Putování po krajních zeměpisných bodech České republiky

V listopadu 2020 byl realizován zajímavý nápad. Dva nadšenci lokalizovali nejvzdálenější body území hlavního města Prahy ve směru jednotlivých světových stran. Zároveň je nechali označit pohlednými betonovými patníky kuželovitého tvaru s půlkruhovým zakončením. Všechny mají jednotný červeno-černý popis. Čtyři póly naší metropole se brzy staly zajímavými turistickými cíli.

Podobně i naše republika má čtyři krajní zeměpisné body. Všechny leží v hezkých a odlehlých přírodních koutech, kde se nepotkáte se zástupy turistů, i když – na rozdíl od minulosti – ke všem vedou značené turistické stezky. Na všech je také příslušné označení, i když rozhodně není jednotné. Nezbývá, než se na ně postupně vypravit.

Nejprve navštívíme nejsevernější místo republiky. Je to zároveň nejsevernější místo historického území Čech a nalézá se v severozápadním koutě Šluknovského výběžku. Tam leží obec Lobendava. Na křižovatce u kostela se musíme dát k severu do místní části zvané příznačně Severní. Dnes je to osada se 40 obyvateli, před 2. světovou válkou to byla ves Hilgersdorf s 1500 obyvateli. Někdejší německý název dodnes připomíná památkově chráněná stavba s hrázděným patrem a bedněnými štíty č. p. 54, která je v památkovém katalogu zapsána jako Hilgerdorfský mlýn z počátku 19. století. Bývalý mlýn bez zařízení dnes slouží k rekreaci.

U konečné zastávky autobusů je turistické rozcestí. Dále k severu po silnici míří zelená, k západu žlutá. Zajímavé je, že obě nás mohou dovést k cíli. Zvolíme nejprve zelenou. Napravo od silnice si všimneme vpravo krásné mariánské sochy pod stříškou, o kousek dál na opačné straně stojí na Severním potoce zmíněný Hilgersdorfský mlýn. Značka nás dovede okrajem osady až na státní hranici, kde se na rozcestí vydáme po žluté vlevo. Žlutá nás stále po hranici dovede k místu, kde najdeme kamenný památník z roku 2013. Na straně obrácené do Čech se nachází státní znak ČR a český nápis, na druhé straně nápis německý. Památník doplňují dvě kamenné lavice (433 m n. m.).

Němci tomuto místu říkají Nordkap. Toto označení najdeme na dřevěném odpočívadle na německé straně od hraniční čáry a také na značení přístupu z Německa. Dnes už toto místo není tak opuštěné jako v minulosti. Hraniční trasa je totiž součástí Stezky Českem, kterou zpopularizoval Miroslav Vladyka v televizním seriálu.

Východní varianta přístupové cesty, kterou jsme zvolili, měřila 3,5 km. Protože západní varianta po žluté značce je jen o kilometr delší, můžeme po žluté pokračovat stále po hranici. Obejdeme po ní vrchol Bukové hory až k odpočinkovému místu Hohwaldklinik, kde se značka stočí do vnitrozemí a podél Lučního potoka nás dovede k výchozímu bodu v osadě Severní. Ušli jsme 8 km a první cíl máme za sebou. Můžeme tedy zamířit na východ.

Nejvýchodnější bod je vlastně zánovní, hranice státu tu dříve nebyla. Vznikl až vyhlášením samostatné České republiky v roce 1993. Zamíříme do obce Bukovec u Jablunkova. Při příjezdu od obce Písek však nevjedeme do centra Bukovce, nýbrž pokračujeme po jeho severním okraji k hraničnímu přechodu Bukovec/Jasnowice. Je to poněkud překvapivé, ale za nejvýchodnějším bodem republiky není náš východní soused, Slovenská republika, nýbrž Rzeczpospolita Polska. Státní hranici tu tvoří potok Olešky či Oleška (polsky Olecka), který silnici přetíná. Asi 50 metrů před hranicí však z hlavní silnice odbočuje vpravo úzká silnička, na níž asi po 700 metrech najdeme malé parkoviště. Není překvapivé, že nás po ní doprovází zelená značka, po níž vede jižní trasa Stezky Českem, začínající právě v tomto místě.

Jen o několik kroků dále nacházíme úvodní panel naučné stezky. Jsme na okraji přírodní rezervace Bukovec, vyhlášené roku 1988. Na ploše 7,4 ha je tu chráněna rašelinná louka se vzácnými druhy rostlin vázanými na podmáčené prostředí, jako jsou suchopýr úzkolistý, tolije bahenní, všivec bahenní, prstnatec májový nebo orchidej vemeník dvoulistý.

Značení naučné stezky nás vede jižním okrajem rezervace k východu až na státní hranici. Tam se stočí vlevo k severu a sleduje východní okraj rezervace. Když mine dřevěný přístřešek, vstoupí do lesa a zanedlouho končí u informační tabule č. 7. Stojíme u vztyčeného kamenného bloku se vsazenou destičkou. Jsme u cíle. Nejvýchodnější bod republiky (489 m n. m.) je v lese ukryté místo, které má zvláštní atmosféru. Právě v tomto místě státní hranice opouští koryto potoka Olešky a zamíří jako přímka dlouhá přes 1,5 km k jihojihozápadu, zatímco potok zůstává v Polsku. Návrat po trase naučné stezky k parkovišti měří jen něco přes půl kilometru. Nejvýchodnější bod ČR je tak nejsnadněji přístupný z okrajových zeměpisných bodů republiky. Zbývající dva okrajové body na nás čekají už v Čechách.

Nejjižnější bod republiky musíme hledat v opuštěné krajině jižně od města Vyšší Brod (něm. Hohenfurth). K rozlehlému vyšebrodskému území patří i katastrální území místní části Dolní Drkolná (něm. Unter-Schlagl). V jeho jižní části stávala až do 2. světové války ves Radvanov (něm. Raifmass). Tato ves patřila pod vyšebrodský cisterciácký klášter a zanikla po roce 1945 v důsledku vysídlení německých obyvatel a zřízení pohraničního pásma. Dodnes se tu nezachovalo žádné stavení, na místě jsou patrny jen zarostlé zbytky základů. Na místě větší ze dvou zbořených kaplí byl v roce 2005 postaven kříž, na místě je i informační tabule, tabule s obrazem Radvanova a posezení. Východně od někdejší vsi protéká údolím Radvanovský neboli Mlýnecký potok, který tvoří v těchto místech česko-rakouskou hranici.

Zaniklým Radvanovem prochází žlutá značka k turistickému hraničnímu přechodu s Rakouskem Radvanov/Rading (1,2 km). Na hranici se značka lomí vlevo a asi po 150 metrech končí. Stojíme na břehu potoka a podle turistického ukazatele jsme u cíle. Nejjižnější bod ČR (704 m n. m.) označuje dále vztyčený kamenný blok s okrouhlou plaketou, na níž jsou souřadnice místa a nápis. V sousedství se nachází turistické odpočívadlo. Kamenný památník tu nechalo vztyčit město Vyšší Brod roku 2013. Použitý kámen původně sloužil jako součást lávky přes potok. Právě v těchto místech přitéká z rakouského vnitrozemí Radvanovský potok a začíná tvořit státní hranici. Níže po toku je označován jako Mlýnecký a je levostranným přítokem Větší Vltavice, s níž se vlévá do Vltavy.

Vrátíme se k turistickému hraničnímu přechodu do Rakouska a krátce nahlédneme na jeho území. Jen asi 100 m za hraniční čárou je tu zajímavé místo, zvané Schwedenschanze, z něhož na českou hranici míří dvě děla. Není to vyhrůžka neutrálního Rakouska, nýbrž připomínka událostí třicetileté války.

Opevněné vojenské stanoviště, zvané Schwedenschanze, nechal na příkaz zemského hejtmana vybudovat v roce 1641 tehdejší majitel panství Konrad Balthasar von Starhemberg. Původní solná stezka totiž představovala v nejjižnějším cípu Čech důležité strategické místo. V roce 1645 se na sever od obranného valu zdržovaly švédské vojenské posádky, ale ze svého nedalekého stanoviště na českém území se útoku neodvážily. Oddíly císařské armády byly na toto místo vyslány celkem třikrát. Posádka tu byla v letech 1641-1648 během nájezdu Švédů, pak v roce 1663 při hrozbě turecké okupace a v letech 1680-1681 během morové epidemie. Švédům se však v roce 1646 přesto podařilo proniknout na území Rakouska a obsadili Waldviertel a část Vorarlberska. Nyní jsou Švédské šance opatřeny replikou palisády a pod dřevěným přístřeškem tu stojí makety dvou historických děl.

Jen na okraj: motorizovaným návštěvníkům lze doporučit přístup do popisované lokality právě z rakouské strany. Z Vyššího Brodu vede silnice k hraničnímu přechodu Studánky/Weigetschlag a za ním lze odbočit vlevo do vsi Rading. Na jejím okraji je parkoviště pro návštěvníky Švédských šancí (350 m), z něhož snadno dojdeme i na nejjižnější místo ČR, které je odtud vzdáleno jen 600 metrů.

Zbývá se ještě vydat na západ. Nejzápadnější místo republiky budeme pochopitelně hledat v Ašském výběžku. Hledané místo se nachází na katastrálním území obce Krásná (něm. Schönbach bei Asch). Obec asi se 600 obyvateli je sice samostatná, ale stavebně zcela splývá se severozápadním okrajem města Aš. Z ní vychází severozápadním směrem zelená turistická značka, po níž je to k nejzápadnějšímu bodu republiky asi 6,5 km. Ten leží podobně jako bod nejjižnější v opuštěné krajině, poznamenané vysídlením německého obyvatelstva a spuštěním železné opony. Po silničce mineme zaniklou ves Štítary (něm. Schildern), kterou připomíná železniční zastávka. Dále pak narazíme na stopy po zaniklé vsi Újezd (něm. Mähring), z níž tu u cesty zbyl hřbitov, pomník obětem světových válek a javorová alej. Pak se již cesta přiblíží ke státní hranici, kterou tu tvoří Újezdský potok. Ten pramení na českém území ve svahu Štítarského vrchu. Za Štítarským rybníkem se přiblíží k hranici a v délce asi 2,5 km tvoří přímo hraniční čáru až k nejzápadnějšímu bodu Čech. Za ním se jako Mähringsbach již odklání do německého vnitrozemí.

Ještě než dojdeme k cíli, mineme pozoruhodné místo. Na místě, kde v minulosti na potoce stával újezdský mlýn, najdeme prostý dřevěný most přes potok, označený na informační tabuli jako Most Evropy či jako Most Přátelství. Byl vybudován v roce 2007, aby usnadnil potomkům vysídlených německých obyvatel snadnější přístup ke hřbitovu a pomníku padlých. Zároveň potvrdil, že železná opona je již minulostí.

Po další asi půlce kilometru jsme u cíle. Nejzápadnější bod ČR (562 m n. m.) označuje vztyčená obdélná ocelová deska černé barvy s nápisem. Vedle se nachází dřevěné odpočívadlo v podobě jakéhosi altánku, jehož patro přístupné po žebříku může posloužit i k nouzovému přespání. Na obou březích potoka tu najdeme historické hraniční kameny, český a německý, nesoucí letopočet 1844, které potvrzují, že tudy vedla odedávna hranice Čech. Přímo uprostřed řečiště je zasazen další mezník, který značí, že hraniční čára vede přímo středem koryta. Doplňuje ho vodočet.

Jsme na konci neobvyklého putování, během kterého jsme poznali čtyři odlehlé, avšak zajímavé kouty naší vlasti.

Použité zdroje: