Výlet na hrad loupeživého rytíře Habarta z Hrádku

Výlet nás zavede do kraje na jih od Plzně. Na cestu se vydáme z parkoviště ve vsi Šťáhlavicích (49.6681850N, 13.5246553E) pod zámkem Kozel. Přejdeme s modrou značkou po inundačním mostě řeku Úslavu a po 200 m u Lopatského rybníka uvidíme turistické rozcestí zvané Kozel-rybník. Vlevo se nachází rekreační areál s minigolfem, my však odbočíme vpravo po modré cestou mezi rybníkem a řekou podle rekreačních chat. Pak se stočíme vlevo do lesa, mineme areál Hájek s hotelem a restaurací a dojdeme k rozcestí Hádecký potok. Tento potok odvádí vody z Polesí a Neslívského rybníka do Úslavy. Zde poprvé narazíme na zeleně značenou okružní naučnou stezku F. X. France dlouhou 10 km, kterou budeme i později křižovat. Naše modrá pokračuje k rozcestí Pod Lopatou, kde se k nám krátce připojí ještě žlutá, kterou  budeme později sledovat, ale nejprve pokračujeme po modré k rozcestí Lopata-zříc., odbočka a vystoupíme ke zřícenině hradu Lopata (49.664201N, 13.5564281E).

Bylo to ke konci vlády císaře a krále Karla IV., když se pan Heřman z Litic rozhodl prodat své panství i s hradem, podle nějž se psal. Prodal ho nedalekému chotěšovskému klášteru premonstrátek, jehož majetek se rozkládal všude kolem. Pan Heřman, který pocházel z mocného a rozvětveného rodu Drslaviců, si chtěl za utržené peníze postavit nový hrad. Zvolil si k tomu místo uprostřed hlubokých šťáhlavských lesů na buližníkovém skalním ostrohu. Stavba rychle rostla a již v roce 1377 se pan Heřman psal z Lopaty. Tak se totiž podle tvaru skály říkalo místu, kde stál jeho hrad a kde se dávno předtím rozkládalo prehistorické hradiště. Svého hradu si Heřman ale dlouho neužil, někdy počátkem 90. let 14. století byl odtud vypuzen loupeživým rytířem, jehož jméno už dnes nikdo nezná. Hrad proto z pověření krále  roku 1397 oblehl a dobyl markrabě Prokop. Pan Heřman se však na něj již nevrátil, což vyvolává domněnku, že mohl být s loupežníky nějak spolčen. Lopata se stala majetkem královským a Václav IV. ji roku 1401 za věrné služby daroval domažlickému purkrabímu Maršíkovi z Hrádku. Pan Maršík, což je staročeská podoba jména Martin, se psal podle Sviňomazského hrádku nad Úterským potokem a patřil k významnému západočeskému rodu. Na Lopatě sídlil čtvrt století se svými dvěma syny a v husitské době stál pevně na katolické straně. Proto se jeho hrad měl roku 1427 stát opěrným bodem křižáků při jejich tažení do Čech. V tom roce však pan Maršík i jeho syn Jan zemřeli a hrad připadl druhému ze synů jménem Habart. Křižáci se, jak známo, ke hradu nikdy nedostali, protože neslavně skončili už u Stříbra a Tachova, pana Habarta však více než otázky víry zajímal majetek. Obklopil se několika desítkami pěších i jízdních lapků a plenil široké okolí. Lopata se stala v krátké době již podruhé sídlem loupeživého rytíře.

Habart se brzy stal takovým postrachem kraje, že přinutil okolní šlechtice, aby se spojili s husitskými posádkami v kraji a měšťany Horažďovic, Klatov, Sušice a Domažlic. Společné vojsko, jemuž velel husitský hejtman Svojše ze Zahrádky, přitáhlo k Lopatě 27. října 1432 a oblehlo ji. Přestože mělo k dispozici velké dělo, bylo zřejmé, že přímým útokem nelze hrad dobýt. Obránci vzdorovali obležení více než tři měsíce. Když jim však za tuhé zimy docházely síly i zásoby, rozhodli se k zoufalému činu. Po setmění 6. února 1433 hrad sami zapálili a doufali, že se jim v nastalém zmatku podaří uprchnout. Hořící dřevěné stavby hradu a předhradí však tak osvětlily krajinu, že se jim úmysl plně nezdařil. Na čtyřicet lapků bylo chyceno a oběšeno na okolních stromech, po panu Habartovi se však slehla zem. Všichni si myslili, že zahynul v hořících troskách. Svůj omyl poznali až po sedmi letech. Zničený hrad i dvě blízké vesnice, které k němu patřily, byly ponechány svému osudu a brzy zarostly lesem.

Z kdysi pyšného hradu zůstaly jen malé zbytky. Na vyšší, severní části ostrohu stával vnitřní hrad. V čele, proti úzkému sedlu, byla postavena mohutná okrouhlá věž o průměru 10 m. Od ní se po okraji ostrohu rozbíhaly obvodní zdi. Na východním konci stála druhá, hranolová věž, při níž byla v hradbě branka. Před obytnou budovou byla vyhloubena cisterna na vodu. Na jižní části skály bylo předhradí chráněné zřejmě jen valy a palisádou, z něhož se do vnitřního hradu vstupovalo po žebříku nebo dřevěným schodištěm. Za tyto znalosti vděčíme F. X. Francovi, pozoruhodnému muži, s nímž se setkáme ještě na konci výletu. Ten v letech 1885-1887 zříceninu podrobně prokopal a popsal. Při vykopávkách nalezl také množství koňských kostí. Potvrdilo se tak, že obležení obránci snědli postupně všechny své koně. Když snědli posledního, hrad zapálili.

Po návštěvě zbytků hradu se vrátíme na rozcestí se žlutou a budeme pokračovat po ní vpravo lesem nad Hádeckým potokem. Okolí Lopaty je chráněno jako přírodní rezervace. Cestou překřížíme trasu naučné stezky a dojdeme k rozcestí zvanému Neslívský rybník. Malebný lesní rybník je jediným pozůstatkem středověké vsi Neslívy. Tady na rozcestí se dáme vlevo po zelené a lesní cestou zamíříme k zámku Kozel. Přejdeme po lávce Hádecký potok, třikrát se potkáme s cyklotrasou a zanedlouho se octneme nad zámkem. Značka pokračuje kolem malého lesního rybníčka s odpočívadlem k rozcestí Kozel, myslivna, kde se naše zelená setká s červenou a skončí. Odbočíme vlevo silničkou, po níž vede naučná stezka Okolo Kozlu a zakrátko dojdeme k bráně areálu loveckého zámku Kozel.

Jan Vojtěch Czernin z Chudenic, příslušník zchudlé větve starého šlechtického rodu, udělal kariéru. Dosáhl hodnosti nejvyššího lovčího Království českého na dvoře Josefa II. To kladlo vysoké nároky na reprezentaci a společenský život, které starý zámek ve Šťáhlavech nemohl uspokojovat. Hrabě proto roku 1784 povolal z Prahy málo známého stavitele Václava Haberditze, který na plošině nad Úslavou během pěti let postavil jednoduchý přízemní lovecký zámeček se čtyřmi křídly kolem obdélného dvora. Byly tu společenské místnosti i pokojíky pro hraběte, jeho hosty i služebnictvo. Nádvoří kolem všech křídel obíhá kamenný ochoz, z něhož vedou vchody do všech pokojů rozdělených přepážkou na místnosti pro hosta a jeho lokaje. V dalším desetiletí pražský architekt Ignác Jan Palliardi zámek citlivě doplnil o dvě dvojice dalších budov. Patrové budovy sloužily jako kaple a jízdárna, přízemní jako obydlí služebnictva a stáje. Zámek byl nazýván prostě Waldschloss nebo Jagdschloss, české pojmenování Kozel dostal podle pověsti, podle níž na tomto místě pohanští Slované obětovávali v době jarní rovnodennosti kozla v naději na dobrou úrodu.

Bezdětný hrabě Czernin majetek odkázal spřízněnému rodu Valdštejnů, kterým Kozel patřil až do 2. světové války. Zámek se za jejich vlády příliš nezměnil, jen v roce 1832 bylo z jedné stáje zřízeno malé rodinné divadlo, které se ojediněle i s kulisami a dalším vybavením zachovalo dodnes. Podstatně se však změnilo okolí, kde vznikl anglický park. Zasloužil se o to zámecký zahradník František Xaver Franc (1838-1910). Tento rodák z Hostivice u Prahy, který měl zkušenosti z císařských zahrad ve vídeňském Schönbrunnu, pracoval pro Valdštejny od 70. let 19. století. Vypracoval přesné plány parku, nechal vytvořit kaskády na potůčku a březové mostky, vysadil na šest tisíc stromů cizokrajných i vzrostlých a park rozšířil i do obory. Franc byl všestranně nadaný, nebyl jen zahradník, ale také vynikající hudebník, řezbář, geometr, fotograf a zejména nadšený archeolog. Ve volném čase se zabýval archeologickým průzkumem okolí, kde byla pravěká mohylová pohřebiště i lesem zakonzervované zbytky středověké krajiny s cestami, rybníky a čtyřmi zaniklými vesnicemi, po nichž zbyly jen názvy Javor, Kamýk, Mydlná a Neslívy. Prozkoumal také zbytky hradu Lopata a všechny své nálezy odevzdal plzeňskému muzeu, kde se po skončení služby u Valdštejnů roku 1893 stal sám správcem.

Po zničení hradu Lopata požárem v únoru 1433 zmizel vůdce loupežníků beze stopy a všichni myslili, že zahynul v hořících troskách. Bylo proto velkým překvapením, když se rytíř Habart Lopata z Hrádku po sedmi letech objevil r. 1440 v čele nové loupeživé tlupy, která se zmocnila hradu Hus na Prachaticku. Ten hrad měl výhodnou polohu v šumavských hvozdech, neboť stál v blízkosti frekventované obchodní stezky, tzv. Zlaté stezky, která vedla z Pasova do Čech. Habartovo řádění tak mohlo pokračovat, ale to už je pro úplně jiný výlet.

Zámek Kozel je nyní majetkem státu ve správě Národního památkového ústavu. Je tedy během turistické sezóny (červen-říjen) přístupný kromě pondělků veřejnosti a výlet je možno obohatit také o návštěvu jeho interiérů. Někdejší jízdárna slouží jako výstavní síň.

Trasa naučné stezky nás od zámku provede parkem zpět k Lopatskému rybníku a k rozcestníku, od kterého jsme vyšli. K výchozímu parkovišti nám zbývá už jen posledních 200 metrů. Rovinatá a nenáročná pěší trasa měří asi 9 km a protože je okružní, je vhodná především pro motorizované turisty.

      

Použité zdroje:

Galerie