Lesk a sláva lázní Sedmihorky – pohádka s otevřeným koncem

Kdo by neznal Český ráj! Jedno z nejkrásnějších území naší republiky. Slunný den mě vytáhl na trošku nevšední výlet. Výlet za vzpomínkami. Jedu od Jičína směrem na Turnov. Přede mnou se tyčí sídlo pohádkového čaroděje Mrakomora, nedobytný hrad Trosky. Do cíle mé cesty zbývá necelých 9 kilometrů. Blížím se do obce Sedmihorky. Vesnička s pouhými 164 obyvateli. Malá rozlohou, ale velká svým historickým významem.

Cesta za vzpomínkami

Naproti místní cukrárny, u prastarého, nenápadného kamenného rozcestníku, odbočuji vpravo. Silnice mě vede ze Sedmihorek ven, ale navigace ukazuje, že jedu správně. Kouzelná příroda Českého ráje, dělá čest svému jménu. Opravdu radost pohledět. V dálce přede mnou, se mezi stromy zablýskla hladina Pilského rybníka, ale navigace velí, abych před ním odbočila vlevo. Vjíždím do kaštanové aleje, kde snad lišky dávají dobrou noc. Najednou se přede mnou objevuje závora. Jsem u cíle. Prý to tady taky kdysi bylo pohádkové, jenže pohádky mívají šťastný konec a ten se tady nekoná.

Stojím v areálu bývalých proslulých lázní Sedmihorky, někdejší chlouby českého lázeňství. Tak tady je to místo, jehož věhlas přesáhl i hranice naší země, místo, kam se kdysi jezdily rekreovat samé významné osobnosti.

Sním či bdím?

Usedám na lavičku v altánku přímo uprostřed náměstíčka a rozhlížím se. Nikde ani živáčka, jen z blízkého lesíka je slyšet zpěv ptáků a šum větví stromů, se kterými si v tomto parném dni pohrává vítr. Přivírám oči, abych nevnímala „zub času“ podepisující se tady úplně na všem a nechávám se unést atmosférou doby, kdy se tu scházela veselá společnost a léčebné procedury tu střídal smích, veselí, hudba a tanec. Jaké to tu tehdy asi bylo?

O lékaři z Turnova, který lázním zasvětil svůj život

Píše se rok 1841 a jednatřicetiletý doktor medicíny, balneolog Antonín Vincenc Šlechta, pozdější nositel mnoha ocenění a řádů a člověk, jenž byl za své zásluhy povýšen do stavu rytířského, zakládá v malebné přírodě poblíž obce Karlovice, lázně Sedmihorky. Tento charismatický lékař byl velkým zastáncem vodoléčebných metod a přítelem Vincenze Priessnitze, původem obyčejného člověka, jenž se prostým pozorováním přírody stal věhlasným průkopníkem moderní hydroterapie.

Začátky lázní však nebyly růžové. V prvním roce provozu se zde léčilo pouhopouhých 7 pacientů, převážně lidí z okolí. Ovšem za dalších 30 let se tu vystřídalo téměř 6000 pacientů, což byl na tehdejší dobu, velmi vysoký počet.

Vodoléčba neboli hydroterapie

Hlavním léčebným prostředkem zde byla studená voda a tu pro celé lázně zajišťoval pramen „Sedmihorka“. Každý pacient měl svého ošetřujícího lékaře, který podle svého uvážení, řídil průběh léčby. Mezi vodoléčbu patřilo omývání vodou, tření, plné nebo poloviční sedací koupele, sprchové lázně, částečné nebo celkové zábaly anebo potní kůry s následnou studenou koupelí, obdoba dnešní sauny.

Léčilo se i pomocí pitných kúr, při nichž se pacientům předepisovalo 5 až 35 skleniček vody denně, na základě jejich klinického stavu. Z dnešního pohledu zcela mimořádným druhem léčby, byly tzv. vzdušné lázně, praktikované zpočátku jen u mužských pacientů. Éra této léčby sice netrvala dlouho, ale za to byla velmi zajímavá. Vzdušné lázně spočívaly v tom, že pacienti nejprve prošli plnou či částečnou vodoléčbou a pak byli zahaleni pouze do lehkého prostěradla a takto „vystrojeni“ pobíhali na čerstvém vzduchu v místním lese. Dámy ovšem nechtěly být o tuto formu léčby ochuzeny a tak si ji brzy vymohly také. I přestože v době právě probíhajících vzdušných lázní byl v daném lesíku vydán přísný zákaz vstupu pro opačné pohlaví, málokdy to bylo respektováno. A tak, podle zásady „mravnost nade vše“ byla tato procedura, po poměrně krátkém čase, zakázána samotným doktorem Šlechtou.  

Lázně přitahovaly samá zvučná jména

Skvělá pověst lázní i krása okolní přírody sem přitahovala čím dál více zájemců. Traduje se, že návštěvníci lázní, okouzleni nevšední okolní krásou, sami nazvali tento kout naší země, Českým rájem. Toto pojmenování se nebývale rychle vžilo a později se rozšířilo na větší oblast.  

Mezi lázeňskými hosty se objevovala velmi zvučná jména, jako například Eliška Krásnohorská, Karel Havlíček Borovský, Karel Jaromír Erben, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický či krásná Hana Kvapilová nebo vynikající herec Národního divadla Eduard Vojan. Jeden z nejvzácnějších hostů té doby, byl i univerzitní profesor teologie a pozdější kardinál, Josef Beran. Ten je, jako jediný Čech, pohřben po boku 91 papežů v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Soukromými hosty ředitele lázní, MUDr. Šlechty, byli i básníci Jan Neruda a Svatopluk Čech a proslýchá se, že jej navštívil i samotný Tomáš Garrigue Masaryk.

Počin hodný rytíře

Bez činorodého pana doktora by Sedmihorky nikdy nebyly tím, čím byly. V průběhu bezmála dvaceti let vytvořil celý lázeňský komplex se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a dřevěnou kolonádou. Lázně měly parkovou úpravu a krásnou květinovou výzdobu. V místě, kde dnes stojí socha MUDr. Šlechty, se nacházel vodotrysk. Lázeňské domy nesly svá pojmenování, např. Mariánský dům, Zahradní dům, Herna, Švýcarský dům nebo tzv. Velký dům, později přejmenovaný na Zámeček. V přízemí Zámečku byl poštovní a telegrafní úřad.

Přímo uprostřed kolonády se nacházel Janský pramen. Dalšími léčivými zřídly byly pramen Aloisův, Hermínin, Barbořin, Josefův, Felixův, Antonínův a také Elizabetina studna. V areálu se rovněž nacházelo místo pro tělocvik a hry, jelikož i ty byly součástí zdejší léčby.

Vždy milý a dobrosrdečný Antonín Šlechta stál ve vedení lázní plných 40 let a i po jeho smrti, v lednu 1886, zůstaly Sedmihorky, jak se říká, „v rodině“. Jeho příbuzní, rodina Šourkova, je vedla ekonomicky ještě celá dlouhá léta. Ale lázeňští hosté na svého oblíbeného pana ředitele nezapomněli. Z vděčnosti mu nechali zhotovit bronzovou bustu u slavného sochaře Myslbeka, a ta byla dne 13. 6. 1890 odhalena přímo před lázeňskou kolonádou, kde stojí dodnes…..

Ještě snad není vše ztraceno

Ze zamyšlení mě probírá zvuk motoru auta. Že by přijížděl lázeňský host? Z auta vystupuje starší manželský pár a k památníku doktora Šlechty pokládá kytičku. Dovídám se, že si dnes udělali procházku kolem bývalých lázeňských pramenů, z nichž už jen pár je ještě v provozu. Chtěli prý ochutnat vodu z dob, kdy byla ještě „v pořádku“.  Malou kytičkou přišli poděkovat nejen zakladateli těchto lázní, ale vzdát hold i matce přírodě za to, že dokázala ještě některé ze svých vzácných darů, ubránit.

Na pohřbu zakladatele lázní zazněla z úst faráře Římskokatolické farnosti Hrubá Skála, Josefa Lexy, i tato slova: „Dokud prameny vod Sedmihorských nevyschnou, dokud tam kámen na kameni bude, nevyhyne památka muže toho slovutného a šlechetného! Dokud cenu míti bude na světě vzdělanost, dobročinnost, šlechetnost: bude Šlechty vždy čestně vzpomínáno.“

Doufejme, že se vše v dobré obrátí, a že odkaz doktora Šlechty, jenž Sedmihorkám zasvětil celý svůj život, nebude naší generací definitivně zničen. Sedmihorské prameny totiž ještě úplně nevyschly…..