Irsko mezi dvěma anglickými kolonizacemi na konci středověku a v raném novověku
29. leden 2024 | Pavel Semple 12.2 min | Historie
V předchozím článku „Anglická středověká kolonie v Irsku a v irském hrabství Wexford na jihovýchodě země” jsme si objasnili vznik anglické středověké kolonie v Irsku. Nyní si nejprve obsah předchozího článku stručně shrneme. Poté se zaměříme na 15. a 16. století, dobu po pádu první anglonormanské (anglické) středověké kolonie. Irům se od 14. století postupně podařilo získat zpět veliké části země. Anglická kolonie se scvrkla na minimum. Tato doba byla ve znamení horečné výstavby věžových domů (tower houses), velmi populárního druhu tvrze. Bude proto řeč o věžových domech a o dobové ekonomice země
První anglická středověká kolonie v Irsku a její úpadek
Anglonormanská invaze do Irska začala ve dvou fázích v letech 1169 a 1170. Anglonormané (Angličané) velmi rychle obsadili rozsáhlá území především na jihu a východě ostrova. Dublin se stal hlavním královským městem a sídlem anglické královské vlády. Svou moc v Irsku Anglonormané upevnili stavbou sítě invazních a okupačních hradů. Ze začátku šlo jen o jednoduché dřevěné hrady, většinou typu Motte & Bailey (motta s předhradím). V pozdější konsolidační fázi okupace začali stavět pevnější kamenné hrady. Nejstaršími anglonormanskými kamennými hrady jsou Trim v hrabství Meath a Carrickfergus v hrabství Antrim. Stavba donjonů na obou těchto hradech začala v sedmdesátých letech 12. století.
Anglonormanů (Angličanů) naštěstí nebylo mnoho a celé Irsko se jim obsadit nepodařilo. Kromě Irska bojovali také ve Skotsku, Walesu a Francii. Ve 13. století jim začaly docházet síly. Až na výjimky vznikly poslední veliké anglonormanské hrady na začátku 14. století. Mezi jedny z posledních patří Northburg (Severní hrad) z roku 1305 na severním pobřeží Irska. Hlavní anlonormanské rody se poirštily sňatky s dcerami významných irských rodů. Díky tomu legitimizovali své postavení v Irsku a přežili pád anglické vlády v zemi. Horší to ale bylo s prostými anglickými rolníky. Irové je začali vyhánět z mnoha částí Irska. Mnohá anglická panství proto osiřela a začala ztrácet na hodnotě.
Anglickému králi zbyly jen dvě kolonie, tzv. Koloví, na východním pobřeží kolem Dublinu a v jihovýchodním cípu země v dnešním hrabství Wexford. Na severu země mu zůstalo pouze město Carrickfergus s hradem. Královská města Cork, Waterford a Limerick Irové nutili platit výpalné.
Feudální a klanové zřízení v Irsku
Během středověké anglické kolonizace Irska zavedli Angličané na svých územích feudalismus. Půda byla rozdělena do osobního vlastnictví a vše dědil prvorozený syn. V neokupovaných částech země ale setrvaly irské klany. V irské společnosti patřila půda celému klanu, majetek jednotlivců byl vyjádřen počtem dobytka, který se na komunální půdě pásl. Klany si volily svého vůdce, který byl správcem komunálního majetku. Vůdce klanu se stal místním králem. Irové měli právo vyzvat vůdce klanu na souboj. Toto zřízení bylo soustavně zdrojem vojenské nestability v zemi. Irové by mezi sebou bojovali donekonečna, kdyby je Angličané tak neomaleně nevyrušili.
Angličané chtěli ostrov civilizovat zavedením mnohem stabilnějšího feudálního systému, jehož hlavou byl anglický král. Anglonormanské šlechtické rody udržely na svých panstvích feudalismus i po pádu anglické vlády v Irsku. I přes značné poirštění většina z nich na klanový systém nikdy nepřešla. Irsko tak mělo během první anglické kolonizace i po jejím pádu hybridní, napůl feudální a napůl klanové zřízení. Anglický král dostával z feudálních a klanových částí Irska daně v závislosti na tom, jakou měl kontrolu nad zemí. Ke konci 13. století to bylo čím dál méně a od 14. století velmi málo.
Po pádu anglické vlády se do země vrátilo právo silnějšího. Místní králové a feudálové se utkali v boji, ze kterého vzešel nejsilnější vůdce každého regionu. Všichni ostatní se stali jeho klienty. Za ochranu mu platili penězi, které by jinak putovaly do anglické královské pokladnice.
Věžové domy a místní ekonomika po pádu anglické vlády
Dlouhé období let 1350-1640 bylo v Irsku ve znamení horečné výstavby věžových domů. Šlo o druh tvrze, jehož hlavní a mnohdy jedinou částí byl donjon (obranná a obytná věž). Věžové domy nahradily starší hrady. 20% z nich mělo kamenné ohrazení, označované slovem bawn. Na věžové domy byly upraveny i starší hrady. Žily v nich všechny movitější vrstvy irské společnosti od statkářů a obchodníků přes nižší šlechtu až k vyšší šlechtě. Jediný rozdíl mohl být ve velikosti a kvalitě provedené stavby. Ve věžových domech žili i církevní hodnostáři, občas i faráři, v tom případě šlo o fary. Nejnáročnější ukázky těchto staveb jsou například tvrze Bunratty (hrabství Clare), Donegal (hrabství Donegal), Blarney a Barryscourt (hrabství Cork). Zatímco vyšší šlechta jich mohla mít na svých panstvích několik, příslušníci nižších vrstev společnosti se zmohli na jedinou věž. Tyto stavby byly jen lehce opevněné, oproti starším hradním donjonům měly vstup přímo v přízemí. Byly většinou čtverhranné, výjimečně válcové. Jejich celkový počet je dnes odhadován na 3000. V roce 1429 začala anglická královská vláda v Koloví u Dublinu vyplácet 10 liber každému, kdo v této oblasti postavil věžový dům. Příspěvek byl velmi populární, k financování stavby ale rozhodně nestačil.
Ve věžových domech žili jak Irové, tak Angličané. Tento druh tvrze je proto pozoruhodný nejen svým celkovým množstvím a dlouhým obdobím popularity, ale také univerzální oblibou u obou etnických skupin. Byly symbolem společenského postavení majitele. Každý, kdo chtěl v Irsku něco znamenat, musel vlastnit věžový dům. Donedávna byla popularita věžových domů připisována politické nestabilitě v zemi a nutnosti obrany. Tento názor byl ale přehnaný, věžové domy nebyly schopné odolat větším vojskům. Bylo ale důležité všem ukázat, kdo je v dané oblasti pánem a hlavně kde mají lidé platit daně a jiné poplatky. Kromě daní v nich bylo třeba zaplatit mýto na cestách a na splavných řekách. Mohly také sloužit jako sběrná a distribuční depa. Skladovalo se u nich zboží určené k exportu ven z panství. Importované zboží zde čekalo na místní odběratele.
Irsko rybníky k chovu ryb nepotřebovalo. Země má spoustu přírodních jezer, na řekách byly k chovu ryb stavěny jezy. Sladkovodní ryby byly ale dražší než mořské ryby kvůli jejich nižší dostupnosti a nákladům na údržbu jezů. V Irsku byl v mnoha ohledech veliký rozdíl mezi vnitrozemím a pobřežím. V 16. století lovily v irských pobřežních vodách kromě místních rybářů také veliké flotily rybářských lodí z Anglie a Španělska. Z obou zemí se mohlo v irských vodách pohybovat až 600 rybářských lodí. Mořské ryby proto byly v pobřežních částech Irska hojně dostupné za nízkou cenu. Španělské rybářské lodě vozily do Irska sůl, té bylo v zemi málo. Sůl sloužila Španělům jako platidlo. Ulovené ryby bylo třeba na pobřeží vysušit a nasolit. Důležitou roli přitom hrály právě pobřežní věžové domy. Do nich chodily posádky lodí platit za kotvení v přístavech nebo zálivech, stejně jako dnes platíme za parkování. Na břehu byly pro rybáře připraveny prostory k sušení ryb. Za to se opět platilo solí nebo rybami ve věžových domech, stejně jako dnes platíme za pobyt v kempu.
Irské vnitrozemí bylo v nevýhodě, co se středověké dopravy týče. Námořní loď mohla urazit 5,5 - 11 km/h, volské spřežení 3,2 - 4 km/h. Čas jsou peníze! Čím delší a pomalejší byla vnitrozemská přeprava, tím dražší bylo přepravované zboží. Není proto divu že bylo ve středověkém Irsku rušno na splavných řekách. Ty proti formanské dopravě umožňovaly levnější a rychlejší přepravu většího množství zboží. Jezy na řekách dopravu komplikovaly, o nadávky na ně není v dobových záznamech nouze. Pokud jez neměl průplav, bylo třeba vše z lodě vyložit a na druhé straně jezu znovu naložit. Menší lodě se přetahovaly po břehu stejně jako dnes, když sjíždíme řeku. U lodí osobní dopravy to bylo jednodušší, cestující se vyložili a naložili sami. Ti méně urození pomohli člun tlačit. Srovnání cen za přepravu zboží povozy, říčními čluny a námořními loděmi je pro středověké Irsko odhadem v poměru 8:4:1. Stavební kámen bylo ve vnitrozemí třeba těžit přímo na místě. Jeho cena se zdvojnásobila po pouhých 19 km přepravy volským povozem. Obyvatelé vnitrozemí měli jednoduše smůlu, co si nevyprodukovali na místě, to neměli, nebo za to sáhli hluboko do kapsy. Například velmi oblíbené víno z Francie a ze Španělska stálo po dlouhé cestě vnitrozemím Irska dvojnásobek ceny, kterou za ně platili lidé v irských přístavech. Byl tedy patrně rozdíl také v tom, jaký alkohol Irové konzumovali. Ve vnitrozemí to bylo méně vína a více piva a pálenky.
Rybolov na konci středověku a v raném novověku
Lososů bylo v irských řekách hodně, jejich lov byl ale přísně regulován. Jejich cena proto byla uměle vysoká, aby si jej mohli dovolit jen ti nejbohatší. Úhoři jako jediní přežili přepravu v kádích na vzdálenější trhy. Ostatní čerstvé ryby musely být prodány přímo na místě lovu. Sušení a solení sladkovodních ryb patrně nebylo ekonomické, pokud byly levnější nasolené mořské ryby. Na řekách se stavěly proutěné pasti na ryby. Ty do koše vpluly úzkým otvorem, který se za ni uzavřel.
V období let 1330-1600 mělo moře kolem Irska vyšší teplotu vody u dna. To přitahovalo hejna sleďů. Díky tomu byly v pobřežních vodách Irska výše zmíněné flotily rybářských lodí z různých zemí Evropy. Sleď se stal důležitou obživou, na pobřeží Irska vznikla specializovaná místa k jeho zpracování. Po roce 1600 začali sledi irské vody opouštět, postupně se vrátili až v průběhu 18. století. Celý na nich závislý potravinářský průmysl začal stagnovat. Některá místa na pobřeží Irska, jako například městečko Baltimore v hrabství Cork, přešla na lov a zpracování sardinek. To ale bylo technicky náročnější. Přechod ze sleďů na sardinky vyžadoval vysokou počáteční investici při úpravě manufaktur k jejich zpracování. Proces zpracování navíc musel být rychlejší.
Sítě se natahovaly tak, že jeden konec byl upevněn na břehu a rybářská loď jela s druhým koncem v oblouku kolem hejna ryb. Další možností bylo natažení sítě mezi dvěma loděmi a obklíčení hejna ryb manévrováním obou lodí. Pozorovatelé na břehu dávali lodím signály, kde hejna ryb jsou a kam plují. Při lovu docházelo stejně jako dnes k hádkám mezi rybáři různých národností. Irům se na začátku 17. století na jihozápadě Irska nelíbilo, že Francouzi loví dál od břehu s většími sítěmi a na ně pak na pobřeží nic nezbylo. Právě v této době probíhal boj o mizející sledě. Rybáři z města Bantry proto Francouzům sítě zničili a rybolov jim tak překazili.
Pirátství a poutě
Irové se v pobřežních vodách Irska věnovali také velmi lukrativnímu pirátství. Na jihozápadě Irska si takto přivydělával klan O’Driscollů, kterému patřilo přístavní město Baltimore. Fineen O’Driscoll se svými muži spatřil 20. února 1537 z útesu čtyři portugalské lodě, které se ukryly před bouří u pobřeží Irska. Fineen připlul k lodi Sancta Maria de Soci, která vezla 100 t portugalského vína. Finnen nabídl kapitánovi, že jej navede do svého přístavu výměnou za trochu vína. Kapitán nabídku přijal a nechal se navést do Baltimoru. Tam se ale Irové lodě zmocnili a posádku uvěznili. V Baltimoru pak bylo Irům při konzumaci lupu veselo, dlouho se ale neradovali. Víno bylo totiž určeno pro královské město Waterford, které ihned zorganizovalo záchrannou výpravu. 4. března vplula do přístavu loď The Sunday (Neděle) s 24 vojáky na palubě. Vojáci se zmocnili unesené lodě, na které zbylo jen 25 t vína. Zbytek stihli O’Driscollové vypít a rozdat svým stoupencům v okolí. Obě lodě odpluly do Waterfordu. Druhá trestná výprava se vrátila do Baltimoru 1. dubna. Tentokrát šlo o tři lodě, včetně Sancta Maria de Soci. Na jejich palubách bylo 400 vojáků. Lodě pálily z děl na všechno v okolí, zničily přitom Baltimore a další pobřežní osady. V přístavu potopili nebo zajali lodě. Vojáci pak na pobřeží ukradli, co se dalo. Lodě se vrátily do Waterfordu plné lupu. Tento pirátský kousek se Fineenu O’Driscollovi nevyplatil.
Irové na konci středověku a v raném novověku hojně vyráželi po moři na poutě do Santiaga de Compostela ke hrobu svatého Jakuba Staršího. K přepravě jim sloužily nejen obchodní, ale i charterové lodě. Mezi poutníky byli občas i piráti, například O’Driscollové, kteří si tak čas od času udělali od svého živobytí přestávku. Naopak do Irska připlouvali zahraniční poutníci cestou na sever ke svatyni svatého Patrika. Ta je i dnes významným poutním místem na ostrově v jezeře Lough Derg v hrabství Donegal.
Začátek druhé anglické kolonizace v 16. století
Anglický král Jindřich VIII. (1509-1547) se kvůli svému rozvodu s královnou Kateřinou Aragonskou rozešel s papežem. V roce 1534 založil anglikánskou církev, jejíž hlavou je od té doby anglický panovník. Anglie, Wales a Irsko tak byly nuceny přejít na anglikánskou víru. Irové to ale odmítli a zůstali věrni katolické církvi. Dostali se tak do přímého konfliktu s anglickým panovníkem, který si nemohl dovolit mít v blízkosti Anglie neposlušný katolický ostrov. Anglie v té době soutěžila s Francií a Španělskem při kolonizaci Ameriky a dalších částí světa. Katolické mocnosti měly od roku 1534 skvělou záminku protestantskou Anglii napadnout. Mohli přitom potenciálně využít právě sousední neposlušné Irsko. Angličané proto museli Irsko celé opanovat. Druhá vlna kolonizace nemohla být stejně polovičatá jako ta první. Probíhala postupně během 16. století. Na začátku 17. století měli Angličané poprvé v historii celý ostrov pod kontrolou. Irům nastala doba temna.
Použité zdroje:
- V. L. McAlister, The Irish Tower House, Society, Economy and Environment, c. 1300-1650, Manchester University Press, 2019
- B. McCarthy, Baltimore Castle, an 800-year history, Baltimore Castle Publications, 2012
Galerie
