Za výhledy do okolí české hranice – Velká Deštná

Pohoří zvané Orlické hory lemuje na severovýchodě Čech česko-polskou hranici. Do druhé světové války to byla hranice s Německem a byly zvány Adlergebirge. Nyní jsou to polsky Góry Orlickie. Na severozápadě u Náchoda na pohoří navazuje na polském území Levínská vrchovina, která je odděluje od Stolových hor. Na české straně pak přechází v Podorlickou pahorkatinu a dále u Hronova v Broumovskou vrchovinu. Nejjižnější část Orlických hor, Bukovohorská hornatina, jihozápadně od města Králíky sousedí s českou částí Kladské kotliny, za níž se za Mladkovským sedlem zdvíhá masiv Králíckého Sněžníku.

Pojmenování získalo pohoří podle řeky Orlice, přesněji Divoké Orlice, která pramení na polském území v rašeliništích Czarne Bagno a Topielisko. Krátce nato po soutoku s Černým potokem tvoří téměř 30 km česko-polskou hranici, která u Šerlichu sestoupila z horského hřebenu. Až v oblasti tzv. Zemské brány se řeka stáčí k jihu a vstupuje na české území. Nejvyšším vrcholem celého pohoří je Velká Deštná (1116 m n. m.), která se nachází v centrální části na českém území jižně od toku Divoké Orlice.

Některé hory mají již po staletí svého vládce - bájnou postavu. V Krkonoších je to Krakonoš neboli Rýbrcoul, v Jeseníkách Praděd a v Jizerských horách Muhu. Brdy střeží dobrý, ale někdy škodolibý duch Fabián a Prachovské skály Pelíšek, kterého vytlačuje mladý, ale velmi populární Rumcajs. Ale jen Orlické hory mají vládce dva - populárního Rampušáka a méně známou Kačenku. Přitom tato sličná princezna je mnohem starší než Rampušák s bílým plnovousem.

Kačenka se poprvé objevila v Babičce Boženy Němcové a v knize Z mých pamětí Aloise Jiráska. Co bylo před nimi, jsou pouze dohady. Ať tak či onak, velký vliv na vznik pověsti měly také přírodní jevy v okolí Hronova. Občas zde vanou silné západní větry od Krkonoš a neméně prudké od východu, ze slezských nížin. A tak mohli Božena Němcová i Alois Jirásek ve svém dětství se zatajeným dechem naslouchat pohádce o tom, jak Krakonoš létá plný touhy na námluvy za Kačenkou na Kačenčiny, tedy Orlické hory a když ta jej odmítne, vrací se zpět. Obě cesty jsou spojeny s větry a "božím dopuštěním", na zpáteční cestě pak Krakonoš navíc "přeukrutně pláče", takže se rozvodní potoky a řeky. Kačenka je tedy stará nejméně dvě stě let. S názvem Kačenčiny hory je to jinak, protože není známo, že by jej použil někdo před Boženou Němcovou. K rozšíření tohoto pojmu došlo zejména po uvedení Jiráskovy hry Pan Johanes v letech 1909-1910. Hra pojednávala o boji hodné Kačenky se zlým Rýbrcoulem a název Kačenčiny hory se tehdy hodně rozšířil. Po druhé světové válce se však přestal užívat a v 60. letech 20. století se objevil Rampušák.

Postavu Rampušáka vymyslel Jiří Dvořák, redaktor Československého rozhlasu a později časopisu Turista, v roce 1962 pro rozhlasový pořad o Orlických horách. Pro pojmenování vládce Orlických hor použil jméno malé vísky Rampuše, horské vsi známé z románu rodáka z Rychnova nad Kněžnou Karla Poláčka „Bylo nás pět“. V něm vystupuje služebná dívka Kristýna z Rampuše, dětmi nazývaná Rampepurda. A právě v Rampuši nyní nalezneme sochy jak Rampušáka, tak i Rampepurdy.

Rampušák, připravený původně pro jediný rozhlasový pořad, se neočekávaně ujal. Již od roku 1965 při ukončení zimní sezóny v Deštném v Orlických horách pravidelně při místních zimních slavnostech v polovině března předává vládu nad horami Kačence. Po Rampušákovi byly pojmenovány i některé hospody a penziony. Restaurace v Orlických horách začaly vařit různá „rampušácká“ jídla. Pivovar Dobruška vaří od roku 1969 pivo Rampušák. S Rampušákem se můžeme setkat i v Masarykově chatě na Šerlichu, ale tu navštívíme až v závěru. Nejprve se vydáme za výhledy na Velkou Deštnou.

Velká Deštná s nadmořskou výškou 1116 m je nejvyšší horou Orlických hor a proto nabízí nádherné rozhledy do českého vnitrozemí i za hranici. Proto již od 19. století začíná historie vyhlídkových staveb na vrcholu. Na konci 19. století tu byla postavena jednoduchá dřevěná tribuna. Její životnost však byla krátká, neboť se o její zánik postarala vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která byla patrně využívána také jako rozhledna. Na konci 70. let však musela být pro špatný stav odstraněna.

Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992. Byla pojmenována po panu Štefanu Matějíkovi, místním hajném a bývalém členu Horské služby v Deštném v Orlických horách, a to u příležitosti jeho 60. narozenin. Od té doby se jí říkalo Štefanova vyhlídka. V roce 2003 byla již značně chatrná. Proto byla nahrazena novou, opět dřevěnou, šestimetrovou vyšší konstrukcí o 13 schodech. Ta však vydržela pouze do srpna 2010, kdy byla pro zchátralost stržena.

Již v letech 2002-2005 se objevily snahy Klubu českých turistů podporované obcí Deštné v Orlických horách nahradit malou trámovou konstrukci novou dominantou Velké Deštné, a to vysílačem s vyhlídkovým ochozem. Obec si dokonce proto nechala zpracovat od projektové kanceláře Pavel Mattuš pět architektonických návrhů. Tento záměr však kromě nedostatku financí ztroskotal během jednání s majitelem pozemků na Velké Deštné. Jan Kolowrat Krakowský, potomek významného českého šlechtického rodu Kolowratů, totiž získal v restituci rozsáhlé zemědělské a lesní pozemky i rodový zámek v Rychnově nad Kněžnou a zásadně nesouhlasil s výstavbou vysílače jako komerční stavby, která by hyzdila vrchol Orlických hor.

K posunu došlo až o několik let později, kdy byla výstavba rozhledny na Velké Deštné zahrnuta do rozsáhlého projektu euroregionu Glacensis "Česko-polská hřebenovka - východní část". V rámci tohoto projektu došlo v roce 2015 k vypracování architektonicky jedinečného projektu kovové rozhledny s dřevěným opláštěním podle návrhu Ing. arch. Lukáše Svobody z Brněnské společnosti Architekti.in, Ing. arch. Tomáše Juráka z Architekti Brno, s.r.o. a týmu dalších spolupracovníků. Navržena byla rozhledna s půdorysem pětiúhelníku, jejíž inspirací byly klimatické podmínky - vítr a déšť. Dřevěné latě ze sibiřského modřínu po stranách symbolizují proudy vody padající z oblohy, různý úhel sklonu na jednotlivých stěnách pak různé typy větru. Důležitým milníkem a podmínkou pro stavbu takto navržené rozhledny byl následný bezúplatný převod potřebných pozemků od Jana Kolowrata Krakowského na obec Deštné v Orlických horách. Když se v roce 2018 podařilo získat dotaci na uvedený projekt, byla vybrána jako generální dodavatel firma Elektroin spol. s r. o. z Náchoda. 

Nová rozhledna byla slavnostně otevřena v sobotu 26. října 2019, a to společně s připomínkou 30 let fungování srubu pod Velkou Deštnou, který nabízí občerstvení a slouží zároveň jako útulna a stanice Horské služby. Originální stavba rozhledny získala několik ocenění.

Kovová rozhledna s dřevěným opláštěním je vysoká 18,6 m, včetně stožáru s větrným rukávem pak 22 metrů. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 17,3 m vede celkem 96 schodů. Od svého otevření je rozhledna volně přístupná. Během zimního období však může být z bezpečnostních důvodů uzavřeno její nejvyšší patro. Rozhledna umožňuje nádherný kruhový výhled na celé pásmo Orlických hor, Krkonoše, Králický Sněžník, Jestřebí hory a Broumovské stěny. Výhledu do Polska pak dominují zejména dva vrcholy, zvané Velká a Malá Hejšovina. Velká Hejšovina (polsky Szczeliniec Wielki) je nadmořskou výškou 919 m nejvyšším vrcholem Stolových hor. Hejšovina leží na území polského Národního parku Stolové hory necelé dva kilometry od hranic s Českou republikou.

Přístup k rozhledně na Velké Deštné je možný jen po turisticky značených stezkách. Ta nejkratší vede od parkoviště v Luisině údolí po zelené značce (cca 2 km) s převýšením asi 230 metrů. Méně náročný, ale trochu delší je přístup z parkoviště v sedle pod Šerlichem při silnici II/311 z Deštného do Orlického Záhoří. Po červené hřebenovce kolem Malé Deštné je to asi 3,8 km, přičemž převýšení činí jen asi 130 metrů. Od roku 2024 je možno na hřeben vyjet také lanovou dráhou z Orlického Záhoří. Od horní stanice je to k rozhledně 3,7 km po červené hřebenovce, zvané Jiráskova cesta.

V sousedství sedla s parkovištěm se nachází horská turistická chata. Masarykova chata pod vrcholem Šerlichu stojí v nadmořské výšce 1019 m těsně u česko-polských hranic a od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka České republiky. Stojí na místě bývalé osady Šerlich (Scherlichgraben), založené na přelomu 17. a 18. století. S myšlenkou na stavbu chaty přišel propagátor turistiky v Orlických horách a poslanec Českého zemského sněmu JUDr. Jindřich Štemberka. Chata byla postavena v letech 1924–1925 Klubem československých turistů z Hradce Králové. Projekt navrhl architekt Bohuslav Fuchs (1895–1972) a stavitelem byl František Capoušek z Hradce Králové. Základní kámen byl položen 14. června 1924 za přítomnosti tehdejšího předsedy Klubu československých turistů Jiřího Gutha-Jarkovského.

Pro veřejnost byla chata otevřena 27. září 1925. Dne 8. září 1935 byla odhalena busta prezidenta T. G. Masaryka od akademického sochaře Leoše Kubíčka, rodáka z nedaleké Slatiny nad Zdobnicí. Busta zde byla do roku 1938, nepřežila však 2. světovou válku a v roce 1949 Leoš Kubíček vytvořil novou. Roku 1953 byla opět odstraněna a znovu umístěna až v roce 1968. V letech 1972–1990 byla v depozitáři a pak opětně navrácena na své místo.

V září 1938 byla chata přepadena německým Freikorpsem se snahou ji zapálit, to se ale naštěstí nezdařilo. V říjnu byla chata evakuována a následně obsazena Němci. Za války sloužila jako ubytovna pro rodiny fašistických pohlavárů, zotavovali se zde ranění piloti a bylo zde i středisko Hitlerjugend. Dne 10. května 1945 byla osvobozena Rudou armádou. Po válce se sice vrátila k původnímu jménu, ale v 50. letech 20. století byla přejmenována na Chatu ČSTV na Šerlichu. Od roku 1990 opět nese název Masarykova chata a poskytuje stravovací i ubytovací služby s celoročním provozem. Pro snadnou dostupnost je hojně navštěvována nejen českými, ale i polskými turisty. Nedaleko chaty je totiž přímo u hraniční čáry horní stanice sedačkové lanovky z lyžařského a sportovního střediska Zieleniec.

Samostatně stojící budova obdélného půdorysu je dvoupatrová. Celá chata je obložena plechem. Původní střecha byla kryta šindelem, ale později byla vyměněna za plechovou. Vestibul s výčepem a další místnosti mají záklopový strop a jsou obloženy dřevem.

Uprostřed jídelny na masivním sloupu je dřevořezba Josefa Kubíčka, Leošova bratra. Na něm je znak Hradce Králové, který tvoří lev s písmenem G. Na druhé straně Strom života se znakem Klubu českých turistů. Pod stropem je basreliéf vousatého horala od Ludvíka Goebela z roku 1941, který byl kolem roku 1970 přejmenován hradeckými turisty a lyžaři na Rampušáka.

Rampušák je tedy horský duch, vládce a ochránce Orlických hor. Odpovídá za počasí, je patronem sportovců a Horské služby a vládne nad horami v zimě, zatímco v létě přebírá vládu princezna Kačenka, která chrání přírodu a má blíže k dětem, k nimž promlouvá hlavně v pohádkách.

Použité zdroje: