
Dříve samostatná obec Šimonovany je dnes částí města Partizánske založeného Janem Antonínem Baťou v roce 1938. Šimonovany tak tvoří nejstarší část města s nejstaršími stavbami, k nimž patří kaštieľ (jeden z typů šlechtických sídel na Slovensku, u nás označovaný jako zámek [popřípadě tvrz]), místními zvaný Vodný hrad. Tvrz (kaštieľ) a její okolí město nedávno zrekonstruovalo. Areál je volně přístupný. Tvrz by měla být využívána zřejmě jako čítárna městské knihovny. Další nejstarší stavbou města je šimonovanský kostel Panny Marie.
Zachovalo se i zařízení padací mříže. Na fasádě se zachovala část sgrafitové výzdoby. Zachoval se i goticko-renesanční vzhled interiéru s klenutými místnostmi, ústředním sálem s trámovým stropem, prostor původního točitého schodiště a prostor kuchyně..
století nebo dokonce až do 12. století, jak se někdy uvádí. Původně se jednalo o románskou věžovou stavbu, kolem níž obtékalo rameno řeky Nitry. V těsné blízkosti původní obranné věže, jejíž základy byly objeveny při archeologickém výzkumu, vznikla ve 14. století nová stavba podobného charakteru. Sídlo a přilehlé pozemky vlastnili přibližně 700 let, tedy po celou dobu existence, Šimoniové (Simonyiové, slovensky Šimoniovcovi, maďarsky Simonyi). Jako predikát si uváděli ze Šimonovan a Varšan (maďarsky Simonyi és Varsányi). Za prapředka rodu a zakladatele sídla je považován Simon comes de Wossian, který je zmiňovaný v roce 1242 i se syny jako majitel vsi Wosyam (pozdější Varsano, Kalinčiakovo, dnes součást Levic). V roce 1411 Šimoniové dostali za pomoc v boji proti husitům výsady od krále Zikmunda Lucemburského, při nichž jim byly potvrzeny jejich majetky v Šimonovanech a Varšanech. V první třetině 15. století byla věžová tvrz rozšířena o palác a vzniklo nové opevnění. K těmto úpravám se nepochybně váže listina krále Zikmunda z roku 1426, kterou povoluje dokončit kamenné opevnění. Další přestavba proběhly v 16. a 17. století. Poslední významná přestavba odehrávající se v historizujícím novorenesančním duchu probíhala v 80. letech 19. století. V roce 1945 byly okolní pozemky rozparcelovány a zastavěny obytnými domy, přičemž zanikly zbytky opevnění. Poslední majitelkou sídla byla Maria Lujza Šimoniová. Nikdy se nevdala, neměla děti a její smrtí v roce 1971 vymřel po přeslici celý starobylý šlechtický rod. Až do její smrti byl v tvrzi historický nábytek a další vybavení. Poté byl, jistě nesmírně cenný, po generace uchovávaný inventář rodinných předmětů rozkraden. V roce 2016 byla dokončena rekonstrukce, při níž byl částečně obnoven příkop. V současnosti je stavba ve správě města Partizánske a slouží zřejmě městské knihovně..