Za zapomenutým hradem a jihočeskými písničkami

Při jízdě z Písku po silnici I/20 směrem na Protivín se objeví asi po 8 km odbočka vpravo do vesničky Selibov. Odbočíme tam na rozlehlou a protáhlou náves, kterou zdobí kaplička, ve věžičce pod malou bání zvonek, právě taková, jaké se na venkově stavěly v 19. století, a kolem několik statků ze stejné doby. A kromě toho Pohádková kovárna (49.2519906N, 14.1933972E), kde na děti čekají vodníci, víly, Jeníček s Mařenkou i zlá Ježibaba, Červená Karkulka, kováři, čerti a další pohádkové bytosti. Po zhlédnutí expozice si mohou děti vyrobit vlastní pohádkovou postavičku z modelíny nebo papíru. V blízkosti kovárny jistě zaparkujeme a rozhodneme se, zda si kovárnu prohlédneme hned nebo si prohlídku necháme až na konec výletu. Pohádková kovárna je totiž otevřena v dubnu, květnu, červnu a září o víkendech, v červenci a srpnu pak denně vždy od 10 do 17 hodin. Tak se zařídíme podle toho.

Přes Selibov, který je místní částí města Protivína, prochází žlutá turistická značka a ta nás nejprve povede. Čeká nás celkem pohodlná procházka jen mírně zvlněnou jihočeskou krajinou, v níž jsou roztroušeny lesy i lesíky, rybníčky i rybníky. Značka vyjde ze vsi zpět k hlavní silnici, avšak polní cestou. Silnici překříží a ve stejném směru vstoupí do nevelkého lesíka, zvaného Selibovský hájek. Zanedlouho staneme na hrázi rybníka. Před námi leží Tálínský rybník.

             „Když se ten Tálinskej rybník nahání, dosahá voděnka k samému kraji,

            dosahá, dosahuje, cestičku zaplavuje.“

Kdo by neznal tu hezkou písničku. Většina lidí si myslí, že je to píseň lidová. Ale ono to není tak úplně pravda, protože jsou dosud ještě známa jména jejích autorů, i když dnes už nikomu nic neříkají.

Tálínský rybník není žádná louže, má svých poctivých 50 hektarů. Nejsme ale ještě na té správné hrázi, rybník má totiž dvě. Stojíme na té západní, od níž vytéká stoka napájející jen o něco menší rybník Selibovský na opačné straně silnice. Nejspíš jsme ho zahlédli, když jsme vycházeli ze vsi, ale ještě se k němu vrátíme. Značka nyní odbočí po hrázi vpravo a povede nás polní cestou, která se nakonec stočí na jižní hráz. Právě po té přicházeli kdysi do Tálína k muzice a za děvčaty dva mládenci, venkovští hudebníci. Pocházeli z Maletic, vesničky jižně od Selibova. S vesnickou kapelou obcházeli okolí, ale právě v Tálíně jim učarovaly modré oči místní krasavice. Jmenovala se Marie Anna a byla dcerou místního baštýře. Zamilovaní kamarádi tehdy složili písničku o zdejším rybníku.

            „Vyjdi, ty cestičko, vyjdi z vody ven, tudy jsem chodíval každičkej tejden,

            chodíval ve dne v noci, pro tvoje modré oči.“

Melodie napadaly především houslistu Jana Procházku, prosté a hezké verše zase spíš jeho kamaráda Martina Bláhu anebo je skládali společně. Pamětníci vzpomínali, že písničku o Tálínském rybníku mládenci zazpívali poprvé při muzice v Selibově. Psal se tehdy snad rok 1840 nebo to bylo o rok, dva později. Co na tom záleží. V každém případě se písnička velice líbila, rychle se rozletěla do světa a brzy zlidověla. Mládenci však po tálínské hrázi chodili za modrýma očima krásné Marjánky zbytečně. Dívka oběma dala košem a provdala se za bohatého sedláka do vzdálenější Heřmaně, kde prožila celý zbytek života. Kamarádi Martin a Jeník zůstali v rodných Maleticích a prý se věrni muzice dožili osmdesátky.

Na malebné hrázi Tálínského rybníka, který je doložen už roku 1515, zavzpomínáme na nešťastnou lásku obou muzikantů a na jejím konci vyjdeme na silnici. Značka se tu stáčí vlevo do vsi, my ji však necháme být a vykročíme mírně se svažující silnicí vpravo k vesničce Žďár. Zpovzdálí nás doprovází Tálínský potok, který vytéká od jižní hráze. Z té zůstane brzy za námi jen dlouhá řada stromů na obzoru.

I Žďár je jen malá vesnice, kovárna a statky z 19. století. Na jeho okraji přijdeme na křižovatku silnic s autobusovou zastávkou. Nepůjdeme však do vsi, ale vpravo zpátky k hlavní protivínské silnici. Je to silnice značně frekventovaná, opatrně ji přejdeme a protější silničkou vstoupíme do další vsi. Jmenuje se Myšenec. Hned na první křižovatce se dáme vpravo, mineme místní hřbitov a přijdeme na náves s kostelem.

Myšenec je ves velmi starobylá. Sakristie kostela sv. Havla je původně malý románský kostelík asi z konce 12. století. Ve 2. polovině 13. století k ní byl přistavěn kostel v raně gotickém slohu, vybudovala ho zřejmě zvíkovská stavební huť. A nejen kostel. Přemysl Otakar II. tu někdy před rokem 1270 začal budovat i hrad, v bitvě na Moravském poli však „král železný a zlatý“ v roce 1278 padl a historie hradu tím skončila. Za 700 uplynulých let vesnice starý hrad téměř úplně pohltila, takže z něj vyčnívá  jen velice málo viditelných pozůstatků. Na ten nejvýraznější se zajdeme podívat (49.2240014N, 14.2090097E). Obejdeme budovu bývalé školy, která stojí proti kostelu, a dáme se cestou vzhůru. Zastaví nás informační tabule, kde si můžeme přečíst něco o dějinách vsi, a když se otočíme, spatříme v úzké uličce hrotitý oblouk bývalé brány mezi dvěma domky. Ten tady jako jediný zůstal kromě několika malých zbytků zdí, začleněných do vesnických staveb nebo mezi ně.

Ve středověku proslul Myšenec pěstováním mimořádně chutných jablek. Oblíbil si je i papežský legát u českého dvora, kardinál Aldobrandini. Když se koncem 16. století stal sám papežem a přijal jméno Klement VIII., museli mu Lobkowiczové, kterým tehdy Myšenec patřil, jablka každoročně posílat do Vatikánu po celou dobu jeho pontifikátu. Díky této historické skutečnosti někteří znalci tvrdí, že text lidové písně „Chovejte mě, má matičko, jako míšeňské jablíčko“ je zkomolen a správně původně zněl „myšencké jablíčko“, protože saská Míšeň byla proslulá úplně jinak než pěstováním jablek.

Myšenec byl celá staletí pro široké okolí nejdůležitější obcí. Jen tady byl kostel, hřbitov a později také škola. Ta, kolem které procházíme, byla založena v roce 1832 jako jednotřídka, po třiceti letech byla zvětšena na dvojtřídní a později dokonce na čtyřtřídní. Její historie skončila roku 1988, kdy byla jako řada jiných venkovských škol pro nedostatek žáků uzavřena. Samotný Myšenec s 250 obyvateli pak ztratil postavení samostatné obce a stal se místní částí nedalekého města Protivína.

Když se vrátíme ke kostelu, najdeme u něj pomník obětem 1. světové války a pod ním turistický rozcestník Myšenec, kolem nějž prochází zelená značka. Když se po ní dáme k západu, dojdeme po několika krocích ke geologické lokalitě a přírodní památce Myšenecká slunce (49.2229422N, 14.2078656E).

Myšenecká slunce jsou malá skalka za zdí zadního traktu stavení č. p. 28. Zajímavé na ní je to, že tu křemenným syenitem pronikají turmalínové shluky ve tvaru připomínajícím slunce. Podrobnosti si ostatně přečteme na informační tabuli. Chráněnou památkou je tato lokalita od r. 1985.

Zelená nás potom vyvede mezi domky na vyasfaltovanou cestu, která sleduje tok řeky Blanice. Silnička místy vroubená stromy nás dovede ke starému kamennému mostu přes řeku. Přejdeme tedy most, k němuž z protisměru přichází modrá značka a na který odbočuje také naše zelená. Na druhém břehu najdeme rozcestník Klokočín, ale především nás upoutá ve dvoře budova s renesančními sgrafity. Stojíme u tvrze zvané Klokočín (49.2308292N, 14.1860667E).

Původně tu byl jen středověký hospodářský dvůr, renesanční tvrz u něj vyrostla až po roce 1550. Zemanským sídlem však dlouho nebyla. Už roku 1615 byl Klokočín připojen k protivínskému panství na více než 300 let. Po 2. světové válce tu byl krátce domov důchodců a pak objekty převzalo zemědělské družstvo. Tvrz rychle zpustla, roku 1967 ji ještě využili filmaři při natáčení historického filmu Markéta Lazarová a pak byl podán návrh na její demolici. Zničení stavby naštěstí zabránili osvícení památkáři. Objekt byl prodán do soukromých rukou a nakonec ho koupil  manželský pár z Písku. Jeho zásluhou byla tvrz zachráněna a opravena. V turistické sezóně bývala zpřístupňována veřejnosti, ale po změně majitele již zůstala uzavřena. Prohlédnout si objekt se sgrafitovou výzdobou můžeme tedy jen zdálky.

Přes šumící Blanici se vrátíme na rozcestí. Modrá značka odtud míří k blízké vesnici. Jmenuje se Maletice a má také svou velmi známou písničku.

            „Na břehu Blanice stojí Maletice,

            vesnička má milená.

            Cesta k Protivínu netrvá hodinu,

            stromkama je sázená.“

 Na informační tabulce u rozcestí si můžeme přečíst jednu verzi historie, jak a kdy tato písnička vznikla. Podle ní její text vznikl až roku 1934 a za autora je označován úředník tehdejšího ministerstva zemědělství Jaroslav Maňhal, který do Maletic jezdil za svým přítelem, kolegou ze zaměstnání a zdejším rodákem Tomášem Soukupem, protože oba byli vášniví rybáři a nimrodi. Jiní zase tvrdí, že tato písnička je starší a že je také dílem nám už známých maletických muzikantů Bláhy a Procházky.

Text dalších slok skutečně svědčí spíše pro druhou verzi a vytváří dojem, že vznikl v době, kdy hřbitov byl v Myšenci ještě kolem kostela, tedy před rokem 1892, v jehož závěru byl vysvěcen nový hřbitov ve stráni pod lesem o nějakých 250 metrů dále. Ať je to jak chce, pravdou zůstane, že k nové popularitě písně výrazně přispěl zpěvák Josef Zíma, kterému se velmi zalíbila v průběhu jakéhosi natáčení v jižních Čechách roku 1967. Brzy potom ji nazpíval pro rozhlas, televizi i na gramofonové desky. Díky tomu je dnes známa spíše jako oblíbená polka v repertoáru dechových hudeb a její text pokračuje takto:

            „Tam já jsem se zrodil, osm let jsem chodil

            do Myšence do školy.

            Pryč jsou mladá léta, hlava stříbrem vzkvétá,

            srdce nad tím zabolí.

            Jedni jako druzí, sedláci, podruzi,

            na hřbitově budou spát.

            U kostela blízko, moje rodná vísko,

            budu na tě vzpomínat.“

Vydáme se tedy po modré značce do Maletic. Leží skutečně na břehu Blanice a cesta do Protivína odtud trvá pěšky necelou hodinku, přesně jak se to zpívá v písničce. Uvítá nás nevelká vesnice s rozlehlou návsí obklopenou malebnými jihočeskými statky. Ve skupince stromů se ukrývá pozdně barokní kaplička s věžičkou a zvonkem a najdeme tu také rozcestník Maletice. Tady je právě ta ves, kde žili dva mládenci, kteří složili písničku o Tálínském rybníku.

Když vyjdeme ze vsi, značka zamíří vlevo polní cestou k lesu, zatímco asfaltová silnička se stočí mírně vpravo. Značku tedy necháme být a zbytek cesty dojdeme po neznačené úzké silnici. Ta totiž vede přímo do Selibova a po pravé straně ještě uvidíme v mělkém úvalu rozlehlý Selibovský rybník. Zanedlouho naše putování krajem milých písniček skončí na návsi v Selibově, z níž jsme vyšli. Rovinatou krajinou jsme pohodlně ušli asi 11 km a nyní zbývá už jen čas na případnou návštěvu Pohádkové kovárny.

 

 

Použité zdroje: