriky. Tři roky se tam protloukal jako nádeník různými pomocnými profesemi. Když se roku 1896 vrátil do Evropy, přinesl si základ svých názorů – jednoduchost a účelnost, žádné zbytečné ozdoby.
Po návratu do Evropy se Loos usadil ve Vídni a nejprve nastoupil ke stavební firmě. Již v roce 1897 si však otevřel vlastní ateliér zaměřený především na bytové interiéry a design a zároveň začal také publikovat. V roce 1908 vydal proslulý esej, který už nadpisem „Ornament je zločin“ vyjadřoval jeho umělecký názor a také zásadní nesouhlas s tehdy módní ozdobnou secesí.
Pro Vídeň Loos navrhl několik významných staveb a všechny svou strohostí vzbudily pozdvižení. To platí především o obchodním domě postaveném v roce 1911, který místní tisk podle dlouhých řad malých oken přirovnal ke mříži od kanálu a samotný císař se na tu hrůzu odmítl dokonce jen podívat. Majitelům bylo doporučováno, aby své údajně nepovedené stavby dodatečně přikrášlili. Kupodivu všichni zůstali zcela solidární s architektem a nikdo do staveb nezasáhl.
Od roku 1924 Adolf Loos působil po čtyři roky v Paříži, kde během svého pobytu vybudoval dům pro básníka Tristana Tzaru, proslulého zakladatele dadaismu. To však již byl těžce nemocen. V roce 1918 byla totiž u Loose zjištěna rakovina zažívacího traktu a při operaci mu byla odebrána část žaludku a střeva. Od té doby až do konce života mohl pozřít jen šunku a smetanu.
Zajímavý byl Loosův vztah k Čechám i novému Československu. Byl totiž velmi vřelý. Ačkoli byl Rakušan z německé rodiny a žil ve Vídni, měl od roku 1918 československé občanství. Sám prohlašoval, že Vídeň, kde žil, neměla pro něj nikdy slovo uznání, zatímco v Československu, kde nežil, byl vždy přijímán s úctou. V roce 1923 se seznámil s českým architektem Karlem Lhotou a po návratu z Francie spolu realizovali řadu českých zakázek. Především to bylo několik bytových interiérů v Plzni, které se však až na výjimky nezachovaly. Jeden z nich se podařilo obnovit a přenést roku 2010 na pražský Josefov. V roce 1928 pak přišla objednávka Františka Müllera na stavbu vily.
Adolf Loos tu plně využil svou originální architektonickou myšlenku, kterou nazýval Raumplan. Byl to jediný velký vzdušný prostor bez pater. Nelze tedy prakticky nalézt dvě místnosti se stejnou výškou, všechny musí na sebe logicky navazovat a být spojeny tak, aby výstup i sestup byl nepozorovatelný a zároveň účelný. Vilu považoval Loos, který navrhl i všechny interiéry včetně svítidel a většiny nábytku, za svůj nejkrásnější dům a po dokončení stavby právě tady oslavil své šedesátiny.
Firma Kapsa & Müller nadále skvěle prosperovala. Krátce před 2. světovou válkou realizovala významné zakázky při opevňovacích pracích republiky. Vybudovala mimo jiné i pověstnou dělostřeleckou pevnost na Dobrošově u Náchoda. Po vzniku protektorátu stavěla novou železniční trať mezi Havlíčkovým Brodem a Brnem a také se podílela na zahájené stavbě dálnice, která měla spojit Prahu přes Brno s hranicí tehdejšího Slovenského štátu. Tato stavba pokračovala až do roku 1942, kdy musela být vzhledem k válečnému vývoji pro nedostatek prostředků zastavena.
Válečné období Müllerovi přežili poměrně šťastně, i když roku 1941 tragicky zahynula matka paní Müllerové pod koly tramvaje. Nejtěžší léta přišla po roce 1945. Firma byla znárodněna a začleněna do nově vznikajících národních podniků. V roce 1948 byla znárodněna i vila a byli do ní nastěhováni nájemníci. O tři roky později 61letý František Müller tragicky zemřel, když se otrávil zplodinami při přikládání do kotle v domovní kotelně. Prý to byla nešťastná náhoda. Dcera Eva potom emigrovala a osamělá vdova Milada musela dožít ve dvou malých místnůstkách původně určených pro služebnictvo. Ostatní prostory zabraly kanceláře různých institucí, především Státního pedagogického nakladatelství. Milada Müllerová zemřela v roce 1968, podařilo se jí však zachránit množství cenných předmětů z vnitřního vybavení tím, že je rozdala známým nebo prodala soukromníkům.
Eva Müllerová (1926-2004) po roce 1989 získala vilu v restituci zpět a nabídla ji k prodeji státu. O stavbu však projevili zájem i bohatí soukromníci, mezi nimi také známý finančník Viktor Kožený. Nakonec v roce 1995 objekt, který byl prohlášen za národní kulturní památku, koupilo hlavní město Praha a v letech 1998-2000 provedlo rozsáhlou rekonstrukci tak, aby stavba dostala zvenku i uvnitř původní podobu. Přitom se podařilo získat zpět od soukromých majitelů mnoho předmětů, které Milada Müllerová rozdala nebo prodala. Vilu dostalo do správy Muzeum hlavního města Prahy a objekt byl zpřístupněn odborné i laické veřejnosti. Zahrada obnovená rovněž podle původních plánů získala v roce 2010 ocenění v mezinárodní soutěži zahrad v Norimberku. Eva Müllerová, která zemřela v roce 2004, by snad byla spokojena.
Příběh Müllerovy vily by však nebyl úplný bez zmínky o její téměř neznámé mladší sestřičce. Vyrostla v letech 1931-1932 na návrší nad Bertramkou na rozhraní Smíchova a Košíř. Stavbu, kterou opět vedl architekt Lhota, si objednal zámožný pražský advokát JUDr. Josef Winternitz. Kromě vnější podobnosti tu zcela nepochybně byly uplatněny Loosovy myšlenky, které nebyly využity při stavbě vily Müllerovy. Zůstala tady však jedna nejasnost. Při dokončení Müllerovy vily sepsal Loos se Lhotou záznam, z něhož jasně vyplývá, že Lhota je autorem jen části vybavení interiérů, vše ostatní je dílem Loosovým. V případě Winternitzovy vily žádný takový doklad neexistuje. Lhota se za autora podstatné části stavby později prohlašoval sám a Loosovi přiznával jen menší podíl. Spor již však nebylo možno rozhodnout, protože Adolf Loos roku 1933 v Rakousku zemřel.
Použité zdroje:
- wikipedia
