Putování do srdce Českého ráje, kde vznikl jeho název

Výlet zahájíme v bývalých lázních Sedmihorky, které jsou dnes součástí obce Karlovice na Turnovsku a leží na úpatí valdštejnského hřebene pod vyhlášeným Hruboskalským skalním městem. Na jejich okraji najdeme nevelké parkoviště (50.5541714N, 15.1959050E), případně můžeme využít další odstavnou plochu asi 200 m západně u Pilského rybníka. Historie osady Sedmihorky není příliš dlouhá. Počátky její slávy spadají až do druhé čtvrtiny 19. století a stál u nich pozoruhodný lékař MUDr. Antonín Šlechta.

Antonín Šlechta (1810-1886) se narodil v Lomnici nad Popelkou jako syn textilního průmyslníka. Po promoci v roce 1836 se stal domácím lékařem hraběte Desfoursa na zámku v Hrubém Rohozci a krátce potom městským lékařem v Turnově. Od studijních let byl obdivovatelem vodoléčebných metod Vincence Priessnitze uplatňovaných v lázních Gräfenberg v Jeseníkách a toužil založit podobné lázně také v Čechách. Našel nadšenou podporu u tehdejšího majitele Hrubé Skály Aloise Lexy z Aehrenthalu, který mu nabídl, aby si zvolil jakékoli vhodné místo na jeho panství. Šlechta zvolil objekty polesí Wartenberg, kde se nacházelo množství pramenů a zároveň ležely v blízkosti císařské silnice. Budovy polesí byly upraveny na lázeňské a v roce 1841 zahájily provoz lázně nazvané Bad Wartenberg. Německý název se však neujal a místu se začalo říkat hezky česky Sedmihorky podle pramene Sedmihorka, který tak byl zván již od roku 1702. Nástupce Aloise Lexy Johann Friedrich byl stejným Šlechtovým příznivcem a přenechal mu celý areál za velmi výhodných nájemních podmínek. Postupně vyrostlo šest nových kamenných a pět dřevěných staveb s dřevěnou kolonádou a lázně začaly nabývat na proslulosti. Během letní sezóny se tu vystřídalo na 500 hostů, mezi nimiž byly i významné osobnosti českého vlasteneckého života. Podle Priessnitzova vzoru Šlechta praktikoval neobvyklé léčebné metody, vody místních pramenů byly užívány k pití i ke koupelím a mužským pacientům byly ordinovány také vzdušné lázně, kdy museli konat povinné lesní procházky zahaleni pouze prostěradlem. Oblíbený lékař vedl lázně jako rodinný podnik a často s manželkou předsedal společným obědům nebo večeřím.

Proslulý balneolog MUDr. Šlechta v lázních působil až do své smrti 2. ledna 1886 a byl pohřben v rodném městě. V Sedmihorkách byla na jeho paměť již roku 1890 umístěna u kolonády busta zhotovená Josefem Václavem Myslbekem. Kolem pomníku bývala nádrž napájená z lesa Jánským pramenem, ten však později bohužel zanikl.

Lázně převzali nájemci, z nichž první byl Jan Šourek. Ti pro odbornou činnost angažovali smluvní lékaře, lázně dále prosperovaly a rostl počet jejich budov. Provoz lázní skončil vypuknutím války roku 1914, kdy místní lékař musel narukovat. Po vzniku Československa již nájemci provozovali areál pouze jako klimatické lázně pro letní hosty. Tento stav se udržel do roku 1945, kdy byl majetek Lexů znárodněn a lázeňský areál v Sedmihorkách převzaly odbory. Ty nechaly ihned zbourat všechny dřevěné budovy včetně cenného hrázděného Švýcarského domu a ze zbylých objektů se stala odborářská zotavovna. Busta MUDr. Šlechty musela být ovšem od kolonády přemístěna do ústraní, protože tento lékař se sice zasloužil o vznik lázní, ale neměl dělnický původ, jeho otec byl dokonce fabrikant, a to bylo ideologicky neúnosné. Dnes jsou bývalé lázně provozovány jako rekreační hotel složený z pěti objektů, který nabízí ozdravné a relaxační pobyty s rekondičními službami včetně koupelí a masáží. K tomu je stále využíván Felixův pramen, zásobující lázně vodou od dob MUDr. Šlechty, jehož busta se již mohla opět vrátit na původní místo.

Pramen Sedmihorka, podle lidového vyprávění čerpající vodu ze sedmi okolních vrchů, byl později podle majitele panství Lexy z Aehrenthalu zván také Aloisův. Nyní je podchycen a zásobuje vodovod pro osadu a sousední autokemp u rybníka Bažantník. V lese nad areálem najdeme dále prameny Antonínův a Barbořin, nazvané na počest MUDr. Šlechty a jeho manželky, pramen Josefův a pod skalním městem také dva prameny Kořenského, nesoucí jméno někdejšího proslulého cestovatele a návštěvníka lázní.

Teď již můžeme konečně vyrazit za krásami Českého ráje. Mimochodem tento název také pochází ze Sedmihorek. Poprvé ho použili někdy v 70. letech 19. století nadšení lázeňští hosté pro blízké okolí, postupně se však ujal pro celou oblast mezi Turnovem a Jičínem.

Přímo u parkoviště najdeme turistický rozcestník Sedmihorky-lázně, kde si vybereme zelenou značku a mezi budovami projdeme na zvolna stoupající cestu. Lesní silnička vede po skalnatém úbočí, po levé straně zůstane osamělá skála, zvaná Osudová. Podle ní se jmenuje i blízké turistické rozcestí, na němž se k nám přidá modrá značka. O kousek dále najdeme ve skalním výklenku za kamenným zábradlím barokní sochu sv. Prokopa z roku 1735.

Pak již vkročíme do oblasti Dračích skal. Ze silničky odbočíme vpravo do Zámecké rokle a pak vlevo k rozcestí Pod Myší dírou, kde se modrá opět odpojí vpravo. Jsme u skalního bloku, který je rozdělen jen úzkou štěrbinou na šířku jednoho člověka. Je to pověstná Myší díra, kterou stoupáme po betonových schůdcích, až se náhle skály před námi rozestoupí. Ještě několik schůdků a stojíme na plošině u rozcestníku Hrubá Skála-zámek. Na prostranství je parkoviště a stánky s občerstvením i suvenýry. Proti nám stojí novorenesanční budova hotelu Štekl z roku 1895, vlevo pak novogotický kostel sv. Josefa z roku 1812. Za ním je kamenný most přes strž, zdobený cennými barokními sochami sv. Floriána a Vavřince z roku 1730, vzniklými v dílně kosmonoské sochařské rodiny Jelínků, který vede do předzámčí, kde bývaly kromě bytů konírny.

Hrad zvaný původně jen Skála založil před rokem 1353 Hynek z Valdštejna. Rod, který se psal podle blízkého hradu o více než půl století staršího, se brzy tak rozrostl, že se právě Hynek pro majetkové neshody osamostatnil a postavil si vlastní sídlo na dvou obrovských skaliscích téhož hřebene. To dostalo později přídomek Hrubá, aby se odlišilo od hradu stejného jména na Jizeře v místě dnes známém jako Malá Skála. Místo pro hrad bylo zvoleno výborně, poskytovalo dostatečný prostor a bylo přístupné jen po mostě přes propast hlubokou 60 metrů.

Husitskou dobu hrad přečkal v rukou katolíků, ale roku 1460 ho získal Jan Zajíc z Házmburka, který se postavil na stranu Uhrů proti Jiřímu z Poděbrad. Byl proto roku 1469 obležen a obránci se vzdali. Od roku 1492 byla panství hradů Skála a Valdštejn spojena a v roce 1514 se stala majetkem mocného rodu Smiřických. Hrubá Skála se tehdy proměnila v renesanční zámek. Panování Smiřických skončilo tragicky roku 1620 výbuchem střelného prachu na jičínském zámku a za třicetileté války se na Hrubé Skále vystřídali císařští, Sasové i Švédové. Po válce opevněný zámek šťastně unikl zboření, ale Valdštejnové jako noví majitelé své sídlo již jen udržovali. Poslední ze zdejších Valdštejnů František Adam se jako vědec věnoval botanice a o hospodaření neměl zájem. Panství proto roku 1821 prodal pražskému zbohatlíkovi Janu Lexovi z Aehrenthalu. Lexové byli výborní hospodáři a zviditelňovali se také péčí o památky. Upravili zříceniny Trosek a Valdštejna a roku 1859 přestavěli novogoticky i zámek Hrubá Skála.

Když byl roku 1945 majetek Lexů znárodněn, ze zámku se stala podobně jako ze Sedmihorek odborářská zotavovna. Dnes je tu hotel v majetku soukromé společnosti a tak se můžeme podívat nejen do předzámčí, ale přes další most a zámecký průjezd i na vlastní zámecké nádvoří, z něhož je výhled na okolní skalní město. Jistě poznáme místo, kde se v pohádkovém filmu o princi Bajajovi odehrávaly rytířské souboje. Za příznivého počasí je zpřístupňována rovněž hranolová zámecká věž jako rozhledna.

Po prohlídce se vrátíme k turistickému rozcestí a budeme pokračovat po červeně značené hřebenovce, která zprvu vede po silnici. Hned na začátku si všimneme vlevo neznačené odbočky, která vede na někdejší předsunuté strážní stanoviště ze 14. století zvané Prachovna. Ve skále se tu zachoval tesaný příkop a základy po dřevěné věži. Místo je však dnes již značně zarostlé a výhled z něj omezený. Proto pokračujeme k rozcestí, kde červená odbočuje vpravo na lesní silničku, na níž najdeme rozcestník U Adamova lože.

V roklině po pravé straně najdeme místo zvané Adamovo lože. Mezi skalami tu poslední Valdštejn František Adam nechal vytesat Jeskyni milenců s oltářem lásky, mileneckou dvojicí a Amorem. Reliéfy vytesané v měkkém pískovci turnovským kameníkem Janem Chládkem však již prakticky zanikly a zůstala jen proti oltáři nízká kamenná pohovka zvaná Adamovo lože, u níž se původně choulili dva lvi. Místo mělo symbolizovat tři Adamy, kromě zadavatele díla ještě prvního biblického člověka a Adama z Valdštejna, zakladatele významného rodu.

Na rozcestí u Adamova lože se musíme rozhodnout. Trasa výletu odtud pokračuje dále po červené hřebenovce, ale zdatnější chodci si ji mohou ještě prodloužit o 2,5 km dlouhou odbočku (tam i zpět). Z místa totiž vychází žlutá značka k Mariánské vyhlídce, místu s nejkrásnějším výhledem na Hrubou Skálu a Trosky, velmi známému z pohlednic a kalendářů. V jeho blízkosti je také symbolický hřbitov všech českých horolezců, kteří zahynuli při sportovním výkonu.

Pohodlná červená, kterou doprovází modrá, nás z rozcestí u Adamova lože zanedlouho dovede ke vstupu do oploceného prostoru. Značky do něj s námi vstoupí brankou a ocitneme se v arboretu Bukovina.

Bukovina byl název někdejší osady, z níž se dochovala jen samota s hájovnou. Johann Friedrich Lexa z Aehrenthalu tady za spolupráce svého správce Leopolda Angera založil v letech 1860-1862 původně botanickou zahradu, z níž se však stal jakýsi anglický park, vlastně arboretum s řadou exotických dřevin. Dnes je tu na ploše 2,75 ha chráněno celkem 400 stromů v 45 druzích, z nichž 37 druhů představují jehličnany často dovezené ze Severní Ameriky. Na území arboreta stojí hrázděný altán ve švýcarském stylu, v němž je umístěno sezónní infocentrum CHKO Český ráj, otevřené vždy o letních prázdninách. V jeho sousedství byla z kmene odumřelé douglasky tisolisté vytesána roku 2005 pozoruhodná socha Ducha arboreta.

Na opačném konci oploceného prostoru spolu se značkou arboretum opustíme a vrátíme se na kočárovou hřebenovou cestu, kde je rozcestník Arboretum Bukovina, rozc. Modrá se tu odpojí vlevo a červená nás dále povede po široké cestě, z níž občas odbočí na zajímavá místa na okraji hřebene s krásnými vyhlídkami na Hruboskalské skalní město. Hned ta první vyhlídka, na kterou nás zavede, je asi nejkrásnější. Jmenuje se Vyhlídka na Kapelu a otevírá před námi rozsáhlé skalní divadlo pojmenované podle souboru významných skalních věží. Za příznivého počasí jistě uvidíme na skalách horolezce a když budeme mít štěstí, můžeme slyšet i pískot stáda muflonů, které se přežene po příkré stráni.

Když nás značka zavede zpět na vozovou cestu, mineme přímo u ní další, tentokrát nepojmenovanou vyhlídku a zakrátko nás další odbočka vede k vyhlídce U Lvíčka. Z ní uvidíme skalní město opět z jiného úhlu a informační panel nám vysvětlí, které ze skal se vlastně říká Lvíček.

Červená se od vyhlídky opět vrátí na hřebenovou cestu, po níž zakrátko přijdeme k turistickému rozcestí U Radče, kde od hřebenovky odbočuje vlevo zelená značka k samotě, kde stávala zaniklá osada Radeč. Této odbočky si nebudeme všímat, ale po nedlouhém úseku následuje další rozcestí zvané Jižní sedlo. Na něm již červenou hřebenovku opustíme a dáme se vlevo pohodlnou cestou po modré značce směrem ke Kopicovu statku. Ještě před ním však vyjdeme z lesa na okraj luční enklávy k rozcestníku Kopicův statek, rozc. Místní žluté značení nás pošle vlevo do zalesněné stráně, kde se ukrývá skalní galerie pozoruhodných plastik vytvořených Vojtěchem Kopicem, někdejším majitelem blízkého osamělého statku.

Když vstoupíme do lesa, ocitneme se rázem v jiném světě. Příkrá stráň je poseta skalami, na nichž vidíme desítky zajímavých reliéfů, některé při zemi, jiné vysoko nad námi, které mohly být vytvořeny jen z lešení. To všechno je dílem obyčejného člověka, dělníka Vojtěcha Kopice.

Na velké louce nad námi, v místech zvaných Vrcha, která jsou součástí obce Kacanovy, stojí ojediněle zachovaný statek pojizerského typu. Postavil ho roku 1787 sedlák Jiří Jiroš na základech staršího stavení, což potvrzoval kámen v základech sklepa s letopočtem 1654. Na samotě vznikl patrový dům s typickou pavlačí, konírny, stáje a další hospodářské budovy tvořící uzavřený areál s kamennou bránou. Z tohoto statku pocházel také František Jiroš (1824-1902), zvolený roku 1849 za prvního starostu samostatných Kacanov a roku 1865 dokonce za starostu nově vzniklého okresu Turnov. Statku se proto začalo říkat Jirošova rychta. Starostova jediná dcera Božena v mládí zemřela a dědičkou statku se stala Jirošova neteř, která se provdala za sedláka Františka Holuba z Vyskře. Jejich dcera Věra pak přivedla na statek Vojtěcha Kopice.

Vojtěch Kopic (1.4.1909-25.12.1978) pocházel z Vysočiny. Narodil se ve Vadíně podobně jako světově proslulý malíř Jan Zrzavý. Vojtěch však za 1. světové války jako osmiletý zcela osiřel a ujala se ho teta žijící v Turnově. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech, na nějaké vzdělání nebylo pomyšlení a tak po celý život pracoval jako zemědělský dělník. Ve mlýně v Rovensku pod Troskami se seznámil s Věrou Holubovou a roku 1932 se s ní oženil. Jako 23letý přišel na osamělý statek, který nyní nese jeho jméno, a prožil tu ve spokojeném manželství celý zbytek života.

Život na malebném statku uprostřed přírody byl sice hezký, ale velice těžký. Elektřina sem byla zavedena až roku 1962, ale především tu nebyla voda, kterou bylo nutno dovážet ze vsi v údolí. Vojtěch se proto v rokli pod statkem pustil sám s manželkou do kopání studny. Na vodu narazil až v hloubce 35 metrů. Protože tehdejší technické možnosti neumožňovaly čerpání z takové hloubky, musel vedle vykopat ještě jednu studnu o poloviční hloubce, do níž se přečerpávala voda z té hlubší a pak teprve na povrch. Vojtěch vychovaný v upřímné víře byl tehdy v ní ještě utvrzen. Když se totiž na Hromnice účastnil bohoslužby na Hrubé Skále, sesula se část výkopu studny. Účast na mši mu tak zachránila život.

Ačkoli se mu nedostalo žádného vzdělání, Vojtěch Kopic měl přirozené nadání hudební i výtvarné, byl zvídavý a zajímal se především o českou historii od mýtických dob až po současnost. Již několik let po sňatku ho zaujaly skály pod chalupou a začal do nich tesat reliéfy různých osobností českých dějin počínaje knížetem Václavem, Přemyslem Oráčem a věrozvěsty Cyrilem a Metodějem. Toto zaujetí ještě zesílilo po německé okupaci jeho vlasti. Kopic byl upřímný vlastenec a tak bylo jen přirozené, že ke konci války ukryl ve skalní sluji čtyři vězně uprchlé z pochodu smrti a bez ohledu na nebezpečí o ně s rodinou pečoval až do osvobození.

Vojtěch Kopic miloval hudbu, zejména varhanní, a to dokonce tak, že se zcela sám naučil noty a obstaral si harmonium. Jako samouk pak ovládl hru na tento nástroj tak dobře, že se mu splnil jeho dlouholetý sen a mohl chodit hrát na varhany do kostela na Hrubé Skále i do kaple na Valdštejně. Jeho hru na pavlači obdivovali houfně také rekreanti z odborářské zotavovny na Hrubé Skále, což její vedení velmi nelibě neslo, neboť duchovní hudba nebyla ideologicky vhodná. Kolem statku proto alespoň nemohla vést turistická značka.

Kopicův statek byl již v době 2. světové války památkově chráněn a Vojtěch tehdy pomáhal při jeho opravě. Od místního kameníka se přitom naučil odborně otesávat kámen a jeho galerie ve stráni pod stavením se stále rozrůstala. Přibyl jeho patron svatý Vojtěch, Hus, Žižka, Komenský, Karel IV. a Anežka Česká, tehdy ještě jen blahoslavená, dále Havlíček, prezident Masaryk a řada dalších, ale i různá zvířata, zejména ptáci. Do skály přenesl také zdobený štít svého statku a reagoval i na soudobé události. Tak se tu ocitla připomínka lidické tragédie i postava partyzána. Do skály vtělil i milované velké varhany, vedle nichž dokonce vytesal svůj autoportrét. Pracoval do posledních chvil, v roce 1978 tesal Libušinu věštbu, ale nedokončil. O Vánocích toho roku Vojtěch Kopic opustil tento svět.

Pěšinkami, které ve stráni Vojtěch Kopic upravil, bloudíme mezi jednotlivými skalami a obdivujeme jeho díla často doprovázená citáty nebo vlastními průpovídkami. Na dně údolí přijdeme i ke studnám, které tu sám vykopal. Když zemřel, nemohl tušit, že jeho vpravdě lidové umělecké výtvory ukryté v hluboké rokli, jimž věnoval volné chvíle pro vlastní potěšení, budou obdivovat tisíce lidí i ze zahraničí a že o nich natočí film dokonce Japonci. O statek nyní pečují rodiny jeho dvou dcer, takže stále vyhlíží pohádkově jako dříve a stále přitahuje zájem filmařů.

Před statkem stojí socha sv. Jiří z roku 1806, za jejíhož autora je pokládán turnovský Jan Chládek známý z Adamova lože. V roce 1884 byl na přání rodiny Františka Jiroše zhotoven nový podstavec, ale dnes tu stojí již jen kopie sochy, protože originál byl přemístěn do muzea.

Z rokle se skalními plastikami vyjdeme na louku pod statkem a vrátíme se na cestu s modrou značkou, kde je rozcestník Kopicův statek. Samotný statek se nachází několik kroků vpravo. Po modré opustíme toto krásné místo a zvolna klesáme do údolí. Tam cesta vyústí na silnici v obci Kacanovy a vlevo uvidíme hřbitov s obnovenou ohradní zdí. Úplně vzadu stojí hřbitovní kaple z roku 1935 a v druhém hrobě vpravo od ní spí od Vánoc 1978 svůj věčný sen Vojtěch Kopic, obyčejný skromný člověk, ale neobyčejný vlastenec s duší umělce.

U hřbitova na chvíli zcela opustíme turistické značení a dáme se silnicí vpravo vzhůru. Po půlce kilometru dorazíme k autobusové zastávce u hotelu Králíček, před nímž stojí turistický rozcestník Kacanovy. V místní restauraci se tu také můžeme občerstvit.

V letech 1903-1904 se jeden z kacanovských občanů rozhodl využít zdejší krásné přírody a postavil tu penzión, který později dostal název Český Merán podle proslulých klimatických lázní v severoitalských Alpách. Brzy se stal vyhledávaným a roku 1919 tu byl na letním bytě také spisovatel Karel Václav Rais. Jeho zamilované místo poblíž zbytků nedalekého skalního hradu Chlumu nebo též Kozlova je dodnes nazýváno Raisovou vyhlídkou. Připravenou rekonstrukci penziónu tehdy již zvaného Králíček zmařilo po roce 1945 znárodnění a objekt živořil až do roku 1990, kdy byl jako zcela zchátralý uzavřen. Teprve v roce 2001 byl nákladně opraven a přestavěn na hotel s restaurací a od té doby opět slouží veřejnosti.

Na rozcestníku u hotelu si vybereme žlutou značku a vykročíme přes silnici směrem ke hradu Valdštejn. Vstoupíme do malebného údolí prohlášeného za oblast klidu a zvaného Jezírka. Téměř po rovině procházíme mezi skalami podle potůčku, který se po chvíli promění v protáhlý rybníček, zvaný Jezírka. Na jeho břehu můžeme spatřit několik dřevěných sošek skřítků a vodníka. Brzy potom žlutá opustí utěšené údolí a stočí se vlevo na kamenitou cestu stoupající do stráně. Nepříjemné stoupání není naštěstí příliš dlouhé a skončí vyústěním zpět na červenou hřebenovku na rozcestí U Konic, nazvaném podle nedaleké samoty, pozůstatku zaniklé osady stejného jména. Po červené se odtud dáme vpravo, přejdeme terénní vlnu a sejdeme na prostranství s rozcestníkem Valdštejn-hrad. Je tu křižovatka značených cest a možnost občerstvení. Vstup do vlastního hradu vede vlevo po kamenném mostě zdobeném barokními sochami světců.

Ve 13. a 14. století vznikla v kraji mezi Turnovem a Jičínem řada skalních hradů, které využívaly těžko přístupného terénu mezi pískovcovými skalami. Byl to patrně Jaroslav z Hruštice, kdo mezi léty 1260-1280 založil jedno takové sídlo na třech mohutných balvanech jižně od Turnova. Tři hradní stavby byly spojeny dřevěnými mosty. Od severu to bylo sídlo nedobytné, z ostatních stran ho chránily hluboké lesy se změtí skal a také dvě předsunuté skalní pevnosti zvané Kavčiny a Chlum neboli Kozlov. Hrad, který podle polohy dostal německé jméno Waldstein, se stal kolébkou později mocného a rozvětveného rodu.

Již syn zakladatele Zdeněk se psal podle nového hradu a během tří generací se rod rozrostl tak, že vznikly první majetkové spory, které vyústily v oddělení části panství a založení dalšího nedalekého hradu Skála. Hrad Valdštejn však roku 1380 koupili Vartenberkové. Protože na počátku husitských válek Turnov ovládl Jan Žižka, stal se hrad na rozdíl od Skály opěrným bodem husitů a nakonec ho obsadily loupeživé bandy, proti nimž musela být roku 1440 vyslána zemská hotovost. Valdštejn byl tehdy dobyt stejně jako blízké Kavčiny. Po zbytek 15. století se jeho majitelé střídali až do roku 1514, kdy panství koupil Zikmund Smiřický ze Smiřic a učinil z něj součást velkého rodového dominia. V polovině 16. století však Valdštejn vyhořel, přičemž byly zničeny všechny dřevěné stavby a zůstal stát jen kamenný palác, zadní věž a hradby. Majitelé hrad jako sídlo již nepotřebovali a tak se stal zříceninou.

Situace se nezměnila ani po roce 1620, kdy se zásluhou Albrechta z Valdštejna vrátil hrad do rukou zakladatelského rodu. Koncem 17. století se tu jako poustevník usadil Václav Holan Rovenský (1668-1718), předtím vyhlášený vyšehradský varhaník a hudební skladatel. Díky tomu se z Valdštejna stalo vyhledávané poutní místo. Nově vzniklý zájem konečně přiměl Valdštejny ke stavebním úpravám. V roce 1713 byly mezi předhradím a nádvořím postaveny kamenné mosty, z nichž první byl v letech 1725-1735 ozdoben sochami světců z dílny kosmonoských barokních sochařů Jelínků. V roce 1722 byl postaven barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého, osmiboká centrální stavba s pravoúhlým presbytářem, dnes zdaleka viditelná dominantní stavba na hradě. Když v roce 1821 koupili panství Lexové z Aehrenthalu, došlo k dalším romantickým úpravám, z nichž některé porušily původní hradní dispozici.  Po roce 1830 byl postaven hostinec a vstup do hradu uzavřela roku 1836 empírová brána. Na místě někdejší poustevny byla současně postavena výklenková kaple s obrazem sv. Jana Křtitele, který je někdy považován za portrét básníka Karla Hynka Máchy. Alois Lexa nechal v letech 1838-1841 postavit kamenné schody mezi druhým a třetím nádvořím a na konci 19. století přibyl ještě novogotický palác, v němž je umístěna malá expozice. Od roku 1945 je hrad majetkem města Turnova a během turistické sezóny je přístupný veřejnosti.

Po prohlídce Valdštejna si na turistickém rozcestí před hradem vybereme žlutou značku, která nás svede na lesní silničku pod přístupovým mostem a pak budeme moci obdivovat z různých úhlů panorama hradní zříceniny na mohutných skalách, spojovací mosty a další stavby. Také se nám objeví neobvyklý pohled na poslední část hradu s hradbou.

Značka ze silničky přejde na pěšinu a poté opět na pohodlnou cestu, zvanou Krokodýlí cesta. Míjíme skály, které jsou rájem horolezců. Projdeme kolem rozcestníku Pod Majákem. Krokodýlí cestou přijdeme ke Smíchousovu rybníčku, od nějž vystoupáme o něco výše ke stejnojmennému rozcestníku a přidá se k nám modře značená Angrova stezka. Pokračujeme lesem k někdejšímu lázeňskému okruhu kolem upravených pramenů. Míjíme postupně Felixův, Mariin, Josefův, Antonínův a Barbořin pramen. Za ním u rozcestníku Antonínův pramen, rozc. se žlutá odpojí vpravo a stoupá zpět mezi skály, my se však přidržíme modré, která nás zanedlouho přivede zpět do areálu někdejších lázní Sedmihorky, odkud jsme vyšli.

Poněkud náročnější trasa tohoto okružního výletu měřila 14 km.

 

 

Použité zdroje: