Na hrad husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé a na Sióně

Ze silnice spojující obec Chlístovice a Malešov na Kutnohorsku vychází asi po půl kilometru k severu úzká komunikace, po níž vede také červená turistická značka. Asi po 300 m končí malým parkovištěm (49.8888342N, 15.2125983E), které bude východištěm tohoto výletu. Po několika krocích po červené přijdeme na rozcestí Sion, zříc., na které z protisměru přichází modrá. Dáme se po červené vlevo a přicházíme do zřícenin hradu Sion (49.8891561N, 15.2108958E). Historie tohoto hradu je velmi krátká, existoval jen něco přes deset let a měl jen jediného majitele. Tím byl husitský hejtman Jan Roháč z Dubé.

Jan Roháč (kolem 1374-1437) pocházel ze starobylého a velmi rozvětveného šlechtického rodu pánů z Dubé, který se psal podle hradu Dubá (nyní Stará Dubá) na Sázavě. Nepříliš majetná větev Roháčů, kteří své označení získali zřejmě podle znaku se zavinutou střelou, měla své statky především na Benešovsku a v Posázaví. Janovo jméno se objevuje poprvé roku 1406, kdy se na 13 let stal členem královské vojenské posádky na Vyšehradě. V té době se stal také přítelem a vzdáleným příbuzným Jana Žižky, jehož dcera se provdala za Ondřeje z Dubé, který snad byl dokonce Roháčovým bratrem. V Praze poznal také svého vrstevníka Mistra Jana Husa a stal se rozhodným zastáncem jeho učení. Hned po založení Tábora již byl v Žižkově vojsku jako jeden ze čtyř nejvyšších hejtmanů a účastnil se všech bojů až do rozprášení křižácké výpravy v červnu 1426 u Ústí nad Labem. Tehdy zřejmě pro neshody vojsko opustil a stáhl se do ústraní. Na svém území si spěšně postavil hrad, který dostal biblické jméno Sión podle pahorku, na němž byl kdysi zbudován jeruzalémský chrám. Jako bojovník se Roháč znovu objevil až roku 1434 u Lipan na straně Prokopa Holého a byl mezi nemnoha zajatci, kteří byli odvedeni do Prahy a pak propuštěni na svobodu. Vrátil se jako hejtman na Tábor, ale znechucen poměry, když po přijetí kompaktát většina měst uznala Zikmunda za českého krále, se uchýlil opět na svůj Sión. Císaři, který se od podzimu 1436 zdržoval v Praze, vypověděl nepřátelství. Roháč přepadl výpravu, která z Uher hnala hovězí dobytek a vezla víno pro Zikmundův dvůr, a tím proti sobě začátkem roku 1437 vyvolal trestnou výpravu. Jejím vedením byl pověřen Hynek Ptáček z Pirkštejna (kol. 1400-1444). Pikantní na celé záležitosti bylo, že pan Ptáček byl nejen Roháčovým synovcem, ale také jeho opakem. Tento nejprve věrný katolík přešel brzy k umírněným kališníkům a svým obratným, ale obojakým vystupováním dokázal získat vysoké postavení a dokonce důvěru císaře. Začátkem května 1437 tedy Roháče vojensky oblehl.

Středověké kroniky popisují Sión jako mohutný hrad na vysoké hoře, silně opevněný, o nějž se vedly po čtyři měsíce těžké boje s velkými ztrátami. Dobyvatelé prý museli vykopat podzemní chodbu do příkopu, aby mohli zapálit dřevěné opevnění. Něco tady zřejmě nesouhlasí. Stojíme na plochém ostrohu a vidíme, že to jsou pohádky. Sión vůbec nestál na kopci, byl to nevelký hrádek bez zvláštního opevnění, z velké části dřevěný a dokonce neměl ani studnu. Jediným zdrojem vody tu byl potok Vrchlice. Provedené vykopávky, při nichž nebyla nalezena ani jediná lidská kostra, potvrdily jen malé stopy po bojích odpovídající velmi krátkému obléhání. Skutečnost byla tedy úplně jiná.

Pan Hynek, staročesky Hynce, skutečně v květnu 1437 dorazil k Siónu, oblehl jej a tím jeho aktivita zřejmě skončila. Věděl, že téměř 70letý Zikmund (1368-1437) je těžce nemocen, a patrně doufal, že by se situace mohla brzy vyvinout ve prospěch jeho příbuzného. Posílal tedy do Prahy vymyšlené zprávy o těžkých bojích a tuhém odporu, ale ve skutečnosti nikomu ani nebránil v zásobování hradu. Zikmund však v srpnu jeho plány zhatil. Protože se chtěl zbavit uherského šlechtice Michala Országha, který se podle jeho mínění při pobytu u dvora příliš důvěrně přátelil s císařovnou Barborou Celjskou (ta byla o více než 20 let mladší než Zikmund), vyslal ho se skupinou ozbrojenců panu Ptáčkovi na pomoc. Tomu teď hrozilo, že úskok bude prozrazen. Situace musela být vyřešena dřív, než posila dorazí. Protože Roháč by nikdy nepřistoupil na dobrovolnou kapitulaci, nezbylo než na počátku září začít se skutečným dobýváním. Netrvalo to dlouho. Střelbou z praků dobyvatelé poškodili opevnění, zapálili je a obránce tak vypudili z hradu. Roháč a všichni jeho spolubojovníci byli 6. září zajati a odvezeni do Prahy. Ptáček snad doufal, že jeho strýc jako šlechtic dostane jen mírnější trest. Zmýlil se. Zikmund v záchvatu hněvu odsoudil všech 58 zajatých bez výjimky k trestu smrti oběšením. Nerespektoval ani zásadu, že příslušník panského stavu nesmí být oběšen, nýbrž pouze sťat. Svým krutým rozhodnutím proti sobě popudil i katolické panstvo. Trest byl vykonán 9. září 1437. Vypráví se, že si Zikmund uvědomil svou chybu a vyslal z hradu posla s příkazem, aby monstrózní exekuce byla zastavena. Bylo však již pozdě. Na nejvyšší šibenici visel na pozlacené oprátce hejtman Jan Roháč z Dubé a na Sióně, věrný a zásadový přítel a pokračovatel nepokořeného vojevůdce Jana Žižky z Trocnova a z Kalicha.

Věrolomný císař se v Čechách necítil bezpečně a urychleně se rozhodl pro odjezd do Uher. Netušil, že tam už nedojede. Zemřel během cesty ve Znojmě 9. prosince 1437. Roháče přežil na den přesně o tři měsíce. Do Uher sice nakonec dojel, ale jen proto, aby byl ve Velkém Varadíně (nyní Oradea v Rumunsku) uložen k věčnému odpočinku.

Zničený hrad Sión už nikdy nebyl obnoven. Jeho historie trvala jen 10 či 11 let. V roce 1870 německý majitel zdejšího panství Karl Dahlberg-Ostein, který nelibě nesl rostoucí vlastenecký zájem o české dějiny i o Roháčovo sídlo, nechal viditelné zbytky zřícenin zničit. Dnes proto můžeme vidět jen zakonzervované nízké zdivo, které bylo odhaleno při archeologickém průzkumu ve 20. století. Zřícenina je nyní v majetku obce Chlístovice. V poslední době tu vznikl nový pomník v podobě velkého kamenného kalichu. Na něm je z jedné strany vytesáno jméno „JAN ROHÁČ Z DUBÉ“, na opačné straně je jeho znak a na podstavci datum 6.9.1437, tedy datum dobytí hradu a Roháčova zajetí. U zříceniny je rovněž umístěna replika husitského bojového vozu.

Z romantických zřícenin sestoupíme po červené průrvou mezi skalami do údolí k potoku. Značka jeho tok sleduje a povede nás k Malešovu. Na skále vpravo si ještě všimneme kamenné pamětní desky Jana Roháče, která znázorňuje husitského bojovníka na stráži, gotický štít a znak pánů z Dubé. Reliéf byl vytesán podle námětu prof. Jana Vávry (1903-1952) z hořického pískovce v jubilejním roce 1937, ale na skálu byl umístěn v naprosté tajnosti až v době německé okupace. Asi o 200 m dále uvidíme u cesty tzv. Mohylník, hromadu utvořenou z koulí vrhaných na hrad v době jeho dobývání.

Značka nás vede zalesněným údolím po toku Vrchlice, u soutoku s jiným potokem však vystoupíme z údolí do vsi Polánka (rozcestník), kde překřížíme silnici. Za Polánkou opět sejdeme k potoku s hezkým jménem Švadlenka. Na druhém břehu se nad údolím dotkneme okraje vsi Roztěž (rozcestník). Silnička s lipovou alejí vede od vsi k romantickému zámku, který leží v rozsáhlém přírodním parku. U vchodu do parku s památnou lípou je rozcestník Roztěž. Zámek jako lovecké sídlo  nechal postavit hrabě Špork (Sporck) roku 1669 na místě opuštěného hradu, zámek pak později prošel barokní a pseudoslohovou přestavbou. Po 2. světové válce byl německým majitelům zkonfiskován a bylo tu umístěno rekreační středisko novinářské organizace. V posledních letech zámek proslavilo zejména natáčení televizního seriálu Život na zámku. Nyní je stejně jako přilehlé golfové hřiště soukromým majetkem tchajwanské společnosti a je nepřístupný.

Od Roztěže červená značka pokračuje okrajem lesa nad údolím Švadlenky. Nakonec vyjde na silnici právě v místě, kde se Švadlenka vlévá do Vrchlice. Jejich soutok vytváří velký záliv přehradní nádrže, která byla pod Malešovem vybudována v letech 1966-1970 jako zásobárna pitné vody pro Kutnohorsko a Čáslavsko. Vodní nádrž Vrchlice představuje nejen přehradní jezero o rozloze 110 ha, délce 4 km a hloubce až 33 m, ale také zajímavost. Šlo totiž o první tzv. klenbovou přehradní hráz v tehdejším Československu. Ve vodách přehrady bohužel zmizela nejkrásnější a nejdivočejší část údolí Vrchlice s příkrými skalními stěnami na obou březích a ves Stará Lhota.

Značka nyní vede po silnici až do městyse Malešova. Právě teď se nám otevírá snad nejhezčí pohled na jeho dominantu, pětipatrovou věž gotické tvrze (49.9110011N, 15.2213417E). Její vzhled umocňuje skutečnost, že stojí na výrazné skále, nyní nad závěrem vodní nádrže na Vrchlici.

Mohutná malešovská tvrz pochází ze začátku 14. století. Jejím základem byla obytná hranolová věž postupně obklopená hospodářským zázemím. Když roku 1666 získal zdejší panství hrabě Špork, už se k bydlení nehodila. Hrabě si proto nedaleko postavil už zmíněný zámek Roztěž. Gotická věž sloužila od roku 1730 jako sýpka, ostatní stavby byly využívány jako byty a kanceláře. Když se roku 1850 zřítila okrouhlá věž opevnění, byly neudržované objekty opuštěny, jen sýpka sloužila až do roku 1980. Roku 1985 byl památkový objekt předán obci, její plány na rekonstrukci a kulturní využití však ztroskotaly. O postupnou záchranu věže se v letech 2002-2017 postaral soukromý majitel, jehož zásluhou se jí vrátila původní gotická podoba. Objekt je příležitostně zpřístupňován při kulturních akcích.

Červená značka nás přivede k rozcestníku Malešov v ulici 5. května. Tady na okraji městyse přejdeme na modrou, která brzy z ulice 5. května, mířící k železničnímu přejezdu a místnímu  nádraží, odbočí vpravo do vedlejší ulice. Modrou v téměř celé délce doprovází naučná stezka zvaná Cestou husitských hejtmanů. Záhy vpravo uvidíme patrovou stavbu bývalého mlýna a pily Rákosov na náhonu vyvedeném z Vrchlice, která je nyní upravena na penzion. Pak značka u dalšího železničního přejezdu vyústí na hlavní silnici a začne po ní klesat do malého údolíčka. Vpravo vidíme další bývalý mlýn na Vrchlici, zvaný Dubina, jehož mohutná budova slouží jako vodní elektrárna.

Silnicí pak budeme mírně klesat do údolíčka, v němž leží nevelký rybník zvaný Prosík. Napájí ho Opatovický potok, který se pod silnicí vlévá do Vrchlice.

Ještě před hrází rybníka však nesmíme vlevo v příkré stráni přehlédnout pamětní kámen (49.8979700N, 15.2292900E). Od r. 1974 nápis na něm připomínal, že právě v těchto místech svedl Jan Žižka 7. června 1424 svůj poslední vítězný boj. Někdy po r. 2010 však byla deska vandalsky poničena a s uraženým horním pravým rohem tu zůstala do r. 2021, kdy zmizela úplně. Snad jen proto, aby mohla být nahrazena replikou.

Rok 1423 byl pro stoupence Husova učení nešťastný, protože přinesl jejich rozštěpení a počátek bratrovražedných bojů, které skončily až tragédií u Lipan. Zásadový Žižka byl na Táboře unaven neustálým hádáním kněží a jako zastánce ozbrojeného boje odešel se svými stoupenci na východ Čech, aby založil Menší Tábor. Ten vznikl v Německém Brodě a později byl přenesen do orebitského Hradce Králové. Umírnění kališníci z řad šlechty a pražských měšťanů sdružení s katolíky v panské jednotě pronásledovali Žižkovy voje po celých Čechách. Na jaře 1424 měli už vítězství na dosah, když se jim podařilo Žižku obklíčit v Kostelci nad Labem. Slepý vojevůdce však i s vozy unikl senzačním nočním přeplavením Labe a obrátil se k bezpečnějšímu východu Čech. Oddíly pražanů ho znovu dostihly nedaleko Malešova. Žižka se svým zástupcem Janem Roháčem z Dubé, který mu spolu s hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic, zvaným Bzdinka, nahrazoval ztracený zrak, se opevnil patrně na návrší Dubina nad údolím Vrchlice. Přesné místo bojiště totiž není známo. K boji došlo 7. června 1424. Žižka se snad poprvé v životě jen nebránil, ale zcela nečekaným způsobem zaútočil. Z již okoukané vozové hradby se totiž do řad nepřátel rozjelo z kopce několik spížních vozů vrchovatě naložených kamením. Těžké vozy se řítily jako tanky a způsobily zděšení a zmatek, do kterého vpadl ještě prudký útok husitských pěšáků a lehké jízdy. Žižka si připsal další drtivé vítězství poznamenané i rodinným neštěstím. V nepřátelském vojsku padl kromě řady šlechticů a 1400 bojovníků i jeho vlastní zeť, pan Ondřej z Dubé.

 Po svém vítězství se Žižka rozhodl radikálně vypořádat se zrádnými pražany. Bez velkého odporu obsadil Kutnou Horu, Kouřim, Český Brod i Nymburk a v srpnu stálo již jeho vojsko na Špitálském poli před branami hlavního města království. Zásluhou obratného vyjednavače, husitského kněze Jana Rokycany však došlo k nečekanému smíru a dokonce k dohodě o společném tažení na Moravu, kterou císař Zikmund protiprávně svěřil jako markraběti do rukou svého zetě Albrechta Habsburského. Na Moravu ale Žižka již nedojel, 11. října 1424 se po velmi krátké nemoci nedaleko Přibyslavi jeho život uzavřel. Příčinu jeho smrti nikdo dodnes nezná. Kolovaly pověsti o moru i o jedu z ruky atentátníka. Roku 1974 byla na počest 550. výročí jeho poslední bitvy umístěna u rybníka Prosík prostá kovová deska s nápisem: „7.6.1424 VÍTĚZSTVÍ ŽIŽKOVÝCH VOJSK U MALEŠOVA NAD PANSKOU JEDNOTOU“. Když byla vandalsky poškozena, r. 2021 z pamětního kamene zmizela, snad za účelem nahrazení.

Modrá značka nás po silnici od rybníka brzy dovede do vsi Maxovna (rozcestník), kde odbočí vpravo přes pole k lesu. Asi 600 m za posledním stavením se vlevo od cesty v lesíku ukrývají terénní pozůstatky obléhacího tábora vojska Hynce Ptáčka z Pirkštejna (49.8927675N, 15.2135844E). Údajně tu bylo i prakoviště, odkud byly vrhány r. 1437 kamenné koule na hrad Sion. Naše modrá zanedlouho skončí na známém turistickém rozcestí Sion, zříc., z něhož zbývá jen pár kroků po červené k parkovišti, východišti tohoto výletu. Popsaná okružní a nenáročná trasa měří asi 10 km. Je možné si ji asi o téměř 2 km zkrátit, pokud u rozcestníku Polánka odbočíme vpravo po trase naučné stezky Cestou husitských hejtmanů přímo do Malešova a vynecháme úsek kolem Roztěže.

 

Použité zdroje:

Galerie