Před Oblastním muzeem v Mostě uvidíte 20 milionů let starý strom

Budova muzea

Budova bývalého gymnázia je rozměrný objekt, spojující celkem tři budovy – čtyřpodlažní trojkřídlou (severovýchodní), čtyřpodlažní trojkřídlou (jihozápadní) a jednopodlažní jednokřídlou (severozápadní). Tyto objekty společně tvoří půdorys tvaru dvou písmen U, vzájemně jsou na sebe kolmé.

Jde o hodnotnou a dobře dochovanou veřejnou budovu kvalitního architektonického provedení z let 1911-1913. V lokalitě Mostecka významně zvyšuje hodnotu objektu skutečnost, že se jedná o hmotný doklad dřívější existence původního města Mostu, zachovaný na svém místě. Budova je provedena ve stylu moderny, jejími architekty byli Schwarz a Renhardt z Mostu.

Venkovní exponáty

Einmannbunker

Protistřepinový kryt pro jednoho muže vyrobený z betonu pochází z 30.-40. let 20. století. Tyto betonové kryty, do nichž se vešli nanejvýš dva muži se budovaly jako ochrana proti padajícím střepinám na místech, která bylo nutné nepřetržitě střežit. Když v průběhu spojeneckých náletů na chemičku v Záluží od května 1944 zahájila palbu stanoviště protiletadlové obrany, docházelo k masivnímu spadu žhavých střepin tříštivo-trhavých granátů, což mělo smrtelný účinek. Bunkr poskytoval ochranu před střepinami, které doslova pršely z nebe, aniž by strážný musel opustit stanoviště. Tento bunkr pochází z výsypky u Braňan (dnes na hraně lomu Bílina) a muzeum jej získalo zásluhou Severočeských dolů.

Svatý Jan Nepomucký

Jedná se jednu z mála dochovaných připomínek zaniklé obce Stránce. Tato barokní pískovcová socha zhotovená kolem roku 1740, se nacházela na návsi zmíněné obce. Jejím autorem je sochař z okruhu Jana Adama Dietze, pravděpodobně jeho zeť Jan Václav Grauer. Stránce, spolu s blízkými Židovicemi a Kamennou Vodou, musely ustoupit těžbě uhlí.

Náhrobníky z Nesvětic

Nesvětice bývaly nevelkou vsí, která stávala mezi Mariánskými Radčicemi, Libkovicemi a Jenišovým Újezdem. První písemná zmínka o vsi je datována k roku 1238, zanikla pravděpodobně ve 2. polovině 15. století. V blízkosti zaniklé vsi provedl mezi lety 2013 a 2023 Archeologický ústav Akademie věd ČR v Praze výzkum rozsáhlého pohřebiště z 11.-13. století financovaný Severočeskými doly, při kterém bylo prozkoumáno 2256 hrobů. Část hrobů však byla vlivem intenzivního pohřbívání v průběhu středověku zničena, z toho důvodu se lze domnívat, že zde celkem mohlo být pohřbeno až 3000 jedinců. Z tohoto počtu byla pouze malá část pokryta náhrobníkem, zpravidla jen hrubě opracovaným kamenným blokem, kterým byla po pohřbu hrobová jáma překryta.

Dochované středověké písemné prameny nás o existenci pohřebiště v Nesvěticích nijak neinformují. Jediná soudobá zmínka se datuje k roku 1238, kdy byl v závěti královského číšníka Zbraslava mezi svědky uveden Ludvík, syn Ludvíka z Nesvětic. Informace, které jsou o pohřebišti známé, pochází tedy pouze z poznatků učiněných při archeologickém výzkumu. K objevu pohřebiště došlo roku 1970, kdy byl prozkoumán hrob pod náhrobníkem poškozený zemědělskou orbou. Následně mezi lety 1984 až 1988 Vladimír Brych, pracovník Národního muzea v Praze, prozkoumal část pohřebiště několika sondami. V letech 2013 až 2023 došlo k plošnému průzkumu celého pohřebiště pod vedením pracovníků Archeologického ústavu AV ČR v Praze Michalem Soukupem (do roku 2015) a Petrem Čechem.. Na přelomu let 2023 a 2024 byla lokalita plánovaně odtěžena v důsledku postupující těžby hnědouhelného lomu Bílina.

Pohřebiště lze klasifikovat jako ploché kostrové řadové a etážové. To znamená, že do hrobů byla ukládána celá nespálená těla, hrobové jámy byly seskupovány do jednotlivých řad, a to až v několika úrovních nad sebou. Pohřbení jedinci byli do hrobu uloženi zpravidla v natažené poloze na zádech s rukama podél těla a hlavou směřující k západu, hrobové řady byly orientované přibližně ve směru sever-jih. Poměrně časté bylo využívání dřeva, a to buď ve formě rakví, nebo jen částečného obložení či překrytí hrobové jámy jednotlivými prkny. Někdy byl také volný prostor mezi okrajem hrobové jámy a tělem zemřelého vyplněn kameny, v takovém případě byl kámen často umístěn za hlavu nebo za nohy pohřbeného jedince. Jen menší počet hrobů byl na povrchu překryt často poměrně rozlehlým náhrobníkem. Na pohřebišti v Nesvěticích bylo v původní poloze nad hrobovou jámou odkryto 30 náhrobníků, dalších přibližně 70 kusů bylo v různém stavu poškození nalezeno volně mezi hroby nebo v blízkém okolí pohřebiště. Náhrobníkem bylo tak původně vybaveno zhruba 3-4 % hrobů. 

Náhrobníkem se rozumí monolitický blok, který překrýval hrobovou jámu a na povrchu sloužil k jejímu označení a prostorovému vymezení. Na podobu náhrobníku měl vliv výběr horniny. Pro pohřebiště v Nesvěticích byly dostupné především dva zdroje kamene. Jedním byla Salesiova výšina u Oseka, odkud pochází náhrobníky z pískovce, druhým zdrojem byl znělec z Červeného vrchu u Braňan. Pouze jeden náhrobník byl z ruly, kterou lze nalézt v Krušných horách. Zatímco náhrobníky z pískovce jsou obvykle opracované do téměř pravidelného kvádru, náhrobníky ze znělce a ruly byly opracované jen hrubě nebo vůbec. Váha větších celých kusů se pohybuje přibližně od 300 do 400 kg, v případě pískovce je rozmezí 1000-1200 kg. Na povrchu náhrobníků v Nesvěticích nebyly nalezeny žádné značky, přestože z jiných lokalit je v omezené míře známe. Tento typ nezdobených náhrobníků se na našem území objevuje především v 11. a 12. století, zčásti ještě ve 13. století. Přestože z území Čech a Moravy je známo více než sedm desítek náhrobníků z tohoto období, na žádném jich dosud nebylo nalezeno takové množství jako na pohřebišti v Nesvěticích. 

Zkamenělý strom

V období intenzivní třetihorní vulkanické činnosti byl výrazně formován povrch velké části severozápadních Čech. Jedním z nejvýraznějších pozůstatků sopečné činnosti jsou Doupovské hory. Ve třetihorách bylo toto území jednou z oblastí s nejintenzivnějšími projevy vulkanismu. Na úbočích Doupovských hor jsou dodnes nalézány pozůstatky laharů. Lahary, neboli bahnotky, vznikají při výlevu sopečných hornin a výronu plynů. Vroucí magma a plyny vytváří bahno, které stéká ze soptících vulkánů a tvoří nezastavitelnou masu, která po cestě vše strhává a ničí. Nejčastějšími dochovanými zkamenělinami z laharů jsou části stromů.

Vystavená ukázka byla objevena pod východní stranou Doupovských hor, nedaleko obce Rokle u Kadaně. Hmotnost tohoto zkamenělého dřeva je zhruba 1,7-2 tuny a stáří stromu je odhadováno na 20 milionů let.

Plastika děkanského kostela v Mostě

Kovová plastika Jiřího Sozanského z let 2011-12 věnovaná přesunu mosteckého kostela ideově navazuje na autorovu tvorbu 70. a 80. let 20. století. Tehdy se Sozanský vymezil vůči demolici starého Mostu. Svůj tehdejší počin uzavřel řadou výtvarných objektů instalovaných v ruinách historického města, které pomyslně umíraly s ním. Jako by zoufale chtěly upozornit na nesmyslnost probíhající a zároveň nezastavitelné likvidace. 

Plastika představuje skelet děkanského kostela ve stádiu přesunu. Oproti skutečnost je opatřena i kostelní věží, která byla před přesunem odbourána a naopak chybí střešní krytina, která tehdy zůstala zachována. Má to především symbolický význam - kostel si sice zachovává svou figuru, ale je naprosto vyprázdněný. Prolamovaný podstavec může evokovat poddolované území, členěné pilíři, jako v hlubinném dole. 

Štít s dvouhlavým císařským orlem 

Štít z pískovce symbolizuje Rakousko-Uhersko, byl osazen na průčelí staré radnice na I. náměstí starého Mostu v době, kdy sloužila jako krajský soud. Po demolici radnice v letech 1881-1882 byl přenesen na střechu nové budovy krajského soudu, kde vydržel až do vzniku Československa.

Poté putoval do muzea. Tvůrcem této kamenosochařské památky je pravděpodobně J.A. Lierck ze Slaného. Štít vznikl okolo roku 1770.

Náhrobní deska 1717

Pochází z děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Je opatřena latinským textem: "Zde odpočívá vznešená a ctnostná panna Terezie Veronika Marie Anna Krebsová z Meinowy. Zemřela ve věku 38 let dne 28. února 1717". Pohřbena byla v děkanském kostele u oltáře sv. Jana Nepomuckého. Povrch náhrobku je "ošlapán", pravděpodobně byl umístěn na podlaze. 

V dějinách Mostu náleží Terezii Krebsové zvláštní postavení kvůli zázračnému uzdravení - v mládí byla její chromá ruka vyléčena zásahem sv. Jana Nepomuckého, což posílilo respekt Mostečanů k tomuto světci. Příběh zázračného uzdravení je námětem 3 zlacených reliéfů z děkanského kostela, dnes uchovávaných v depozitáři muzea. 

Vázy

Před muzeem stojí 6 do půlkruhu uspořádaných pískovcových váz z 18. století, které jsou kulturní památkou. Původně tvořily součást výzdoby exteriéru minoritského kostela sv. Františka Serafinského v Mostě. Před jeho zbořením v rámci likvidace starého Mostu pro těžbu uhlí byly vázy sejmuty. Vázy zde byly umístěny na atice, zvedající se nad boční lodi na severozápadní straně kostela, a to mezi sedmi sochami, znázorňujícími alegorie křesťanských ctností. Nově byly vázy umístěny na nových soklech, stojících na travnaté ploše v areálu muzea. Pět váz je obdobného provedení - s použitím rokokových výrazových prostředků. Šestá váza je jednodušší, odlišná je také její výška. Autorem je sochař Karl Weitzmann.

Použité zdroje: