Trápily naše předky kilogramy navíc nebo jde o novodobý fenomén?

Rok se s rokem sešel a máme tu poslední letošní článek. K Silvestru patří troška odlehčení a k novému roku zase novoroční předsevzetí.  Co to zkusit spojit v jedno? Vzhledem k tomu, že nejčastějším předsevzetím bývá snaha o zhubnutí, zapátráme v dějinách, jak to bylo dříve, jestli už za starých časů lidé zápolili s kilogramy navíc nebo to děláme až teď my.

Pravěk o baculatých křivkách pouze snil

A rovnou si na to i odpovíme. Kulaté tvary nejsou jen „výdobytkem“ dnešní doby, v nějaké podobě se vyskytovaly už od pradávna. Ne vždy se ale na ně pohlíželo stejně. O baculatých holkách, jako o ideálu krásy, zřejmě snili už muži v pravěku. Tehdy se střídaly doby „hojnosti“ s obdobími nedostatku jídla. Bohužel právě hladovění si pravěk „užíval“ podstatně častěji a tak, chtěl-li člověk dobu „čekání na mamuta“ přežít, musel se v době hojnosti o jídlo klidně i poprat, protože privilegium bylo vytvořit si v těle dostatečné tukové zásoby na horší časy. A tak ani není divu, že tehdejší představy mužů o ženské kráse se značně lišily od těch pozdějších. Kresby těl, jež se našly vyryté na stěnách pravěkých jeskyní nebo třeba vzácné artefakty z doby paleolitu, jako jsou sošky Věstonické a Willendorfské Venuše, představovaly silně obézní ženy. Vzhledem ke kočovnému stylu života pravěkých lidí a naprosté převaze rostlinné stravy, byl tento typ žen zřejmě jen zbožným přáním, nikoliv však realitou.

Postava lidí se teoreticky mohla začít mírně zakulacovat až ke konci pravěku, někde v mezidobí mezolitu a neolitu. Tehdy lidé pozvolna upouštěli od kočovného života a shánění obživy stylem „co neukořistíš, to nemáš“ a pustili se do pěstování vlastní obživy a chovu užitkových zvířat. To mělo za následek relativní dostatek potravin, určitě ne ale takový, aby nadváha nebyla v tu dobu pořád ještě velmi vzácným úkazem.

S nástupem starověku a s ním spojeného období vzniku prvních států, došlo k poměrně masivnímu rozvoji zemědělství a chovatelství, které lidem zajistilo slušnou obživu.  Kromě obilovin i maso a mléčné produkty. A tehdy to zřejmě celé začalo.

Egyptští faraoni trpěli obezitou

Počet lidí se postupem let zdvojnásobil a střední délka života se posunula daleko za hranici pravěkých 30. let. Byla to doba propastných rozdílů mezi sociálními třídami. Studium mumií egyptských králů ukázalo, že obezita mezi „vyšší sortou“ již nebyla až tak vzácným zjevem. Ačkoliv chudí lidé jedli pořád převážně rostlinnou stravu a to pouze ráno a večer, ti bohatší si dopřávali více hlavních chodů, které navíc byly mnohem pestřejší a vedly k tloustnutí. Jedním z často podávaných jídel byl pšeničný chléb. Důkazním materiálem již vyskytující se obezity, jsou pamětihodnosti s vyobrazením statných kuchařů nebo obézního harfisty hrajícího pro egyptského panovníka. Obraz tlustého muže se našel i v hrobce vezíra Mereruka a rovněž tak zkoumání kožních řas egyptských faraonů u nich potvrdilo obezitu. Staroegyptské lékařství bylo na svou dobu velmi pokrokové a na nadváhu nahlíželo jako na něco nepatřičného a škodlivého, jelikož už tehdy se předpokládala existence chorob spojených s přejídáním a tloušťkou. 

Tradiční čínské léčitelství již znalo cestu ke štíhlé linii

Starověká Čína se svou věhlasnou medicínou a z ní pak vycházející i medicína tibetská, poukazovaly na to, že přejídání je předstupněm dalších nemocí a výrazně zkracuje lidský život. Kila navíc byla znakem nezdravého těla a zkažené morálky i v dobách starého Řecka. Řečtí lékaři doporučovali lehkou stravu, pomalý běh a fyzicky náročnou práci. Pokud toto nepomohlo, přicházela na řadu tvrdší opatření, třeba jako povinné klystýry, pouštění žilou nebo zvracení požitého jídla.

Ovšem i zde se významně lišilo bohatství jídelníčku venkovské kuchyně a vládnoucí třídy. Prostý lid jedl především obilné kaše a z masa občas ryby. Hovězí a vepřové maso se na stolech obyčejných lidí vyskytlo jen sporadicky a to výhradně při slavnostních příležitostech, kdy se maso z obětovaných zvířat rozdávalo chudině.  Vyšší vrstva si v tu dobu již dopřávala všemožné pochutiny, mnohdy i dovážené z ostatních evropských zemí. Dokonce již fungovalo něco jako ledničky.  Byly to speciální místnosti, do nichž se dovážel led z Alp, a v tom se chladily potraviny. Panovníci zaměstnávali i své kuchaře, kteří byli velmi dobře placenými a společensky uznávanými lidmi.

Hippokrates léčil obezitu fyzickou prací, jeho žák Galén praktickou dietologií

Starořečtí lékaři ovšem nadváhu považovali za škodlivou. Nejslavnější lékař starověku, Hippokratés, upozorňoval na nebezpečí spojená s obezitou jak u mužů, tak u žen. Před každým jídlem doporučoval absolvovat fyzicky hodně náročnou práci, ale za nejdůležitější terapii považoval tzv. diaitu, což neznamenalo jen střídmost v jídle, ale i celkovou úpravu života. A když to nešlo po dobrém, nařizovala se projímadla nebo vyvolání zvracení. Významný římský filozof Galénos, známý spíše jako Galén, byl žákem Hippokratovým a dalším z uznávaných lékařů. Rozlišoval obezitu přiměřenou a morbidní a léčil ji většími dávkami málo výživného jídla, rychlým během, cvičením pod vedením instruktora, masážemi a koupelemi. Z jeho učení vychází základ celé středověké medicíny. V  lékařských záznamech doktora Galéna je popisován případ muže, jenž pro svou obezitu nemohl slézt ani z postele nebo případ římského senátora schopného pohybu pouze v pouze v případě, že mu dva otroci podpírali obrovské břicho. 

Středověké žranice mnohdy až do bezvědomí

Středověk rovněž dělil lidi na chudé a bohaté. Chudý lid, jenž se měl mnohdy problém sám uživit a v dobách válek či neúrody trpěl hlady, problém obezity neznal. Ta se naopak v dost velké míře vyskytovala ve vyšších vrstvách společnosti. A není divu. Jídlo hrálo stěžejní roli v každodenním životě šlechty. Středověké hostiny bývaly časté, honosné a vždy řádně připraveny. Kromě ohromného množství jídla, tekl alkohol proudem. Zejména víno a pivo. Toto v kombinaci s nedostatečným pohybem vedlo k tomu, že obezita se zde vyskytovala až velmi často, navzdory tomu, že obžerství patřilo k sedmi smrtelným hříchům.

Ač se to zdá k nevíře, množství dostupných jídel bylo závratné. Kromě obilnin se jedly luštěniny, zelenina, sýry kravské, kozí, ovčí a také vejce či ovoce. Chléb byl každodenním pokrmem. Symbolem bohatství bylo samozřejmě maso, zejména zvěřina. V 15. století dosahovala průměrná roční spotřeba masa 100 kg na člověka. Velmi oblíbenými se staly některé druhy ptactva, např. pávi nebo bažanti. Časem přišly na řadu ústřice a delikatesou začaly být uzené sýry nebo jazýčky plameňáků, paví jatýrka či hlemýždi. Za stravu dokázala šlechta vydat neuvěřitelné množství peněz a jejich chutě neznaly hranic. Na opulentních večírcích, trvajících často i několik dní, se stoly pod množstvím jídla doslova prohýbaly.  Víno a pivo teklo proudem. Módní záležitostí se staly jehňata, telata, ale také vrstvené pečínky, např. sele, v němž byl zašitý pes nebo třeba v psovi králík. Nechutné, ale i takový byl středověk. Mnohdy se jedlo až do stavu, kdy přesycené žaludky již nedokázaly stravu udržet.  S vyprázdněnými útrobami se pak mohlo pokračovat v konzumaci dál. Naprostým protikladem k tomu, byl jídelníček chudiny, sestávající se především ze špaldových kaší, hrachu, kapusty, řepy, chleba, jablek a vajec. Maso se občas vyskytovalo také. Lidé chovali prasata a tak 1-2x ročně bývala zabíjačka. Téma středověké kuchyně je tak obsáhlé, že po Novém roce mu budeme věnovat celé jedno povídání.

Baroko fandilo oblým tvarům

Století sedmnácté přiválo dobu zvanou baroko. Hodně vyvinuté dámské křivky byly povoleny a dokonce vyžadovány. Ženy, jež jimi nebyly obdarovány od přírody, tvarovaly své postavy pomocí šatů nebo sukní vyztuženými obručemi. Také na pány „při těle“ se nahlíželo jako na symbol úspěšnosti a blahobytu. Barokní jídelníček byl plný vysoce výživných pokrmů, dortíků se šlehačkou, kávy, čaje, čokolády. Kuchyni vévodila kyprá Magdalena Dobromila Rettigová, jejíž kniha receptů s názvem Domácí kuchařka byla následně přeložená do 37 světových jazyků a dodnes se prodalo neuvěřitelných 35 milionů výtisků. Redukční diety nebyly módní záležitostí. Vše ale mělo svoje hranice. Neforemná tloušťka se nenosila ani v době baroka.

S kilogramy navíc zápolil i Jan Hus

Pobuďme ještě chvíli v Čechách. Asi velkým překvapením bude, že typickým českým tlouštíkem byl mistr Jan Hus. Když v roce 1883 namaloval malíř Václav Brožík své vrcholné dílo s názvem „Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém“, vyobrazil tam mistra Jana jako vysokého, štíhlého a vousatého muže s dlouhými vlasy. Podle tohoto vzoru později obsadil režisér Otakar Vávra do hlavní role dnes již kultovního filmu Jan Hus vysokého a štíhlého Zdeňka Štěpánka. Skutečnost ale byla jiná. Mistr Jan Hus byl postavy nevysoké a spíše obézní.

Statní králové čeští i zahraniční

Naproti tomu realita, že Rudolf II. byl mužem „při těle“, nepřekvapí zřejmě nikoho. Milovník dobrého jídla, hezkých žen a umění. Kdo by neznal film Císařův pekař a pekařův císař a v něm slavnou hlášku: „Dnes jsou rohlíčky pro císaře obzvláště vypečené“? Skutečná podoba císaře Rudolfa II. je známá již mnoho let. Roku 1928 byla otevřena a prozkoumána jeho hrobka, a byly z ní vyjmuty veškeré uložené oděvy. Císař měřil 164 cm a obvod jeho pasu byl 108 cm. Vlastnil velikost XXL.

Nejotylejším českým králem byl ale Jiří z Poděbrad. Za jeho postavou nebylo přejídání, nýbrž nemoc. Od mládí trpěl metabolickou poruchou, jež způsobila nejen problémy s váhou, ale i jeho předčasný skon v 51 letech.

Za to anglický král Jindřich VIII. se ke své boubelatosti doslova projedl. Ač bývalý sportovec hledící si své linie, po pádu z koně, který utrpěl ve svých 45. letech, na všechno rezignoval a začal se přejídat. Denně až 13 chodů jídla a 5 litrů piva k tomu. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a milý Jindřich měl v pase 132 cm, a při výšce 182 cm, vážil 180 kg.

Portugalského krále Sancha I. stála jeho více než 200 kg těžká postava dokonce trůn, neboť jako morbidně obézní prý nebyl důstojným zástupcem země. Se svým vladařením se ale rozloučit nehodlal a pod lékařským se pokusil o zhubnutí. A podotýkám, že úspěšně. Martyrium, jež bylo popisováno jako Sanchova cesta za lepším tělem, bylo alarmující. Byl přivázán k posteli a z ní pouštěn jen za účelem pohybu, jež měl zpočátku ráz chůze. „Chůze“ byl ovšem nadnesený pojem. Král byl přivázán na lana, která táhli otroci a tím ho nutili do pohybu. Jeho ústa byla zašitá tak, aby mohla přijímat pouze tekutou stravu, ovoce, zeleninu a bylinky. Prošel si skutečným peklem, ale na jeho konci byl o 80 kg lehčí člověk jezdící na koni a ohánějící se mečem. Jeho vítězný návrat na trůn trval ale jen pouhých 6 let. Po té zemřel na následky otravy.

Boubelatost se nevyhnula ani královnám

Ještě smutnější je skutečnost, že obezitě neunikly ani královny.  Slavná arcivévodkyně Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, známá jako Marie Terezie, byla jedinou ženou vládnoucí českému trůnu. Na její postavě se podepsalo údajných 23 těhotenství, z nichž ne všechna skončila šťastně, ale také nestřídmost v jídle.  Došlo to tak daleko, že již nebyla schopná vstát z postele ani chodit po schodech. Služebnictvo ji muselo pomocí kladkového mechanismu spouštět se schodů v křesle.

V jídle se nekrotila ani britská královna Viktorie, pro niž se stalo jedinou radostí po tom, co ovdověla. Přejídala se ze smutku, jelikož se nikdy se smrtí svého muže nesmířila. Potravu konzumovala velmi rychle a ve velkém množství. Na britském královském dvoře platí a vždy platilo, že jakmile odloží příbor královna, automaticky přestávají jíst i všichni ostatní. Královny však většinou jedí způsobně a s grácií, jenže Viktorie byla přesným opakem. Na bonton si nepotrpěla a nasoukala do sebe obrovské množství jídla během chvilky, při níž se ostatní nemohli stihnout zasytit. Královna měřila pouhých 150 cm, v pase měla 132 a její prsa se prý honosila dokonce mírou 168 cm. Vzhledem k těmto proporcím si vysloužila přezdívku „malá koule“.

„I při nejlepším předsevzetí chybiti se může“ (Jan Amos Komenský)

Pokud bychom v hledání pokračovali, určitě bychom nalezli další a další historické osobnosti potýkající se s kily navíc a také nespočet „zaručených“ způsobů, jak s tím zatočit. Někdy je s ohledem na zdraví opravdu nutné zbavit se nadbytečných kilogramů, ale často stačí přijmout se takový, jaký člověk je…. Vzpomeňte na nesmrtelnou Škopkovou ze Slunce, seno, jahody, jak říká tlustému Josefovi: „ Tlustej? A kde?“

 

Na samotný závěr přeji všem hubeným i silnějším do nového roku samá splnitelná předsevzetí, hodně zdraví, mějte se rádi a ať už konečně na tu naši zemi znovu zasvítí šťastná hvězda!

T.