Dědek a Bába střeží les plný podivuhodných žulových balvanů

Obec Žihle se nachází asi 40 km severně od Plzně. Patří k těm větším, spolu s pěti připojenými částmi má asi 1300 obyvatel. Prochází jí silnice II/206, což je krátká spojka mezi vsí Stvolny u Manětína a obcí Žďár na Rakovnicku. Obec má nádraží na trati 160 z Plzně do Žatce. Nádraží leží na západním okraji obce při silnici do Rabštejna nad Střelou a právě tam je východiště tohoto výletu. U nádraží (50.0466003N, 13.3632258E) najdeme místo k zaparkování a u blízké křižovatky turistický rozcestník Žihle-žst. Zvolíme žlutou značku a vyrazíme. Žlutá společně s modrou půjde chvíli podle trati k železničnímu přejezdu a za ním modrá odbočí vlevo, zatímco naše žlutá bude ještě asi půl kilometru sledovat silnici II/206, po níž začne mírně stoupat k lesu. Ještě před koncem obce u cyklistického rozcestníku Žihle-pod lomem žlutá značka odbočí vpravo na vozovou cestu. Zakrátko mineme studánku se slabým pramenem a vstoupíme do pohádkového lesa v Přírodním parku Horní Střela, v němž se nachází podivuhodné království velkých žulových balvanů a skalisek.

Zanedlouho se nám u příjemné a pohodlné cesty představí osamocený Dědek. Stojí tu rozcestník Dědek, žulový balvan. Zničehonic se před návštěvníky objeví mohutný oválný balvan o výšce asi 6 m a šířce 12 m, prý největší monolitické žulové těleso u nás. Abychom si ho v klidu mohli prohlédnout, je u něj také pohodlné odpočívadlo a informační tabule.

Když pokračujeme po značce příjemnou lesní cestou dále, po 400 metrech nás čeká něco podobného. U skupiny skal a bývalého lomu se nachází stejně obrovské, snad jen o trochu menší kamenné těleso zvané Bába. I tady najdeme odpočívadlo, abychom se mohli pokochat pohledem na neobyčejné kamenné divadlo, chráněné jako přírodní památka již od roku 1933.

Od Báby vede žlutá značka dále pohodlnou cestou, která vyústí na lesní silničku. Po ní delším úsekem mírně stoupáme k dalšímu turistickému rozcestníku s označením Viklan-skalní město. Odtud vlevo stoupá velmi mírně lesem značená odbočka k velké skupině žulových balvanů tvořících skalní město. Vévodí mu útvar zvaný Viklan a také u něj si můžeme odpočinout na lavičkách. Jsme na nejvyšším místě cesty. Viklan s 598 metry nadmořské výšky leží téměř o 70 metrů výše než Bába. Okolí Viklanu je poseto mohutnými balvany, ležícími na zemi i na sobě, jakoby je tu poházeli obři nebo mocnosti pekelné. Názvy připomínající obry nebo čerty bychom však v okolí hledali marně.

Od skalního divadla se vrátíme na základní trasu a pokračujeme v cestě, kterou provázejí další a další skupiny většinou bezejmenných žulových balvanů. Napravo od cesty si můžeme alespoň všimnout zvláštního útvaru zvaného Hřib, který se poněkud ukrývá mezi stromy. O něco dále je skupina balvanů s hlavním zvaným Frygická čapka.

Cesta nás posléze přivede k turistickému rozcestí Uhlířská louka, kde se setkáme s červenou. Naše žlutá se jí však jen dotkne, zlomí se ostře  vlevo a dále si půjde vlastní cestou. Ta je široká a pohodlná a po 2 km  dojde ke křížení se silnicí. Jsme na rozcestí U Nového Dvora, kde žlutá končí na příčné modré značce. Vysvětlení názvu rozcestí u silnice v lese najdeme snadno, když se po modré vydáme silnicí vpravo. Ujdeme jen asi 80 m, když se vpravo přímo u silnice objeví zřícenina zámku Nový Dvůr.

Nový Dvůr byl původně hospodářský dvůr středověkého původu a v letech 1825-1870 tu pracovala sklárna. V 19. století byl také při silnici vystavěn empírový lovecký zámeček, do něhož byl za 2. světové války umístěn tábor polských zajatců. Na konci války objekt vyhořel a tak dodnes u silnice můžeme vidět jen jeho zříceninu.

Vrátíme se na rozcestí U Nového Dvora a pokračujeme silnicí po modré v opačném směru. Když ujdeme necelých půl kilometru, uvidíme po pravé straně neobvyklé sousoší. Stojí tu kamenný kříž s ukřižovaným Kristem. Upoutá nás však něco velmi zvláštního. Kristus na kříži visí jen za jednu ruku, zatímco druhou žehná starci u svých nohou.

Ten stařec u Kristových nohou je svatý Peregrýn či Peregrin, italský světec občanským jménem Pellegrino Laziosi, který koncem 13. století vstoupil jako třicetiletý do řádu servitů založeného roku 1233 sedmi váženými měšťany ve Florencii k povznesení kultu Panny Marie. Žil v klášteře v rodném městě Forli a činil pokání tak, že nenechal odpočinout své nohy. Po řadě let však dostal do jedné nohy gangrénu a měla mu být amputována. Poslední noc před zákrokem měl Peregrin sen, v němž klečel před obrazem s ukřižovaným Kristem a vroucně se modlil. Kristus se k němu z kříže náhle sklonil a jednou rukou ukázal na jeho nemocnou pravou nohu. Příštího dne došlo k zázračnému uzdravení.

Když si hrabě Maxmilián Václav Lažanský, majitel panství Rabštejn nad Střelou, Manětín a Lubenec, těžce zranil nohu po pádu z koně, nechal z vděčnosti za uzdravení r. 1761 zhotovit sochu sv. Peregrina Laziosi. Tento světec byl kanonizován r. 1726, tedy jen 35 let před jeho úrazem. Sv. Peregrinus jako patron rodiček byl totiž vzýván také při bolestech a úrazech nohou, při rakovině, revmatismu, dně a moru.

Peregrin (latinsky Peregrinus, italsky Pellegrino) Laziosi (1265 ve Forli–1. května 1345 tamtéž) byl kněz a mnich, člen řádu služebníků Panny Marie neboli servitů. Katolickou církví byl kanonizován 27. prosince 1726 a jeho svátek se připomíná dne 1. května. Narodil se v aristokratické rodině ve městě Forlì na jihovýchodě dnešního regionu Emilia-Romagna, severozápadně od Ravenny a San Marina. V mládí vyrůstal jako mladý společenský šlechtic. Obyvatelé jeho rodného města byli názorově rozděleni na dva tábory, občanský a šlechtický, a často zde propukaly konflikty mezi oběma stranami. Jako zprostředkovatel míru tam byl vyslán představitel řádu servitů, pozdější světec Filip Benicius (Filippo Benizzi 1233-1285), jehož ve sporu Peregrin napadl. Tento incident se stal zlomovým momentem v dalším Peregrínově životě.

Na znamení pokání a pokory požádal r. 1292 o přijetí do noviciátu v Sieně. Kolem r. 1295 se vrátil do rodného města, kde se stal duchovním správcem. Své vlastní přání, aby tam, kde je možné rozdávat se druhým, prováděl s neúnavnou láskou k trpícím. Stal se velmi populárním a jeho kázání získávala mnoho stoupenců.

Ve věku 60 let se mu na noze objevil rychle postupující zhoubný nádor, který zanedlouho napadl i kosti. Nádor se projevoval otoky, krvácením a nesnesitelným zápachem. Lékaři viděli jediné řešení v amputaci postižené končetiny. V noci před zákrokem se Peregrin ve špitálu před obrazem s ukřižovaným Ježíšem úpěnlivě modlil, až vyčerpáním usnul. Na druhý den měl nohu úplně zdravou. Zpráva o zázračném vyléčení se rychle rozšířila po městě a ještě znásobila důvěru lidí k Peregrinovi. Mnozí ho začali uctívat, ale on zůstal věrný svému jednoduchému řádovému životu.

O 20 let později zemřel jako osmdesátiletý a byl pohřben v rodném Forlì. U jeho hrobu, navštěvovaného četnými zástupy lidí, pak docházelo k řadě zázraků. Dnes se místo uložení ostatků tohoto světce nachází v jemu zasvěcené bazilice ve Forlì. Jeho řádoví bratři dosvědčovali, jak důsledně dodržoval pokání. Údajně si po 30 let vůbec nesedl. Stál při jídle, klečel při modlení a při spaní se opíral o zeď nebo o skálu. Jako světec se stal populárním nejen v Itálii, ale také v Rakousku nebo ve Španělsku.

Na soklu umístěné pískovcové sousoší dokládá skutečný příběh šťastného vyléčení těžké zlomeniny nohy hraběte Maxmiliána Václava Lažanského. Sousoší s Kristem na kříži, před nímž klečí poměrně mohutná postava mnicha, doprovázejí na soklu jednak latinské texty, vyprávějící příběh fundátora, ozdobeného četnými tituly, a pak nízké reliéfy s vyobrazením nehody, kdy hrabě Lažanský spadl z koně a zranil se. Sousoší není autorsky určeno, vzhledem k fundátorovi však patří k velkému souboru manětínské barokní plastiky. Bylo postaveno "ex voto", tedy "ze slibu" jako projev díků za to, že zřejmě tragicky vyhlížející nehoda barokního kavalíra dopadla dobře. Na odstupněném soklu je umístěn podstavec, jehož dvě boční stěny jsou zdobeny figurálními reliéfy v rokajových rámech a zobrazují vyjížďku hraběte Lažanského na koni i jeho nehodu. V přední kartuši je v rokaji tesaný nápis s chronogramem. Vrchní část podstavce se rozšiřuje a je zdobena malou kartuší se znakem Lažanských s klenotem (loukoť s korunkou). Na podstavci je klečící postava sv. Peregrina z levého profilu, levá ruka spuštěná v klíně, otočená dlaní nahoru, pravá položená na hrudi. Světec klečí levým kolenem na kvádříku, pravou nohu má předsunutou před tělem a ovázanou přes holeň. Vzhlíží na kříž, který je před ním a z něho se k němu sklání Kristus, jehož pravá ruka je odpoutaná od kříže. Kolem bočních stran a zadní strany sochy je nově zhotoveno dřevěné ohrazení, vsazené do kamenných sloupků. Kamenný sokl je asi 2 m vysoký, samotná socha je pískovcová. Kříž je vysoký 220 cm, socha klečícího světce v životní velikosti asi 165 cm. Sousoší lemuje dřevěná ohrádka ze tří stran.

Na místě neštěstí tak vznikla barokní socha, kde před ukřižovaným Kristem již dvě a půl století klečí San Pellegrino. Úctu k jinak u nás neznámému světci přinesli do tohoto kraje italští mniši z řádu servitů, kteří žili v nedalekém rabštejnském klášteře v letech 1666-1785.

U sochy sv. Peregrina Laziosi modrá značka odbočí ze silnice vpravo, zakrátko se však zlomí vlevo a bude doprovázet zblízka silnici až k prvním domům Žihle. Vyjdeme zpět na rozcestí poblíž železničního přejezdu a přejdeme na druhou stranu trati k našemu východišti. Mohli bychom tu výlet ukončit, ale stojí za to ještě po modré kousek pokračovat do obce.

Jdeme po silnici asi půl kilometru až k rozcestníku Žihle, odb. k pam. Vydáme se vpravo po asi 200 m dlouhé odbočce. V orientaci nám pomůže i kostelní věž. Ta patří baroknímu hřbitovnímu kostelu sv. Filipa a Jakuba z roku 1776. V sousedství hřbitova totiž bude naše poslední zastavení.

Byl 17. duben 1945 a blížil se konec strašlivé války. Toho dne na nádraží v Žihli zastavily vlaky s transportem 1880 vězňů koncentračního tábora Osendorf u Halle a káznice Brieg v Polsku, které musely být vyklizeny před postupující frontou. Přestože se zbídačených, vyhladovělých a nemocných vězňů, kteří byli národnosti české, slovenské, maďarské, ruské, polské, francouzské, belgické nebo pocházeli z území někdejší Jugoslávie, obětavě ujali místní občané, 273 jich tu našlo již jen smrt a společný hrob v sousedství hřbitova. Ten byl roku 1972 pietně upraven jako samostatný oddíl hřbitova s památníkem a velkým křížem.

Na tomto neveselém místě vycházku ukončíme a vrátíme se stejnou cestou k východišti u nádraží. Celý výlet měřil 12,5 km, bez návštěvy památníku by byl o 1,5 km kratší.

 

Použité zdroje: