Cesta tulipánů do Evropy a Zpívající fontána v Královské zahradě

Nad severním svahem Jeleního příkopu u Pražského hradu se od středověku rozkládaly vinice patřící klášteru benediktinek od sv. Jiří. To se změnilo brzy po nástupu císaře Ferdinanda I. Habsburského na český trůn. Císař totiž roku 1534 rozhodl v těchto místech založit podle nové renesanční módy královskou zahradu, a to nikoli zahradu užitkovou, nýbrž okrasnou, zvanou libosad, kde by se příslušníci dvora mohli osvěžovat pobytem uprostřed zeleně a rozkvetlých záhonů květin. Krátce nato začala na dolním konci zahrady vyrůstat krásná stavba. Janovský kameník a stavitel Paolo della Stella se svými tovaryši tu stavěl na královu objednávku podle vlastních plánů reprezentační budovu ve stylu italské renesanční vily, Ferdinandův dar milované královně Anně Jagellonské.

Ferdinandův předchůdce na českém a uherském trůně, královnin bratr Ludvík Jagellonský, tragicky zahynul roku 1526 v bitvě u Moháče. Vítězní Turci se tenkrát prohnali Uhrami až k Dunaji, vyrabovali co mohli a s podzimem zase zmizeli na jihu. Nebezpečí však zdaleka nepominulo. Pro Ferdinanda byla situace o to složitější, že část uherské šlechty ho za svého panovníka neuznala a uherským králem zvolila sedmihradského vévodu Jana Zápolského, který s Turky vycházel přátelsky. Turci se do Uher vrátili s mohutnou výpravou v roce 1529 a 27. září hordy nájezdníků stanuly dokonce před hradbami samotné Vídně. Vojsko o 120 000 mužích vedl sám sultán Sulejman II., se zásobami ho doprovázelo na 20 000 velbloudů a 800 lodí na řece. Město za hradbami bránilo jen 16 000 mužů včetně čtyřtisícové posily z Čech. Turci se rozhodli pro obléhání. Podkopávali na řadě míst hradby, ale vlastní útok odkládali. Nakonec Vídeň zachránilo počasí. Začalo se prudce ochlazovat a ranní mrazy vyvolávaly v neotužilém tureckém vojsku nespokojenost. Sultán proto stanovil rozhodující útok na den 14. října a vypsal odměny za zdolání hradeb. Ve třech proudech se tehdy vojáci valili k průlomům v hradbách, ale jejich snaha byla marná. Ani jednomu Turkovi se průnik do města nezdařil. Mrazy stále sílily, sultán proto příštího dne nařídil vydat se na zpáteční cestu. Vídeň byla sice zachráněna, stovky rakouských a štýrských vesnic však byly vyrabovány a vypáleny a tisíce jejich obyvatel odvlečeny do zajetí.

Ferdinandova péče o Pražský hrad i zahradu dostala těžkou ránu v roce 1541, kdy rozsáhlý požár zničil téměř celou Malou Stranu i Hradčany. Veškeré prostředky bylo proto nutno soustředit na odstraňování škod a novou výstavbu. Královna se tak daru nedočkala. V lednu roku 1547 zaplatila komplikace po porodu patnáctého dítěte životem. V témže roce došlo ke spiknutí části české šlechty proti Ferdinandovi. Bylo sice prozrazeno, ale král se již potom necítil v Praze bezpečný.

V Čechách ustanovil jako místodržícího svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského (1529-1595) a sám od té doby sídlil převážně ve Vídni, zejména když se roku 1556 stal ještě římským císařem po zemřelém bratru Karlovi. V Čechách pak pobýval jen zřídka, ale péči o Pražský hrad nezanedbával. Podle pokynů, které dával Ferdinandu Tyrolskému, budování zahrady i letohrádku pokračovalo. Ostatně Ferdinand Tyrolský byl v Čechách oblíben. Byl vysoce vzdělaný, mluvil dokonale česky a proslavil se svým utajeným nerovným sňatkem, když se na zámku v Březnici oženil se sice bohatou, ale neurozenou Filipínou Welserovou, měšťankou z Augsburgu. Dodnes je také obdivován letohrádek v oboře Hvězda, vybudovaný podle Ferdinandových osobních plánů.

Podmínkou pro prosperitu královské zahrady byl však dostatek vody. Hrad měl do té doby jen vodovod z doby Karla IV., který přiváděl dřevěným potrubím vodu od břevnovských pramenů do kašny před královským palácem. Potok Brusnice, který protéká Jelením příkopem, měl odedávna velmi málo vody. Ferdinand nechal proto postavit Zámecký vodovod, který vedl vodu ze štoly poblíž střešovické vinice Andělka. Štolu vyhloubil v roce 1540 studnař Winkler. I to však bylo málo. V letech 1550-1573 proto proběhla výstavba Královského hradního vodovodu, který pomocí jedlových a keramických trubek uložených v jílu přiváděl vodu z jímacích štol ve Veleslavíně, Liboci a Střešovicích až do císařské kuchyně, do kašny u sv. Jiří a do dalších hradních objektů.

Když se Ferdinand I. stal také římským císařem, rozšířil se i věhlas jeho zahrady u Pražského hradu. Do jeho zahrady putovaly z celého okolního světa semena a sazenice vzácných a v Čechách nevídaných rostlin jako pozornost diplomatů, dvořanů i panovníků. V roce 1562 se Ferdinandovi podařilo uzavřít vzájemné příměří se stále panujícím tureckým sultánem Sulejmanem II., zvaným Nádherný, a to na celých osm let. Byly navázány i diplomatické styky a římského panovníka u sultánova dvora v Cařihradě zastupoval císařský vyslanec Ogier Busbecq. Začátkem roku 1563, kdy v královské zahradě vyrostl také lví dvůr, poslal tento vyslanec do Prahy několik cibulek v Evropě neznámé rostliny, které získal z maloasijské Kappadokie. V Praze je dostal do rukou osobní lékař Ferdinanda Tyrolského a také proslulý botanik Pietro Andrea Mattioli, autor slavného Herbáře. Jeho zásluhou tak na jaře 1563 poprvé rozkvetly v Praze exotické rostliny, jejichž květ císařský vyslanec v dopise popisoval jako obrácený turecký čepec, turban, kterému se tehdy u nás říkalo tuliban. Jednoduchým zkomolením pak vzniklo dnešní pojmenování – tulipán.

Za pravlast tulipánu je považována Čína s jižními svahy Pamíru, odkud atraktivní květinu přenesli kupecké karavany postupně do Íránu, Turecka i severní Afriky. Když tulipány rozkvetly v Praze, rozkvetly též v císařských zahradách ve Vídni a staly se evropskou senzací. Jeden nizozemský zahradník působící ve Vídni věnoval několik cibulek univerzitě v Leydenu a zakrátko nato zavládlo v celém Nizozemsku tulipánové šílenství. Pěstitelé a šlechtitelé se snažili na nových rostlinách především vydělat, vždyť v Evropě se začaly rychle šířit také brambory, tabák, rajčata, paprika nebo kukuřice, řadu nerozumných však i tulipány dokázaly přivést na mizinu. Dnes už nejsou vzácností celá pole tulipánů všech možných barev a odstínů. Jen černý tulipán vzdoroval delší dobu, jak o tom svědčí román Alexandra Dumase, ale ani ten už není vzácností. Tulipánová pole můžeme najít na celém světě, že však první evropské tulipány rozkvetly v Praze, se už téměř zapomnělo.

V roce 1563 dokončil také královský stavitel Bonifác Wohlmut stavbu pověstné střechy letohrádku a vznikla myšlenka, že by bylo třeba prostranství u něj ozdobit. Na jižním svahu Jeleního příkopu už stála oranžérie a fíkovna, ve kterých zrálo exotické ovoce, chyběla jen okrasná fontána. Císař Ferdinand proto požádal svého vlašského dvorního malíře Francesca Terzia z Bergama, aby zhotovil její návrh.

Terzio ochotně vyhověl a zhotovil návrh i s malým voskovým modelem. Spodní velkou mísu na vlastním podstavci podpíraly tři fantastické postavy faunů, zatímco střední nosný sloup tvořily plastiky pastýřů a starořeckého Pana, boha plodivé síly, lesů, ochránce stád a pramenů. Horní menší mísu zdobily reliéfy dětských postav, lidské masky a rostlinné motivy. Na vrcholku fontány byla figura hrajícího dudáka a nad ním ještě dvojhlavá habsburská orlice. Model plně odpovídal představám císaře a tak byl arcikníže Ferdinand Tyrolský v Praze pověřen, aby ke zhotovení díla vyzval předního puškaře, tedy dělolijce Tomáše Jaroše z Brna. Jaroš byl na slovo uznávaný mistr. Vždyť po požáru Pražského hradu v roce 1541 odlil dva nové zvony pro svatovítský chrám, v roce 1549 to byl obrovitý Zikmund a o sedm let později poněkud menší Dominik. Z jeho dílny vyšel i velký Mariánský zvon pro Týnský chrám a Jaroš měl od roku 1551 také privilegium na novou konstrukci čerpadel pro vodárny a odvodňování důlních štol, která byla instalována na Kaňku u Kutné Hory, v Mělníku, Nymburce i Praze.

Řezbář Hanuš Preisser dostal za úkol zhotovit dřevěný model ve skutečné velikosti, zatímco Jaroš měl předložit předběžný rozpočet na materiál a náklady. Podle jeho výpočtu měl císař Ferdinand na dílo dodat 50 centů mědi a 12 centů cínu, to byly však tehdejší pražské centy čili centýře odpovídající asi 62 kilogramům. Za práci pak Jaroš požadoval 1400 zlatých. Císaři se to zdálo příliš a tak si vyžádal ještě podobný rozpočet od kovolijce Gregora Löfflera z Innsbrucku. Spekulace mu však nevyšla, oba rozpočty se ukázaly jako shodné, Löffler navíc požadoval úhradu za ubytování a stravu pro sebe i pomocníky po dobu pobytu v Praze. Práce na fontáně se tedy ujal Jaroš. Podle dodaných modelů zhotovil kovolitecké formy a začal s odléváním. V tom mu pomáhal moravský zvonař Vavřinec Křička z Bítýšky a tovaryš Wolf Hofprucker.

V roce 1564 byl hotov podstavec a dolní mísa fontány, když objednavatel díla, císař Ferdinand I., zemřel a jeho syn, arcikníže Ferdinand Tyrolský jako místodržící odešel z Prahy do Innsbrucku. Na český trůn nastoupil císař Maxmilián II. a Jaroš nevěděl, zda nový panovník bude objednávku svého otce akceptovat a zda mu vůbec někdo zaplatí. Slíbenou zálohu nedostal s tím, že bude proplaceno až celé dílo podle váhy. Zkušený kovolijec tedy nijak s prací nespěchal a snažil se spotřebovat co nejvíce materiálu. K dispozici tehdy dostal také obrovský husitský hmoždíř z Tábora o váze 61 centů. Práce na fontáně skončily až v závěru roku 1568 a jednotlivé díly byly odvezeny na Hrad ke zvážení. Ukázalo se, že bronzové dílo váží přes 91 centů, tedy téměř dvojnásobek původního propočtu.

Mistr Jaroš tehdy dostal jen zálohu, ale zároveň velkou státní zakázku na odlévání děl pro války s Turky. Za novým úkolem odjel proto do Košic, ale tam hned v následujícím roce zemřel. Krátce potom zemřel i Vavřinec Křička a tak se Jarošovým nástupcem v Praze stal jeho bývalý tovaryš Wolf Hofprucker. Ten musel na zkoušku celou fontánu osadit na hradním nádvoří. Pro císařovo potěšení tam stála celé dva roky. Teprve na jaře roku 1571 začala její instalace na určeném místě u letohrádku, ale ještě další tři roky trvalo, než byly položeny přes královskou zahradu olověné a měděné trubky, které přivedly do fontány vodu. A pak se stal ten zázrak. Vodní pramínky narážející na okraje mísy rozezněly fontánu zvláštním tónem, který kolísal nejen podle množství vody, ale i podle poryvů větru. Začalo se jí proto říkat Zpívající fontána.

Fontána stojí už více než 400 let před letohrádkem v zahrádce typu italského renesančního giardinetta, jejíž dnešní podoba je dílem architekta Pavla Janáka z doby těsně před 2. světovou válkou. Z mistrovského díla Tomáše Jaroše sice zmizela dvouhlavá habsburská orlice, ale na vrcholu stále vesele vyhrává malý dudáček. Zpěv fontány nejlépe uslyší ten, kdo zespodu přiloží ucho k dolní velké míse. Romantici v tom zvuku dokonce slyší hlas pražských zvonů.

Letohrádku královny Anny či Královskému letohrádku se dříve říkalo nepřesně také Belveder. To pojmenování dodnes žije jako lidové označení této krásné stavby. Belveder totiž obecně označuje zahradní stavbu typu pavilónu s krásnou vyhlídkou. Krásná vyhlídka tu opravdu je a není divu, že spolu se stavbou inspirovala Vítězslava Nezvala k nádherným veršům:

Na hlavě klobouk z pavích per

myslivec na stráži stojí

Překrásný zámek Belveder

důstojník v italském stejnokroji

On myslí na vzdálenou otčinu

kde slunce zlatí piniové svahy

U zablácených nohou leží mu

barevná pohlednice Prahy

Použité zdroje: