Výlet na Hradiště za ztraceným pokladem Keltů

Pohledem do mapy snadno zjistíme, že dnešní obec Nižbor leží na řece Berounce. A přitom to není tak dávno, kdy ani obec ani řeka v těchto místech taková jména neměly. Název Nižbor totiž patřil jen starobylému královskému hradu, který byl jako lovecký založen někdy ve 13. století na vysokém ostrohu nad ústím Habrového potoka. První zpráva se o něm zmiňuje roku 1265 za Přemysla Otakara II., ale zakladatelem byl patrně již jeho otec Václav I. Hrad tehdy dostal módní německé jméno Miesenburg nebo též Miesburg. Řeka tekoucí pod ním se totiž nazývala německy Mies a latinsky Misa, česky se jí říkalo Mže. Název hradu bylo tedy možno přeložit jako „Hrad nad Mží“ a jeho zkomolením vznikl později německý Nischburg a český Nižbor.

S řekou to bylo složitější. Původně nesla název Mže od bavorského pramene až ke svému ústí do Vltavy. Teprve roku 1638 se poprvé objevuje název Berounka pro její dolní tok od Berouna k ústí, později se užívání tohoto názvu posunovalo postupně proti toku, nejprve k ústí Rakovnického potoka pod Křivoklátem, pak k ústí Střely a dále k soutoku s Úslavou. Dnes Berounka oficiálně vzniká v Plzni již soutokem Mže a Radbuzy. V Plzni to ovšem dodnes někteří pravověrní nesou těžce, Berounku ve městě nechtějí a stále se objevují snahy vrátit i střednímu úseku řeky původní název Mže, užívaný ve slovnících ještě na počátku 20. století.

To by však zatím stačilo a vrátíme se do dnešního Nižboru, kde řeku překračuje Novohuťský most. Na jeho konci při pravém břehu najdeme cyklistickou MBX dráhu a u ní parkoviště pro motoristy (50.0006800N, 14.0021019E), které bude východištěm tohoto výletu. Přejdeme silniční odbočku do Žloukovic, na rohu mineme restauraci U Lípy a před nákupním střediskem na druhé straně silnice najdeme turistický rozcestník Nižbor-U Lípy. Náš okruh nebude dlouhý a téměř po celé délce nás povede místní značení červenobíle úhlopříčně děleného čtverce. Zpočátku nás bude doprovázet také žlutá značka. Vykročíme tedy nejprve vzhůru silnicí, ale hned u obnovené mariánské kapličky z roku 1822 odbočíme podle značení vlevo do ulice zvané V Hamburku.

Dnešní obec Nižbor je z převážné většiny schoulena v hlubokém údolí Habrového potoka. Nevznikla však jako obvyklé podhradí, je mnohem mladší a její vznik dokonce měl s hradem jen málo společného. Zástavní držitel hradu Jan Ota z Losu totiž roku 1512 obdržel oprávnění založit v údolí železnou huť, která tu pracovala až do poloviny 19. století. Osada vznikla kolem této hutě a také podle ní dostala název Nová Huť. Název Nižbor totiž patřil pouze hradu s přilehlým hospodářským dvorem. Oficiální název obce Nová Huť pod Nižborem se změnil na ten dnešní až v roce 1946. To už stopy po někdejší huti zanikly a krásnou polohu místa od 19. století začali objevovat Pražané, kteří sem jezdili na letní pobyty. V roce 1903 však na druhém břehu řeky vznikla jiná nová huť. Antonín Rückl z proslulého sklářského rodu tu totiž založil sklárnu, která byla sice  v roce 1945 znárodněna, ale od roku 1992 ji opět provozují potomci rodu, stojícího u zrodu i několika dalších významných skláren v Čechách. Za poznámku stojí, že v Rücklově sklárně jsou veřejnosti pravidelně umožňovány prohlídky výroby za provozu.

Dlouhá ulice V Hamburku vede dnem údolí až k zahradnictví, za jehož areálem přejdeme na druhý břeh potoka. Po pravé straně se objeví fotbalové hřiště a my několik kroků za ním zbystříme pozornost, abychom nepřehlédli turistické rozcestí Pod Hradištěm. Zatímco žlutá pokračuje dále údolím Habrového potoka, náš červeno-bílý čtverec odbočí náhle vlevo prudce vzhůru. Rozcestník může být poněkud ukryt za keři. Od tohoto rozcestí nás čeká nejobtížnější úsek cesty. Značka tu velmi příkře stoupá úbočím zalesněného Býčího údolí obtížným a místy krkolomným terénem téměř kilometr. Na konci lesa se poněkud stranou po pravé straně cesty ukrývá další rozcestník s názvem Hradiště, který určuje další směr naší cesty. Vyšlapaná cesta nás vede vzhůru loukou až k rozcestí travnatých cest. Zatímco značená stezka bude pokračovat přímo, vlevo míří cesta k vrcholu kopce, někdejší akropoli hradiště keltského kmene Bójů.

Na vrcholu kopce Hradiště (380 m n. m.), na který jsme vystoupali od Habrového potoka 150 výškových metrů, sice již žádné stopy starého keltského osídlení neuvidíme, zato se nám odtud otevře krásný výhled zejména do údolí Berounky, který jistě stojí za tuto malou odbočku. Když se vrátíme na rozcestí, budeme pokračovat přímo původní cestou, která se začíná zvolna svažovat. Vede mezi poli a po levé straně nás upoutá uprostřed jednoho z nich ostrůvek s velkým dřevěným křížem a informačním panelem. Říká se mu Prachový kříž (49.9932578N, 14.0032700E). K tomuto kříži  se váže pověst o uhlíři Františku Prachovi, který si tu postavil chalupu a hledal zlatý poklad. Potrestal ho však sám Dyma, duch křivoklátských lesů, a chalupu mu podpálil. Na místě po ní zbyl jen dřevěný kříž, jehož svislý kůl se prý neustále propadá do země. Vydáme se k němu a je nejvyšší čas říct si něco o historii tohoto dnes nenápadného místa.

Bylo to někdy ve 2. století př. n. l., když se na tomto návrší usídlil keltský kmen. Zprvu tu byla jen neopevněná osada, ale kolem roku 120 př. n. l. bylo vybudováno mohutné opevnění, které chránilo sídliště o rozloze více než 90 hektarů. Bylo to jakési město s obyvatelstvem vysoké kultury, řadou dvorců a řemeslnických dílen. Keltské hradiště, vedle Závisti nad Zbraslaví nejvýznamnější ve středních Čechách, bylo krátce před počátkem křesťanského letopočtu dobyto a vypáleno germánským kmenem Markomanů a již nebylo obnoveno. Stopy starého osídlení dokonale zahladila příroda až do 19. století, kdy první archeologové začali pátrat po našich pohanských předcích. Historický zlom však přinesl 2. srpen 1877, kdy byl zcela náhodou na bývalém hradišti objeven poklad s dvěma stovkami zlatých mincí. Zpráva o tomto nálezu rozpoutala hledačskou hysterii srovnatelnou snad jen se zlatou horečkou na Aljašce. Až 300 kopáčů denně drancovalo celé návrší ve snaze najít také nějaký poklad. Mincí bylo nalezeno jen velmi málo, starožitníci a sběratelé však vykupovali vykopané železné a bronzové předměty, skleněné náramky a korále i výrobky z kostí a keramiky. Poptávka byla tak velká, že se řada lidí začala zabývat i výrobou kovových a keramickým padělků. Hradiště nad vsí Stradonice se stalo evropsky proslulým a nálezy z tohoto místa jsou rozptýleny po muzeích celého kontinentu. Hledači pokladu během několika let vykopali na 300 tun kostí, které byly v Berouně zpracovány na kostní uhlí, tzv. spodium pro cukrovary. Skutečný vědecký výzkum lokality začal pod vedením známého archeologa Josefa Ladislava Píče až počátkem 20. století a jeho pokračování ve 30. letech bylo financováno z prostředků věnovaných prezidentem T. G. Masarykem. Tyto výzkumy amatérsky prokopaného území se však již věnovaly především lokalizaci opevnění a bran hradiště. Poslední výzkum byl realizován v roce 1981 před stavbou plynovodu, který zčásti hradištěm prochází. Zbývá jen otázka, proč stojí kříž právě na to místě, kde se nacházíme. Odpověď je jednoduchá, právě zde byl totiž nalezen keltský poklad, který rozpoutal hledačské šílenství a stál na počátku proslulosti tohoto místa.

Vozová cesta se značeným okruhem zvolna klesá do údolí. Za námi zůstává někdejší starobylé hradiště, zbytky jehož hradeb dnes připomínají jen meze polí. Když se objeví první domky vsi Stradonice, vyústí naše cesta na silnici. Přímo před námi stojí stavba místní kaple na hřbitově.

Stradonice jsou velmi stará ves zmiňovaná již v roce 1227, dnes je to převážně rekreační část obce Nižbor. Původně dřevěná barokní kaple sv. Liboria byla postavena roku 1658 po skončení třicetileté války. V roce 1721 byla rozšířena a dnešní zděnou podobu získala roku 1844. Na přilehlém hřbitově můžeme nalézt hrob ve své době velmi oblíbeného spisovatele a novináře Františka Nepila (1929-1995), rodáka z Hýskova na druhém břehu řeky. Nepřehlédneme ani několik hrobů se jmény příslušníků sklářského rodu Rücklů.

Ve Stradonicích značení okruhu odbočuje vlevo a po silnici se vrací do Nižboru. Návratem k turistickému rozcestí U Lípy by však bylo škoda skončit, dáme si tedy malý přídavek po červené značce. Naproti škole nad nákupním střediskem tato značka vstupuje na úzkou pěšinu se schody, jejíž začátek označuje tabule s nápisem „Zámek Nižbor“. Serpentinovitá cestička nás prudce vyvede vzhůru k dřevěnému misijnímu kříži na konci hradního ostrohu. Z místa opatřeného i lavičkou se nám otevře krásný výhled na část Nižboru a údolí Berounky.

Když se vydýcháme, budeme pokračovat vyšlapanou pěšinou přímo k závěru kostela, který budeme obcházet zleva. Je tu však jeden důvod, abychom se nejprve dali kousek cestičkou, která ostroh obchází zprava. V prudké stráni pod kostelem a zámkem se totiž ukrývá nenápadné místo, kde se kříží 50. stupeň severní šířky a 14. stupeň východní délky. Křížení rovnoběžky s poledníkem připomíná prostý kamenný pomníček s nápisem. Vrátíme se ke kříži a cestička kolem levé stěny nás brzy přivede ke vstupu do nádvoří společného pro zámek i kostel. Zbývá tedy dopovědět si historii tohoto místa.

Rod Otů z Losu, který v údolí založil železnou huť, měl hrad jen v zástavě na dvě generace. Přesto byl tehdy sešlý hrad opraven a zdokonaleno jeho opevnění včetně výstavby válcové věže. V roce 1601 však císař Rudolf II. již zástavu neobnovil a Nižbor z královského majetku odprodal. Vystřídala se tu řada šlechtických majitelů, z nichž ti nejvýznamnější, Valdštejnové, přišli v roce 1685. Druhý majitel z tohoto rodu Jan Josef nechal v letech 1720-1724 hrad radikálně přestavět na barokní zámek. Byly zasypány nepotřebné příkopy, zbořeny brány, obranné věže i hradební zdi a na místě hradního královského paláce byl postaven dvoupatrový zámek. Válcová věž byla snížena a začleněna do zámecké budovy. Na konci ostrohu na místě hradní kaple sv. Kateřiny byla vybudována v roce 1724 nová zámecká kaple Povýšení sv. Kříže, která se později stala nižborským farním kostelem.

V roce 1731 zámek přešel sňatkem do vlastnictví knížecího rodu Fürstenbergů, v němž zůstal až do roku 1929, kdy se stal majetkem státu. Za Fürstenbergů již měl objekt prakticky dnešní podobu a došlo jen k drobnějším úpravám. Byla zbořena barokní jižní brána, v roce 1785 přibyla patrová budova pro úředníky a obydlí správce zámku na předhradí dostalo věžičku s hodinami. Na Nižboru jako sídlu knížecí správy byly v 1. polovině 19. století vyměněny krovy a sjednoceny střechy a tento uniformní vzhled má zámek dosud. Vzniklo tu též knížecí muzeum, kde byly umístěny archeologické sbírky a historické památky z celého křivoklátského panství včetně nálezů učiněných roku 1877 na sousedním keltském hradišti. V majetku státu objekt již v podstatě jen chátral s výjimkou roku 1971, kdy došlo k výměně střech. Největší část budov byla upravena na byty a v předzámčí byla umístěna průmyslová výroba a provoz státního statku. V roce 1997 koupila zdevastovaný objekt obec a zahájila jeho postupnou generální opravu.

V obnovené části zámku byla umístěna moderní interaktivní expozice Informačního centra keltské kultury, které je přístupno veřejnosti v období od června do září denně, v květnu a říjnu pak o víkendech. Původnímu účelu také slouží kostel Povýšení sv. Kříže jako filiální v berounské farnosti. Pod ním jsou zachovány gotické základy hradu i vstup do spodní části zaniklé věže. Po prohlídce zámku, jehož expozice je více než vhodným doplňkem návštěvy keltského hradiště nad Stradonicemi, se vydáme z nádvoří po schodišti do předzámčí a branou vyjdeme ven. Pokračujeme dále a cesta vyústí do zákrutu silnice. Serpentinovitě stoupající křivoklátská silnice dodatečně odřízla od areálu zámku nevelký park, do kterého proto někdo zabloudí jen výjimečně. Právě ten však bude posledním místem naší vycházky.

V nevelkém zbytku parku najdeme dvě zajímavá místa. Ukryt pod stromy tu stojí velký železný kříž vyrobený v nedalekých fürstenberských železárnách. Vedle něj se nachází opuštěná, vcelku prostá knížecí hrobka Fürstenbergů z roku 1860 (49.9987919N, 13.9958392E), krytá těžkou kovovou deskou. O několik kroků dále v parčíku najdeme ještě mramorový trojboký pomník, na jehož vrcholu již chybí zakončení patrně křížem. Připomíná významnou osobnost Karla Egona I. z Fürstenbergu.

Kníže Karel Egon I. z Fürstenbergu (1729-1787) byl osvícený majitel křivoklátského panství a výjimečný šlechtic. Podporoval vzdělání, na svém panství sám vydržoval čtyři školy a dalších 11 ještě podporoval. Založil první soukromou hospodářskou školu na území tehdejšího císařství a na svém hospodářském dvoře již roku 1779 zrušil robotu, čímž předběhl rozhodnutí císaře Ferdinanda Dobrotivého téměř o 70 let. Když oblíbený kníže roku 1787 v 58 letech zemřel, byl na jeho paměť postaven z vděčnosti u nižborského zámku kamenný pomník s nápisem.

Když vyjdeme z parčíku, všimneme si ještě u protější strany silnice barokní sochy sv. Jana Nepomuckého pocházející z 18. století. Nyní jen zbývá se rozhodnout. Vrátit se k východišti můžeme buď stejnou cestou kolem zámku nebo k němu sejdeme po silnici, kde můžeme pozorovat zástavbu v příkré stráni pod zámkem a nad Habrovým potokem.

Nakonec se ještě musíme zmínit o výrazné stavbě s kopulí, která nepochybně upoutá pozornost každého návštěvníka obce ve stráni nad Habrovým potokem naproti zámku. Secesní vilu s moderně vybavenou hvězdárnou si tu nechal v letech 1910-1911 postavit soukromý astronom Dr. Ladislav Pračka, který se zasloužil zároveň o elektrifikaci obce. Přecenil však své finanční možnosti a silně se zadlužil. Hvězdárnu udržel v provozu jen do roku 1916 a o šest let později majitel této honosné stavby zemřel. Od té doby vila slouží již jen jako obytný dům, který je zdaleka nápadný svou neobvyklou podobou. V současné době v ní žije známý módní návrhář kubánského původu Osmany Rodríguez Laffita.

Tento výlet není příliš dlouhý, měří jen něco přes 7 km. Jinak nenáročná cesta však zahrnuje strmý výstup z údolí Habrového potoka na Hradiště a pak strání k zámku v Nižboru.

 

 

 

Použité zdroje:

Galerie