Bájná hora Čechů – část první: Vyprávění o hoře Říp

Jako pecen dobrého chleba se usadil v úrodné krajině rovinatého Polabí majestátní vrch neoddělitelně spjatý s dějinami českého národa už od dob mýtů a kronikáře Kosmy. Svou nadmořskou výškou 461 metrů by nikoho nemohl ohromit, kdyby nestál úplně osaměle v polabské rovině jako předvoj třetihorní sopečné armády Českého středohoří. Jak vypráví Kosmas a po něm i kronikář Hájek, Alois Jirásek a řada dalších, právě tady se usadil kmen Čechů.

„Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná. Ráno pak, za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera. Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.“

Tak popisuje Alois Jirásek první výstup našeho dávného předka na vrchol hory. Už náš bájný praotec byl nepochybně uchvácen pohledem, který je jinak dopřán jen ptákům v letu, a ten pohled ho přesvědčil, že právě tady je země, kde je dobré se usadit. Od té doby tisíce a tisíce lidí lezou na kopce, skály a jiná místa s dalekým výhledem, ale nehledají přitom, kde by se usadili. Chtějí se jen pokochat pohledem na daleké obzory, půvab okolní krajiny nebo pozorovat nádheru východu či západu slunce.

Pověsti o praotci Čechovi nemusíme doslova věřit. Faktem však zůstává, že se tady skutečně usadil slovanský kmen našich předků a jen nepatrně si upravil starogermánský výraz „rip“ indoevropského původu označující obecně horu nebo kopec, ovšem horu posvátnou, bohům zasvěcenou, kam není dovoleno vstoupit každému. Vrch Říp pak stojí právě uprostřed území, které kmen osídlil.

Říp je skutečně sopečného původu. Třetihorní sopka se však zvětráváním značně snížila a rozložila do šířky, takže za milióny let získala dnešní typický vzhled. Je tvořena čedičem, příměs magnetitu v něm způsobuje známou odchylku kompasu. Proti Jiráskovu líčení lze oprávněně namítnout, že praotec Čech nestoupal na horu lesem, neboť kopec byl až do závěru 19. století holý, porostlý jen nízkými křovinami. Pohled z něj však byl zcela jistě impozantní stejně jako pohled na něj. Od pradávna byl jeho vrchol nepochybně pohanským kultovním místem, na němž v dobách počátků křesťanství vyrostla zdaleka viditelná předrománská kaple v podobě rotundy zasvěcené sv. Vojtěchu, druhému pražskému biskupovi a českému patronu.

Pro pochopení dalších událostí významných pro Říp se musíme vrátit do jarních dnů roku 1125. K loži umírajícího českého knížete Vladislava I. na Pražském hradě tenkrát přišla jeho stařičká matka, první česká královna Svatava, a prosila ho, aby se usmířil se svým mladším bratrem Soběslavem. Mezi oběma bratry totiž panovalo letité nepřátelství, které vyústilo dokonce v řadu ozbrojených bojů. Svatava byla již 33 let vdovou po králi Vratislavovi I. a za tu dobu se na knížecím trůnu vystřídalo pět Přemyslovců, čtyřikrát došlo k pokusu o převrat a život dvou panovníků skončil vraždou. Královna si přála, aby český trůn zůstal pražské rodové větvi, v osobě nejstaršího z rodu, Oty Olomouckého, viděla nebezpečí dalších bojů v zemi a brzy se ukázalo, že právem.

Vladislav na matčinu přímluvu skutečně pro bratra vzkázal. Jejich polibek znamenal usmíření a předání trůnu. Soběslav I. brzy prokázal, že nejmladší ze Svataviných synů je statečný, moudrý a nejschopnější. Jeho bratranec Ota Olomoucký považoval Soběslavův nástup na trůn za osobní urážku a odmítl se s tím smířit. Zachoval se tak jako řada jeho předků. S plným měšcem zamířil za německým králem Lotharem III., kde si stěžoval, že mu bylo upřeno právo na český trůn, a zároveň upozornil, že Soběslav nijak nespěchá, aby německému trůnu složil lenní hold. Lotharovi se peníze samozřejmě hodily a tak Otův nárok na knížecí trůn ihned uznal a obeslal Soběslava do Řezna, aby se ospravedlnil. Soběslav nebyl z těch, kteří se hned leknou. Samozřejmě do Řezna nejel a místo sebe poslal jen nepříliš urozenou delegaci. Lothara to rozlítilo a začal připravovat neobvyklou vojenskou akci.

Ve středověku nebylo zvykem, že by se boje vedly v zimě. Ten čas trávili bojovníci zpravidla na hradech nebo v bezpečí městských hradeb a užívali kořisti z minulých bojů. Proti všem zvyklostem se Lothar rozhodl pro tažení proti Soběslavovi v únoru a do Čech hodlal vpadnout přes Nakléřovský průsmyk v Krušných horách. Mrazivé počasí, závěje v horách a rozbředlý sníh v nižších polohách vykonaly své. Vojsko tvořené převážně Sasy dorazilo pod české pohraniční hvozdy značně vyčerpané a zásobovací oddíly zůstaly kdesi daleko vzadu. Zbudovalo proto ležení nedaleko Chlumce na dnešním Ústecku. Lothar předpokládal, že Soběslav bude útok očekávat za hradbami Pražského hradu. Český kníže měl však velmi dobré informace o pohybu nepřátel a přichystal jim nečekané překvapení. Početně slabší české vojsko unavené a dezorientované Němce obklíčilo 18. února 1126 přímo v ležení u Chlumce, takže neměli kam ustoupit. Německý král se ocitl v českém zajetí, v nastalé řeži padl Ota Olomoucký a s ním i důvod k válce. A Soběslav se tenkrát zachoval jako rytíř nejen statečný, ale i moudrý.

Český kníže Lothara propustil s celým vojenským doprovodem, prokázal mu královské pocty a přestože byl vítězem v boji, přislíbil, že se dostaví ke královskému dvoru, aby složil lenní hold. Soběslavovo diplomatické jednání Lothara ohromilo a z obou panovníků se pak stali doživotní přátelé.

Slavné vítězství českého knížete Soběslava I. dodnes připomíná název Lotharova vrchu severně od Ústí nad Labem. Důležitější však je, že na jeho počest byla také opravena stará rotunda na Řípu, zároveň byla rozšířena o válcovou věž a nově vysvěcena biskupem Jindřichem Zdíkem. Snad od té doby se datuje také její zasvěcení sv. Jiří. Ta podoba kapli zůstala až do dnešní doby.

Samotný Říp je tvořen čedičem, kaple na vrcholu je však postavena z opuky, pracně dopravené z okolí. Opuka je typickým materiálem pro románské stavby, protože i jednoduchými nástroji je snadno opracovatelná do tvaru kvádříků. Současnou podobu dostala rotunda s půlválcovou apsidou a válcovou věží díky puristické úpravě z let 1869-1881 a stále slouží původnímu církevnímu účelu. Doba, kdy v ní bylo umístěno dokonce muzeum dělnického hnutí Roudnicka, je už naštěstí pryč a připomíná ji jen excentrické osvětlení někdejších vitrin.

Mytologická hora se od 17. století stala dějištěm svatojiřských poutí. Tu církevní na vrcholu, konanou vždy v neděli nejbližší 24. dubnu, začala později doprovázet na úpatí slavnost lidová s tradičními atrakcemi. Jako symbol českého národa se hora stala v době vzepětí vlasteneckého hnutí ve 2. polovině 19. století také místem táborů lidu. Ten nejvýznamnější za účasti 20 000 lidí se uskutečnil 10. května 1868. Tehdy byl rovněž slavnostně vylomen ze severní stráně hory základní kámen pro Národní divadlo.

Říp je od roku 1603 jen s přerušením v nedávné době součástí roudnického panství Lobkowiczů. Od nepaměti byl vždy holý podobně jako kopce Českého středohoří na Lounsku a poskytoval nádherný rozhled. Malý lesní porost se rozkládal jen na jižním a severovýchodním úpatí. Na žádost knížete Mořice Lobkowicze byl roudnickým hospodářským spolkem roku 1879 zalesněn. Na celém kopci byly vysazeny duby, habry, buky, javory, jasany a břízy. Pravý důvod není zcela jasný. Jedni tvrdí, že účelem bylo vytvoření ostrůvku zeleně v jinak bezlesé krajině, který by byl útočištěm zvěře a hnízdištěm ptáků, jiní to přičítají snahám vlastenců, aby posvátná hora Čechů získala důstojnější vzhled. V každém případě se vzhled Řípu podstatně změnil a tak starý kostelík prosvítá dubohabrovým porostem jen v době, kdy opadá listí. Praotec Čech by se už asi nenamáhal s výstupem, protože z vrcholu by stejně nic neviděl. Krásné vyhlídky jsou nyní omezeny na tři skalnatá místa na úbočí.

V roce 1907 byla pod vrcholem pro občerstvení poutníků postavena turistická chata a svému účelu slouží dodnes. Ve štítě nese pověstné heslo „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp.“ Vlastenecký nápis nám dnes připadá úsměvný, myšlenka, že by každý správný Čech měl alespoň jednou za život navštívit Říp podobně jako muslim Mekku, však rozhodně směšná není.

Rotunda na Řípu je stále vyhledávaným cílem turistů. Během sezóny je veřejnosti přístupná s průvodcem a jednou měsíčně nebo o svátcích se tu koná mše. Do patra věže byly proto instalovány varhany a v interiéru uvidíme kromě novodobého zařízení sochu sv. Jiří od pražského umělce Bernarda Seelinga, která sem byla umístěna roku 1870 během puristických úprav.

Na vrchol Řípu míří značené cesty ze dvou směrů. Od severovýchodu ze vsi Rovné vede hlavní přístupová trasa v podobě vozové cesty, od jihu pak stoupá náročná stezka, do níž se spojují značky od nejbližších železničních zastávek ve Ctiněvsi a Vražkově.

Pod vrcholem zůstala tři místa, z nichž se otevírají krásné výhledy na různé světové strany. To první najdeme přímo u hlavní přístupové cesty. Říká se mu Mělnická vyhlídka a poskytuje výhled severovýchodními a východními směry. Ten výhled až k dvojvrší Bezdězů na obzoru mohl znát i praotec Čech. Méně by se mu asi líbily komíny a chladicí věže mělnické elektrárny u Horních Počápel a více k východu také chemičky v Kralupech a Neratovicích.

Výhled k severu a severozápadu umožňuje Roudnická vyhlídka, dříve zvaná též Drážďanská. Je nejobtížněji přístupná. Klikatou stezkou začínající za kostelíkem musíme sestoupit několik set metrů na úbočí. Pak se nám z několika míst objeví krásný pohled na Polabí a celou galerii kopců Českého středohoří od Házmburku přes Milešovku až k Vlhošti. Níže pod vyhlídkou je místo, odkud byl v květnu 1868 vylomen jeden ze základních kamenů pro Národní divadlo.

Jedno z míst Roudnické vyhlídky umožňuje také výhled přímo k západu. Dominuje mu Házmburk se dvěma věžemi hradní zříceniny, vlevo od něj se rýsují oblé vrcholky kopců lounského Středohoří. Mezi rozlehlými lány polí je schoulena v popředí jediná vesnice zvaná Kleneč. Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan je to nejstarší ves Čechů, protože ji prý založil už syn praotce Čecha jménem Klen. Hájek však ví všechno tak přesně, že se mu nedá věřit skoro nic.

Třetí vyhlídkové místo zvané Pražská vyhlídka je nádherné. Leží jen kousek od turistické chaty k jihu a přichází kolem ní turistická stezka od zastávek na podřipské lokálce. Ze sluncem rozpálené skály je nádherný půlkruhový rozhled jižními směry do Pražské kotliny, k západu na Házmburk a kopce kolem Oblíku na Lounsku, východně pak na blízké vesnice Podřipska.

Vyhlídkou k jihu se uzavírá vyprávění o bájné hoře. Jeho pokračování se bude věnovat krajině pod Řípem a její historii.

 

 

 

 

 

Použité zdroje: