Máme za sebou noc čarodějnic, zvyk, jemuž předcházelo utrpení mnoha nevinných lidí

Noc z 30. dubna na 1. května je podle starých pověr nejmagičtější nocí celého kalendářního roku. Je to noc, kdy tajemné síly vládnou neobvykle silnou mocí, před kterou měli lidé odpradávna potřebu se chránit. Tato noc byla už od pohanských dob spojena s řadou rituálů, z nichž nejznámější je pálení čarodějnic – zvyk, který se udržuje dodnes. Jak vlastně vznikla tato tradice a co všechno jí předcházelo?

Noc čarodejnic
Noc čarodejnic
Pixabay - Kevin Phillips

Kořeny této pověry sahají až do keltských dob, kdy se právě v tomto podzimním čase slavila jarní rovnodennost, letní slunovrat a příchod teplejší části roku, s níž bylo úzce spjato i zahájení pastýřské sezóny. Tento svátek se nazýval Beltine, což značí oheň a zároveň byl i oslavou boha Slunce Bela (Belenus či Belenis). Jako projev úcty k němu zapalovali Staří Keltové ohně a věřili v očistnou a ochranitelskou moc tohoto živlu.

Apoštolská dvojka, sv. Filip a sv. Jakub, měla původně svátek 1. května a noc, která tomuto dni předcházela, bývala označována jako filipojakubská. Občas se tento termín užívá i dnes, ale daleko častěji se vžil název „noc čarodějnic“. Lidé totiž věřili, že právě tuto dobu povětřím létá spousta čarodějnic směřujících na sabat. Víra v ně se nejsilněji začala projevovat v 15. století, kdy došlo i k prvním honům na čarodějnice. Předpokládalo se totiž, že se pravidelně slétají k rituálním činnostem, zprvu označovány jako „synagogy“, později „sabaty“.  S výrazem „šabat nebo schabat“, jimž je v židovském slovníku označována sobota jako posvátný den věnovaný odpočinku, nemá výraz „sabat“ žádnou spojitost.  

Ilustrace z 19. století z doby čarodějnické éry
Ilustrace z 19. století z doby čarodějnické éry
© Cbaile19 9/2014

Čarodějnice se před samotným sabatem měly natírat kouzelnými mastmi, jež jim umožňovaly létat na košťatech zhotovených buď ze dřeva jasanu nebo březových či vrbových proutků. Reje čarodějnic, vedené zlými duchy, pokušiteli či samotným ďáblem, se konaly na vyvýšených místech, např. na hřbitovech, bývalých šibeničních vrších či starých popravištích. Při každém takovém reji byla volena královna sabatu, která poté vévodila celé hostině i čarodějnickému kolu – tedy, tanci tančeném pozpátku. Na hostině nesměl chybět kotel plný vařících se žab a hadů, číše s jedy a jiné „laskominy“.

Litografie Čarodějnice
Litografie Čarodějnice
přibližně z roku 1892
© Ogram 12/2007

Lidé se těchto nadpřirozených bytostí pochopitelně báli. Ochranou proti nim mělo být zapalování velkých ohňů na kopcích, vykuřování a polévání vlastního obydlí svěcenou vodou, označování vstupních dveří křížem, práskání bičem, rámus řetězů, bití zvonů a další silné hlasové fenomény.  Bedlivě se také dbalo na to, aby nikdo z domu ten den nevynesl předmět, do něhož by mohla prostoupit nějaká temná síla.

Až do 13. století se téměř nevyskytovaly žádné hony na čarodějnice. Pokud už byl někdo z této činnosti nařčen, čekalo je disciplinární řízení. Jenže pak do celého dění zasáhla inkvizice, což byla církevní instituce původně vyhledávající a soudící kacíře. V době, kdy nebezpečí kacířů ztratilo na přitažlivosti, našla si církev další inkviziční oběti. V 16. století sloučila kacířství s čarodějnictvím a tím se rozpoutalo nebývale kruté období potírání těchto skutků.

Obraz Čarodějnice, autor Walter MacEwen
Obraz Čarodějnice, autor Walter MacEwen
kolem roku 1893
© Pimbrils 11/2014

O existenci čarodějnictví byli přesvědčeni nejen soudci či duchovní, ale především prostý lid. Procesy s lidmi nařčenými z těchto praktik se tak brzy začaly stávat běžnou soudní agendou. Obvinění z praktikování magie a kouzel bylo zvlášť závažným trestným činem postaveným na roveň vraždy, žhářství či lupičství a téměř vždy znamenalo vystavení útrpnému právu s rozsudkem smrti. Pro obžalovaného neexistovala žádná právní ochrana, ani možnost se bránit či svou nevinu prokázat. Smutné bylo, že stačilo doslova pouze ukázat prstem na člověka, nařknout ho z tohoto činu a cesta zpět již nevedla.

Dřevoryt Hořící na hranici
Dřevoryt Hořící na hranici
Ilustrace z knihy o čarodějnictví z poloviny 19. století
© mullica 8/2008

Čarodějnickými procesy byly zachváceny téměř všechny státy, ať katolické nebo nekatolické. Střídaly se jen v určitých vlnách a Evropa jimi byla zasažena několikrát.  Jako „věk čarodějnic“ bývají označována léta 1430-1780, kdy tomuto šílenství padlo za oběť kolem půl milionu nevinných lidí, především žen.  České země zasáhly tyto procesy až v polovině 16. století, zpočátku jen ojediněle a kvalifikované spíše jako případy travičství.

Začátkem 17. století se počet tzv. honů na čarodějnice prudce zvyšoval. Byla to doba třicetileté války a řádění dobytčího moru. Lidé si nedokázali vysvětlit, proč je potkalo takové neštěstí, a vinu začali svalovat na některé místní obyvatele s přesvědčením, že používají černou magii a paktují se ďáblem.  Faktorů, jež k tomu vedly, byla celá řada. Kromě silně zakořeněné víry v ďábla a jeho všudypřítomnou moc, hrála významnou roli i vrchnost, která si strachem a nejistotou upevňovala u obyčejných lidí svoji moc. Vystrašený lid se tak snáze nechal přesvědčit k připojení ke katolické víře.

Litografie Čarodějnice - přibližně rok 1892
Litografie Čarodějnice - přibližně rok 1892
Mučení na tzv. housličkách
© Ogram 12/2007

Českými čarodějnickými procesy bylo za nejvíce postiženou oblastí Česka, byla zřejmě severní Morava a Slezsko. Úředně doloženo je zde 112 obětí, z toho bylo 105 žen a 7 mužů, skutečné číslo však bude mnohem vyšší. Výslech takto obviněného člověka měl několik fází. Prvním byl klasický pohovor, jenž měl vést k přiznání viníka, což se stalo jen zřídkakdy. Další fází bylo předvedení mučicích nástrojů. Nepřiznal-li se dotyčný k činu ani nyní, přistoupilo k použití mučicích nástrojů.

Španělská bota
Španělská bota
Mučírna Spišského hradu na Slovensku
© Michal Klajban 9/2011

Nejpoužívanějšími mučicími nástroji byly:

• palečnice – dvě k sobě dotahující se železa, jež způsobovala drcení prstů
• španělská bota - obdoba palečnice. Nasazovala se na nohu a dotahováním drtila holeň a trhala svalstvo nohy
• natahování na skřipec
• čarodějnická stolice – stolice plná kovových hrotů
• maska hanby – železná maska k nasazení na hlavu, často kombinována s ostatními mučicími nástroji
• housličky - dřevěná pouta nasazována na hlavu a ruce

Palečnice - středověký mučicí nástroj
Palečnice - středověký mučicí nástroj
© doreio 8/2018

Pokud oběť spolupracovala se soudním tribunálem, mohlo se jí dostat „bezbolestnější“ smrti a to setnutí hlavy mečem, kdy následně bylo spáleno pouze mrtvé tělo. Bojovnice za pravdu však čekal trest nejkrutější - upálení za živa.

V 18. století bylo stále ještě čarodějnictví závažným deliktem, ale tresty již nebyly tak kruté. Rozsudkem byl většinou karabáč nebo odvedení na vojnu.  

Teprve až vláda Josefa II. definitivně ukončila éru čarodějnických procesů a jednu z nejtemnějších částí naší historie.