Fíková ratolest jako výraz královské lásky a úcty

Letopočet 1515 je úplně nenápadný, v dějepisu se o něm neučí a přesto to byl právě tento rok, který poznamenal historii českého státu i národa na téměř 400 let.

V červenci toho roku se ve Vídni sešel nemocemi sužovaný Vladislav II. Jagellonský, král český a uherský, s římskoněmeckým císařem Maxmiliánem I. Habsburským. Stárnoucí vladaři tehdy potvrdili dřívější dohodu mezi rody o vzájemném dědění pro případ vymření některého z nich a o vzájemných dynastických sňatcích. Vladislav zaslíbil obě své děti, Ludvíka a Annu, Maxmiliánovým vnoučatům. Ukázalo se, že byl nejvyšší čas. Na jaře příštího roku Vladislav zemřel a oba trůny připadly synu Ludvíkovi. Ten byl za českého krále korunován již roku 1509 v necelých třech letech a teď mu bylo teprve deset.

Čas se však nezastavil. Roku 1519 zemřel i císař Maxmilián a nejstarší vnuk, 19letý Karel, tehdy již král kastilský a aragonský, zdědil ohromnou habsburskou říši. Patřilo mu nejen Španělsko se svými državami v Itálii a stále přibývajícími koloniemi v zámoří, ale také Nizozemí, rakouské země, dědičná území v Německu a titul římského císaře. Jako císař Karel V. chápal, že přišel čas, aby byly naplněny dohody z roku 1515.

Ludvík Jagellonský se v Čechách od dětské korunovace v roce 1509 neukázal. Žil v rodném Budíně a mezi uherskými magnáty z něj rostl rozmazlený mladík. S přislíbenou nevěstou Marií Habsburskou se oženil jako šestnáctiletý v lednu 1522. Marie byla o rok starší, pyšná, energická a zvyklá na stejný přepych a radovánky. Hned na jaře se novomanželé vydali na jedinou návštěvu Čech, jejich svatební cesta se však nečekaně protáhla na téměř rok, protože v Budíně mezitím vypukl mor. Od jihovýchodu ale začalo hrozit ještě další nebezpečí. V roce 1520 totiž nastoupil na trůn sultán Sulejman II., v Čechách zvaný Soliman, a turecké výboje do středu Evropy, které načas utichly, začaly s novou silou.

Chování uherské šlechty bylo nepochopitelné. Zatímco se Turci valili proti toku Dunaje, vyžívala se ve vnitřních sporech. Ludvík nerozuměl politice ani válečnictví, neměl autoritu ani pevný názor. Šlechtici hrdě odmítli vyjednat a zaplatit Turkům mír, jako to udělali Poláci, a svou účast v boji navíc vázali na osobní přítomnost krále. Dvacetiletý král tedy oblékl honosné brnění a vydal se na shromaždiště vojsk. Když se Turci přiblížili, měli trojnásobnou přesilu, protože Ludvíkovy přislíbené posily byly ještě kdesi na cestě. Vojska se setkala u města Moháče 29. srpna 1526.

Ludvík bohužel dal na radu neodpovědného velitele a vydal ukvapený příkaz své jízdě k útoku. Boj trval jen 90 minut. Na 15 000 uherských jízdních zůstalo na bojišti, samotného Ludvíka na útěku pohltila za neznámých okolností dunajská bažina a honosná zbroj se mu stala dočasnou rakví. Turci se rozlili dále proti toku Dunaje, dobyli Budín i protější Pešť, zatímco dvůr s královnou uprchl do Prešpurku. Vyplenili Ostřihom, protáhli kolem Balatonu, ale na obsazení území neměli ještě pomyšlení. S listopadem zmizeli na jihu, odkud přišli. Za nimi postupovali poslové královny Marie, aby v bažinách nalezli mrtvého krále. Za pomoci očitých svědků se jim to podařilo a tak 9. listopadu 1526 Ludvík spočinul vedle svého otce ve Stoličném Bělehradu, dnes maďarsky zvaném Székésfehérvár.

Osud Ludvíkovy sestry Anny byl zprvu na vážkách. Jediným možným ženichem pro ni byl Ferdinand Habsburský, mladší bratr císaře Karla. Císaři se Anna nelíbila, Ferdinand ji neznal, sňatek kromě toho vyžadoval nějak rozdělit zděděnou říši. Dva roky probíhala po Maxmiliánově smrti tajná jednání mezi bratry, až v roce 1521 bylo rozhodnuto. Osmnáctiletý Ferdinand se ožení se stejně starou Annou a bude pověřen správou dědičných alpských území jako arcivévoda rakouský. Toho roku skutečně ke svatbě došlo.

Tragickou smrtí Ludvíka Jagellonského v bažinách u Moháče osiřel český i uherský trůn, neboť mladý král nestačil zanechat dědice. Marie po zbytek svého 53letého života zůstala vdovou, žila převážně u dvora svého bratra, císaře Karla, a projevila se jako schopná vladařka Nizozemí.

Ludvíkův švagr Ferdinand Habsburský uplatnil jako manžel Anny Jagellonské dědický nárok na oba trůny. České stavy však jeho nárok odmítly s tím, že Anna se vdala před Ludvíkovým sňatkem i smrtí, byla podle tehdejšího českého práva „vybyta“ a nemohla již dále dědit. Bylo proto rozhodnuto svolat sněm, který nového krále zvolí. Netřeba přece mít stále za krále cizince, který ani česky neumí, vždyť i mezi českou šlechtou jsou vážené osobnosti jako pan Lev z Rožmitálu nebo Vojtěch z Pernštejna. Sněm byl svolán do Prahy na 23. říjen 1526. Z dnes nejasných důvodů však byli pozváni jen zástupci stavů z Čech, ostatní země Koruny české, tedy Morava, Slezsko a Horní i Dolní Lužice, byly opomenuty.

Zástupci stavů složili slavnou přísahu a odebrali se k volbě nového krále. Výsledky slavnostně vyhlásil pražský purkrabí, střílelo se z děl a všichni se odebrali do chrámu, kde zpívali Te Deum laudamus a děkovali, že již zase mají krále. Tím zvoleným vladařem nebyl kupodivu nikdo jiný než 23letý arcivévoda rakouský, Jeho Milost kníže Ferdinand Habsburský, jako český král Ferdinand I. Nový panovník mluvil perfektně rodnou španělštinou, také francouzsky, italsky, latinsky, německy a vlámsky, jen tu češtinu se nikdy nenaučil a do konce života ji lámal tak, že se to nedalo poslouchat. Volby v Čechách byly skutečně podivuhodné již před 500 lety, plno řečí a výsledek k pláči. Habsburky jsme si tak sami zvolili za vladaře, nikdo ovšem tehdy nemohl tušit, že to bude skoro na 400 let. Stavy nepozvaných částí Koruny české pražskou volbu neuznaly, přijaly však Ferdinanda právem dědickým.

O dva měsíce později se Ferdinand stal i králem uherským, ale došlo ke komplikaci. Již krátce předtím si totiž část uherské šlechty zvolila za krále sedmihradského vévodu Jana Zápolského, magnáta sídlícího v Trenčíně a hrdinu tureckých válek. Zápolský se proti Habsburkům spojil dokonce s Turky a tak Ferdinand ovládl jen část Uher a čekaly ho dlouhé boje. Pro nás je ale důležitější jeho působení v Praze.

Příběh Ferdinanda a princezny Anny byl podivuhodný. Jejich sňatek byl smluven, když jim bylo dvanáct, o 6 let později se skutečně vzali, ačkoli se vůbec neznali, a stalo se něco neobyčejného. Po svatbě se do sebe zamilovali a stal se z nich vzorný manželský pár proslulý věrností a vzájemnou úctou, zcela ojedinělý mezi vladařskými rody.

Na rozdíl od Jagellonců, kteří se za posledních 30 let v Čechách ukázali jen výjimečně, Ferdinand věnoval Praze mnohem větší pozornost. V roce 1534 vykoupil klášterní vinice na severní stráni Jeleního příkopu a nechal na jejich místě budovat krásnou zahradu. O čtyři roky později přišel do Prahy italský kameník Paolo della Stella se svými tovaryši a začal v ní na královu objednávku podle vlastních plánů stavět reprezentační budovu ve stylu italské renesanční vily. Měl to být Ferdinandův dar milované královně, honosná stavba určená pro dvorské slavnosti a plesy. Práce se však brzy nečekaně zadrhly.

Byla ještě noc 2. června 1541, když v jednom z domů na Malostranském rynku vypukl požár. Oheň se rychle šířil po střechách, pokusy o uhašení byly marné. Hořelo tři dny, téměř 200 domů na Malé Straně a Hradčanech bylo zničeno do základů, poškozena byla také většina objektů na Hradě včetně chrámu a král musel přesídlit do Vídně. Všechny prostředky plánované na renesanční přestavbu Hradu a novou výstavbu musely být vrženy na odstranění škod po jednom z největších požárů v dějinách Prahy. Královna se tak dokončení daru nedočkala. V lednu roku 1547 dala Ferdinandovi patnácté dítě, poslední porod však v šestinedělí zaplatila životem. Když v roce 1552 zemřel Paolo della Stella, bylo dokončeno přízemí a zdobná kolonáda kolem celého objektu. Král měl tehdy starostí nad hlavu, trvaly boje s Turky a v roce 1556 získal navíc ještě římskou císařskou korunu po bratru Karlovi. V Čechách ustanovil místodržícím svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského, který se přičinil, aby stavba dále pokračovala.

Královský architekt a stavitel Bonifác Wohlmut do roku 1563 dokončil patro zakryté pověstnou střechou ve tvaru obráceného lodního trupu. Ferdinand však hotovou stavbu nejspíš nikdy neviděl, zemřel ve Vídni hned následujícího roku.

Krásná renesanční stavba se může pyšnit nádhernou kamenickou výzdobou italských mistrů s antickými, alegorickými i soudobými výjevy. Na jednom z řady reliéfů nad arkádami je vyobrazen i královský pár. Ferdinand na něm galantně podává své choti větvičku s fíky na důkaz lásky a úcty.

Je zřejmé, že reliéf vytvořil Paolo della Stella před rokem 1547, kdy ještě trval láskyplný vztah mezi královskými manželi. Po královnině skonu nosil totiž Ferdinand na znamení smutku až do své smrti plnovous a podle tvrzení soudobého kronikáře se již v životě žádné jiné ženy nedotkl.

Na reliéfu stojí po levé straně král oblečený podle německé módy ve vycházkovém, rovně zastřiženém plášti, na prsou řád Zlatého rouna, na hlavě baret se zdviženým okrajem. Levou rukou podává královně fíkovou větvičku, zatímco v pravé ruce drží po španělském způsobu rukavičky. Hlavu má skloněnou na znamení úcty. Také jeho choť je oblečena podle německého způsobu v dlouhém rouchu, přehoz přes ramena splývá až k zemi. Stejně jako král má na hlavě baret, vlasy má spoutány podle italské módy síťkou a pravou rukou přijímá podávanou ratolest. Před ní běží chundelatý psík. Na škodu reliéfu je jen skutečnost, že je umístěn právě pod okapovým svodem.

Králův dar manželce představuje dodnes snad nejkrásnější renesanční stavbu u nás. Její interiér byl podstatně změněn až v polovině 19. století, kdy při úpravách na obrazárnu bylo do patra vybudováno nové monumentální schodiště a místnosti byly vyzdobeny soudobými nástěnnými malbami. I dnes objekt slouží jako příležitostný výstavní prostor.

Třiačtyřicetiletá královna Anna byla po 26letém šťastném manželství pohřbena ve svatovítské katedrále. Ostatky císaře a krále, který zemřel o 17 let později ve Vídni, byly po roce podle jeho přání převezeny do Prahy. Ferdinand spočinul po boku královny a zůstal tak navěky věrný své milované Anně.

V tomto vyprávění nikde nepadl název stavby. Používány byly běžně celkem tři, z nichž jsou historicky správné jen dva. Ten nejpřesnější, který nejlépe vyjadřuje původní úmysl zakladatele, nese protější ulice U Letohrádku královny Anny. Druhý a kratší název Královský letohrádek najdeme na blízké zastávce tramvají. Nějaký čas byl používán i nepřesný název Belveder. Název je to sice praktický a krátký, ale v Praze ve skutečnosti patřil úplně jiné stavbě. Pražský Belveder byl totiž barokní letohrádek Valdštejnů na Letné, který zničili Francouzi za válek o dědictví rakouské proti Marii Terezii v roce 1742.

 

 

 

Použité zdroje:

Galerie