Pohádkovému Jičínu předcházela jedna z největších katastrof 17. století
10. červenec 2021 | Tereza Marková 7.5 min
Kdo by neznal hlavní město pohádek, Jičín! Město nacházející se v ráji, tedy v tom Českém ráji. Žil zde loupežník Rumcajs se svou rodinou. Tyto pohádkové postavičky milovaly celé generace nejen dětí a v městě Jičíně na ně narazíte téměř na každém kroku.
I když ne vždy Jičín provázely jen dobré věci, jde o kraj doslova a do písmene jako z pohádky. Plný fascinujících přírodních scenérií, vzácných památek a historicky významných míst. Že je o tuto část naší vlasti zájem, svědčí každoročně statisíce sem mířících návštěvníků.
Příchod rodu Smiřických na Jičínsko
Založení Jičína je doloženo v letech 1297-1304, kdy jej král Václav II. připojil k nedalekému velišskému panství, k němuž pak město patřilo až do konce 16. století. Poté bylo přičleněno k panství kumburskému, které náleželo Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. S ním se na Jičín dostal rod, jenž se velmi prosadil v české historii, zejména při stavovském povstání. Ovšem každá mince má dvě strany a ani zde to nebylo jiné. S tímto rodem je spojená i nikdy nevyjasněná tragédie na jičínském zámku.
Bohatý Zikmund Smiřický
Začněme ale pěkně po pořádku. Rodina Smiřických byla starým českým panským rodem, jemuž se pílí a cílevědomostí podařilo v poměrně krátké době vybudovat rozsáhlý komplex panství a nebývale velký majetek. Tato rodina bohužel byla zatížena rodovou nemocí (zřejmě tuberkulóza), na niž vymřelo, během krátké doby, velké procento mužů. Stejný osud postihl i nejbohatšího muže království, samotného Zikmunda Smiřického, jež nemoci podlehl ve věku 50 let.
Dědic Albrecht Jan Smiřický
Po jeho smrti připadl majetek nejmladšímu z jeho tří synů, Albrechtu Janovi. Pokud se ptáte, proč nejmladšímu, pak vězte, že nejstarší syn Jaroslav zemřel v roce 1611 ve věku 23 let a prostřední syn Jindřich Jiří byl duševně nemocným člověkem. Přesto ale právě s ním měl Albrecht společně spravovat majetek. Jenže věci se někdy dějí jinak…..
Jan Albrecht je jedna z nezáhadnějších postav českých dějin. Ani on nebyl ušetřen rodového prokletí a zemřel v listopadu roku 1618 na tuberkulozu. Ještě mu nebylo ani 24 let. Byl to člověk zcestovalý, vzdělaný a teď i bohatý. K jeho majetku náležel i palác na dnešním Malostranském náměstí v Praze, jenž je dnes součástí areálu poslanecké sněmovny. Právě zde se dne 22. 5. 1618 konala přísně tajná schůzka představitelů české stavovské opozice.
Co následovalo po tomto jednání, je všeobecně známým faktem. Hned druhý den se účastníci schůzky vydali na Pražský hrad a následovala Pražská defenestrace, při níž byli demonstrativně z oken vyhozeni královští místodržící. Bylo zvoleno tzv. direktorium (zemská vláda), v níž byl Albrecht Jan nejvlivnějším členem, a to jak svými schopnostmi, tak svými penězi.
Sestry Smiřické milující se
Jeho předčasná smrt byla obrovskou ranou pro stavovský odboj. Pohřeb měl ale vskutku královský. Celé jeho jmění zdědily jeho dvě sestry, Alžběta (neboli Eliška) Kateřina a Markéta Salomena, které společně s duševně chorým bratrem Jindřichem Jiřím, měly spravovat majetek. A tehdy to všechno začalo….
Tvrdě potrestaná láska
Celé záležitosti předcházela milostná aféra Elišky Kateřiny s mladým kovářem. Když se tato romantická, ale společensky absolutně nepřijatelná láska provalila, odseděl si kovář pěkných pár let žaláře a Elišku nechala její rodina zavřít na Hrubé Skále, kde si nakonec odseděla plných 11 let, čímž byla ze správy rodového majetku tak nějak vyšachována. Tato chytrá a energická dívka se však jen tak lehce nechtěla vzdát svého podílu.
Sestry Smiřické nenávidějící se
Celou záležitostí zamíchala ještě smrt Albrechta Jana, od níž se Markéta Saloména začala považovat za jedinou oprávněnou dědičku majetku. Její prvorozenou sestru Elišku Albrecht Jan v závěti neuvedl, neboť byla ve výkonu trestu. A tak se milá Markéta Saloména vdala za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka, jenž více hořel láskou k vidině majetku, než ke své ženě. Nicméně se Markéta Saloména „chytře“ zbavila i svého slabomyslného bratra tím, že se stala jeho poručnicí a cesta k pohádkové budoucnosti bylo volná.
Ota Jindřich, zvaný Kulhavec
Kartami ve hře ovšem pořádně zamíchal nedávno ovdovělý příslušník slavného panského, leč úplně nemajetného rodu, Ota Jindřich z Vartenberka. Byl to člověk se srdcem dobrodruha a bojovníka, který následkem zranění v boji napadal na jednu nohu. Tím si vysloužil přezdívku Kulhavec. V hlavě mu to však pálilo jak málo komu. A tak se tento člověk rozhodl vzít otázku majetku Smiřických do vlastních rukou a hned začal jednat. Jeho plánem bylo vysvobození Elišky z vězení a pojmutí ji za manželku, neboť si byl dobře vědom jejich práv na dědictví po otci. A jak si zamanul, tak se taky stalo. Po svatbě, v roce 1619, se Eliška s Otou odstěhovali na jičínský zámek a Ota se začal snažit vymoci Elišce polovinu jmění Smiřických. Tyto jeho snahy samozřejmě narazily na tvrdý odpor Markéty Salomény a jejího chotě. S nebývalou intenzitou začali ti dva shromažďovat další důkazy o Eliščině aféře a nakonec k soudu dohnali i Otu Jindřicha, který byl v lednu 1620 v Praze uvězněn.
Osudný den
Psal se 1. únor 1620 a manžel Markéty Salomény i s družinou královských komisařů vyráží na jičínský zámek, aby si zpět vzaly statky využívané teď Eliškou. Když se v tu dobu těhotná Eliška dozvěděla o důvodu jejich příjezdu, odmítla je vpustit do města. Nakonec, pod příslibem, že nic se nebude dělat bez jejího souhlasu, je do města pustila. Přijeli i s královskou listinou, v níž veškerý majetek připadá Slavatovi a Eliščině sestře Markétě. Dochází k tvrdému konfliktu mezi oběma stranami.
Den byl už skoro u konce, když se zámkem, i samotným centrem Jičína, rozlehla silná, nic dobrého nevěštící rána a několik dalších následovalo. Celá jedna strana honosného šlechtického sídla byla vyhozena do povětří v době, kdy se v ní nacházely desítky lidí, a další postávali před zámkem. Tlaková vlna vyrazila okna i dveře a na kusy rozmetala nábytek i všechno zařízení. Celý prostor byl naplněn štiplavým kouřem a plameny ohně už sahaly až ke stropu. Během chvíle se strop zřítil a dílo zkázy bylo dokonáno.
Když se ze sutin začalo ozývat bolestivé sténání raněných, byla naděje, že někdo přežil. Přesto byl konečný účet velmi tragický. O život přišlo 41 přítomných, včetně těhotné Elišky, jejího švagra Jindřicha Slavaty i všech královských komisařů. Důvod, proč k výbuchu došlo, nebyl nikdy doložen. Možných variant je spousta. Jak to ale tehdy doopravdy bylo, se už asi nedozvíme nikdy.
Happyend se nekonal
A jaký byl další osud majetku Smiřických? Panství ovládla čerstvá vdova Markéta Saloména Slavatová, ale dlouho si ho neužila. Přišla bitva na Bílé hoře a ona jako nekatolička podporující stavovskou opozici, byla císařskými patenty donucena k exilu do Nizozemí, kde také zemřela.
Majetek Smiřických se tak dostal do rukou jejich vzdáleného příbuzného, Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, jenž si jej sice zajistil svými mistrnými machinacemi, ale v roce 1633 jej dal znovu vystavět tentokrát v barokním stylu.
A co uvězněný Ota, zvaný Kulhavec? Tomu se podařilo na podzim 1620 uprchnout z vězení. Přestoupil k římské církvi, znovu se oženil a získal severočeské Markvartice. Jeho srdce rváče si však nedalo pokoj a tak i na novém sídle se až bezohledně pustil do rekatolizace, což se lidu nelíbilo. Vzbouřili se a Otu i jeho třetí manželku ubili.
Výbuch na jičínském zámku byl jednou z největších katastrof 17. století, bolestivý, krutý a zbytečný. Není divu, že nejen obyvatelé Jičína, ale celé naší krásné vlasti si raději spojují Jičín s kresleným jičínským ševcem Rumcajsem, starostlivou Mankou a jejich synkem Cipískem.
