Na skok do Doubice, kterou miloval sám Karel Gott

Zlatý slavík si nezvolil haciendu u moře nebo sídlo v Krkonoších, vybral si kouzelnou Doubici. Hledal ideální místo celých šest let, a když ho přátelé pozvali do Doubice, měl jasno.Jeho chalupa přesně zapadla do místního koloritu. Vypadá, jako by tam stála odedávna. Doubice má totiž dlouhou historii.

Doubice v minulosti.

V místě původně stávala sklárna, která k výrobě skla potřebovala veliké množství dřeva. Když bylo dřevo z okolí odtěženo, sklárna se stěhovala a na vytěženém místě v polovině 16. století, vyrostlo asi deset chalupnických usedlostí s rychtou na terase nad potokem. Později v místě vznikl poplužní dvůr, který díky nízké výtěžnosti ukončil svoji činnost a své pozemky v osmnáctém století rozprodal poddaným, kteří zde začali stavět své domky. Postupně vyrostlo zhruba 240 chalup. Jejich obyvatelé se živili plátenictvím, výrobou nití a zpracování bavlny. Před rokem 1945 bylo v Doubici 8 restaurací, bezpočet řemeslníků a na 40 drobných provozoven. Obyvatelstvo bylo německé a po roce 1945 se muselo vystěhovat. Dnes zde trvale žije necelá stovka obyvatel, většina chalup slouží k rekreaci, některé už bohužel zasáhl zub času a neobydlené chátrají. 

Roubené chaloupky v kopcovitém terénu s břidlicovými štíty a plaňkovými ploty jsou pro Doubici příznačné. I chalupa, která patřila našemu slavíkovi Gottovi je roubená, i ona má plaňkový plot s mnoha hrnečky. Okolní lesy a blízké skály dávají Doubici jedinečný punc. Je to laskavé zázemí k mnoha procházkám a výletům.

Karel Gott to zde miloval. Obec ho uchvátila, ačkoliv byste v ní marně hledali něco, co vám jednoznačně vyrazí dech. Ne, to tam není, ale je to místo, které prostě má genius loci. Chaloupky a chalupy, rozcestníky, ukazatele, kříž, hospůdky, krkolomné silničky, dřevěné sochy a oprýskaný kostel. Čerstvý vzduch a klid.  Lesy okolo, skály na dosah. Milí lidé.

Pozdně říjnová procházka Doubicí.

Až do pozdního podzimu jsou chalupy obydlené svými chalupáři. Z komínů se kouří, majitelé hrabou spadané listí, na zápraží ještě stojí truhlíky s odkvétajícími chryzantémami, jinde už vlají kostlivci a svítí vydlabané dýně. Silničky jsou uzounké a nemají chodníky, mezi chalupami se kroutí jako hadi. Je třeba jít při okraji, aby vás nesrazil projíždějící dovolenkář neznalý místa. Za zatáčku nikdo nevidí, před sebou má jen tu nejbližší roubenku.  

Do šera svítí už zdáli okna Doubické hospody.

Cestou po hrázi vypuštěného místního rybníka je vidět dřevěná lodička, která uvízla v bahně. Jak může být stará a komu patřila? Od autobusové zastávky se loudají poslední turisté ke svým dočasným domovům. Areál plný dřevěných soch a kamenného bludiště opouštějí poslední rodinky s dětmi.

V restauraci Stará hospoda se už lidé baví, je slyšet bujarý smích veselých hostů, kteří vyšli před dveře na cigaretku. Je to podnik oblíbený, bývá plný, dobře zde vaří a každý si vybere. Je libo klasiku jako guláš? Modernu v podobě hamburgeru nebo váš mlsný jazýček zatouží ochutnat specialitku – grilované šneky? Nic není nemožné. Během jídla se vám nad hlavou bude pohupovat třeba krokodýl v síti nebo pár raket. I zdi jsou vyzdobené nejrůznějšími sběratelskými artefakty.  Nudit se nebudete, ani kdybyste měli sedět na večeři sami, stále bude co zkoumat.

V lehkém větru ševelí padající listí, svítí i okna bývalé fary, jen kostel se tyčí ve tmě. Možná se trochu stydí. Jeho oprýskaná fasáda obci valnou reklamu nedělá.

Za kostelem je parta dětí a pod přístřeškem dlabe své dýně pod dozorem rodičů. Nejsou to místní, jsou to také rekreanti, tak jako většina osazenstva obce. Děcka soutěží, překřikují se, panuje výborná nálada. Svěží vítr nám vhání slzy do očí, procházíme okolo místního hotelu, většina oken už svítí, hosté odpočívají a ladí formu na výlet dalšího dne.

Až na konci obce pod lesem stojí chalupa Karla Gotta, před domem stojí zaparkované auto, ale rodině zřejmě nepatří. Okna jsou potemnělá, nikdo zde není.  O pozemek se ale kdosi stará, tráva je vzorně posekaná.

To je Doubice. To místo, které si vybral sám mistr Karel Gott. Těžké ho popsat, těžké vystihnout atmosféru. Kdo nezažije, nepochopí.

Použité zdroje: