Co se dělo v Irsku v době Vikingů od 9. až do 12. stol.

Současná irská literatura nabízí spoustu zajímavých úlomků z historie země v době Vikingů, tedy v 9. až 12. stol. Informace jsou ale často velmi nesourodé. Následující článek se proto pokouší dát dohromady souvislý příběh o událostech v Irsku z této doby.

Waterford
Waterford
Pavel Semple 12/2019

Irsko před příchodem Vikingů.

V době příjezdu Vikingů do Irska na začátku 9. stol. byla země odnepaměti rozdělená na více než sto malých království. Jednotliví králové byli v neustálém konfliktu. Hlavou Irska byl velekrál. Titul krále všech králů většinou nebyl dědičný a vždy bylo třeba o něj bojovat. Držitel titulu musel své nejvyšší postavení neustále hájit. Kterýkoli z irských králů se mohl o nejvyšší postavení ucházet na bitevním poli. Uchazečů bylo vždy dost, vítěz musel porazit polovinu všech králů v boji a zbytek se pak většinou poddal. Na mysl přichází česká filmová pohádka Princezna se zlatou hvězdou (1959). Šlechetných Radovanů mezi irskými králi asi mnoho nebylo, zato o kazisvěty nouze nebyla. A tak se v Irsku neustále bojovalo, loupilo a vraždilo. Princezny také neměly na výběr, provdat se musely, jak jim to králové poručili.

Stranou tohoto světského dění byla od 5. stol. irská církev. Válečné tlupy většinou respektovaly posvátnost irských klášterů. Irští mniši proto měli klid při psaní rukopisů a šíření víry a vzdělanosti na svých misijních výpravách do Evropy. Irsko je proto známo jako evropské centrum víry a vzdělanosti v době temna. Klid ale v Irsku rozhodně nebyl, spíše dva velmi odlišné paralelní světy, světský a církevní.

Keltský kříž v klášteře Monasterboice
Keltský kříž v klášteře Monasterboice
Pavel Semple 04/2021

Vikingové v Irsku.

Právě tato irská společnost se od začátku 9. stol. setkávala a potýkala s Vikingy. Ti plundrovali celé pobřeží Irska a postupně se v některých pobřežních oblastech usadili. Jejich stálými centry se staly především Dublin, Waterford, Wexford a Limerick. Při zakládání kolonií dávali přednost mořským zálivům, do nichž ústily splavné řeky. Po nich mohli pronikat hlouběji do ostrova a pokračovat v plundrování, aniž by se vzdali bezpečí svých lodí. Vikingové z tohoto pohledu nepřivezli do Irska nic nového, krveprolití bylo na ostrově více než dost i před jejich příjezdem. Určitě ale zpestřili irská bojiště svým srandovním oblečením. Irové jim začali říkat Ostman (muži z východu) nebo jednoduše cizinci. Zásadní změna ale nastala pro irské kláštery, ty se staly hlavním terčem vikingských útoků. 

Od roku 852 se v irských záznamech objevuje pro Vikingy další nové jméno, Gall-Goidhill, cizí Irové (zdroj: S. Duffy, Medieval Dublin II, Four Courts Press, 2000, str. 66). Toto pojmenování svědčí o rychlé integraci Vikingů do irské společnosti. Na rozdíl od Anglie se jim nepodařilo obsadit významné části Irska. Musely se spokojit jen s pobřežními oblastmi. Možným vysvětlením jejich vojenského neúspěchu je právě rozdrobenost Irska na mnoho malých království. Vikingové se určitě pokusili vyvraždit členy místních královských rodů, za každého mrtvého krále se ale našlo hned několik nástupců. Irové navíc dobře ovládali partyzánskou válku, byli proto pro Vikingy neporazitelní. Nezbylo tedy nic jiného než se přidat do irské válečné mašinérie a uzavírat spolky s jednotlivými irskými králi v boji proti jiným králům.

Rychlou integraci Vikingů do irské společnosti je možno vysvětlit také tím, že si do Irska nepřivezli skandinávské ženy. Replika vikingské lodi, zvaná Mořský hřebec z Glendaloughu/Havhingsten fra Glendalough, plula v roce 2007 z Dánska do Dublinu šest týdnů (zdroj: online Wikipedia). Cesta mohla být pro ženy příliš náročná. Další možností je, že pro ně na lodích jednoduše nebylo místo. Archeologické výzkumy v Irsku zaznamenaly značný nepoměr mezi mužskými (86%) a ženskými (14%) pohanskými pohřby z 9. a 10. stol. (zdroj: H. B .Clarke, S. Dooley, R. Johnson, Dublin and the Viking World, The O’Brien Press, Dublin, 2018, str. 110). Proč by Vikingové vozili skandinávské ženy do Irska, když si mohli po příjezdu do země unést nebo koupit irské ženy? Irsko bylo totiž čilou otrokářskou zemí. Neustálé boje irských králů mohly zajišťovat příliv nových otroků. Dalším zdrojem byly pirátské útoky na pobřeží sousedních zemí. Je dobře znám příběh irského patrona sv. Patrika. Ten vyrůstal v 5. stol. někde na pobřeží Bretaně, Anglie nebo Walesu. V šestnácti letech byl spolu s mnoha dalšími lidmi unesen irskými piráty a odvezen do otroctví v Irsku. Sv. Patrik se zasloužil o rozšíření křesťanské víry v Irsku. Křesťanství ale obchodování s lidmi nezabránilo, podobně jako u novověkých otrokářských společností. Otroci se stali významnou obchodní komoditou také v Dublinu a dalších vikingských přístavech. Dublin byl v 11. stol. nejvýznamnějším obchodním centrem s otroky pro celou západní Evropu. Export z Dublinu sahal až do Španělska. Mezi otroky byly muži i ženy, historické zdroje v Irsku ale zmiňují výslovně otrokyně zaměstnané ve výrobě másla. Irští otroci byli rozděleni do tří tříd, za dobré chování mohli být povýšeni.

Zatímco Vikingové praktikovali svou pohanskou víru, jejich unesené nebo koupené ženy chodily na bohoslužby do kostela. Po smrti byli proto vikingští muži a jejich ženy pohřbeni odlišně podle vyznání. Děti těchto smíšených partnerství byly rychle poirštěny a pokřtěny. Velmi rychle se proto objevila nová hyberno-skandinávská (irsko-vikingská) společnost. Zotročování lidí bylo v té době běžné po celé Evropě. Irové si dnes svůj podíl na otrokářství příliš nepřipouštějí a souvisle se tomuto tématu nevěnují.

Reginaldova věž ve Waterfordu
Reginaldova věž ve Waterfordu
Pavel Semple 12/2019

Waterford
Waterford
Pavel Semple 12/2019

Vikingské osídlení Islandu.

Vikingové v 9. stol. osídlili Island. Tam si ale museli své ženy dovést. Středověká kniha Islendingabok (Kniha Islanďanů) vypráví, že na ostrově v té době žila jen skupina irských poustevníků. Ti byli příchodem Vikingů v roce 870 znechuceni a ostrov opustili. Islandské písemné zdroje dále zmiňují dovoz otroků. Předpokládá se, že většina z nich byli Irové. Vývoz otroků na Island byl skvělou obchodní příležitostí pro Vikingy v Dublinu. V roce 875 se irští otroci na Islandu vzbouřili. Od doby Spartakova povstání to byla největší vzpoura otroků v Evropě.

Konec doby Vikingů, příchod Anglonormanů.

Období Vikingů v Irsku skončilo náhle v srpnu a září 1170, kdy hlavní invazní vlna Anglonormanů dobyla vikingská města Waterford a Dublin. O průběhu dobývání nás informuje tehdejší anglonormanský kronikář Gerard Velšský (Giraldus Cambrensis). Více k jeho záznamu o dobývání obou měst viz. Reginaldova věž ve Waterfordu a katedrála Nejsvětější Trojice v Dublinu. S příchodem Anglonormanů skončilo v Irsku otrokářství. V Anglii bylo otrokářství zrušeno již v roce 1102 (poté se vrátilo v novověku). Angličané (a nejen oni) do té doby prodávali své děti a příbuzné do otroctví. Po zrušení otrokářství se z otroků stali nevolníci. Tito lidé ale patrně neměli příliš veliké důvody k oslavám. Mnozí si změnu svého postavení určitě vůbec neuvědomili.

Gerard Velšský navštívil Irsko v roce 1185 v doprovodu prince Jana (pozdějšího anglického krále Jana Bezzemka). Napsal o Irsku rozsáhlé dílo Topographia Hiberniae. V jednom ze svých záznamů uvádí, v jaké situaci se Anglonormané v Irsku ocitli: „Irové nás mají za Angličany, Angličané (žijící v Anglii) nás mají za Iry. Obyvatelé obou ostrovů nás ale nenávidí stejně zarputile”. Gerard přitom mluvil také sám za sebe, byl totiž napůl Anglonorman a napůl Velšan. Anglonormané na tom totiž nebyli ve Walesu o nic lépe. Poslední irský velekrál Rory OConnor (Ruaidri O Conchobhair) abdikoval v roce 1193. Od roku 1171 byl (spíše teoreticky) vládcem Irska anglický král. Irům začalo dlouhých 751 let boje o přežití.

Dvě země na ostří meče
Dvě země na ostří meče
Pavel Semple 12/2019

Použité zdroje:

  • online Wikipedia,
  • C. Kostick, Strongbow, The Norman Invasion of Ireland,
  • The O’Brien Press, Dublin, 2013, H. B .Clarke, S. Dooley, R. Johnson, Dublin and the Viking World,
  • The O’Brien Press, Dublin, 2018, str. 110,
  • C. Kostick, Strongbow, The Norman Invasion of Ireland, The O’Brien Press, Dublin, 2013
  • Duffy, Medieval Dublin II, Four Courts Press, 2000, str. 73