Zažít středověk na vlastní kůži. Nic není nemožné
11. červenec 2024 | Iva Havrlíková 3.9 min | Zajímavosti
Jsme zrovna na výletě a procházíme hrad. Posloucháme výklad průvodce a každého zajímá něco trochu jiného. Kdo má bujnější fantazii, třeba si i dokáže představit, jak se zde kdysi žilo. Někteří zkoumají sílu opevnění, hloubku hradního příkopu a většina zaujatě poslouchá výklad. Kdy byl hrad vystavěn, kým vlastněn a kdy vypleněn. Kdo se ho posléze ujal a obnovil, případně nechal zchátrat. Mě zajímá takový ten jejich obyčejný život. Jak jedli, jak se myli a oblékali a co vlastně celý den dělali.
A jak se ve středověku jedlo, na hradech často spíše hodovalo, si každý může představit v nějaké té středověké hospodě. A protože já jsem opravdu přes to jídlo, vydávám se opakovaně do jedné z nejlepších středověkých hospod u nás. Jedná se o krčmu U Jakuba v Písku. Všude přítmí, na zemi sláma, hospodská na nás haleká už z dáli, někoho může urazit už její středověké přivítání. „Vítej holoto, běž dozadu a tam si dřepni." Hned u vchodu je malá klec, ve které je kostra. Je to varování pro všechny, kteří by chtěli odejít bez zaplacení. Takhle dopadl jeden z návštěvníků. Tedy údajně.
Lokál je temný, hoří svíce, sedí se na dřevěných lavicích s kožešinami. Na dotaz co budeš dneska žrát a chlastat, se ujímáme jídelního lístku, na kterém se vyskytují opravdu středověké pochoutky. Nebo nám alespoň středověk evokují. Připravují se převážně na ohni. Krčma praská ve švech, je narváno. Každou sobotu je zde program, který naláká hosty z širokého okolí. Pokud chtějí místní něco oslavit, půjdou také do středověké krčmy. Na poslední chvíli se určitě místo už nesežene. Hospoda je v sobotu prostě plná do posledního místa a často u stolu sedí i lidé, kteří se vůbec neznají. Jinak jejich posezení vyřešit nešlo. Ale to nijak nevadí, všichni jsou naladěni na stejné vlně a chtějí se bavit a dobře se najíst a popít.
Chlastat chce většina pivo, někdo si ovšem dává víno a jiní nešetří panáky. Atmosféra je odvázaná a lidé se baví. Jsou vtahováni do programu a stávají se účastníky představení. Postáváme s cigaretou před hospodou a už na nás hejká středověkej kumpán: „Co tam okouníš?" „Ale, hledám meč, slyšel jsem, že bude souboj." Odpoví můj muž vtipně. Raději se vracíme a vybíráme nějakou tu baštu.
Žrát můžeme kus prasete, bejka, jehněte či kuřete. Nebo talíř, kde je od každého něco. Nevím, jestli ve středověku byli také vegetariáni, nicméně v této době je na ně myšleno a mohou si poručit některou z pochoutek pro nenapravitelné žrouty kytek a zrní. Místo hranolek nebo rýže je přílohou opečená kukuřice, pečená brambora nebo chleba. Jídlo se jí rukama, příbor je jen jeden na celý talíř pro více osob. Lokálem prochází hrbatý žebrák, který tvrdí, že si do něj ty mastné ruce můžeme klidně utřít. Zastaví se u stolu a hladíme mu jeho hrb, vhazujeme do měšce nějaké ty zlaťáky.
Žonglíř si pohrává se svými míčky, když mu nějaký vypadne, má problém ho v té tmě opět najít. Doboví hudebníci vyhrávají na své nástroje a zpívají. Nálada je uvolněná, lokál tleská a zpívá spolu s hudebníky. Nechybí ani břišní tanečnice. Kroutí se v rytmu hudby a mrská zadečkem. Chřestí kovovými mincemi, kterými má pošitý svůj úbor. Nyní přichází souboj. Chlapi se mlátí nějakými sečnými zbraněmi, ale prý to nejsou meče, jak mi sdělil manžel. Meče byly jen pro šlechtu. Manžel naštěstí nenašel pochopitelně ani meč, ani nic jiného s čím by se mohl do souboje zapojit, tak, jak vtipně hlásil před hospodou. Souboj svedli jen profíci a ani jeden nebyl propíchnut. Zaplaťpánbu.
Začíná se hledat čarodějnice. Jak jinak, než mezi hosty. Pozná se podle dvou bradavic. To je ta pravá. A už ji poskok našel a vede ji do klece, která byla mezitím stažena řetězem od stropu. Má dvě bradavice na nose sedící na sobě. Vypadají jako tající sněhulák. Já žádnou bradavici nevidím, natož dvě a ještě na sobě. Ale to už tak v životě bývá. A tak sledujeme proces s čarodějnicí. Nezabírá na ní ani polití svěcenou vodou, se kterou byl velký problém. Musel ji obstarat poskok. Je jasné, že se opravdu snažil a nebylo jiné východisko, než namočit do nočníku. Moč, neboli svěcená voda pochopitelně na čarodějnici nezabírá a je nutné ji upálit.
A lidé jedí a pijí své žejdlíky, čarodějnice naštěstí nebyla upálena a může také baštit, probíhá ohňová show. Břišní tanečnice nyní předvádí neskutečné kousky se zapálenými loučemi a mění se v polykačku ohně.
Co k tomu říct? Žít ve středověku bych prostě nechtěla. Jsem ráda, že doba je dnes jiná. Ovšem středověká hospoda je skvělá, atmosféru navodí dokonale a určitě se do ní ještě vrátím.
Galerie
