Do půvabného kraje Barunky Panklové, její Babičky a bláznivé Viktorky

Na silnici spojující Českou Skalici a Červený Kostelec leží městys Žernov. Silnice jej obchází z východu, ale my musíme vjet do centra a jet k severozápadu silničkou, po níž vede modrá turistická značka. Dojedeme až k fotbalovému hřišti, u nějž stojí místní rozhledna. Najdeme tu i malé parkoviště (50.4297522N, 16.0505289E), které bude východištěm pěšího výletu.

Žernov je starobylá ves na obchodní stezce od České Skalice k Trutnovu a dále do Slezska. Při první písemné zmínce z roku 1417 je označována dokonce za městečko a až do roku 1960 k ní patřila též osada Ratibořice na druhém břehu Úpy, která byla poté připojena k městu Česká Skalice. V roce 2015 byl obci vrácen historický status městyse. Klasicistní kaple Panny Marie Sněžné tu byla postavena v roce 1780 a rozšířena do dnešní podoby roku 1898. Dnešní  Žernov, který má asi 300 obyvatel, má úzké vazby na děj Babičky Boženy Němcové. U žernovského sedláka sloužila Viktorka, rodačka ze sousední Červené Hory, a odtud také pocházel Jakub Míl, s nímž měla známost Kristla z ratibořické hospody. Ze Žernova však také pocházel MUDr. Antonín Čapek, jehož synové Josef a Karel se stali světově proslulými literáty a výtvarníky.

V roce 2014 byla u fotbalového hřiště v rámci česko-polské přeshraniční spolupráce postavena ocelodřevěná rozhledna o výšce 24 metrů. Na krytou vyhlídkovou plošinu vede 92 schodů. Je volně přístupná a lze z ní vidět Krkonoše, Orlické i Jestřebí hory, Stolové hory v Polsku, ale také Dobrošov a Českoskalicko s vodní nádrží Rozkoš. Při pohledu k západu však uvidíme především Babiččino údolí s Ratibořicemi, hlavní cíl tohoto výletu.

Z Žernovské rozhledny se vrátíme na modrou značku, po níž se vydáme k Rýzmburku. Povede nás pohodlná, zčásti asfaltová silnička a zčásti lesní cesta. Je to jen kousek, takže brzy dorazíme k někdejšímu rýzmburskému hospodářskému dvoru, v němž se nyní nachází kynologické centrum Sultán.

Rýzmburk byl vedle Červené Hory a Vízmburku jedním ze tří gotických hradů, které byly kolem roku 1300 založeny nedaleko sebe nad řekou Úpou k ochraně obchodní stezky do Slezska. Za třicetileté války však byl nejprve vydrancován Švédy a nakonec roku 1641 vyhořel, údajně neopatrností řemeslníků. Protože už nesloužil jako šlechtické sídlo, nebyl obnoven, stal se zříceninou a nakonec vítaným zdrojem stavebního kamene. Právě z něj byl v 18. století postaven v Ratibořicích letohrádek, později upravený na zámek. V roce 1798 nechal tehdejší majitel náchodského panství, kuronský a zaháňský vévoda Petr Biron, jinak otec paní kněžny z Babičky, postavit na hraně prudkého srázu ze zbytků hradu zděný vyhlídkový altán. Božena Němcová právě do tohoto altánu umístila scénu setkání babičky a jejích vnoučat s kněžnou. V roce 1912 se základy altánu začaly sesouvat, horní část stavby byla proto snesena, základy zpevněny a na nich postaven altán pouze dřevěný, který tu můžeme vidět dodnes. V přízemní budově přiléhající k altánu byla ve 2. polovině 20. století umístěna malá expozice věnovaná pohádkám a bájím v díle Boženy Němcové. V 90. letech však pro opětovné poruchy statiky bylo vše uzavřeno. Altán byl po dlouhodobé opravě znovu volně zpřístupněn od roku 2010, přilehlý objekt s propadlými podlahami však zůstal ve zdevastovaném stavu.

U rýzmburského hospodářského dvora, který původně tvořil spolu s hradem a pivovarem jeden opevněný celek, najdeme turistické rozcestí. Naše modrá u něj odbočí vpravo kolem objektu dvora, za nímž najdeme obnovený rýzmburský altán. I když vyhlídka z něj částečně zarůstá, uvidíme krásné údolí Úpy, upravené vévodkyní zaháňskou do podoby anglického parku, a nad ním historický kostelík na Boušíně, také dobře známý z Babičky. V zarostlé stráni pod námi se ukrývají jen sporé zbytky někdejšího hradu. V altánu najdeme také mohutný špalek ze staleté jedle připomínající místní pověst o silném Ctiborovi, kterou rovněž využila Božena Němcová.

Pověst vypráví, jak jednou rýzmburský hradní pán potkal mladého chasníka, který na ramenou nesl z jeho lesa mohutnou jedli vyrvanou i s kořeny, protože potřeboval dřevo na opravu chalupy. Pán se rozhořčil nad takovým případem lesního pychu, ale nakonec s vědomím, že silák by se mu mohl hodit, se rozhodl mladíkovi odpustit za podmínky, že bude v jeho barvách bojovat na turnajích a napříště ctít i jeho les, tedy bor. Mladý muž, zvaný podle této události Ctibor, na podmínku přistoupil a brzy se jeho síla stala pověstnou.

Jednou Ctibor doprovázel svého pána na turnaj do Prahy, kde v souboji porazil jakéhosi německého rytíře. Tehdy bylo zvykem, že poražený musel vítězi zaplatit příslušnou odměnu. Němec však místo placení naskočil do kočáru a začal ujíždět. Ctibor se za ním rozběhl a popadl kočár za kolo takovou silou, že mu část jeho loukotě zůstala v ruce. Kočár se převrhl, Němec se musel zahanbeně vrátit a zaplatit dluh, zatímco Ctibor byl za svůj husarský kousek povýšen do rytířského stavu. Pověst pochází patrně ze 16. století, kdy Rýzmburk patřil Žehušickým z Nestajova, kteří měli ve znaku právě loukoť, a pověst měla zřejmě vysvětlit jeho původ.

V sousedství altánu je turistické rozcestí Rýzmburský altán-vyhl. Modrá nás od něj povede již jen krátce cestou v zalesněné stráni k rozcestí Pod Rýzmburkem, kde ji opustíme. Budeme odtud pokračovat v přímém směru a povede nás žlutá značka. Cesta nadále klesá strání a pak vyjde na asfaltovou silničku, která nás dovede k rozcestníku Pohodlí-rozc., kde se k nám přidá červená. Obě značky společně dojdou k dřevěnému Bílému mostu. Po něm překročíme Úpu a najdeme rozcestník Bílý most, kde žlutá končí. Dále se budeme držet červené. Značka vede údolím a brzy po ní dojdeme k důvěrně známým místům, kterými v sezóně proudí zástupy turistů. Přicházíme do nejproslulejší části Babiččina údolí. To pojmenování, které poprvé použil roku 1878 lékař ze Smiřic u Hradce Králové Otakar Jedlička, se rychle vžilo a zůstalo obecně známým pojmem dodnes. Jako první se před námi objeví Viktorčin splav.

Splav na Úpě byl v tomto místě od středověku. Vychází od něj přes naši cestu mlýnský náhon, původně strouha k zavodňování luk a napájení někdejšího rybníka pod lesem za zámkem. Později byl tento tok využit pro pohon ratibořického mlýna, který je doložen již od roku 1582. V roce 1773 se oženil s jedinou dcerou ratibořického mlynáře Hejny Antonín Ruder ze Suchovršic nad Úpou nedaleko Úpice a mlýn přestavěl. V roce 1797 postavil v louce u náhonu malebné roubené stavení, které dnes díky Boženě Němcové známe jako Staré bělidlo. Péčí tohoto mlynáře, jehož jméno místní vyslovovali Ludr a dodnes je tak v některých textech jmenován, byla v roce 1796 před mlýnem také postavena pozdně barokní mariánská socha. Mlýn poté převzal jeho syn stejného jména, který je znám jako pan otec z Babičky. Z tohoto díla Boženy Němcové také pochází vyprávění o bláznivé Viktorce, která údajně u splavu hodila do řeky své nemanželské dítě a za teplých nocí pak na toto místo chodila zpívat. Dnes se sice ví, že ve skutečnosti své dítě pohodila v Žebrácké rokli výše proti toku Úpy a celý její příběh se odehrál poněkud jinak, ale pojmenování splavu již zůstalo. Lidového zpodobnění Viktorky s dítětem v náručí si můžeme všimnout na pařezu nad náhonem před Starým bělidlem.

Viktorčin hrob Autor: Libor Hladík 12/2022

Viktorka, plným jménem Viktorie Židová (1792-1868), byla dcerou Antonína Žida z Červené Hory a sloužila u sedláka v sousedním  Žernově. Když tu byl ubytován oddíl rakouské armády, zamilovala se do „černého myslivce“, zřejmě vojáka z jižních částí rakouské monarchie. Když byli vojáci odveleni do josefovské pevnosti, utekla s ním. Vrátila se pomatená s novorozeným dítětem, které pohodila v rokli nad Úpou. Žila v rodném kraji celý život jako žebračka. Na rozdíl od knihy ji nezabil úder blesku při bouři, ve skutečnosti Boženu Němcovou přežila o více než šest let. Bylo jí už 76 let, když jí téměř umírající nalezli v jedné jeskyňce pod Žernovem a dopravili do rodné Červené Hory, kde krátce potom dne 17. října 1868 zemřela. Byla pohřbena na obecní útraty do společného hrobu chudých v Červeném Kostelci, kam Červená Hora farností patřila. Ten hřbitov byl brzy na to zrušen, na jeho místě je však udržován volně přístupný symbolický Viktorčin hrob.

Červená značka nás vede dále pohodlnou cestou podle náhonu a zanedlouho stojíme u roubeného stavení. Interiér Starého bělidla si v návštěvní době můžeme prohlédnout, za můstkem přes náhon vidíme staré včelí úly známé z filmového zpracování Babičky. Patrová kamenná budova prádelny v sousedství přibyla až v polovině 19. století, kdy již náchodské panství vlastnil německý knížecí rod Schaumburg-Lippe, a v 70. letech 20. století byla stavba od patra obložena šindelem, aby lépe zapadla do okolí. V té době tu režisér Antonín Moskalyk totiž natáčel známý dvoudílný film Babička s Libuší Šafránkovou v roli Barunky. Rodina Panklova, v Babičce zvaná Proškova, zde ve skutečnosti nikdy nebydlela, ale Božena Němcová si chaloupku od nové vrchnosti v srpnu 1844 pronajala a strávila tu krásné léto se svými čtyřmi dětmi. Tento pobyt ji nepochybně později inspiroval při psaní její nejznámější prózy.

Teprve za tímto stavením mineme rozcestník Staré bělidlo-Viktorčin splav. Další cestu podél náhonu vroubí dlouhá řada upravených vrb, vlevo pod osamělým stromem si jistě všimneme křížku na hrobě z prusko-rakouské války v roce 1866. Ale to již přicházíme k novodobému symbolu Babiččina údolí. Stojí tu nepochybně nejslavnější kubistický pomník u nás.

Základní kámen k pomníku byl položen roku 1920 u příležitosti 100. výročí křtu Boženy Němcové ve Vídni. Pomník Babičky s vnoučaty, který vytvořil Otto Gutfreund, byl odhalen roku 1922 na místě, které upravil proslulý architekt Pavel Janák. Sousoší představuje scénu, kdy se za letního večera babička vrací s vnoučaty z návštěvy ve mlýně na Staré bělidlo. Krátce se zastavila a tašku si odložila na zem. Barunka se třemi sourozenci vzhlíží k temné bezmračné obloze a každý hledá svou hvězdičku. Třeba některá spadne a jim se vyplní přání. Barunce žádná nespadla. Lásku marně hledala celý život, jen se několikrát kolem ní mihla jako ta létavice. Věrní psi Sultán a Tyrl tiše posedávají a polehávají, ale o hvězdy žádný zájem neprojevují.

Tady najdeme opět turistické rozcestí nazvané Ratibořice-pomník Babičky. Jen několik kroků před námi je ratibořický mlýn, ale k němu zajdeme později. Dále se necháme vést červenou značkou podél zdi směrem k zámku. Nejprve si však všimneme za můstkem přes náhon kamenné budovy Panského hostince, po nezdařené privatizaci a zpětném odkupu státem nyní již dlouho opuštěné a čekající na nové využití. Občerstvení návštěvníkům poskytuje protější nové zařízení.

Na místě Panského hostince stávalo v době mládí Boženy Němcové přízemní dřevěné stavení Františka Celby, který v jedné místnosti provozoval hospodu. V živnosti mu pomáhala dcera Kristýna, známá jako Kristla a Barunčina kamarádka z dětských let. Nepříliš prosperující hospodu později převzal Kristlin bratr Dominik, který dokázal hospodařit tak dobře, že ji mohl přestavět na kamennou. Dominik Celba hospodu v roce 1858 prodal náchodské vrchnosti, díky které dostala dnešní vzhled i označení Panský hostinec. Sama Kristla se roku 1836 provdala za pomocného učitele Václava Nemastu z Provodova, který ve 40 letech zemřel na souchotiny a zanechal ji jako vdovu se šesti dětmi. Kristla pak živořila z nepatrné podpory, živila se šitím a zemřela jako 78letá v Náchodě, kde dodnes můžeme najít na hřbitově hrob její rodiny.

Červená značka sleduje kamennou zeď zámeckého parku se zahradou a zanedlouho vstoupí dovnitř. Stoupáme upraveným parkem a brzy upoutají naši pozornost dvě budovy. Vlevo stojí zahradní oranžérie čili skleník, který nechala vybudovat Kateřina Vilemína, vévodkyně zaháňská (Herzogin von Sagan), jinak paní kněžna z Babičky, kolem roku 1830, když rozšiřovala zámecký park na úkor užitkové zahrady a starých objektů. Skleník s velkou pravděpodobností stojí na místě původního Starého bělidla, kde Panklovi bydleli až do jeho demolice. Pak se přestěhovali do přízemního bytu pod ratejnou na druhé straně cesty, budova s tímto bytem však byla zvýšena teprve později, takže nešlo o byt tak tmavý, jak vyhlíží dnes. Když vystoupáme k zahradnímu jezírku, máme již po levé straně hlavní průčelí ratibořického zámku a kousek vpravo rozcestník Ratibořice-zámek.

Historie ratibořického zámku není příliš dlouhá, i když šlechtické sídlo tu stálo již před ním. Ratibořice byly od roku 1582 součástí náchodského panství. Italský kníže Lorenzo Piccolomini, jehož rod panství získal po třicetileté válce, nechal roku 1708 v Ratibořicích postavit barokní letohrádek. K prosté patrové obdélné budově přiléhalo křídlo pro služebnictvo. Kníže tu roku 1712 zemřel. V roce 1792 náchodské panství koupil kuronský vévoda Petr Biron, o němž jsme se zmínili již na Rýzmburku. Když roku 1800 zemřel, majetek zdědila jeho nejstarší dcera Kateřina Vilemína, vévodkyně zaháňská, a ta si Ratibořice velmi oblíbila. V letech 1810-1812 nechala letohrádek zásadně přestavět, takže z barokní stavby zůstalo jen obvodové zdivo a vnitřek byl vybudován zcela nově. Přestavěno bylo i křídlo pro služebnictvo.

Vévodkyně zaháňská byla blízkou přítelkyní mocného rakouského kancléře Metternicha a v napoleonské době se na jejím zámku vystřídala řada vzácných návštěv včetně ruského cara a pruského krále. Když se potřetí vdala za hraběte Schulenburga, přišli do Ratibořic jako noví služebníci hraběcí kočí, rakouský Němec Johann Pankel a zámecká pradlena Terezie Novotná s dítětem, kteří v létě toho roku uzavřeli v České Skalici sňatek a známe je jako rodiče Boženy Němcové. Dnes je však obecně známo, že jejími pokrevními rodiči ve skutečnosti nebyli.

Za panování knížecího rodu Schaumburg-Lippe byl v 19. století zámeček novorenesančně upraven, za 2. světové války byl zabrán německou armádou a poté znárodněn. Spolu s celým okolím byl prohlášen za národní kulturní památku, prošel dlouhou rekonstrukcí a byla v něm zřízena expozice připomínající dobu Babičky. Zámek je v období turistické sezóny přístupný veřejnosti. Podobně jako Staré bělidlo, Ruderův mlýn a panský vodní mandl je ve správě Národního památkového ústavu.

Červená značka projde kolem zámku po celé délce parku, z něhož vyjde vraty na silnici. V tomto místě značení opustíme, dáme se silnicí vlevo a míříme ke kamennému Vilémovu mostu přes Úpu. Podíváme-li se vpravo, uvidíme u lesa v cípu louky empírový knížecí lovecký pavilón z roku 1800 se dvěma dórskými sloupy v průčelí. Z mostu proti nám přijde zelená značka, po níž odbočíme vlevo na pobřežní cestu proti toku řeky. Po několika krocích vidíme na Úpě moderní jez. Je to stavba z roku 1972, kdy bylo u České Skalice dokončeno budování vodní nádrže Rozkoš. Nad jezem odbočuje z řeky umělý kanál, který část vody z Úpy odvádí přes Zlíč do nádrže. Aby vzhled chráněného území Babiččina údolí nebyl narušen, bylo veškeré technologické vybavení jezu ukryto pod zem.

Jdeme příjemnou cestou proti toku řeky, který lemují památné stromy, a vlevo nad loukou se na nevysoké terase tyčí ratibořický zámek. Zanedlouho opět stojíme na známých místech, kde hučí voda mlýnského náhonu. Přicházíme k budově panského vodního mandlu, který byl později přistavěn vrchností do sousedství mlýna. Stejně jako mlýn je zpřístupněn veřejnosti.

Mandl má ojediněle zachované vnitřní zařízení a je v něm umístěna expozice plátenictví. Ostatně Staré bělidlo bylo zřízeno právě pro bělení lněného plátna. Mandl stojí v sousedství Ruderova mlýna a využíval společně náhon od Viktorčina splavu. U mlýna najdeme také možnost sezónního občerstvení.

V ratibořickém mlýně žila druhá Barunčina kamarádka z dětství, zvaná Mančinka. Byla to nejmladší ze tří dcer mlynáře Antonína Rudera. Narodila se v květnu  roku 1815 jen o tři dny později než Kristla z nedaleké hospody. Marie Anna Ruderová se jako 26letá provdala roku 1841 a o rok později její zestárlý otec mlýn prodal náchodské vrchnosti.

Ani Mančinku ze mlýna nečekal šťastný život. Provdala se sice za zámožného mlynáře Antonína Toberného ze vsi Masty za Dobruškou, byla zřejmě dobře zaopatřena, oba její synové vystudovali a dosáhli významného postavení, ale osobní život ji zřejmě neuspokojil. V lednu 1871 ji nalezli v ledové vodě pod mlýnským kolem, kam údajně nešťastnou náhodou sklouzla. Svědek, který sloužil ve mlýně jako stárek, však později potvrdil, že ve skutečnosti 55letá mlynářka spáchala sebevraždu oběšením a že sám ji s mlynářem potom vhodil do vody, protože jako sebevražedkyně by nemohla mít křesťanský pohřeb. Hrob Mančinky můžeme dodnes najít na hřbitově v Bílém Újezdě u Dobrušky. Ratibořický mlýn byl v provozu až do roku 1951. Poté byl jako památkový objekt rekonstruován do podoby z 19. století a zpřístupněn návštěvníkům Babiččina údolí.

Zelená značka nás přivede zpět na turistické rozcestí Ratibořice-pomník Babičky. Tentokrát na něm zvolíme žlutou značku, která nás povede loukou za mlýnem na lávku přes Úpu. Ta současná je bytelná a pochází z roku 2002. Její předchůdkyni totiž odnesla ničivá povodeň v roce 1997 podobně jako se to stalo již mnohokrát předtím. Na druhém břehu nás čeká serpentinovité dřevěné schodiště šplhající do prudké stráně, na jejíž hraně končí les a vstoupíme mezi pole.

Na skále nad řekou tu stávalo stavení nazývané Panklovna. Přízemní domek si postavil roku 1795 chalupník Augustin Volf, po jehož smrti připadl vrchnosti. V roce 1840 stavení věnoval hrabě Schulenburg za 20 let věrné služby Johannu Panklovi. Název Panklovna domku zůstal, přestože v něm Panklovi nikdy nebydleli, pouze ho pronajímali a před stěhováním do Zaháně roku 1845 ho museli prodat. Zchátralé stavení bylo zbořeno roku 1957.

Značka od lesa zamíří přímo k silnici a dá se po ní vlevo. Čeká nás trochu nepříjemný úsek, protože silnice bývá dosti frekventovaná, naštěstí je dlouhý jen asi 400 metrů. Na dominantním návrší se rýsují domky Žernova a my si patrně teprve teď uvědomíme jeho krásnou polohu. Podíváme-li se k jihu nebo východu, otevře se nám nádherný pohled na rovinu kolem Rozkoše i na vrcholky Orlických hor i dalších kopců na pomezí Kladska.

Značka brzy opustí silnici obcházející současný městys zprava a dá se prudce stoupající starou cestou přímo do centra. Zanedlouho stojíme u kaple a rozcestníku Žernov. Modrá nás odtud zavede zpět k parkovišti, z něhož jsme vyšli. Okružní výlet nenáročným terénem kolem Úpy a krajem dětství Barunky Panklové byl jistě plný zajímavostí a měřil 10 km. Pokud by jméno Barunky Panklové přesto někomu nic neříkalo, stačí se podívat na její portrét na české bankovce v hodnotě 500 Kč. Vytvořil ho vynikající český grafik a malíř Oldřich Kulhánek (1940-2013).

 

 

Použité zdroje: