Zámek Valtice - někdejší reprezentativní knížecí rezidence

Byla první říjnová středa, den jako korálek, a já jsem stála před státním zámkem Valtice. Měla jsem o něm načteno dost na to, abych tušila, do čeho jdu, ale skutečnost mé očekávání předčila. Slunce, jakoby tomu dni chtělo udělat důstojné entréé, vysílalo příval svých světelných paprsků přímo na zlatou zámeckou kopuli, pod níž si už léta spokojeně „trůní“ alegorie Vznešenosti a Bohatství. Jak příhodné pro tuto rezidenci! Z té oslňující záře přecházel až zrak a v mé mysli vyvstávalo jediné slovo: pohádka.

Vchod do zámku
Vchod do zámku
© Tereza Marková 10/2020

Výlet do pohádky

Stoupám po širokém reprezentativním schodišti směrem k hlavnímu vstupu do zámku. Obě strany schodů lemují nájezdové rampy. Tudy nejspíš jezdívaly honosné kočáry tažené koňským spřežením, za jejichž okýnky kryté neprůhlednými záclonkami sedával sám pan kníže. A toto byl jeho dům. Mohutná tříposchoďová budova se čtyřmi křídly a kolosálním věžovitým portálem. Tady žil a tady vládl. Před pár lety prošla celá přední část budovy nákladnou rekonstrukcí, jež znovu oživila zájem veřejnosti o toto bývalé šlechtické sídlo.

© Tereza Marková 10/2020

Poslední valtický knížepán

Posledním knížetem žijícím na zámku byl František I. s přídomkem „kníže z a na Lichtenštejnu“, jenž zde i v roce 1938 zemřel. Vzhledem k tomu, že byl po celý svůj život starým mládencem, a že stejně jako jeho jediný bratr kníže Jan II., neměl žádného oficiálního následovníka, nebylo komu předat vládu. Tedy on kníže František I. syna měl, jenže to byl syn nemanželský, kterého počal s krásnou ruskou carevnou Natálií Nariškinovou. Ten kluk měl ale prostě smůlu, neboť na něj se totiž žádné nástupnické právo nevztahovalo. Přesto na něj otec nezapomněl a zaopatřil ho slušnou rentou a lichtenštejnským státním občanstvím k tomu.   

Po smrti Františka I. se novým knížetem stal syn jeho synovce, František Josef II. Pokud byste rádi znali celé jeho jméno, pak tedy to byl František Josef II. Maria Alois Alfred Karel Jan Jindřich Michael Jiří Ignác Benedikt Gerhard Majella, kníže z a na Lichtenštejnu. Cestu do Valtic si však nenašel, jeho domovem byla Vídeň. V roce 1945, na základě Benešových dekretů, byl jemu a jeho rodině zámek zkonfiskován. Následně přešel do vlastnictví Českého státu a správy Národního památkového ústavu.

© Tereza Marková 10/2020

Čtvrté místo mezi zámky je velikým úspěchem

Pokud by české zámky soutěžily o svou popularitu, pak by se „Skokanem roku 2019“ musel stát právě valtický zámek. A to zcela oprávněně. Jeho oblíbenost rok od roku vzrůstá a těžko byste v naší republice hledali zachovalejší zámek než je právě tento. Když v roce 2018 prošlo jeho branou 130000 platících návštěvníků, byl to velký úspěch. Ovšem, přišel rok 2019 a konečný součet návštěvnosti se vyšplhal k číslu 213000. Byl to nejúspěšnější návštěvní rok v novodobé historii, kdy se zámek Valtice stal čtvrtým nejnavštěvovanějším objektem tohoto druhu u nás. Dokonce o jedno místo předběhl i věhlasný Karlštejn.

Zámek jako z pohádky
Zámek jako z pohádky
© Tereza Marková 10/2020

Naše procházka územím Lichtenštejnů

Pro milovníky historie a památek, je malé vinařské městečko Valtice doslova rájem.  Už jsme spolu, byť tedy jen zprostředkovaně, jinak to momentálně ani nejde, vyšplhali na kopec Homole, abychom se z terasy kolonády na Rajstně pokochali fantastickým výhledem na Lednicko-valtický areál. Počasí nám přálo a tak jsme mohli nahlédnout i dál, co dělají naší sousedé v Rakousku a na Slovensku. Poté jsme se přesunuli do centra města, abychom v chladném přítmí Farního kostela Nanebevzetí Panny Marie obdivovali umění stavitelské, malířské i sochařské. To nejlepší jsme si ovšem nechali až na konec a tak jsme na zámku, který býval po celá staletí hlavním sídlem nejbohatšího knížecího rodu Evropy, rodu Lichtenštejnů.

© Tereza Marková 10/2020

Příchod Lichtenštejnů na Moravu

Už víme, jak jejich působení na našem území skončilo, ale ještě nevíme odkud, kdy a za jakých okolností se u nás objevili. Lichtenštejnové byli, tedy ještě pořád jsou, starým šlechtickým rodem dolního Rakouska. Jejich prvním písemně doloženým členem byl Hugo von Lichtenštejn, o němž se historie zmiňuje kolem let 1133 - 1156. V souvislosti s Českem, respektive s Moravou, je uváděn až Jindřich I., velký přívrženec našeho železného a zlatého krále Přemysla Otakara II., od něhož získal za svou oddanost hrad a obec Mikulov. Tento skutek byl zřejmě počátkem vstupu Lichtenštejnů na Moravu. Tehdy se psal rok 1249.

© Tereza Marková 10/2020

Architektonická chlouba

O 140 let později, přesněji v roce 1391, se stali Lichtenštejnové majiteli Valtic a postupně si zde začali budovat majetkové i politické centrum moci s hlavním sídlem na zámku. Zámek byl původně hradem založeným v 11. nebo 12. století a stejně jako u jiných hradů, se i zde střídali fáze budování a plenění. Současná podoba zámku vznikala v letech 1643 až 1730. Rukopis na jeho vzhledu nechali nejlepší architekti té doby. Objekt byl chloubou mocného rodu panovníků a krásný exteriér i přepychově zařízený interiér dokladem toho, jak si žila majetná barokní šlechta. V zámku se nachází kolem jednoho sta sálů a komnat, z nich jen malá část je přístupna návštěvníkům. Místnosti jsou zdobeny nádhernými malbami, zlacenými štukami a vzácným nábytkem.

© Tereza Marková 10/2020

Původní barokní divadlo i španělská konírna

K zámku patří i kaple s překrásně zdobeným interiérem a podlahou vykládanou černým a bílým mramorem. Její raritou je naprosto dokonalá akustika, pro niž bývá využívána k pořádání komorních koncertů. Lichtejnštejnové si velmi potrpěli na kulturní vyžití, často si zvali na zámek různé kejklíře a kočovné umělce. V průběhu let 1790 až 1805 si vybudovali svoje vlastní divadlo. Kromě vrchnosti a zvaných hostů zde s největší pravděpodobností mívali přístup i movitější obyvatelé Valtic. Podle dochovaných záznamů byl ze strany veřejnosti o divadelní představení velký zájem. Slavnostního otevření divadla se účastnil i samotný císař Leopold II. se svojí rodinou. Bohužel na divadle se v průběhu let značně podepsal „zub času“ a pro jeho obnovení byla nutná celková rekonstrukce. V průběhu roku 2014 byla vytvořena naprosto přesná replika původního barokního divadla, včetně všeho zařízení. To, co by jinde bylo přísně památkově chráněno, tady dnes slouží lidem.

Dalším neobyčejným prostorem valtického zámku byla španělská konírna, kterou dal vybudovat Antonín Florián z Lichtenštejna, jenž býval hlavním podkoním císaře Karla VI. Zde ve Valticích měl ustájené španělské koně. Konírna naprosto zapadla do honosného pojetí celé stavby. Koním se krmení podávalo do mramorových žlabů a jednotlivá stání byla oddělena umělecky tesanými dřevěnými díly od významného sochaře Franze Bienerta, z jehož dílny pochází třeba i sochy Sibyl a proroků v loretánské kapli v Rumburku.

Bohužel i zde zapracoval čas a tak i tyto prostory podstoupily kompletní přestavbu. Dnes už konírna neslouží k ustájení zvířat, přestože původní „duch“ zůstal z části zachován. S plochou 10 x 75 metrů a kapacitou 800 míst se využívá pro kulturní a společenské akce. Podlaha je z masivních jasanových fošen skládaných do šachovnic, po bocích stěn jsou instalované tzv. lambríny, což je jízdárenský prvek, zajišťující maximální bezpečnost a pohodlí jezdců. Na stropech visí dobové křišťálové lustry. Opravy obou objektů si vyžádaly náklady ve výši téměř 200 milionů korun a trvaly necelé 2 roky.  

© Tereza Marková 10/2020

Zámeckou zahradou se procházíval i sám císař

Co by to byl za zámek, kdyby nedisponoval zámeckou zahradou? Ta valtická byla založena v roce 1727 a později rozšířena a přebudována na přírodní park o rozloze 25 hektarů. Roste zde více než sto druhů listnatých i jehličnatých stromů. Najít se tu dají i některé velmi hodnotné dřeviny, jako např. Smrk Schrenkův, svého druhu jediný na celé Moravě nebo vzácný Jerlín japonský, strom, který sice bývá k vidění třeba i v pražských parcích, ale ten ve Valticích je považován za nejstarší v celé České republice. Obvod kmene měří přes 2 metry a vysazen zde byl v roce 1910 už jako vzrostlý strom.

Vzhledem k tomu, že do roku 1989 procházela zadní částí zámeckého parku státní hranice s Rakouskem, a za tzv. železnou oponu býval vstup přísně zakázán, podepsala se tato skutečnost mimo jiné i na neudržování „zakázaného“ dílu zahrady v podobě nechtěných přírůstků náletových dřevin a keřů. Od roku 1990 je už zase všechno v pořádku, park je opět udržovaný a celý volně přístupný.

© Tereza Marková 10/2020

Pokud vás dnešní povídání, doplněné mnoha fotografiemi, navnadilo k výletu do Valtic, dobře děláte. Až jednou bude svět zase „normální“, navštivte zámek i přilehlý park. Pokud zde zrovna nenatrefíte na hromadný zájezd fotografování lačných turistů nebo na výlet žáků školou povinných, obklopí vás bohulibé ticho, rušené jen zpěvem ptáků někde vysoko v korunách stromů. Uslyšíte zvuky přírody a vašich vlastních kroků. Svého času zde na kamenných lavičkách sedával i samotný rakouský císař František Josef I. se svou krásnou ženou Sisi. I dnes je to ideální místo k přemýšlení třeba právě o životě našich předků, o poselství, která nám tady zanechali a o kráse naší země.

© Tereza Marková 10/2020

S Moravou se ještě neloučíme….

Tímto článkem se loučíme s městem Valtice, ale na Jižní Moravě zůstaneme i příště. Přesuneme se asi 8 kilometrů severovýchodně a navštívíme trošku kontroverzní stavbu minaretu v Lednici. A protože prý už jsme si dlouho nespojili nějaké to historické místo s legendou, jež se k němu váže, tak to příště napravíme.

Tak někdy na viděnou na zámku Valtice
Tak někdy na viděnou na zámku Valtice
© Tereza Marková 10/2020

Galerie

Sdílet

Mohlo by vás zajímat