Dva příběhy náhrobních kamenů, které měly mít původně zcela jiný osud – příběh druhý

Druhý příběh začíná a vlastně i končí ve městě Přibyslavi. Toto čtyřtisícové historické město na Vysočině dostalo název po Přibyslavu z Polné, zakladateli města a zdejšího hradu v polovině 13. století. Hrad Přibyslav byl založen na návrší nad ohybem řeky Sázavy, avšak jeho pozůstatky již dávno zmizely v nové zástavbě někde v prostoru ulice zvané Vyšehrad. Město Přibyslav vstoupilo do dějin zejména roku 1424, kdy bylo obklíčeno husitským vojskem a v nedaleké vsi tehdy 11. října zemřel slepý vojevůdce Jan Žižka z Trocnova a Kalicha. Husité po jeho smrti město stejně dobyli a vypálili. V roce 2024 od těchto událostí uplynulo právě 600 let.

V Přibyslavi se 24. února 1943 narodil Roman Podrázský jako čtvrté z pěti dětí. Protože pocházel z živnostnické a navíc věřící rodiny, nemohl jít studovat na střední školu a proto se v Humpolci vyučil malířem pokojů. Toto řemeslo také nějaký čas provozoval spolu se svým otcem pod hlavičkou komunálních služeb. Teprve v 19 letech mu bylo umožněno složit zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, kde studoval nejprve nástěnnou malbu v architektuře, ale pak se rozhodl pro dráhu sochaře. Po maturitě v roce 1965 se tedy ucházel o přijetí ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství. Uspěl a byl přijat. Obor vystudoval u docentů Jiřího Bradáčka a Karla Hladíka.

Po ukončení studia v roce 1970 však přišly potíže s tehdejším režimem. Nepodvolil se totiž požadavku, aby ve své tvorbě zobrazoval také budovatelská témata, partyzány, milicionáře a pěticípé hvězdy. Nikdy se proto nestal členem režimem ovládaného a kontrolovaného Svazu výtvarných umělců. To způsobilo, že měl velké problémy sehnat dostatek práce. Přes všechny těžkosti se mu dařilo představovat svá díla širší veřejnosti. V roce 1974 se podílel na výstavě obrazů a plastik v Terezíně. Podařilo se mu také zřídit si vlastní ateliér v Praze. Sedmdesátá léta však byla stále těžší. Normalizace zasáhla do všech oborů a odvětví tehdejší společnosti. Proto se vrátil s manželkou i dcerou zpět na Vysočinu. 

Nejrozsáhlejším a nejznámějším Podrázského dílem je křížová cesta v tzv. Meditační zahradě politického vězně Luboše Hrušky (1927-2007) v Plzni-Doudlevcích, známá spíše pod názvem Památník obětem zla. O zakladateli této Meditační zahrady je však třeba si říct něco více.

Luboš Hruška se narodil v Plzni. Jeho středoškolská studia přerušila 2. světová válka, kdy byl jako šestnáctiletý nasazen k Luftschutzpolizei, což byla ponáletová služba k vyprošťování raněných a mrtvých obyvatel po leteckém bombardování města. V roce 1946 dokončil středoškolská studia a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Jako mladý důstojník byl tehdy zařazen k vojenskému útvaru v blízkosti státních hranic. V roce 1949 se pokusil opustit Československo, ale při pokusu o překročení hranice byl zatčen. Byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, propadnutí veškerého majetku a zbavení občanských práv. Za neustálého nelidského týrání postupně poznal věznice Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni i jáchymovský pracovní tábor Bytíz u Příbrami.

Během vězeňských let se Hruška setkal s desítkami vězněných kněží, díky kterým přijal katolickou víru a nechal se tajně pokřtít. V době více než desetiletého věznění pak složil slib, že pokud přežije, přebuduje ovocný sad, který zdědil po rodičích, na okrasný park sloužící k ozdravění duše člověka, zasvěcený svatému Kříži. Do díla se pustil hned po svém propuštění z vězení v roce 1960 u příležitosti prezidentské amnestie.

Pokácel ovocné stromy, upravil terén a při svém dělnickém zaměstnání dojížděl do Průhonic, kde se účastnil přednášek o zahradní architektuře. Na základě získaných znalostí začal realizovat parkovou úpravu zahrady založenou na vhodných barevných uskupeních jehličnanů a vodních a zelených ploch. Při této proměně šlo Luboši Hruškovi především o realizaci nosné duchovní myšlenky, která by vyjádřila trvalou připomínku utrpení těch lidí, kteří se postavili totalitním režimům, ať již fašistickému nebo komunistickému. Touto nosnou ideou se mu stalo utrpení Ježíše Krista. Po poradě s rodinným přítelem Hruškových, františkánem P. Michalem Františkem Pometlem (1935-2019), se Luboš Hruška rozhodl tuto myšlenku nechat ztvárnit do podoby pískovcové křížové cesty. Pometlo byl rodákem z Přibyslavi a oslovil tehdy svého přítele Romana Podrázského.

Podrázský se rozhodl žádosti vyhovět způsobem sobě vlastním. Byl ochoten dílo vytvořit bez nároku na odměnu jen za cenu materiálu. Luboš Hruška tehdy ze svého platu zakoupil pískovcové bloky v Hořicích, hradil jejich dovoz do ateliéru v Přibyslavi a poté převoz hotových děl do Plzně. Sochy byly na jeho zahradě instalovány v letech 1987-1991.

Toto ojedinělé dílo se v mnohém odlišuje od klasické křížové cesty, v níž najdeme čtrnáct zastavení. Zde jich napočítáme pouze dvanáct, avšak žádný výjev nechybí. Ve dvou případech jsou totiž dva z nich ztvárněny v jednom monumentu. Každá plastika přitom navazuje na nějakou myšlenku z bible.

Po listopadu 1989 vznikl záměr dovršit projekt meditačního areálu vybudováním kaple. Pro její realizaci byla založena Nadace Památníku obětem zla, ve které s Lubošem Hruškou spolupracovali jeho přátelé. Kaple vybudovaná v roce 1995 podle projektu architektů Ing. J. Soukupa a Ing. J. Opla byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu. Tento světec je novodobý.

Maxmilián Maria Kolbe (1894-1941), občanským jménem Rajmund Kolbe, byl polský katolický kněz, člen řádu minoritů, teolog, filosof a misionář. Byl synem německého otce a polské matky. Za 2. světové války zřídil v klášteře Niepokalanów tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem. V r. 1941 byl proto zatčen a poslán do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Toho roku se jednomu vězni podařilo z tábora uprchnout a podle tehdejšího zvyku bylo poté odsouzeno ke smrti hladem dalších deset vězňů. Kolbe jako katolický kněz se tehdy dobrovolně vedení tábora nabídl, že se s jedním z odsouzených vymění a jeho nabídka byla přijata. Zemřel 14. srpna 1941.

Zachráněný seržant polské armády Franciszek Gajowniczek (1901-1995), který byl uvězněn za pomoc židovskému odboji, skutečně nejen válku přežil, ale dožil se 93 let. Válku přežila i jeho manželka Helena, ale dvě děti se staly oběťmi sovětského bombardování Polska v r. 1945. Kněze Maxmiliána Kolbeho prohlásil za blahoslaveného dne 17. října 1971 papež Pavel VI. a 10. října 1982 jej jeho polský nástupce Jan Pavel II. svatořečil. Gajowniczek byl tehdy papežovým hostem. Pro kapli sv. Maxmiliána Kolbeho vytvořil Roman Podrázský ještě soubor obrazů.

V roce 1995 Luboš Hruška předal dokončený areál Meditační zahrady do správy a vlastnictví biskupství plzeňského, které se zavázalo, že ji bude udržovat v duchu jeho poselství. Díky tomu dnes slouží kaple i celý areál, nesoucí oficiální název Památník obětem zla, všem občanům k církevním a kulturním účelům. Od poloviny dubna do poloviny října je zahrada kromě pondělí přístupná veřejnosti a kromě pravidelných či mimořádných bohoslužeb se zde konají různé koncerty, divadelní představení či jiné kulturní akce, ale zahrada se také stala oblíbeným místem k uzavření církevního či občanského sňatku, výročním oslavám, výjezdním poradám či setkání přátel.

Po roce 1989 se Podrázský zapojil aktivně i do politického a veřejného života v rodném městě. Občané Přibyslavi ho ve svobodných volbách zvolili do zastupitelstva města, kde se stal nejprve místostarostou a později dokonce starostou. Současně však pokračoval ve své umělecké činnosti. Již v roce 1990 bylo v Číhošti u kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěno jeho dílo Ecce homo na památku zdejšího faráře Josefa Toufara (1902-1950), umučeného komunisty.

V roce 1996 Podrázský vytvořil z iniciativy Konfederace politických vězňů památník nazvaný Křížová cesta ke svobodě jako připomínku politických vězňů nasazených za komunistického režimu v Československu k těžbě uranu na Jáchymovsku a Příbramsku. Památník je umístěn v Jáchymově na prostranství před kostelem sv. Jáchyma a Anny. Odhalen byl 25. května 1996.

Pamětní místo tvoří soubor kamenů, připomínající utrpení politických vězňů v uranových dolech. Kamenů je celkem 16. Prvním zastavením je pískovcová plastika Brána svobody, která zpodobňuje reliéf mříže a klesající mužskou postavu. Památník nese časové označení 1948-1989. Na tuto plastiku navazuje řada pamětních kamenů, které nesou názvy bývalých pracovních táborů, ve kterých byl těžen uran, a výtvarný symbol. Své kameny tu mají tábory Barbora, Bratrství, Bytíz, Dvanáctka, Eliáš, L-Elko, Ležnice, Mariánská, Nikolaj, Prokop, Rovnost, Svatopluk, Svornost, Vojna a Vykmanov.

Jako starosta města Přibyslavi se Podrázský snažil z rodného města vytvořit centrum společenského a kulturního života celého regionu, aby se dostalo do povědomí nejen občanů naší republiky, ale i zahraničních turistů. Jeho přičiněním získalo po mnoha letech městské muzeum prostory ve Starém špitálu, kam se v roce 1998 začalo postupně stěhovat. Třebaže v roce 2005 změnilo své místo, jeho budování trvá dodnes. Podporoval archeologický výzkum městských a příměstských lokalit a v té souvislosti nechal zpřístupnit štolu Pod farou, která byla považována za středověký pozůstatek po dolování stříbra, podle novějších poznatků však šlo spíše o únikovou cestu z města. Podporoval rozvoj divadelních souborů včetně loutkového divadla a začal vydávat Přibyslavský čtvrtletník – časopis, který se zabývá historií, kulturou a ekologií. Mezi jeho další významné městské projekty a akce patří zejména „Mlékárenské dny“, Podzimní slavnosti nebo stavba nové radnice. 

Jeho rodné město ozdobila také jeho vlastní sochařská díla. Můžeme tu najít jeho Pietu, Lédu s labutí, Trojčata, Kámen přátelství nebo pomník Karlu Havlíčku Borovskému. Nejvýznamnějším a také nejvyšším dílem je však mariánský sloup, někdy nevhodně nazývaný morový, z roku 1998. Pozoruhodné dílo stojí v Kostelní ulici na prostranství u kostela Narození sv. Jana Křtitele a je to jediný mariánský sloup na českém území, který vznikl a byl posvěcen ve 20. století.

Podlomené zdraví ukončilo život Romana Podrázského dne 2. dubna 2001 předčasně v 58 letech. Po jeho smrti vznikla v Přibyslavi Podrázského ulice a v roce 2006 byla vytyčena i Naučná stezka Romana Podrázského, která vychází od místního vlakového nádraží, vede kolem zámku a kostela k Jablonecké vodní nádrži a měří 2,5 km. V roce 2011 bylo uděleno tomuto významnému rodákovi in memoriam také čestné občanství Přibyslavi.

Od roku 2001 tedy Roman Podrázský odpočívá na hřbitově rodného města a na hrobě má místo náhrobního kamene vlastní nedokončený pomník obětem komunismu nazvaný Okovy. Torzo jeho díla symbolizuje předčasně přervanou nit života i životní postoje.

 

 

Použité zdroje: