Příběh rytířů Adama z Drahonic a Dalibora z Kozojed

Snad v žádné knize českých pověstí nechybí ta o laskavém rytíři Daliborovi, který se ujal utiskovaných poddaných na sousedním panství a zaplatil za to životem. Pověst je známa především díky Aloisu Jiráskovi a na zcela změněný romantický příběh ji přepracoval Josef Wenzig, když napsal původně německé libreto k opeře Dalibor, které pro Bedřicha Smetanu přeložil do češtiny mladý novinář Ervín Špindler. Opera tak má již velmi málo společného s pověstí a už vůbec nic s historickou skutečností, i když ta skutečnost není také v mnoha ohledech vůbec jasná.

Dalibor pocházel z rodu vladyků z Kozojed a jeho předek stejného jména byl udatný válečník, který bojoval po boku krále Jana Lucemburského v srpnu 1346 v bitvě u Kresčaku a společně s ním tam také padl. Malá vesnička Kozojedy se stovkou obyvatel dodnes leží jižně od Loun, avšak ještě na okraji středočeského Rakovnicka v údolí Pochválovského potoka pod starým slovanským hradištěm Dřevíč, známým z Kosmovy kroniky. Rodová zemanská tvrz ležela na jižním okraji nynější vsi a zanikla za neznámých okolností zřejmě již v průběhu 15. století. Dodnes ji připomínají jen zbytky lichoběžníkového tvrziště, původně chráněného příkrým srázem, vodami potoka a trojitými valy s příkopy. Zbytky zdiva si vesničané dávno rozebrali a hliněné valy i příkopy zarostly lesem. Kozojedské tvrziště je dnes označováno prostě jako Hrádek.

Kdy se narodil náš Dalibor, nikdo neví. V té době již jeho rod ale v Kozojedech nesídlil. Jeho otec Aleš z Kozojed je zmiňován v letech 1456-1490. Od roku 1475 byl po dvě léta purkrabím na hradě Budyni při řece Ohři a později správcem na nedaleké tvrzi Mšené, byl tedy ve službách Jana Zajíce z Házmburka. Hospodařil zřejmě dobře, protože v roce 1483 si jako vlastní panství mohl zakoupit ves Mnetěš pod Řípem.

Aleš z Kozojed měl dva syny, Dalibor žil s ním na Mnetěši, zatímco Jan zvaný Ješek kdesi jinde. Dalibor se v dějinách objevuje poprvé roku 1490, a to v situaci, která naznačuje, že to ve skutečnosti nebyl takový dobrák, jak ho líčí pověst. V říjnu toho roku byl totiž pohnán před soud a žaloval ho vlastní otec s bratrem. Stárnoucí Aleš z Kozojed totiž zřejmě v očekávání smrti rozdělil svůj majetek mezi oba syny, přičemž ves a dvůr Mnetěš měly připadnout Daliborovi. Dalibor však nevydal bratrovi koně, krávy, vepře, obilí a další movité věci, jak to určil otec. Soud 13. října 1490 stanovil, že všechen otcem označený majetek musí Ješkovi vydat. Dalibor však soudního rozhodnutí neuposlechl a tak se oba bratři setkali 13. listopadu toho roku u soudu opět. Ješek tentokrát bratra žaloval, že kromě původních věcí si neoprávněně ponechal i nějaké peníze. U soudu však už nevystupoval jejich otec, který patrně mezitím zemřel. Dalibor soud opět prohrál. Bratři se zřejmě potom nějak vyrovnali, protože k dalším soudním sporům už nedošlo. Dalibor se v historii opět objevuje až v roce 1496, kdy začal příběh známý z pověsti.

Pohlédneme-li od Královského letohrádku přes Jelení příkop, upoutají nás dvě dominantní věže na východním okraji areálu Pražského hradu. Ta výše položená je hranolová a do dálky svítí svou bílou opukou. Přesto nese název Černá věž, avšak až od poloviny 16. století. Vznikla jako součást románského opevnění po roce 1135 a byla vybudována z pískovcových bloků obložených opukou. V této pevné věži byla původně brána, ale již ve 13. století byla zazděna a průchod zřízen v jejím sousedství. Karel IV. nechal její střechu pokrýt pozlaceným plechem a začalo se jí říkat Zlatá. V roce 1538 však věž vyhořela a když počátkem června 1541 vznikl v jednom malostranském domě požár, vyhořela nejen celá Malá Strana a Hradčany, ale také podstatná část Pražského hradu. Dým z požáru, který trval několik dní, vyhořelou Zlatou věž skutečně změnil na Černou, a to pojmenování jí už zůstalo.

Nižší věž, dnes poněkud utopená ve stráni Jeleního příkopu, vznikla později. Původně tu však stála také věž, byla gotická a již za časů Přemysla Otakara II. sloužila jako vězení. V roce 1493 však do ní udeřil blesk, vyhořela a částečně se zřítila. V té době ale právě probíhala obnova Pražského hradu zahájená Vladislavem II. Jagellonským. Hrad byl totiž od roku 1383 opuštěn, neboť Václav IV. se tehdy usídlil na Starém Městě v paláci zvaném Králův dvůr poblíž Prašné brány. Tento palác byl sídlem panovníka až do roku 1485, kdy se Vladislav rozhodl vrátit s celým dvorem na Hrad. To však vyžadovalo rozsáhlou rekonstrukci a novou výstavbu, kterou vedl slavný Benedikt Rejt. Z té doby nám zůstal nejen monumentální Vladislavský sál, ale také obnovená pevnostní věž postavená na základech vyhořelé věže gotické a dokončená v roce 1496. Původně však tak nezanikala v Jelením příkopě, protože byla o dvě patra vyšší a ještě měla vysokou střechu. Dnes ji známe v úpravě z konce 18. století. V roce 1781 totiž do ní stejně jako do její předchůdkyně udeřil blesk a požár zničil její střechu i horní dřevěné patro. Při opravě roku 1790 byla snížena a od té doby má současnou podobu.

A teď už je čas vrátit se do doby pověsti o Daliborovi, do roku 1496. Na začátku toho příběhu stojí ves Ploskovice na Litoměřicku, dříve vesměs zvaná Ploškovice, a její feudální pán Adam z Drahonic, který se též psal Ploškovský či Ploskovský.

Ploskovice byly starobylá ves, kterou již ve 12. století věnoval velmož Hroznata, zakladatel premonstrátského kláštera v Teplé, rytířskému řádu sv. Jana Jeruzalémského, který známe jako johanity nebo ještě spíše jako maltézské rytíře. Johanité si v Ploskovicích zřídili svou komendu, která zanikla za husitských bouří. Rytířům, kteří sídlili v Praze, sice panství zůstalo, ale napříště ho dávali zásadně do zástavy jiným držitelům. Proto byla někdejší komenda přestavěna na gotickou tvrz. Ta se v 17. století proměnila v barokní zámek, který byl po roce 1850 radikálně upraven na letní sídlo penzionovaného císaře Ferdinanda Dobrotivého a tak dostal dnešní pohádkovou podobu, které často využívají filmaři.                                                                                                           

V době, kdy se odehrává děj pověsti o Daliborovi, však stála v Ploskovicích ještě středověká tvrz a panství měl v zástavě rytíř Adam z Drahonic. Jeho rod sice pocházel z Drahonic na Strakonicku poblíž Vodňan, ale již jeho otec Adam z Drahonic přišel do severních Čech jako purkrabí na hradě Helfenburku ve službách pánů z Ilburka. Adam měl dva syny, Václava a Jana. Václav si však říkal také podle otce Adam a právě tento feudál a násilnický rytíř je postavou z pověsti. Jeho otec roku 1483 zemřel a mladý Adam v kraji zůstal, když získal jako zástavní panství Ploskovice.

Adam byl drsný rytíř a poddaní před jeho návštěvami často ze strachu utíkali. Byla to doba, kdy se král Vladislav II. Jagellonský po smrti Matyáše Korvína stal také králem uherským a od roku 1490 trvale sídlil v Budíně. V Čechách tehdy neomezeně vládl jako nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu, pověstný kořistník, pod jehož vedením začala šlechta hospodařit na úkor měst bez ohledu na jejich práva a začala si zřizovat vlastní pivovary, sladovny, mlýny i hamry. Také Adam Ploskovský z Drahonic se rozhodl ze svého panství vyždímat co nejvíce a začal bezohledně zvyšovat robotní povinnost. Marně ho poddaní žádali o snesitelné podmínky, Adam nepovolil a tvrdě trestal každou neposlušnost. Míra trpělivosti poddaných přetekla v červenci 1496. Vesničané se vzbouřili a se zbraněmi v ruce oblehli ploskovickou tvrz. Marně se Adam se svými služebníky bránil, vzbouřenci tvrz útokem dobyli a raněného rytíře zajali. Potom ho pod pohrůžkou zabití přinutili, aby jim vydal písemné prohlášení, že je propouští ze svého poddanství. Adam podepsal a zachránil si život. Poddaní si však uvědomovali, že bez vrchnosti být nemohou a proto se obrátili na Dalibora z Kozojed, který jako majitel sousedního panství prý byl znám snesitelnějším chováním. Dalibor jejich žádosti vyhověl a ploskovickou tvrz převzal.

Už tady je však jedna nejasnost. Všude se uvádí, že Dalibor byl majitelem sousedního panství, jeho ves Mnetěš však leží na opačném břehu Labe dobrých 25 km vzdušnou čarou na jih od Ploskovic, takže tvrzení o sousedství je přinejmenším podivné. Jak známe Dalibora z dřívějška, možnost obohatit se mu rozhodně cizí nebyla a nabídku poddaných jistě rád přijal.

Počátkem léta příštího roku však zemský soud vydal pověstný obecný nález, který stanovil, že kdo přijme pod ochranu vzbouřené poddané, bude popraven a poddaní vráceni původnímu pánu. Toho využil Adam z Drahonic, který se mezitím uzdravil ze zranění a neznámým způsobem dokonce získal zpět svůj úpis. Obrátil se s žádostí o pomoc a žalobou na Dalibora na litoměřického hejtmana. Ten se neprodleně s ozbrojeným oddílem vydal do nedalekých Ploskovic. Tvrz obklíčil, vzbouřence pochytal a rytíře Dalibora zajal. Dalibor jako šlechtic podle tehdejšího práva podléhal přímo soudu nejvyššího purkrabího a proto musel být dopraven na Pražský hrad. Tam se stal prvním vězněm v okrouhlé věži, která ještě zářila novotou.

Dalibor ve věži žil až do začínajícího jara 1498. Toho roku 13. března se konal soud. Marně se Dalibor hájil, že poddaní k němu přešli dobrovolně, nechtěl je do vlastního poddanství přijmout, nýbrž chtěl získat čas k uklidnění situace. Soud shledal jako neslýchané provinění v tom, že šlechtic poskytl ochranu vzbouřencům, kteří ohrožovali život svého pána. Dopustil se tedy rušení zemského míru a pychu proti majetku jiného a byl odsouzen ke ztrátě hrdla, statků a cti. Ještě téhož dne mu na sousedním purkrabském dvoře na špalku potaženém červeným suknem kat sťal hlavu.

Součástí pověsti však není jen tragický osud rytíře Dalibora, ale také vznik úsloví „Nouze naučila Dalibora housti“. Pověst vypráví, že rytíř si ve vězení nějakým způsobem opatřil housle a jako výjimečně nadaný samouk se na ně naučil hrát tak krásně, že se pod věží scházeli lidé z města a poslouchali jeho hru. Dalibor pak prý z okénka cely spouštěl plátěný pytlík, do kterého mu lidé vkládali potravu, peníze i ošacení, aby dobu věznění přežil.

Tohle romantické tvrzení má však zjevné slabiny. Především nemohlo jít o housle v dnešní podobě, neboť ty byly prvně sestrojeny italskými nástrojaři více než sto let po Daliborově popravě. Nicméně mohlo jít o nějaký strunný středověký nástroj.

Jiné a často uznávané vysvětlení říká, že těmi houslemi byl ve skutečnosti mučicí nástroj zvaný skřipec nebo též žebřík, na který byl vyslýchaný natahován a v bolestech pak vypovídal nebo se přiznával. Také Dalibora prý mučili na skřipci, aby přiznal, že si přivlastnil cizí poddané. Ale i tento nejčastěji uváděný výklad skrývá pochybnosti. Dalibor byl rytíř a šlechtici byli mučeni jen v nejnutnějších případech. Navíc Daliborův případ byl skutkově od počátku jasný a k mučení nebyl žádný důvod.

Aby se to ještě více zamotalo, již 33 let po Daliborově smrti bylo v závěti jednoho pražského měšťana nalezeno nejstarší použití úsloví „Nouze naučila Dalibora housti“. Autor závěti nepochybně dobu Daliborova soudu osobně zažil a ve své poslední vůli chtěl nějak podmínit dědický podíl pro svého, zřejmě nezdárného syna. Tento pravděpodobně frejíř a flamendr měl svůj podíl dostat jen v případě, že se bude slušně chovat. V opačném případě nedostane nic, aby nouze naučila Dalibora housti. Je to tedy použito ve významu, že nezdárník bude muset jít žebrotou a bude odkázán na dobročinnost ostatních. Úsloví tu nemá nic společného s mučením a naznačuje, že Dalibor si ve vězení skutečně mohl opatřovat živobytí hrou na nějaký nástroj.

Rytíř Adam z Drahonic se tak vrátil na své ploskovické panství. Jak byli potrestáni vzbouření poddaní, se nikde neuvádí. Nejspíše to skončilo jen nějakými tělesnými tresty, protože na vsi bylo k práci třeba každé ruky. Adam se však na tvrzi už necítil bezpečně. Po procesu si zakoupil dům v Praze na Hradčanech a pobýval převážně tam. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1514.

Jméno Adama z Drahonic dnes téměř nikdo nezná. Rytíř Dalibor však díky pověsti zůstává živou postavou. Bezejmenné hradní věži, ve které byl prvním vězněm, se již krátce po jeho popravě začalo říkat Daliborka a to jméno jí zůstalo dodnes, i když vypadá trochu jinak a po většinu roku ji ukrývá listí stromů v Jelením příkopu. Stojí v závěru Zlaté uličky a je předmětem neutuchajícího zájmu návštěvníků této vyhlášené části Pražského hradu.

 

 

 

 

Použité zdroje: