Větrný mlýn Velké Těšany aneb život ve mlýně nebyl pro princezny

Asi jen málokdo z nás, milovníků historie a obdivovatelů stavitelského i pracovního umu našich předků, dokáže projít kolem starého větrného mlýna bez povšimnutí. Tyto specifické typy dřevostaveb, jimž se kdysi říkalo větráky, větřáky nebo také větrníky, si náš obdiv a úctu zcela jistě zaslouží.

Větrné mlýny jsou staré jako lidstvo samo

Bývaly jich na našem území stovky. Stovky dominantních krasavců hrdě se dmoucích uprostřed úrodných krajin. Vyvýšená poloha bez vody bývala tím pravým místem pro stavbu větrníku, jehož rozevřené a vhodně natočené perutě poháněl k činnosti tlak proudícího vzduchu. Zmínky o pravděpodobném prvním větrném mlýně nás vrací do 7. století před naším letopočtem, do pouštní části dnešního Afghánistánu. Do Evropy však pronikly až v 9. století, a dalších 400 let trvalo, než se dostaly i k nám. Doposud se tvrdilo, že první věrohodná zpráva o existenci větrníku na našem území, pochází z druhé poloviny 13. století. Šlo o větrný mlýn postavený u Břevnovského kláštera v Praze. Novější archeologické vykopávky však naznačují, že ve Starém Městě u Uherského Hradiště mohl větrný mlýn stát již v 9. století.

Jeden z nejzachovalejších stojí nedaleko Kroměříže

My se dnes spolu vydáme na Kroměřížsko. Na jihu Moravy stávalo ještě začátkem minulého století na 50 větrných mlýnů, z nichž do dnešních dnů zbyly už pouze tři. Jeden z nich se nachází u malé vísky s názvem Velké Těšany, vzdálené necelých 10 km od centra Kroměříže. Tento mlýn je od roku 2014 naší národní kulturní památkou.

Troška teorie o větrnících nikdy nezaškodí

A ještě přidáme trošku teorie. Větrné mlýny nejčastěji zajišťovaly základní lidskou potřebu - obživu. Daly se upotřebit i na jiné činnosti, jako třeba k čerpání vody, drcení písku, plsti, papíru, nerostných rud, ale i k lisování olejů ze semen. Mletí obilí na mouku ale přece jen převažovalo. Mlýny byly zřejmě i první technická zařízení, u nichž člověk začal využívat přírodní energii jako svého pomocníka. Technici rozeznávají dva základní typy větrníků:

• Celodřevěné stavby stojící na silném stojatém sloupu neboli „matce“, jsou prvním typem větrných mlýnů. Proti směru větru se otáčel pomocí rumpálu. Mlynáři zřejmě bývali statní chlapi, protože k rozpohybování celého kolosu stačil jeden člověk. Tomuto druhu mlýna se říkalo německý, sloupový, beraní, kozelčí nebo jednoduše „samec“.
• Druhý typ měl válcovitý nebo kuželovitý tvar, byl z kamene či cihel a proti větru se natáčela pouze střecha s osou křídel, uložená v dolní části stavby na kolečkách nebo válečcích rotujících po železném kruhu. Byly to mlýny holandské, jimž se pro změnu říkalo samice.

U obou typů, německého i holandského, se otáčivý pohyb křídel přenášel na samotný mlecí mechanismus hlavní hřídelí a dřevěnými převody, jenž byly tvořeny tzv. palečným kolem a mlýnskými kameny.

Podívaná, která stojí za to

Mlýn ve Velkých Těšanech je typicky německý, čili sloupový, a jako jeden z mála se do dnešních dnů dochoval i s původním vybavením. Ještě do 30. září 2020 si můžete udělat výlet do krásné Kroměříže a spojit ho i s návštěvou tohoto mlýna. Budete nadšeni vy i vaše děti. Je to ukázka poctivé řemeslné práce našich předků a nevšední podívaná na to, jak se dříve „vyráběla“ mouka. Průvodkyní vám bude odbornice na slovo vzatá, dcera posledního majitele tohoto mlýna. Otevřeno je denně, kromě pondělí, vždy od 13 do 17 hodin a v sobotu a neděli i od 9 do 12 hodin. Začátkem října se však dveře mlýna zaklapnou a opět jej budete moct navštívit až od dubna příštího roku.

Jak šel čas v těšanském mlýně

Píše se 20. duben 1827 a obec Velké Těšany žádá vrchnostenský úřad v Kroměříži o povolení k výstavbě větrného mlýna kousek za obcí. Vystavěn má být proto, aby pomohl obyvatelům vesnice se zásobováním moukou. Tehdejší těšanský rychtář se zavázal platit panství 5 zlatých ročně, s čímž kancléř kroměřížského panství souhlasil a doporučil nejvyššímu hofmistru arcibiskupských statků Olomouc povolení udělit, což se taky 1. května 1827 stalo.

Zakladatel mlýna Josef Bartoň

Tímto úkonem ovšem celá akce na pár let skončila. O 3 roky později kupuje pozemek od obce pan Josef Bartoň a za 60 zlatých získává přes půl hektaru pozemku na stavbu mlýna. Kromě toho se zavazuje platit obci každoroční nájem ve výši 54 zlatých a také k podmínce, že v případě nedostatku vody a nakupení mlečů u mlýna, semele přednostně zrní lidem z Velkých Těšan. Kroměřížské vrchnosti pak musel platit dalších 5 zlatých ročně jako mlecí poplatek a za to měl právo držet 2 kravky, tele a 2 vepříky. Zvířata nechával pást na obecních pastvinách, za což platil pastýři rentu v naturáliích (tedy obilím či moukou).

Mlynářská rodina Páterova

Pan Josef Bartoň si však užil svého mlýna jen velmi krátce. O dva roky později umírá. Po jeho smrti se v mlýně vystřídalo celkem 8 majitelů. Daně byly vysoké a výdělek nevelký. Až v roce 1889 jej kupuje pan Josef Páter. Bohužel ani pro něj nejsou první léta těmi šťastnými. Rok po koupi mlýna se krajinou přehnala silná vichřice a mlýn úplně zničila. Pan Páter jej však nechal vystavět znovu. Povolal tesaře ze Slovácka, kteří nosné trámy zdvojili, aby „něco vydržely“. V této „obnovené“ podobě se mlýn dochoval až do dnešních let. Mlynář Páter zde pracoval přes 40 let, ne vždy to ale byly idylické roky. Být mlynářem sice znamenalo v hierarchii vesnice mít „lepší“ společenské postavení, přesto ale samotný mlýn většinou nestačil k uživení početné rodiny. A tak mívali mlynáři ještě svoje farmy a přebytky z nich prodávali lidem z vesnice. Stejně tomu bylo i v případě mlynáře z Velkých Těšan, jenž měl 11 dětí, a aby je stačil nasytit, přikoupil k mlýnu ještě další pozemky, na kterých hospodařil. Mletí mouky bývalo většinou tedy jen přivýdělkem. Mlýny se udržovaly hlavně pro to, že nevyžadovaly časté opravy, na jejich obsluhu stačil jeden člověk a tím nejdůležitějším benefitem bylo, že hybná síla byla zdarma. Mlynářský život s sebou nesl punc tvrdé, ale poctivé práce. Práce dělané srdcem.

Roky plynuly a přišla léta válečná. V roce 1940 Josef Páter umírá a novým mlynářem se stává jeho syn František. Protektorátním nařízením bylo rozhodnuto o dočasném pozastavení některých mlýnů. Ten těšanský patřil mezi ně. Přes zákaz činnosti však statečný František po nocích mele mouku v mlýně dál. Pro sebe, pro své známé i pro další potřebné lidi z Velkých Těšan a nedalekých Bařic. O dva roky později, přesně 6. listopadu 1942, si pro něj přijíždí gestapo a bez možnosti rozloučení s nejbližšími, jej zatýká za údajnou spolupráci s partyzány.  Rok byl vláčen po různých věznicích a nakonec, dne 22. listopadu 1943, byl v Brně odsouzen k trestu smrti. Půl roku na to umírá František Páter v cele smrti v pražské pankrácké věznici.

Záchrana v pravý čas

Tím byla dopsána definitivně poslední kapitola aktivní činnosti větrného mlýna Velké Těšany. Mlýnská kola se už neroztočila ani po válce. Objekt chátral a k demolici zbýval jen krůček.  V roce 1966 se na mlýn usmálo štěstí. Objekt kupuje tehdejší ONV Kroměříž a v součinnosti s Muzeem města Kroměříže jej nechává opravit. Oprava trvala celkem 7 let a v roce 1979 se mlýn otevírá veřejnosti.

A jak to v takovém větrníku vypadalo?

Pro ty, jež se do mlýna osobně nedostanou, a zajímalo by je, jak to v takovém mlýně vypadá, tady je malý průvodce jednotlivými patry:

Jde o dvoupatrovou dřevěnou stavbu o výšce 10,4 metru a s půdorysem 5,65 x 5,6 m. Větrné kolo měří v průměru 14 metrů a skládá se ze čtyř křídel. Otáčet proti větru s ním už ale nelze. Střecha je sedlová, pokrytá šindelem.

Úplně spodní části mlýna se říkalo „podemlýní“ a tvořila ji konstrukce s mohutným trámovím a zařízení pro otáčení mlýna.

První patro se skládalo ze dvou částí – z tzv. „mlýnice“, což je prostor, v němž se mlelo a „šalandy“, kterou byla malá místnůstka sloužící k odpočinku mlynáře.

Druhé patro patřilo tzv. „zanášce“. To bylo vlastní mlecí zařízení s palečným kolem a mlýnskými kameny. Zde si zákazníci nosili těžké pytle se zrním sami. Palečné kolo mělo průměr 3 metry a mlýnská kola 1,2 metru a lišila se jen výškou. Jedno mělo na výšku 20 cm a druhé 25 cm.

Mlýn očima spisovatele

Častým hostem v těšanském mlýně býval i rodák z nedalekých Kvasic, spisovatel Jindřich Spáčil. Ten na základě vyprávění pana Josefa Pátera popsal osudy větráku i poslední mlynářské rodiny v jedné ze svých povídek, které dal název „Mlýn pod Kříbem“.