Za výhledy do okolí české hranice – Vítkův hrádek a Sternsteinwarte

Šumava je rozsáhlé pohoří na hranicích tří států - České republiky, Rakouska a Německa a je jedním z nejstarších pohoří Evropy. Tvoří ji horniny předprvohorního až prvohorního původu jako žuly, ruly, svory nebo vápence. Táhne se od nejjižnějšího bodu Čech u Vyššího Brodu severozápadním směrem až k Všerubskému průsmyku. Šumavský hřeben odtud tvoří historickou hranici nejprve s Rakouskem. Od Trojmezí mezi vrcholy Plechého (1378 m) a Trojmezné (1362 m) pokračuje hranice s Německem (Freistaat Bayern). Prochází tudy zároveň i hlavní rozvodí mezi Severním a Černým mořem.

Prvním historicky doloženým názvem Šumavy je označení Gabreta (keltské označení "Pohoří kozorohů"), které uvádí ve svých mapách řecký starověký geograf, matematik a astronom Klaudios Ptolemaios ve 2. století n. l. Český název Šumava je doložen od roku 1565 a údajně pochází od praslovanského slova „šuma“, které označovalo hustý les neboli hvozd. V 17. století již toto české označení používali Bohuslav Balbín nebo Pavel Stránský ze Zhoře. Na druhé straně hranice je pro pohoří používáno označení Böhmerwald, což platí zejména pro Rakousko. Na německé straně se používá spíše označení Bayerischer Wald. Celkem 996 km² oblasti je součástí chráněného území CHKO Šumava.

Trojmezenská hornatina je geomorfologickým podcelkem jihovýchodního okraje Šumavy. Rozprostírá se na ploše 360 km², což ji činí druhým nejrozsáhlejším podcelkem Šumavy. Dělí se dále na sedm okrsků, z nichž jedním je Vítkokamenská hornatina. Geologické složení je tu relativně jednotvárné, převládají silně přeměněné krystalické horniny, jako je ortorula, rula, svor a granulit. Nejvyšším bodem této části hornatiny je Vítkův Kámen (1035 m n. m), německy Wittingstein. Na vrcholu se nachází zřícenina hraničního strážního hradu Vítkův hrádek (německy Wittinghausen). Oba tyto názvy se často zaměňují.

Strážní hrad na tomto strategickém místě krajiny a také nedaleko místa, kde se protínají staré zemské hranice Čech, Bavorska a Rakouska, založil kolem roku 1250 pravděpodobně Vítek z Krumlova, Sepekova a Načeradce, pocházející z krumlovské větve Vítkovců. První písemná zmínka o hradu údajně pochází z roku 1277. Dne 22. listopadu 1277 je totiž zaznamenána v listinách první zmínka o Curia Witigonis v souvislosti s cisterciáckým klášterem vyšebrodským.  

Samotné centrum hradu, tedy mohutná hranolovitá věž neboli donjon, je vystavěná na skalní vyvýšenině vzniklé zvětráváním žuly vystupující přibližně 3 metry nad úroveň okolního terénu. Původní jádro hradu tvořila právě tato hranolová věž s jednoduchým opevněním. Obytná věž z lomového kamene v síle 140 cm o rozměrech 14 x 17,5 m patří k největším v Čechách. 

Nad přízemím, kde byla nejspíše sklepení, kuchyně, zbrojnice a vězení se nacházela dvě obytná patra s předsunutým arkýřem na západní straně. Patra oddělovaly ploché dřevěné stropy, což dosvědčují římsy ve výšce každého patra. Přízemí bylo osvětleno pouze úzkými střílnovými otvory, první i druhé patro bylo osvětleno prostornými čtverhrannými okny. Zde se nacházela sálová prostora a obytné místnosti.

Zvláštností věže byla zásobárna vody - cisterna - do níž byla sváděna dešťová voda důmyslně zazděným hliněným potrubím. Tyto trubky sváděly vodu do cisterny nacházející se pod dnešním polygonálním přístavkem. Celá cisterna je vytesána do skalního podloží a sloužila zřejmě jako základní rezervoár vody, pokud se nedařilo narazit na vodu v hlubokých hradních studnách. Pozdější průzkumy ukázaly, že cisterna byla zasypána. Zásobování vodou zajišťovala také kopaná studna, o níž je písemný zápis z roku 1649. Na hradě se nachází ještě jedna, patrně barokní studna, kterou je možno vidět v příkopu před vstupem do hradu. V 16. století vzniklo nové vnější opevnění s vsazenými nárožními baštami a střílnami. Hlavní brána s padacím mostem stála ve východní části.

Po vymření krumlovské větve Vítkovců v roce 1302 zdědil hrad příbuzný Jindřich I. z Rožmberka a po něm jeho syn, Petr I. z Rožmberka. Vítkův hrádek však nesloužil jako sídlo Rožmberků, jejich moc zde byla zastupována určeným purkrabím. V držení mocného rodu Rožmberků byl Vítkův Hrádek s krátkou přestávkou následujících 300 let.

Posledním jmenovaným správcem Vítkova hrádku je v listině z roku 1587 Jan Jeřábek z Frankenleben. Posledním rožmberským majitelem byl Petr Vok z Rožmberka, který v důsledku finanční tísně prodal v roce 1601 českokrumlovské panství včetně Vítkova hrádku císaři Rudolfu II., čímž se stal hrádek císařským majetkem. 

Od roku 1622 vlastnil panství Krumlov i Vítkův hrádek štýrský rod Eggenbergů. Bezpečnost místa v neklidných dobách tehdy zajišťovala hradní vojenská hotovost o síle 200 ozbrojených mužů. Dramatické dějiny během třicetileté války a trojí průchod švédských vojsk se na hra a jeho okolí podepsaly. Je však doloženo, že ještě roku 1649 byl hrad obyvatelný. Poté byl využíván spíše jako správní centrum. Byli zde ubytováváni úředníci, hejtmani a správci, kteří dohlíželi na chod hradu a přilehlých osad. Schwarzenbergové, kteří hrádek vlastnili od roku 1719, zde umístili správce polesí a v roce 1725 provedli ještě nejnutnější opravy střech, poté už však stavba nezadržitelně chátrala.

V průběhu 18. století ji navíc postihl požár, při kterém shořelo všechno dřevěné vybavení. Již roku 1797 je Vítkův Hrádek v pramenech označován za ruinu. V říjnu roku 1869 rozhodl kníže Jan Adolf Schwarzenberg o opravě hradu a jeho zachování pro budoucí generace. Záchrannou akcí bylo provedení konzervace zdiva, zajištění železnými svorníky, při vnitřním obvodu vystavění dřevěného schodiště a vyhlídkové terasy. Také hradní studna byla roku 1934 znovu vyhloubena. Zdivo studny bylo překvapivě zachovalé a voda se objevila v hloubce 4,5 m. 

V polovině 19. století, s rostoucí oblibou výletů do přírody a rozmachem romantismu, byla zřícenina Vítkova hrádku ideálním místem. Proto zde už v roce 1871 bylo vybudováno schodiště a v roce 1905 byl dále romanticky upravován. Ve vlastnictví pánů ze Schwarzenbergu zůstal do konfiskace majetku v roce 1947.  

Po druhé světové válce patřila zřícenina Vítkova hrádku krátce Klubu českých turistů a po roce 1948 byla zestátněna. Hrádek poté obsadili vojáci československé lidové armády a vybudovali si zde v roce 1950 pozorovatelnu.

Po pádu železné opony byla v roce 1990 předána zřícenina Vítkova hrádku pod správu obce Přední Výtoň, která vlastní objekt dodnes. Havarijní stav objektu však tehdy neumožnil očekávané zpřístupnění a turistické využití, naopak bylo nutno z bezpečnostních důvodů vyhlásit zákaz vstupu.

Byl to překvapivě hajný na zdejším polesí, pan Petr Ziegrosser, který se největším dílem zasloužil o novodobé dění po roce 1990. Roku 1998 spoluzaložil Občanské sdružení Vítkův hrádek, které získalo zchátralý areál hradní zříceniny od obce do pronájmu a stanovilo si za cíl její stavební zajištění a kulturní obnovu. Za různé státní dotace se rozběhly záchranné práce v rozmezí let 1999-2005. Na obnově památky se finančně podílel také Jihočeský kraj a české, německé i rakouské obce z blízkého okolí.

V červenci 2005 proběhlo slavnostní otevření a Vítkův hrádek byl po 60 letech znovu zpřístupněn veřejnosti. Petr Ziegrosser se však toho nedožil. Spolek ukončil svou působnost na hradě na konci roku 2022 a správu památky převzala sama obec Přední Výtoň. Zřícenina je přístupná v průběhu celého roku v otevírací době, která je obcí uvedena na stránkách https://www.vitkuvhradek.eu/. Vstup je zpoplatněn.

Vítkův hrádek ve výši 1035 m n. m. je označován za nejvýše položený hrad na českém území. Výše ležel snad jen strážní hrádek na vrcholu Královského hvozdu zvaném Ostrý (německy Osser), který byl vybudován ve vysoké poloze 1292 m n. m. ve 13. století přímo na česko-bavorské hranici a existoval jen asi sto let. Místo, kde stál, náleží k Čechám jen z malé části. Podstatná část se nachází na bavorské straně a dnes tu stojí horská chata, při jejíž výstavbě zanikly prakticky všechny stopy po hrádku s výjimkou příkopu, vytesaného ve skále.

Vyhlídková plošina na věži Vítkova hrádku umožňuje nádherný kruhový výhled. Severním směrem je vidět především celá Lipenská přehradní nádrž a kopce za ní. Dále lze pozorovat všechny šumavské vrcholy v okolí a jižním směrem se otevírá daleký rozhled do Rakouska. Za příznivé dohlednosti lze vidět i hřebeny Alp.

Asi 15 km východním až jihovýchodním směrem se na rakouském území nachází šumavský vrch Sternstein (1135 m), který je téměř o sto metrů vyšší než Vítkův Kámen a je také vynikajícím rozhledovým bodem, protože na jeho vrcholu stojí rozhledna. Nachází se jen asi 1,5 km vzdušnou čarou od české hranice. Hora Sternstein je nejvyšším šumavským vrcholem na rakouském území s výjimkou hraničního hřebenu a přes její vrchol prochází hlavní evropské rozvodí. Vrch se nachází severně od lázeňského města Bad Leonfelden ve spolkové zemi Ober Österreich.

Na východních svazích Sternsteinu je v provozu rodinný lyžařský areál pro sjezdové disciplíny i běh na lyžích. Před zimní sezónou 2009-2010 prošel tento areál rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byla dvousedačková lanová dráha nahrazena moderní lanovkou s větší kapacitou. Kromě ní je tu k dispozici ještě další lyžařský vlek. Rozšířeny byly sjezdové dráhy a umělé zasněžování nyní pokrývá celou plochu všech sjezdovek.

Na nejvyšším bodě Sternsteinu v nadmořské výšce 1 125 metrů se nachází vyhlídkové místo v podobě rozhledny zvané Sternsteinwarte. Je to 20 metrů vysoká kamenná věž z mühlviertelské žuly. Byla postavena v roce 1898 na památku 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn podobně jako řada dalších rozhleden. Od svého vzniku je oblíbeným cílem nejen místních obyvatel, ale i hostů regionu Mühlviertelská vrchovina.

Rozhledna, která náleží obci Vorderweißenbach, je otevřena po celé léto. V zimě je však z bezpečnostních důvodů uzavřena. Vstup na ni je zpoplatněn. Vstupné se hradí u vchodu a pro dospělého návštěvníka činí 2 €.

Sternstein leží východněji než Vítkův Kámen, při pohledu k severu se proto nabízí výhled především na Vyšší Brod a jeho okolí, oblast horní Vltavy až k Blanskému lesu a hraniční hřeben Šumavy i Novohradských hor. Při pohledu do rakouského vnitrozemí se za jasných dní otevírá nádherný výhled, který se táhne od Šumavy až po Schneeberg, Ötscher, Dachstein a další vrcholy Alp.

 

Použité zdroje: