Francišak Skaryna – středověký běloruský učenec působil v Praze

Francišak Skaryna – už to jméno zní tajemně a exoticky. Je to však jen novodobý přepis z azbuky, i když jeho nositel žil už před půl tisíciletím. Jeho příjmení je často psáno také Skoryna či Skorina a jméno Francisk či Francesco nebo i obyčejně česky František. Záhad kolem jeho osoby je však víc. Neví se vůbec, kdy se narodil, a s datem úmrtí je to podobné.

Jisté je jen to, že pocházel z Běloruska a narodil se v městě Polock. To dnes leží na severu země, odkud není příliš daleko k dnešním hranicím Litvy, Lotyšska ani Ruské federace. Však také to území bylo střídavě pod nadvládou Ruska nebo Litevského velkoknížectví. Bělorusové se vyhlášení samostatného státu dočkali až v roce 1918, ale jen vyhlášení. Ke skutečnému vzniku ani nedošlo a spolkl ho Sovětský svaz. Samostatnost Bělorusům přinesly až revoluční změny na konci 20. století.

Ale zpět ke Skarynovi. Obecně se uvádí, že se narodil někdy mezi lety 1485 a 1491 v kupecké rodině, která zřejmě byla dosti zámožná, protože chlapci umožnila univerzitní studia. Když odešel z rodného města, nebyl to ještě Francišak Skaryna, nýbrž Heorhij čili Jiří, ke změně křestního jména došlo nejspíše na univerzitě v Krakově, kde vystudoval medicínu a přírodní vědy. Svá studia si poté ještě doplňoval v italské Padově a Bologni.

S nástupem posledního Jagellonce Ludvíka na český trůn se Skaryna objevuje v Praze. Nikoli však jako studovaný lékař a přírodovědec, nýbrž jako knihtiskař. Knihtisk byl tehdy ještě v plenkách a na východě Evropy byl zcela neznámý. V letech 1517-1520 na Starém Městě pražském vytiskl cyrilicí 23 knih Starého zákona včetně žalmů v ruténštině, což je jazyk předků dnešních Bělorusů a Ukrajinců. Texty patrně sám také přeložil. Jeho knihy byly vůbec první tisky vydané ve východoslovanském jazyce.

Z Prahy se brzy potom vrátil do vlasti a usadil se ve Vilně. Vilno se dnes jmenuje Vilnius a je hlavním městem samostatné Litvy. Díky Skarynovi tam pak roku 1525 vznikla první tiskárna na východě Evropy.

Když v roce 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové, Skaryna se vrátil opět do Prahy a nacházíme ho v královských službách. Ferdinand I. totiž brzy po svém zvolení začal nad severním svahem Jeleního příkopu budovat Královskou zahradu a letohrádek. Francišak Skaryna s vysokým vzděláním v přírodních vědách se jako vynikající botanik stal v letech 1535-1539 jedním ze zakladatelů Královské zahrady. Prahu však už nejspíš neopustil. Podle některých tvrzení tu zemřel už v roce 1540, většinou se však jako rok jeho úmrtí uvádějí až léta 1551 nebo 1552. O tom, kde byl v Praze pohřben, jakékoli zprávy chybějí. Jistotu, že skutečně zemřel v Praze, však také vůbec nemáme.

Francišak Skaryna je dodnes považován za největší postavu běloruského národa jako významný středověký učenec, lékař, přírodovědec, knihtiskař, vydavatel knih a zakladatel tištěného běloruského jazyka. Ačkoli v Čechách Skarynovo jméno dnes téměř nikdo nezná, jeho působení v Praze není zapomenuto a připomíná ho pamětní deska a socha. Jeho jméno nese i spolek Bělorusů, kteří v různých dobách emigrovali a usadili se na českém území.

Francišak Skaryna je zvěčněn nedaleko Královské zahrady, tedy místa, kde řadu let působil. Pro jeho sochu byl vybrán malý parčík na někdejších hradčanských hradbách. Dílo vytvořil běloruský výtvarník Eduard B. Astafjev a bylo odhaleno v roce 1996. Vedle sochy je na kameni umístěna kovová deska s dvojjazyčným nápisem připomínajícím Skarynovo působení jako botanika při zakládání Královské zahrady.

Druhou upomínku na Skarynovo pražské působení představuje pamětní deska na hlavním nádvoří Klementina. Pochází také z roku 1996 a vytvořil ji běloruský umělec Ales Dranec. Připomíná vydání biblických textů v ruténštině čili staré běloruštině v letech 1517-1519. Svá díla Skaryna tiskl v pronajaté tiskárně kramáře Severina nedaleko odtud. Klementinum, které později proslulo jezuitskou tiskárnou a dnes je sídlem Národní i Slovanské knihovny, tehdy sice ještě neexistovalo, ale je symbolem českých i evropských literárních tradic.

Praha už zřejmě navěky ukryla tajemství osudu jedné z největších postav běloruské historie.

 

 

 

Použité zdroje:

Galerie