Příběhy a osobnosti Vyšehradu – Popelka z akcízu

Jak se Popelka na Vyšehrad dostala

Popelka se původně jmenovala Marie Popelková a narodila se 27. ledna 1862 v Králově Dvoře u Berouna. Když jí bylo čtrnáct let, její otec, kupec Václav Popelka, přišel o živnost i majetek. Traduje se, že vedle zdravotního stavu za to mohla i Václavova dobrota – V Králově Dvoře se tehdy stavěla železnice a kupec Popelka dával na dluh mnoha dělníkům, kteří na stavbě pracovali. Když byl úsek železnice hotový, dělníci odešli, své závazky ale nevyrovnali a kupec se sám upadl do dluhů. Rodina se odstěhovala do Prahy, kde otec získal místo domovníka a prodavače. Marie se chtěla stát učitelkou, osud ji ale nepřál. Od mládí špatně viděla a kvůli zdravotnímu stavu nebyla přijata na Učitelský ústav. Vynahradila si to ale jinak. Začala pracovat jako vychovatelka v bohatých rodinách a při tom studovala soukromě. Dokonce se jí podařilo získat povolení, aby (jako jediná dívka tehdy) mohla navštěvovat některé přednášky na Filosofické fakultě University Karlovy.

 V Praze se naplno zapojila do spolkového života. Působila jako jednatelka Ústředního spolku českých žen, konala přednášky, vycházky, snažila se vytvářet příležitosti k vzdělání žen a dívek. Bývá označována za čelní představitelku českého emancipačního hnutí před první světovou válkou, ale pravděpodobně by se této nálepce mírná a nekonfliktní žena bránila. V její činnosti nenajdeme žádné plamenné výzvy, ale spíš každodenní drobnou práci a trpělivou snahu, aby byly ženy více samostatné, lépe připravené na roli manželky a matky, schopny lépe čelit ztrátě živitele, ale také, aby se do společnosti mohly zapojit i v jiných rolích. Dalším spolkem, ve kterém Popelka působila, byla Ústřední matice školská. Matice, založená v roce 1880, se snažila (zejména) v oblastech Čech, Moravy a Slezska, kde převládali Němci, zabránit „germanizaci” českých dětí a podporovat rozvoj českého školství. V prvním roce činnosti, na podzim 1881, se Matici podařilo otevřít tři školy obecné a tři mateřské, a to v Liberci, Prachaticích, Znojmě, Brně a Nýřanech. Do roku 1898 Matice založila a provozovala 124 škol, z toho dvě školy střední (gymnázia v Opavě a Uherském Hradišti), 66 obecných a 56 mateřských. Popelka v rámci Matice pořádala výlety dětí po českých historických místech, organizovala sbírky šatstva, bot a hraček pro chudé české děti. Zde se také setkala se svým budoucím manželem, tehdy jednadvacetiletým studentem teologie a později nedostudovaným právníkem Arnoštem Miroslavem Bilianem. Ten pro Matici vymyslel koncept takzvaných národních navštívenek neboli obětin. Jako zapálenému vlastenci mu velmi vadilo, že byly dary pro Ústřední matici školskou často rozkrádány, a že v důsledku toho klesala důvěra vlastenecky smýšlejících lidí v tuto bohulibou instituci. Národní navštívenky byly vlastně umělecky vyvedené stvrzenky na určitou částku, které tyto úniky peněz komplikovaly. Slovy Popelky, šlo o „kvitance na milodary se schopností k praktickému užití... nesou se k tomu, aby spojujíce dva neb více krásných účelů, zejména obětavosti v lidu vzbuzovaly. Přejeme-li někomu na národní obětině k jmeninám apod., vezmeme-li si do zábavy vějíř z národních obětin aneb dáme-li někomu na rov obětinový věnec apod., sledujeme zajisté mnoho účelů najednou, mezi nimi pak vždy – obětavosť, která by nevznikla, kdybychom kupř. dali na rov věnec jiný než z obětin … Kdyby všechny hroby české pokryty byly věnci národními, nebylo by ani jedinému dítěti českému umírati vlasti jedem Germánstva. A bez velikých obětí mohli bychom tak učiniti, jen kdyby nás pojila svornosť a bratrská láska. Co vyhází se peněz na drahé věnce a trikolory a jiné ozdoby hrobův a rakví, které by důstojně mohly navštívenkami býti. A jak charakteristické by to bylo pro veškerý národ český, jaké úcty by sobě tímto vydobyl i u nepřátel! Národní věnce, výhradně národní věnce, jakých posud žádný národ neměl, věnce tak důstojné a vznešeného významu!“ Spolu s Arnoštem založila Popelka firmu, která obětiny vyráběla. Nápad se ale, ke zklamání autorů, příliš neujal. Kromě Jana Nerudy a Elišky Krásnohorské jej nepodpořil žádný z tehdejších vlastenců a rezervovaný postoj k nim měla i samotná Matice školská, v jejíž prospěch byly obětiny vydávány. Dokonce se objevily i plagiáty, které se na nápadu snažily parazitovat. Arnošt a Popelka se zadlužili, byli obviněni z obchodování s vlasteneckými city a podnik po dvou letech zkrachoval. Jejich vztah to ale nezničilo, ba naopak. 25. září 1892 o 11. hodině se v kapli sv. Václava v chrámu svatého Víta uskutečnil sňatek mezi „oučetním revidentem panem Arnoštem Bilianem a slečnou Marií Popelkovou, spisovatelkou a majitelkou závodu obětinového“.  Ve stejném roce se novomanželé přestěhovali do domku na Vyšehrad, kde získal Arnošt práci a služební byt inspektora potravní daně na čáře.

 

Co to byl akcíz? Potravní daň na čáře neboli akcíz byla od roku 1829 vybíraná daň z dovozu zboží za tzv. „potravní čáru“ do velkých měst Rakouska-Uherska (kromě Vídně a Prahy byly akcízy například v Brně, Krakově, Linci, Lvově). Tato daň fungovala na území českých zemí až do roku 1942. V oblasti Vyšehradu byl akcíz i na Vyšehradském nádraží a také v domku u Vyšehradského tunelu. Po vzniku velké Prahy v roce 1922 vznikla síť akcízů u silnic v nově připojených obcích. Ty měly jednotný strohý vzhled, jednalo se většinou o jednoposchoďové budovy (některé ale byly i přízemní) na čtvercovém půdorysu. Dnes se jich na okrajích Prahy dochovalo cca čtrnáct, dobře zachovalé jsou například na Chodově, v Kunraticích, Nebušicích, Kyjích nebo Ďáblicích.

 

Strasti a slasti poslední vyšehradské kněžny

Na Vyšehradě se manželům postupně narodily čtyři děti: syn Zdebor (1893), který zemřel ještě před svým prvními narozeninami, dcera Zora (1894), Květuše (1895) a syn Zlatko (1897). Péče o domácnost a děti nebyla snadná a rodina se měla co otáčet. Popelka ještě za svobodna začala publikovat v časopisech a novinách a tahle činnost, které se po svatbě věnovala intenzivněji, přinášela vítané přilepšení rodinného rozpočtu. První novinový příspěvek, který byl Popelce Biliánové otištěn, byl článek „Národní navštívenky“ v Národních listech v září roku 1887. Dnes spisovatelku a publicistku, která svá díla vydávala pod vlastním jménem i několika pseudonymy (Jan Bílý, Jan Černý nebo Vyšehradská) téměř nikdo nezná, ale její tvorba byla rozsáhlá, ve své době populární a také žánrově velmi pestrá. Jako publicistka přispívala do řady novin, časopisů a kalendářů, psala povídky, črty, humoresky, fejetony, sbírala a publikovala pohádky a pověsti, dokonce psala divadelní hry pro děti. Jádrem její spisovatelské činnosti ale byla literatura pro ženy, zejména červená knihovna. Nejrozsáhlejším beletristickým dílem autorky je šestidílný humoristický román Do panského stavu. Ten byl ve své době tak populární, že se dočkal v průběhu deseti let hned tří filmových zpracování. To první v roce 1925 natočil režisér Karel Anton ještě jako němý film. Třetí zpracování z roku 1934 byl zvukový film od režiséra Vladimíra Slavínského s názvem Matka Kráčmerka. Ten můžeme čas od času vidět v televizi dodnes. Zajímavé je, že všechny tři zpracování od třech různých režisérů spojuje představitelka hlavní role - Antonie Nedošínská.

V květnu 1918 postihla rodinu tragédie - přišla o živitele. Arnošt, který již dlouho trpěl depresemi, vyřešil sebevraždou šikanu ze strany nadřízených, kteří ho neměli rádi pro jeho vlastenectví a rusofilství. Od té doby se práce publicistky a spisovatelky stala hlavním zdrojem rodinných financí.

K Popelce se rakouské a později československé úřady zachovaly velkoryse, umožnily jí užívat vyšehradský služební byt až do její smrti. Z Popelky se stala znalkyně a velká milovnice Vyšehradu.  Sesbírala a publikovala zdejší pověsti, o životě na Vyšehradě napsala řadu fejetonů. Když v roce 1911 opustila Vyšehrad vojenská posádka, zapojila se do debaty o jeho budoucí podobě. Nápadů tehdy bylo hodně – od rozšíření hřbitova a vybudování prvního pražského krematoria až po zbourání hradeb a vybudování moderní, kubisticky pojaté obytné čtvrti, kterou navrhoval architekt Vlastislav Hoffman.

Popelka měla významný podíl na tom, že byl realizován návrh Klubu za starou Prahu, díky němuž dnes vypadá vyšehradská citadela tak, jak vypadá. Popelka byla nadšenou průvodkyní, která s Vyšehradem ráda seznamovala kohokoliv, kdo o to projevil zájem.  Údajně spolupracovala i s význačným českým archeologem a historikem Josefem Ladislavem Píčem, který, i díky ní, učinil na Vyšehradě několik důležitých objevů.  Téměř do své smrti se starala o opuštěné a zanedbané hroby pozapomenutých osobností na Vyšehradském hřbitově. Pro několik generací představovala nepřehlédnutelnou osobnost, skutečnou poslední vyšehradskou kněžnu. Zemřela 7. března 1941 v domku na svém milovaném Vyšehradě.

Jak se z Popelky nestal Svojsík v sukni

Jedna z překvapivých oblastí působení vyšehradské Popelky tu zatím ještě nebyla zmíněna. Vedle všeho, čím se zabývala a co dokázala, stála Popelka i na počátku českého dívčího skautingu. Již v první dekádě dvacátého století kolem sebe soustředila pod hlavičkou dívčího odboru Ústředního spolku českých žen skupinku dívek, se kterými pořádala výlety po pražském okolí a další aktivity rozvíjející zájmy a dovednosti dívek. Když si v novinách přečetla článek o tom, že u nás vzniká chlapecký skauting, rozhodla se, že něco podobného připraví i pro svoje dívky. Nezvažovala ale pouze mechanicky okopírovat podobu skautingu chlapeckého. Při stanovování cílů sice mohla leccos převzít – rovněž kladla důraz na rozvoj občanských ctností, mravní výchovu, chtěla vést dívky k sebekázni, pomoci druhým a k soběstačnosti, na otužování a rozvíjení fyzické zdatnosti pobytem v přírodě. Kromě toho ale podle ní měl skauting dívky připravit na roli hospodyně a ideální partnerky pro muže, skromné v potřebách a zdatné v práci. S chlapeckým skautingem se Popelčiny představy zásadně rozcházely ve způsobech, jak cíle naplnit. Bylo jí tehdy už padesát let a většinu dosavadního života prožila v devatenáctém století. Je pochopitelné, že praktická a realistická městská dáma do svého systému nezařadila dobrodružné prvky, tak charakteristické pro chlapecký skauting. Z obavy o bezpečí svých svěřenkyň odmítala nocování pod stany, noční hlídky, osamělý pohyb dívek v lese, bojové hry. „Jisto je, že mladé, nezkušené dívce hrozí nebezpečí vždycky a všude, a to od lotrů v šatě elegánů tak, jako v cárech otrhanců“. Zásadně také odmítla možnost koedukace. Podle ní bylo nepřípustné, aby dívky s chlapci pobývali na jednom místě či se účastnili společných aktivit. Popelka se obávala, aby nebyla ohrožena čest dívek, a aby skautky nepřišly o podporu ze strany rodičů a kladné přijetí ze strany společnosti. Proto se snažila všechna nebezpečí a rizika předem vyloučit. Své úvahy o náplni činnosti popsala takto: „U dívek brání ženskost sama pobytu v osamělých táborech pod širým nebem, což by se kromě toho zvrátilo v pouhý sport bez užitku pro život další a v tak mnohém byl by dívce jenom na škodu a to závažnou.“ Její pojetí naopak zahrnovalo rozvoj praktických dovedností a posilování schopnosti se o sebe postarat mimo obvyklé pohodlí městského života. To vše s cílem připravit dívky na reálny život a těžkosti, které je v něm mohou potkat: „A až někdy život postaví naše mladé skautky do nepříznivých okolností životních – až na cestách, při stěhování, za náhlé povodně nebo požáru ocitnou se snad s rodinami mimo zvyklý život a jeho pohodlí – nebudou zde státi v marném pláči a bez rady, ale chutě sáhnou ke svépomoci a s důmyslem vynasnaží se opatřiti svým drahým, co k životu jest nejpotřebnějšího.“

V létě 1912, ve stejné době, kdy profesor Antonín Benjamin Svojsík pořádal svůj první tábor u hájovny Orlovy nedaleko Humpolce, zorganizovala první dívčí lesní osadu. Sama vymyslela náplň tábora a program (inspirovat se neměla kde), pomocí inzerátu v novinách kontaktovala zájemkyně a odjela s nimi na několik týdnů na statek v lesích u Chotouně, nedaleko Jílového. Na prvém táboře měly dívky pronajaty dvě místnosti na statku. Účastnilo se ho 12 dívek ve věku od 15 do 25 let, většinou z dobře situovaných městských rodin. Na programu byly vycházky do okolních míst, návštěva blízkých kulturních památek, cvičení, učení se zpěvu, lidových tanců, hry a koupání se v rybníku. Dívky se také střídaly v zajištění provozu tábora. Každý den se podílely na přípravě jídla, chodily na nákupy, vedly účty, pomáhaly na statku i na poli. Také se staraly o ročního syna majitelů statku, aby si osvojovaly mateřské dovednosti.

Podobnou osadu pořádala Popelka i v roce následujícím. Bohužel se jí nepodařilo zajistit finanční podporu Ústředního spolku českých žen, proto vše proběhlo plně v režii tábornic. Naštěstí jim střechu nad hlavou zdarma poskytla paní Nováková z rodiny zakladatele prvního obchodního domu v Praze, Josefa Nováka. Té patřil zámek a panství Tvoršovice na Benešovsku, včetně opuštěné lesovny Skedeň. Lesovna byla v té době dva roky neobydlená a zcela prázdná, a tak si tábornice musely opravdu vše, včetně nábytku, nářadí a vybavení kuchyně, zařídit svépomocí. Této osady se účastnilo 16 dívek ve věku 10-20 let. Na rozdíl od předešlého roku zde skautky čelily neutuchajícímu zájmu obecenstva: „Návštěv bylo hned celá spousta. Už ode čtyř hodin z rána jsme měly návštěvy našich bedlivých strážců četníků — pak přicházel vesnický lid, jak mu bylo blízko jiti, přišly návštěvy »od vlaku ke vlaku« — přišly celé karavany z blízka i z dáli, studentstvo, úřednictvo, lékaři, paedagogové, rodičové a příbuzní dívek — inu, naše široké dveře lesní ani se od návštěv netrhly — kdekdo se přišel podívat na skautky, co dělají a jak se mají na své lesní samotě.“ Je zajímavé, že tuto nežádoucí pozornost považovala Popelka za jeden z největších problémů dívčího skautingu a ve svých textech si povzdechla, že se s něčím takovým skauti potýkat nemusí.    

Své představy a zkušenosti z proběhlých táborů Popelka sepsala v knize „O dívčím skautingu“ z roku 1914, ze které jsou výše uvedené citace. Ve stejném roce se A. B. Svojsík snažil o začlenění dívčích skupin do Junáka. Popelka byla, jako jedna z žen, které se k myšlence skautingu hlásily a která měla praktické zkušenosti, k tomu procesu přizvána. Její pojetí však bylo dalšími zúčastněnými razantně odmítnuto. A tak je dnes vznik dívčího skautingu spojen se jmény studentky Vlasty Štěpánové, její učitelky z holešovického lycea Anny Berkovcové (která byla mimo jiné dvanáctou akademicky vzdělanou ženou s doktorským titulem v českých zemích) a Václava Jelena, vedoucího II. pražského oddílu Junáka a přítele Vlasty Štěpánové. Bez výjimky se jednalo o lidi o generaci až dvě mladší, kteří nebyli tak svázaní společenskými konvencemi a pro které byla romantika a dobrodružné prvky skautingu důležité. Matkou zakladatelkou se tedy Popelka nestala, byla ale první, která se o to pokusila – s úctyhodnou odvahou a energií, ostatně jako u všeho, do čeho se v životě pustila.

PS: S Antonínem Benjaminem Svojsíkem se Popelka "sešla" ještě jednou, po smrti. Jsou pohřbeni nedaleko sebe na Vyšehradském hřbitově.

  

Použité zdroje: