V roce 1422 spadl na Loket meteorit velký jako koňská hlava
12. únor 2019 | Vladimira Rozmanova 2.3 min
Známé uchované meteoritické železo údajně spadlo v 15. století přímo na hradní nádvoří v Lokti. Vysloužilo si přezdívku Zakletý purkrabí a je opředeno mnoha legendami. Jeho kusy najdeme v Indii i Americe.
Pověst praví, že železný kámen vytažený z hradní studně v městečku Loket je ve skutečnosti zakletý purkrabí Gerhard von Wustenfels. Pykal tak za to, že nechával těla popravených máčet ve vřídelní vodě a pak je obalené vřídelním kamenem věšel na výstrahu při cestě ke hradu. Podle jiné historky byl oním zlým purkrabím jistý Botho z Eulenburgu, který zemřel po úderu bleskem na poli poté, co se rozkřikl na své poddané.
Legend o tom, kdy, kde a jak se v Lokti ocitl železný kámen ve tvaru koňské hlavy o rozměrech 50 x 30 x 20 cm najdeme v literatuře nepřeberné množství. Nejstarší vědecký záznam o něm pochází ze 17. století, ale předpokládá se, že na zem spadl již okolo roku 1400. Lidé si nedovedli jeho existenci vysvětlit a tak popouštěli uzdu fantazii. Ani do místních kronik nahlédnout nelze, protože město včetně archivu v raném středověku několikrát zachvátil požár.
Teprve roku 1811 navštívil Loket profesor pražské techniky K. A. Neumann a přišel s názorem, že se jedná o meteorit. Uvádí se, že vážil až 107 kilogramů, ale ve skutečnosti byl zřejmě o mnoho těžší. Dnes ho najdeme rozřezaný na kusy ve všech větších sbírkách meteoritů po celém světě. Největší část o váze necelých 80 kg vlastní Přírodovědecké muzeum ve Vídni. V Lokti se nachází díl o hmotnosti 14, 3 kg plus kopie původního kamene. Další fragmenty jsou kromě Národního muzea v Praze také například v Německu, Rakousku, Švédsku, Velké Británii, Indii či Spojených státech amerických.
Železný kámen zaujal i Goetha
Dělení meteoritu, které nebylo nikterak snadné, zaujalo i slavného německého básníka. Johann Wolfgang Goethe Loket a okolí s oblibou opakovaně navštěvoval. V dopise z roku 1819 napsal svému příteli: „V Lokti je velmi pozoruhodný zbytek meteoritického železa. Věčná škoda, že tak drahocenný přírodní produkt se rozřezává na kusy, jako kdyby někdo chtěl rozdělovat velký diamant, aby se oň podělil, nebo podle šalamounského rozsudku jako by rozpůlené dítě bylo stále ještě kojencem.“
