Procházka Třeští: Velká jména z malého města

Zastavení první – osobnost v pravdě renesanční

Procházku začneme u pomníku v ulici Na Hrázi, severně od náměstí. Připomíná Šimona Partlice ze Špicberka, který se v Třešti narodil kolem roku 1590 jako syn třešťského lékaře Šimona Partlíčka. Nadaný mladý Šimon roku 1610 odchází do Prahy studovat matematiku a astronomii. Je téměř jisté, že jej ovlivnil Johann Kepler, který tou dobou na pražské universitě přednášel. Profesní dráhu začal jako rektor (tedy něco jako dnešní ředitel) škol v Klatovech, Pelhřimově a ve škole u svatého Jindřicha na Novém Městě pražském. Nějaký čas působil jako astronom u pánů ze Šumburku v saském Penigu, kde pozoroval a popsal dvě komety.

Po porážce stavovského povstání v roce 1620 nuceně opouští Čechy a odchází do exilu. V Basileji se stává lékařem, nějaký čas pracuje jako vychovatel synů Fridricha Falckého od kterého dostal přídomek „z Špicberka“, žije v Nizozemí a Anglii. Poté se snad vrátil do Čech, o čemž svědčí jeho publikační činnost – mimo jiných spisů vydával v 30. letech v Praze po několik let „Kalendár hospodářský a kancelárský“, poslední pro rok 1640. Jeho úplně poslední dílo byl kalendář s pranostikou vydaný v Trenčíně k roku 1650. Poté jeho stopa mizí, kdy a kde zemřel, není známo.  

Třešť tak dala světu muže, který byl matematikem, astronomem, pedagogem, lékařem i spisovatelem – zkrátka skutečnou renesanční osobností.

Za dalším osudem přejdeme jen několik desítek metrů. Naší další zastávkou je nárožní dům Malé nám. 131/9.

Zastávka druhá – oblíbený strýc slavného synovce

V tomto domě žil do roku 1925 lékař Siegfried Löwy. Jeho sestra Julie byla manželkou Hermanna Kafky a matkou Franze Kafky. 

Löwy působil v Třešti jako lékař od roku 1899. Měl pověst velmi ochotného a lehce výstředního člověka, za pacienty se vydával pěšky, na koni či v bryčce v jakoukoliv hodinu a za jakéhokoliv počasí. Rovněž platil za odborníka sledujícího moderní trendy - jako první v Třešti plomboval zuby, proslul svojí „posedlostí větráním své ordinace", jenž před léky a injekční stříkačkou dává přednost přírodní léčbě a čerstvému "luftu", jak ve svém dopise popsal Franz Kafka. Ke strýci na prázdniny Kafka jezdil v letech 1900 – 1907 a rád na to vzpomínal, snad i pro to, že zde prožil první lásku.

Hedwig Weilerová pocházela z Vídně a do Třešti jezdila k babičce. V době, kdy potkala Franze Kafku, studovala ve Vídni na dívčím lyceu. V roce1907 Kafka o ní a její kamarádce Agatě píše nepříliš lichotivě v dopise Maxu Brodovi:

„Agathe je velmi ošklivá a Hedwig také. H. je malá a tlustá, její tváře jsou bez ustání a bezbřeze červené, její přední horní zuby jsou velké a brání ústům, aby se zavřela, a spodní čelisti, aby byla malá: je velmi krátkozraká, a to nejen kvůli pěknému pohybu, kterým si na nos nasazuje cvikr – špička nosu je vskutku krásně složena z malých plošek; dnes v noci jsem snil o jejích značně krátkých tlustých nohou a takovými oklikami poznávám krásu dívky a propadám lásce.“

Siegfried Löwy měl se synovcem velmi blízký vztah. Staral se o něj jako lékař, byl s ním po vypuknutí tuberkulózy při pobytu v Berlíně i v sanatoriu v Kierlingu, kde Kafka zemřel.

Kromě moderních lékařských postupů drží Löwy ještě jedno třešťské prvenství – byl aktérem první zaznamenané dopravní nehody v Třešti. V roce 1903 si pořídil jako první ve městě motorové kolo a stává se nadšeným motoristou. Jednou při sjezdu do městečka narazil do klády, která ležela na silnici – šofér i stroj naštěstí kolizi přežili. Okouzlení novou hračkou ilustruje půvabná fotografie, kde je se strýčkem a jeho motocyklem zachycena Kafkova milovaná sestra Ottla.

V roce 1925 Löwy předává praxi svému nástupci a stěhuje do Prahy. V bytě v Bílkově ulici žije do 20. října 1942. Na druhý den byl povolán do transportu, raději ale odešel ze života ve svém bytě a vlastní rukou.

Další dům  - Rooseweltova 462/6 – a další příběh je (doslova) co by kamenem dohodil.

Zastávka třetí - Politik, ekonom a skoro nositel Nobelovy ceny

Dům vlastnila až do konce druhé světové války rodina Schumpeterů, která žila v Třešti nepřetržitě od počátku 16. století. Patřila k třešťské německé menšině a zároveň k elitě města - pocházelo z ní několik starostů, kněží, obchodníků a podnikatelů v textilním průmyslu.

Josef Alois Schumpeter se zde narodil 8. února 1883. Po vzniku Rakouské republiky byl jejím prvním ministrem financí. Na počátku dvacátých let byl prezidentem Biedermann Bank. Ta v roce 1924 zkrachovala a spolu s ní se ocitl v osobním bankrotu i on sám. S dluhy se plně vyrovnal až roce 1935. Na počátku třicátých let emigroval kvůli vzestupu nacismu do Spojených států. Až do své smrti v padesátých letech pak působil na Harvardově universitě.

Často je popisován jako velká – až renesanční - osobnost, kterou ale pronásledovala neustálá smůla. Ministrem se stal v době hyperinflace, banku i sebe samotného přivedl do dluhů, jeho ekonomické teorie byly plně doceněny až po jeho smrti. Přesto je dnes Josef Alois Schumpeter považován za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století. Jeho teorie se týkaly dynamiky a statiky v ekonomii, inovace jako zdroje ekonomické dynamiky, role tvůrčí destrukce v ekonomii. Schumpeterovy myšlenky byly, mimo jiné, úspěšně využity jako teoretický základ japonského hospodářského zázraku po druhé světové válce. Práce jeho následovníků, přímo navazující na jeho dílo, byla v roce 2025 oceněna Nobelovou cenou za ekonomii.

Zastávka čtvrtá – z Třeště až do Hollywoodu

Dům č.p. 24, ke kterému se vztahuje následující příběh, neuvidíme. Byl zbourán a na jeho místě byla v roce 1908 postavena secesní budova okresního soudu, dnes sídlo městského úřadu. V září 1851 se zde Josefu Kosovi a Františce, rozené Schumpeterové narodil syn Emil, zakladatel výtvarnické dynastie Kosů.

Emil Kosa nejstarší se živil jako obchodní příručí a učitel a od roku 1877 jako městský malíř. Aby uživil početnou rodinu, provozoval při tom mnoho dalších řemesel – od malíře pokojů a natěrače, restaurátora památek až po výrobce kulis pro místní divadelníky. Ve farním kostele po něm zůstalo jeho vrcholné dílo - oltářní obraz sv. Martina. Emil Kosa měl deset dětí a všechny po otci zdědily talent. Syn Leo působil jako malíř v Berlíně a Curychu, dcera Marie v Paříži, Růžena Kosová v Jihlavě. Výtvarný talent měla i dcera Anna a syn Josef. Ten se sice živil jako konduktér u elektrických podniků ve Vídni, proslul ale jako vynikající malíř – amatér.

Nejúspěšnější z dětí byl nejstarší syn Emil. Po studiích působil v Paříži jako pomocník Alfonse Muchy, oženil se zde s klavíristkou pařížské opery Jeanne Mares a roku 1903 se jim narodil syn Emil Jean Kosa Jr.  Jeanne v roce 1906 zemřela na tuberkulózu. Novou manželku si Kosa našel na Moravě a v roce 1908 s ní a synem Emilem odjel na pozvání Alfonse Muchy do USA pracovat na výzdobě německého divadla v New Yorku. Roku 1910 se rodina vrací na Moravu, žije v Brně, ale po první světové válce znovu odjíždí do USA, tentokrát už natrvalo. Usazuje se v Kalifornii. Emil Kosa pracuje jako výtvarník a malíř pro filmovou společnost 20th Century Fox Studios. Kromě zaměstnání se věnoval malování (zejména krajinomalbě) a vyráběl loutky. Maloval a vystavoval v Los Angeles až do své smrti v roce 1955 a je dnes považován za velmi významného amerického malíře.

Jeho syn, Emil Kosa Jr., rovněž maloval a rovněž zároveň pracoval pro 20th Century Fox Studios. Je autorem proslulého loga studia či sochy Svobody v závěrečné scéně filmu Planeta opic. Za film Kleopatra z roku 1964 získal Cenu Akademie, tedy slavného Oscara za vizuální efekty. Jako malíř je oceňován zejména proto, že se mu podařilo zachytil atmosféru rozvíjejícího se Los Angeles, které zažilo ve 30. a 40. letech 20. století velký rozmach.  

Naše poslední kroky vedou do parčíku u autobusového nádraží. Návštěvníky zde vítá dřevěná socha muže s buřinkou a deštníkem.

Zastávka pátá – nejslavnější z třešťských rodáků

Na tomto místě stávala budova staré lékárny. Přímo na prodejním pultu se v ní narodil 28. dubna 1925 Otto Šimánek – herec, mim, muž, který dokázal vyprávět beze slov. O divadlo se zajímal už od dětství, prošel několika ochotnickými soubory, po válce se podílel na založení „Divadla mladých pionýrů“, nějaký čas kočoval se souborem Jindřicha Plachty „Divadlo pod Plachtou“. V roce 1958 dostal angažmá v Městských divadlech pražských, kde pracoval až do roku 1990. Za svoji hereckou dráhu stvořil úctyhodnou řádku divadelních, televizních a filmových rolí, nesmrtelnost mu ale přinesla postava s vizáží anglického gentlemana, s květinou v klopě, černou buřinkou a černým deštníkem. Pan Tau sice v seriálu ani filmech nepromluví, snad právě proto ale jeho příběhy dokázaly oslovit a okouzlit dětí i dospělé diváky nejen u nás, ale i v Německu, Rakousku, Sovětském svazu, Rumunsku, Maďarsku, Jugoslávii, Švédsku, Španělsku, Švýcarsku, Francii a Kanadě. Otto Šimánek zemřel 8. května 1992, pan Tau žije dál – v pohádkové představivosti diváků i ve stopách, které po sobě v rodné Třešti zanechal. Budete-li pozorní, určitě některé z nich cestou uvidíte.

Procházka je dlouhá jen asi 800 m, po rovině a zpevněném povrchu, snadno ji zvládnete s kočárkem nebo na vozíku a zabere vám 30 – 45 minut. A nedaleko poslední zastávky je (vedle nové lékárny) příjemná kavárna, kde můžete doplnit hladinu kofeinu a načerpat další síly.

 

 

Použité zdroje: