Za tajemnými kameny a ke zřícenině hradu Pravda

Osamělé nádraží Mutějovice na trati Rakovník-Louny leží asi 4 km severně od obce stejného jména. Najdeme ho pod zalesněnou strání při silnici spojující Lhotu pod Džbánem a Kounov. Právě toto upravené nádražíčko bude východištěm výletu. Zaparkujeme a na informační tabuli se ihned také dozvíme něco o zajímavosti, která do tohoto kraje láká množství turistů. Říká se jí Kounovské kamenné řady a tak se také jmenuje naučná stezka, která odtud vychází.

Přímo u nádraží je turistický rozcestník Mutějovice, žst. (50.2173386N, 13.7053594E), od něhož vede vzhůru do lesa žlutá značka. Naučná stezka tu má svůj panel, ale nemá vlastní značení trasy, protože plně využívá běžného značení turistického, nejprve žlutého a v druhé části modrého. Žlutá serpentinovitě stoupá do příkré stráně Džbánu. Džbán je totiž horopisné označení okrajové části Brdské podsoustavy mezi Rakovnickou pahorkatinou a Dolnooharskou tabulí. Plochá opuková vyvýšenina spadá do krajiny prudkými stráněmi a převyšuje své okolí o 100-150 výškových metrů.

Naše stoupání není dlouhé a když vyjdeme z lesa, dáme se po značce vlevo. Ocitneme se na plošině, která je jen zčásti zalesněna, zbytek tvoří pole a louky. Zdejší plošina je příznačně nazývána Rovina. Jdeme okrajem lesa, potom nezalesněným úsekem a nakonec vstoupíme do lesa, kde při cestě stojí velký polygonální dřevěný altán. U něj na stromě čteme podivný nápis „Gibon“ a šipka ukazuje vpravo na cestu do lesa. Dáme se vytčeným směrem a zanedlouho vpravo od cesty vidíme v řídkém lese kovovou turistickou tabulku se stejným nápisem. Když se rozhlédneme, neuvidíme nic jiného, než velký plochý balvan, který nese název Gibon (50.2260786N, 13.6958494E).

Vydáme se tedy zpět a pokračujeme po žluté ještě několik kroků, když narazíme na turistické rozcestí Kounovské kamenné řady s odpočívadlem. Žlutá značka se tu lomí ze široké cesty vpravo, ale ukazatel s dalším záhadným nápisem „Pegas“ nás posílá ještě kousek rovně a pak vlevo do lesa. U tabulky s nápisem Pegas (50.2239800N, 13.6922086E) najdeme jen další, ničím nezajímavý plochý kámen. Vrátíme se tedy na žlutou k rozcestí a přečteme si vysvětlení na informačním panelu, na němž je také zajímavý nákres.

V roce 1934 si mladý kounovský učitel Antonín Patejdl při procházce v lese všiml něčeho, co celá staletí všichni ostatní přehlíželi. V lese zpozoroval nenápadnou, ale podivně přímou řadu kamenů, které jen trochu vystupovaly z terénu a žádný z nich nepřesáhl výšku 60 cm. A nedaleko od ní řadu další a další. Nález ho upoutal a tak postupně objevil celkem 14 rovnoběžných řad kamenů, které směřovaly přesně severojižním směrem. Byly od sebe vzdáleny 11 až 18 metrů a jejich délka dosahovala až 400 metrů. Kromě toho na ploše o rozloze 11 ha objevil pět větších kamenů, které stály mimo řady. Kameny byly křemencové, ačkoli zdejší podloží je opukové, a musely sem tedy být dopraveny. Pan učitel pochopil, že se nejedná o dílo přírody, ale že bylo vytvořeno uměle. O objevu záhadných řad tvořených více než 2000 kameny sepsal zprávu, kterou zaslal Památkovému úřadu a muzeu v Žatci.

Pracovníci žateckého muzea prozkoumali o dva roky později pouhé tři kameny a potvrdili, že byly do řad uměle zasazeny člověkem. Světová válka pak na dlouhá léta zájem o objev utlumila. Až v letech 1973-1975 se k záhadě vrátily děti. Členové astronomického a badatelského kroužku z Rokycan vedení učitelem fyziky o prázdninách znovu prozkoumali a zaměřili lokalitu. Z té doby pochází také pojmenování velkých kamenů. Na jednom pukliny na povrchu odpovídaly tvaru souhvězdí Pegas a druhý název vznikl podle ceny Zlatého gibbona, kterou mladí výzkumníci obdrželi v roce 1974 za svou práci od rozhlasového pořadu Meteor.

V následujícím roce 1976 byl proveden záchranný archeologický výzkum, protože lokalita byla poničena bezohlednou těžbou dřeva. Přitom bylo zjištěno, že jednotlivé kameny byly ukládány do žlabu o hloubce 30 cm až na opukové podloží a zajištěny zeminou nebo drobnými kamínky pro větší stabilitu. V 80. letech 20. století pak všechny poznatky o záhadných kamenných řadách shrnul do souborné publikace amatérský badatel Jaroslav Helšus.

Zatím posledním pokusem o vědecké objasnění záhady bylo provedení pylové analýzy v roce 1996. Ta prokázala, že v době vzniku kamenných řad tu nebyl les, nýbrž pole a vřesoviště. Žádné bádání amatérů ani profesionálních vědců však dosud nepřineslo odpověď ani na jednu ze zásadních otázek: jaký je původ řad, jejich stáří a smysl. Existují jen domněnky s vysvětlením pravděpodobným i fantastickým, které lze shrnout do čtyř bodů:

• jde o dráhy pravěkého posvátného závodiště;
• jde o pravěký kalendář a astronomickou pozorovatelnu;
• jde o středověké ohraničení polí;
• jde o navigační systém pro mimozemšťany.

Z uvedených možností je uznávána jako nejvíce pravděpodobná ta druhá. Řady jsou pokládány nejspíše za dílo Keltů, jejichž hradiště leželo nedaleko, ale souvislost mezi oběma lokalitami zatím nebyla nijak prokázána.

Nákres na rozcestí dokládá, že celý areál byl v minulosti doplněn menhiry, které údajně existovaly ještě v 19. století. Ten základní stál na spojnici Gibona a Pegasa. Kamenné řady skutečně dodržují přesně severojižní směr, kromě toho Gibon odpovídá východu slunce v době letního slunovratu, zatímco Pegas západu slunce za zimního slunovratu. V roce 1987 byla kolem místa vybudována naučná stezka, jejíž trasa byla upravena roku 2007 do dnešní podoby, a najdeme na ní celkem jedenáct informačních panelů. Od té doby místo získalo velkou popularitu.

Protože si se záhadou zřejmě na místě neporadíme, budeme pokračovat dále po žluté značce. Ta po odbočení sleduje trasu jedné z kamenných řad až na hranu prudkého srázu, kde najdeme druhou značenou odbočku ke Gibonu. Základní trasa však pokračuje vlevo a sleduje sráz až k hájovně s rozcestníkem Rovina-rozc.

Původně barokní myslivna byla vybudována jako panská u kdysi vydatného pramene, dnes tu v ohradách uvidíme pasoucí se koně. Žlutá se tu obrací vlevo a nás se na delší dobu ujme modrá. Půjdeme po ní vpravo kolem areálu myslivny a brzy v lese projdeme výraznými valy. Keltské hradiště z doby železné, tedy asi z doby 5.-8. století př. n. l., je na mapách označováno jako Malé Hradisko nebo hradiště Rovina (50.2328903N, 13.6927722E). Zbyly z něj valy až o třímetrové výšce a desetimetrové šířce, které chránily plochu o rozloze 8 hektarů.

Když vyjdeme severním valem z hradiště, značka odbočí ze široké vozové cesty vpravo a změní se v pěšinu, která prudce a za mokra i dosti nepříjemně klesá strání k silnici. Z lesa na ni vyjdeme u křižovatky. Před námi se otevře hezký pohled na obec Pnětluky s okolními chmelnicemi, za níž se na obzoru rozkládají malebné kopce lounské části Českého středohoří.

Naše modrá však do obce nevede. Dá se po silnici vpravo, ale jen krátce. Brzy opět odbočí vlevo do mělké lesní úžlabiny, z níž se vydá přímo vzhůru do prudké stráně, nejprve pěšinou vyšlapanou okrajem paseky, později lesní cestou. Jeden z náročnějších úseků cesty nás přivede na turistické rozcestí K Čertovu kameni, kde k naší modré přidá zelená. Po několika krocích následuje další rozcestí zvané Pod Pravdou, kde se připojí ještě žlutá. Všechny tři značky společně stoupají k nepojmenovanému rozcestí, kde modrá a žlutá odbočí vlevo ke zřícenině hradu Pravda (50.2410536N, 13.7114731E). Vstup do ní najdeme poblíž turistického přístřešku. Vstupuje se do ní po obnoveném dřevěném mostě. Vnitřek působí dojmem, že jde jen o velké nádvoří, protože z hradu se prakticky dochovalo jen obvodové hradební zdivo a zbytky dvou nárožních bašt.

Původ hradu je záhadou. První zmínka o něm pochází z roku 1380, ale stáří zdiva odpovídá přelomu 13. a 14. století. Hrad vybudoval zřejmě rod Sulislaviců, kterému patřilo panství Pnětluky a původně sídlil jižně od vsi na hradě v místě nyní zvaném Staré Netluky. Sídlo bylo patrně nepohodlné, proto se Sulislavicové přestěhovali nejprve na tvrz ve vsi a později na nový hrad, pro jehož stavbu využili někdejší prehistorické hradiště na vápencovém ostrohu. Stavba na trojúhelníkovém půdorysu byla ohrazena vysokou zdí s dřevěným ochozem, před níž byl hluboký příkop vylámaný ve skále. Do hradu se vcházelo od východu přes most dvojitou branou. Hradní budovy se táhly podél severní zdi k západnímu cípu, kde stával patrový palác. Východně od hradu se nacházel poplužní dvůr jako hospodářské zázemí.

Neobvyklý název hradu se nikomu nepodařilo vysvětlit. Nevztahuje se k němu žádná pověst a zřejmě nešlo ani o trvalé panské sídlo, neboť žádný majitel se podle něj nepsal. Od 15. století vlastnili Pnětluky s hradem pánové z Kolowrat, z nichž Jan Mašťovský z Kolowrat roku 1523 panství prodal Lobkowiczům. Ti ho drželi do roku 1681, kdy bylo připojeno k panství Divice, s nímž se stalo roku 1802 majetkem Schwarzenbergů. Samotný hrad však nebyl již od 2. poloviny 16. století obydlen a vyhledávali ho jen tuláci a bandy loupežníků. Jeho zříceniny se však v 19. století díky svému názvu staly poutním místem vlastenců a symbolem zápasu o českou státnost. V roce 1868 se tu konal tábor lidu, jehož se zúčastnilo na 10 000 lidí. Dnes je to neudržovaná zřícenina vyhledávaná romantiky, trampy a milovníky historie.

Z hradu se musíme vrátit k rozcestí Pod Pravdou, z něhož budeme pokračovat po žluté značce. Klesneme k silnici, kterou překřížíme, zakrátko podejdeme železniční trať a vstoupíme do mělkého údolí. Mírně stoupáme protější strání, na níž se rozkládá obec Domoušice. U místního nádraží vyjdeme na silnici a žlutá značka tu na rozcestí Domoušice-žst. skončí. Dále budeme pokračovat vlevo po zelené značce silnicí, která mírně klesá ke svažité návsi. Po půl kilometru míjíme rozcestí Domoušice, kde se zelená obrací vpravo vzhůru a za podjezdem trati se po pravé straně silnice objeví zdejší zámek. To je příležitost k několika slovům o historii obce.

Současnou ves založil z pověření krále Jana Lucemburského roku 1325 vladyka Chval se synem Dětřichem v místě dnešní návsi na severní stráni pod kostelem, kolem něhož stávala starší, patrně již tehdy zaniklá ves. Majitelé z řad drobné šlechty se střídali až do roku 1599, kdy ves získalo Nové Město pražské a pak v roce 1628 svatovítská kapitula. Její zásluhou byl před rokem 1714 vystavěn patrový barokní zámek, který sloužil jako byty správce a zaměstnanců statku. V roce 1802 získali panství Schwarzenbergové, kteří zámek opravili a umístili sem lesní správu. Po pozemkové reformě roku 1924 připadl jejich majetek státu, ale lesní správa tu zůstala. Od roku 2000 je zámek soukromým vlastnictvím zahraniční podnikatelské společnosti.

Od zámku značka dále stoupá po silnici, před vrcholem stoupání však přejde vpravo na cestu zkracující její zákrut a zamíří ke kostelu se hřbitovem.

Kostel sv. Martina tu stál již jako gotický v době založení Domoušic. Do dnešní barokní podoby byl přestavěn nebo snad nově postaven zásluhou svatovítského děkana roku 1754. Před kostelem stojí zděná hranolová zvonice s jehlancovou střechou. Pochází patrně z konce 17. století a ukrývá dva zvony z let 1682 a 1722. Kostel stojí poněkud stranou obce v jejím nejvyšším místě, na návsi je jen kaplička venkovského typu z 18. století. V letech 1783-1784 byla v sousedství kostela, zřejmě v místech, kde stávala předchůdkyně Domoušic, založena nevelká osada Filipov, která s dnešní obcí sice dávno zcela stavebně splynula, ale její název se stále užívá.

 Od kostela zelená značka pokračuje silnicí, u železničního přejezdu však nepřekročí trať, nýbrž pokračuje přímo cestou a později pěšinou sledující zblízka násep trati stále po jeho pravé straně. Když vyústí na křižovatku silnic, jsme na rozcestí Pod Džbánem. Odtud zbývá jen kousek vpravo silnicí po žluté značce k východišti tohoto zajímavého výletu u nádraží Mutějovice. Středně náročná trasa se stoupáními i klesáními měřila asi 13 km.

Kamenné záhady tohoto kraje poutají stále větší pozornost a obec Kounov, která leží nejblíže pod jižním svahem Roviny a podle níž jsou tajemné řady pojmenovány, se toho snaží využít. V domě U tří lip byla vytvořena expozice věnovaná dosavadním výzkumům záhady. Kounovské řady však už během řady let dosáhly značné popularity a proto obec začíná upozorňovat i na další blízké megalitické lokality, které zatím zkoumání unikají. Asi 4 km severně od obce se nachází vrch Špičák (488 m n. m.), kde byly nalezeny zbytky kamenných kruhů i řad. Někteří badatelé vyslovili dokonce domněnku, že celý tento nepřirozeně pravidelný vrch mohl být vytvořen uměle.

Severozápadně od Špičáku leží ves Nečemice, u níž byly také objeveny zbytky kamenných řad, a podobný nález byl učiněn i jižně od vzdálenější vsi Kluček u Liběšic. Zmínky o těchto kamenných řadách lze již nalézt v turistických mapách, zatím však k nim nevedou žádné značky a nebyly ani prozkoumány. Kraj mezi Rakovníkem a Žatcem skrývá tedy řadu kamenných záhad, které čekají na amatérské nadšence i vědecké výzkumníky a budou jistě přitahovat také stále více turistů.

 

Použité zdroje: