Malá procházka za pražskými dřevěnými zvonicemi

Naše hlavní město oplývá nesčetnými historickými památkami, které denně přitahují pozornost desetitisíců návštěvníků. A přece lze mezi pražskými památkami najít takové, které stojí na úplném okraji zájmu nebo jsou téměř neznámé. Mezi takové patří třeba zvonice, především zvonice dřevěné.

Zvonice jsou definovány v záslužné encyklopedii Ing. arch. Karla Kuči jako samostatně stojící stavby sloužící výhradně nebo především k zavěšení zvonů a manipulaci s nimi. Nepatří mezi ně tedy ani kostelní věže ani obecní zvoničky, drobné venkovské stavbičky nebo prosté sloupky, které vznikaly zejména po vydání tzv. „ohňového“ patentu Marie Terezie v roce 1751 všude tam, kde nebyl kostel. Tento patent totiž nařizoval, aby v každém sídelním celku byl zvon, kterým by se oznamoval případný požár. Přispěl tak nepřímo i k záchraně řady zvonic. V historických pražských městech se nachází jen několik zvonic, a to výhradně zděných. Některé z nich byly v poslední době pro podporu turistického ruchu zpřístupněny veřejnosti, např. svatomikulášská zvonice na Malé Straně nebo novoměstská zvonice u sv. Jindřicha a Kunhuty.

V podmínkách střední Evropy vznikaly zvonice pouze při kostele a kromě základní funkce plnily zejména ve starších dobách také úlohu obranné věže nebo brány do areálu. Dřevěné zvonice, tedy zvonice, jejichž obvodové stěny i vnitřní konstrukce jsou výhradně ze dřeva, patří spíše ke koloritu venkova. Typické jsou především pro východní a severovýchodní Čechy a pak pro Rakovnicko a Slánsko. Na Moravě a jinde v Čechách se s nimi setkáme jen ojediněle. Některé z nich se kupodivu nacházejí i na území Prahy v těch městských částech, které původně představovaly její venkovské okolí.

První z nich najdeme přímo pod Vyšehradem. Pod Vyšehradem se také jmenuje ulice, v níž stojí. Tady stávala raně středověká ves Podolí. Jako osada je doložena již v zakládací listině vyšehradské kapituly z roku 1222, která tu měla svůj dvůr a vinice. Ve vsi nedaleko vltavského břehu brzy vznikl i kostelík. První zpráva o pozdně románské kapli sv. Michaela archanděla pochází z roku 1330.

Podolí, nevýznamná ves zahradníků, zelinářů a rybářů, stálo až do 20. století za branami Prahy. Ostatně i samotný Vyšehrad se svou pevností se stal součástí města až roku 1883. Podolí bylo mezi 38 obcemi, které s hlavním městem nového československého státu splynuly teprve při velké územní reorganizaci v roce 1922. Drobný podolský kostelík se stal v roce 1856 farním, ale teprve přístavbami provedenými v roce 1887 dostal dnešní vzhled. Tehdy vznikla severní přístavba se sakristií a západní se vchodem zdobeným mozaikou archanděla Michaela od Jana Jaroše. Kostel také získal novorománskou podobu. Od roku 1683 se kolem něj rozkládal hřbitov zrušený v roce 1885. Nyní je upraven na park.

Kostel sv. Michaela archanděla v Podolí je kostelem farním a konají se v něm pravidelné bohoslužby.

V rohu někdejšího hřbitova přímo v sousedství chodníku se nachází dřevěná hranolová zvonice. Jde o barokní stavbu ze 17. století upravenou roku 1865 a pak v letech 1974-1976. Zvonice vysoká 9 m stojí na podezdívce s novorománským obloučkovým vlysem a má šindelovou střechu obnovenou roku 1970 a zakončenou jednoduchou lucernou. Nepochybně nahradila starší stavbu z konce 15. století. To dokazuje i zachovaný historický zvon zasvěcený Matce Boží a Všem svatým a opatřený latinským nápisem, který byl ulit neznámým zvonařem roku 1482. Další dva zvony z 18. a 19. století byly zrekvírovány a nové nazvané Michael a Jan Nepomucký je nahradily až v roce 1993.

Za druhou dřevěnou zvonicí se musíme vydat na návrší nad opačným břehem Vltavy. Také Jinonice byly k hlavnímu městu připojeny v roce 1922. My však nezamíříme přímo do Jinonic, nýbrž do Butovic, které se staly jejich historickou součástí v 17. století.

Prokopský potok se na své cestě od Stodůlek stále více zařezává do vápencové krajiny a vytváří stále hlubší Prokopské údolí, ve kterém se setkává s potokem Dalejským. V údolí se stáčí vlevo a obtéká mohutnou ostrožnu lemovanou příkrými skalami. Ostrožna je nahoře téměř plochá. Na jihu a západě spadají strmé skály až do hloubky 75 metrů, zatímco svah na severu je méně vysoký a příkrý, ale stejně obtížně přístupný. Pouze východním směrem se táhne planina až k bájnému Děvínu.

Ostrožna je nádherným místem pro pravěké hradiště a to tu také bylo. Archeologické nálezy prokázaly osídlení od doby kamenné asi v období 4000-2500 let př. n. l. Hradiště bylo z jediné přístupné strany chráněno dvojicí valů či hradeb, které byly zpevněny opukou, nejspíše z 3 km vzdálené Vidoule, kde je nejbližší naleziště tohoto kamene. Hradiště o rozloze 9 ha dělil vnitřní val na dvě téměř stejné poloviny, na předhradí a akropoli. Oba valy se dodnes zachovaly v podobě dlouhých mezí, které převyšují terén asi o dva metry, zatímco pomocné valy na hranách srázu již téměř zanikly.

Pravěké hradiště využili i první Slované. Vrchol slovanského osídlení hradiště spadá do 9. století, později jeho význam upadá a obyvatelé již v 11. století žijí v osadě severovýchodně pod planinou. Jejich osada Butovice, nazvaná nejspíše podle zakladatele vsi nebo rodu Buty, je už roku 1088 uváděna v majetku vyšehradské kapituly. Byla to malá vesnička, několik stavení kolem návsi s rybníčkem a na návrší kostelík.

Již v 11. století tu skutečně stál kostelík sv. Vavřince. Dnes patří k nejstarším na území Prahy. Je zasvěcen sv. Vavřinci, jednomu z nejstarších světců. Vavřinec, latinsky Laurentius, se narodil kolem roku 230 na území dnešního Španělska a jako křesťan žil v Římě. Měl funkci diákona, tedy předčítače biblických textů, a zároveň spravoval chrámovou pokladnu. Za pronásledování křesťanů císařem Valeriánem měl chrámový poklad vydat vladaři, místo toho jej však rozdal chudým a stihl jej krutý trest. Byl roku 258 zaživa upečen na roštu. Je téměř morbidní, že se v důsledku toho stal mimo jiné také patronem kuchařů. Toto zasvěcení bylo v oblibě v raném středověku a dokládá starobylý původ kostela, který je písemně doložen v polovině 13. století.

V roce 1571 byl kostel rozšířen a přestavěn renesančně. V té době byla také u vchodu při ohradní zdi postavena hranolová zvonice s dřevěným zvonovým patrem a zavěšen do ní renesanční zvon Vavřinec, dnes jediný ze tří, který tu zbyl. Je dílem věhlasného zvonaře Brikcího z Cimperka a váží 500 kg. Při barokní úpravě na konci 18. století byla přistavěna sakristie. Současnou podobu však kostel dostal až při novorománské přestavbě v roce 1894. Podstatný je i rok 2005. Tehdy při restaurátorském průzkumu bylo odhaleno románské zdivo a původní okénka. Potvrdilo se tak, že apsida je původní románská stavba a že kostel skutečně pochází z 11. století.

Kostel sv. Vavřince v Butovicích je kostelem filiálním ve farnosti Hlubočepy a konají se v něm pravidelné bohoslužby.

Butovice zůstaly vždy jen malou osadou. Od roku 1610 měly trvale společného majitele se sousední vsí Jinonice a tak se stalo, že nemají ani vlastní katastr a leží dnes na jinonickém katastrálním území. Členité území drží panelové sídliště v uctivé vzdálenosti a tak jejich někdejší venkovský ráz zůstává stále zachován.

Další dvě dřevěné zvonice se nacházejí také v okrajových částech Prahy a shodou okolností obě dvě u kostelů se stejným patrociniem. Jde o kostely zasvěcené Stětí sv. Jana Křtitele, z nichž první najdeme v Hostivaři, kdysi samostatné obci připojené k Praze v roce 1922 podobně jako Podolí nebo Jinonice. Hostivařský kostel stojí ve stráni mezi Selskou ulicí a potokem Botičem. Je to raně gotická stavba písemně doložená k roku 1352, avšak románské jádro dosvědčuje původ mnohem starší. Šlo o kostel farní s výjimkou období po třicetileté válce, kdy zdejší fara načas zanikla. Byla však obnovena v roce 1702. Samotný kostel prošel zásadními přestavbami v letech 1864-1867 a 1893-1897. Při nich bylo v apsidě za oltářem obnoveno románské okénko a osazeno barevné okno s obrazem Jana Křtitele. Zrušený barokní oltář byl nahrazen novorománským a do předsíně umístěn odlitek sochy sv. Jana Křtitele vytvořené Václavem Levým pro chrám sv. Víta na Hradčanech.

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři je kostelem farním a konají se v něm pravidelné bohoslužby.

Na vyšší podezdívce v rohu bývalého hřbitova, který do konce 19. století obklopoval kostel, stojí hranolová zvonice patrně z 18. století. Je zakryta stanovou střechou a vystupuje z ohradní zdi u vyústění Chalupnické ulice do ulice Selské. V roce 1957 byly pro zvonici pořízeny dva zvony zasvěcené Panně Marii a sv. Václavu náhradou za zkonfiskované zvony z let 1823 a 1853. Přilehlý zrušený hřbitov byl nahrazen výše položeným novým hřbitovem založeným v roce 1897. Na něm můžeme najít také hrob literárního kritika F. X. Šaldy nebo významného politika, který se zasloužil o vznik samostatného Československa, dlouholetého předsedy agrární strany a předsedy čs. vlády v letech 1923-1929 Antonína Švehly.

Poslední dřevěnou zvonici získala Praha až v roce 1968, kdy byla k severnímu okraji hlavního města připojena obec Dolní Chabry. Ta se pyšní skutečně starobylým svatojánským kostelem.

Vznik zdejšího kostela Stětí nebo též Umučení sv. Jana Křtitele je kladen do doby po roce 1150. Původně šlo o románský tribunový kostel, tribuna v něm však později zanikla. Pozdější přístavby představují především sakristie a předsíň. Kostel stejně jako původně románská kaple v Podolí je zakryt příkrou střechou se sanktusníkem. V 70. letech 20. století byla provedena jeho rekonstrukce a zároveň archeologický průzkum celého areálu, při kterém byly odkryty vysoce hodnotné románské prvky, zejména dlaždice, a také základy dvou starších staveb. Interiér kostela ukrývá vzácnost, kterou tvoří cyklus gotických nástěnných maleb z 1. poloviny 14. století, v apsidě se dochovaly dokonce fragmenty maleb románských.

Historický kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech je kostelem filiálním ve farnosti u sv. Václava na Proseku a konají se v něm pravidelné bohoslužby.

Také v Dolních Chabrech najdeme v ohradní zdi dřevěnou zvonici. Spolu s kostelem tvoří malebný celek na vyvýšenině nad návsí, která je dnes zvána Bílenecké náměstí. Hranolová zvonice na vyšší podezdívce je patrně barokního původu a byla později upravována. Je kryta oplechovanou stanovou střechou zakončenou křížem. Zvonice uchovává dva zvony. Starší z nich z roku 1695 byl přelit v roce 1870, druhý pochází z roku 1843.

A tady na místě, které již skutečně připomíná venkov, procházka po pražských dřevěných zvonicích končí. Všechny byly zbudovány u historických bezvěžových římskokatolických kostelů a dokládají řemeslné mistrovství našich předků.

 

 

 

Použité zdroje: