Zřícenina hradu HUS (německy Gans)

Na zasmušilé Šumavě, jejíž stromy sahají svými větvemi od Dunaje až po Ohři, od Berounky a Vltavy až k Řezné a Nábě, ční na jedné pusté skalní výspě, kde sídlí jen havrani, sovy a supové, zřícenina hradu, porostlá zeleným břečťanem; dnes se jí říká prostě Hus, německy Alte Gans, a jmenovala se tak již v dobách svého rozkvětu. Poutník se blíží k těmto místům váhavým krokem, jako by cítil, že ho tu ze všech stran obklopí hrůzostrašní duchové; a lidé z okolí se této nehostinné krajině raději vyhnou. Tady se na nás neusmívají obdělávaná pole, kvetoucí louky ani venkovské chaloupky, ani odtud není pěkný rozhled, který by poskytl bloudícímu oku příjemnou podívanou. Jen strašidelné šumění jedlí a smrků a skučící vítr šíří v hlubokém tichu hrůzu a nutí nás k vážnosti a tichému rozjímání. Mohutné zdivo se sice již zřítilo, ale přesto ho ještě zbývá dost na to, aby nám připomnělo někdejší obyvatele, obávané loupežné rytíře a vrahy, kteří zde bývali kdysi pány.

Vystoupil jsem na tuto zříceninu od Volar – bylo to v létě roku 1842, kdy bylo počasí nadmíru příznivé pro putování Šumavou. Močály a bažiny tehdy úplně vyschly a tento odlehlý kraj se stal odedávna přístupný a schůdný a umožňoval pohodlný průchod i zcela neznámými oblastmi, takže jsme si mohli prohlédnout všechny jeho pozoruhodnosti a krásy. Předešlého dne jsem se rozloučil s milou obcí Strážný a omrzel zříceninu hradu Kunžvart a zamířil se svou poutnickou holí směrem k jedinečným Volarům, kam jsem kráčel po pohodlné silnici, vedoucí od knížecích schwarzenberských skláren na výrobu křišťálového skla v Lenoře (ta si zaslouží, aby ji navštívil každý, kdo tudy prochází). Všude kolem je kraj plný šťavnatých luk, které se táhnou široko daleko a naplňují celé údolí svěží zelení; tu a tam jsou rozesety samoty zdejších horalů; všude se pasou stáda krásného dobytka, zvoní svými zvonci nad rozkvetlými loukami, kolem nich pobíhají čiperní pasáčci a nad nimi se tyčí tmavé vrcholky hor, které dodávají této nádherné krajině vhodné pozadí.

nepatrné zbytky hradby Autor: © PETR HAVLÍK 03/2005

Volary jsou velmi originální trhovou osadou, rozloženou v širokém údolí, kolem dokola se zvedají holé kopce a na nich roztroušené samoty, seníky a přístřešky, takže to zde vypadá docela jako v někde v Alpách. Městečko samotné má vlastní stavební sloh: dřevěné domky s plochými střechami z prken a na nich po celé ploše velké kameny, jako to známe ze Švýcarska – působí to na poutníka až překvapivě, zvlášť když sem přichází z města. Strávil jsem ve Volarech noc a časně ráno jsem se vydal na hrad Hus, který zde má dodnes špatnou pověst, přestože z něj už zbývají pouhé trosky. Slyšel jsem o něm vyprávět plno dobrodružných pověstí – a hrad je přitom od Volar vzdálen pouhou míli.

S Kreibichovou příruční mapou v ruce jsem se dal po rovné silnici směrem na sever a držel jsem se stále vpravo – tam někde měl být cíl mého dnešního putování. Nedaleko vesničky Mlynářovice jsem zahlédl pracovat na poli sedláka a obrátil jsem se na něj s otázkou, kudy se nejlépe dostanu ke starému hradu, který tu někde v lese má být.

„Starej hrad hledáte?“ zeptal se mě udiveně. „O tom teda nic nevím, tady nic takovýho není.“

„On to už není hrad,“ vysvětloval jsem, „jsou tam jen nějaké zdi, které zbyly ze starého hradu, a ty tu přece někde musí být – takovou půlhodinku cesty v nějaké rokli?“

„To jako myslíte starej hrad Hus?“

„Ano, ovšemže, ten hledám. Jak se k němu nejlépe dostanu?“

„To nejspíš chcete hledat zasejc zlato, že jo? No, pro mě za mě. Tak to běžte tudy přes pole nahoru k těm bukům a pak furt dál. Nemůžete to minout.“

A tak jsem tomu dobrému muži poděkoval a vykročil jako pravý rytíř cestou necestou uvedeným směrem, ale šlo to nahoru a dolů, až jsem skončil v ponuré tmě temného lesa; nakonec jsem narazil na pěšinu, po které už asi dlouho nikdo nešel, a ta mě pomalu dovedla o něco níž.

Západní hradba Autor: © Jiří Cukr, 04/2002

V duchu jsem ještě přemítal o „zlatu“, o němž mluvil sedlák, když jsem zaslechl nějaké hlasy. Prodral jsem se houštinou za nimi a zakrátko jsem stál před kouřící pecí na pálení vápna, kterou právě zapalovali dva statní vápeníci – vypadali jako otcové se synem.

„Příteli, kde tu najdu starý hrad Hus?“ zeptal jsem se otce, který na pozdrav smekl klobouk. „Nějakých dvě stě kroků odtud,“ zněla odpověď.

„Jestli chcete, dovedu vás tam.“ Rád jsem tuto nabídku přijal a po krátkém odpočinku, kdy mi ti milí lidé dali ze svého džbánu napít čerstvé pramenité vody a nabídli mi skývu černého chleba, jsme vykročili ke zřícenině staré Husi.

Překonali jsme hluboké údolíčko říčky Blanice po kmeni stromu, který zde spadl a vytvořil přirozený můstek nad prudkou vodou, a pak už jsme jen šplhali po strmých omšelých skalách, porostlých všelijakým rostlím i starým jehličnatým lesem, a udýchaní jsme se namáhavě prodírali hustým křovím po kamenité suti. Konečně jsme se dostali až na vrchol zalesněného kopce a stanuli na místech, kde se kdysi blyštěly přilby, kopí a štíty, kde harcovali statní oři, kde se rytíři a panoši cvičili v boji, mávali mohutnými meči a těžkými kopími a odkud také sbíhali dolů natrhat krásné květice, ale také vyrážet z venkovanů dávky či okrást kupce přijíždějícího zdaleka o výdělek přičinlivých dnů a nocí.

Krajina je zde divoká a drsná. Temná údolí a lesnaté kopce se melancholicky, ba až strašidelně kupí kolem skalního ostrohu, který se táhne od severu k jihu jako podlouhlý úzký jazyk a ze severu, z východu a ze západu je omýván bublajícím potokem Blanicí; hradní skalisko místy strmě vystupuje z tmavého údolí, na severu však souvisí malým sedlem s vyššími zalesněnými kopci. V místech, kde kdysi stával hrad, jsou dnes jen haldy sutí, zbytky zdí, spousta kamení a hluboké jámy – a to vše kryje starý smrkový prales, takže o dřívějším členění hradu se už mnoho nedovíme.

Hrad měl část horní a dolní – jak naznačují skromné zbytky hradních zřícenin – a tyto dvě části byly od sebe odděleny příkopem, který protínal skálu po šířce. Horní hrad ležel na severní straně, dolní na jižní. Na jižním čipu jsou ještě vidět zbytky (údajné) brány se zdí vysokou pět sáhů, ke které vedl padací most přes skalní příkop, což je dnes nejpřesvědčivější pozůstatek zříceniny hradu Husi. Všechno ostatní, co se zde návštěvníkům nabízí, jsou jen hromady sutí, porostlé hustým jehličnatým lesem.

Doufal jsem, že zde ještě najdu významné zbytky hradu, ale byl jsem trpce zklamán; skoro jsem litoval, že jsem podnikl tak dlouhou a obtížnou cestu, a přitom mi nebyl dopřán ani pěkný rozhled do dálí.

„Husi, vydej nám svá zlatá vejce!“ zvolal můj průvodce, když jsme se dostali ke zříceninám; a když jsem se jeho zvolání podivil a tázavě se na něho podíval, řekl mi na vysvětlenou: „Ano, pane, tato husa snáší taková zlatá vejce, že bychom si za ně my dva žili dobře až do konce života. Než odtud byli vyhnáni lapkové, kteří tady dlouhý čas hospodařili, a než byl zničen hrad, zakopali hluboko ve skalách všechny poklady a ty jsou zde ukryty dodnes. Už dvacet let tady žiju a pálím vápno pro vrchnost. Za tu dobu se mnoho lidí snažilo poklad najít, celé týdny tu kopali, ale nenašli ani halíř. Viděl jsem zde lidi s virgulemi, se zlatými koulemi a podobnými věcmi, jak se tu plahočí celé dlouhé dny; zrovna loni v létě tu byl dva, přinesli si s sebou starou kresbu, podle níž je prý tam dole pod tou loukou velké sklepení, kde je spousta starého vína, a k tomu sklepení prý šla tajná chodba z hradu, prozrazená pod potokem. Také oni měli sto chutí začít tu kopat a říkali, že zase přijdou s rýči, lopatami a kopáči, ale už jsem je tady od té doby neviděl. Ta louka skutečně patřila k hradu, protože její dnešní majitel, jeden sedlák z Křišťanovic, má v rukou starou listinu, v níž se uvádí, že mu ji prodal někdejší hradní pán – však si ji můžete prohlédnout, když budete chtít. Ostatně tohle místo snad ani není požehnané. Já jsem tu sice za těch dvacet let, co v téhle divočině žiju, nic zvláštního neviděl, ale jedni naši sousedé, co chodili pěšinou z Křišťanovic na Plesivec, už párkrát zahlédli bílou paní v jakémsi divném světle; prý chodila tady po těch zbylých zdech a na jednoho prý jednou dokonce zavolala jménem a přátelsky mu kynula, aby šel za ní nahoru, ale on se bál a raději vzal nohy na ramena a utekl pryč.“

Tak mi to vyprávěl můj cicerone; vypadal přitom docela důvěryhodně a já jsem zatím přelézal velké jámy, někde až pět sáhů široké a hluboké, které zde vyhloubili pokladníci, když se tu dříve a hrabali jako krtci v zemi. Takové výkopy a překopávky bývají většinou pro staré zříceniny hotová pohroma, ale tady to bylo právě naopak, protože se díky tomu objevilo mnoho rozpadlých podzemních sklepů a byly obnaženy zasypané stěny a přitom tito pilní zlatokopové nedokázali ani jednou najít nějakou významnější kořist, nepočítáme-li ohořelou suť, několik železných hřebů, vypálených kachlů a několik málo mincí, podobných stříbrným grošům. Můj průvodce pravil, že i on má spoustu potlučených zelených glazovaných kachlů, které zde lidé objevili, a že na nich byly obrázky různých zvířat – lvů, medvědů, vlků, lišek – a také všelijaké ornamenty.

Místo pro hrad nebylo zvoleno špatně. Je zde ticho a tajemno, prostor je skrytý před zraky lidí a byl jistě velmi příhodný pro věci, které má spatřit co nejméně očí. Hned jak sem člověk přijde, napadne ho, že ten, kdo si vyhlédl tenhle kout za své loupežné hnízdo, musel být opravdový rytíř-dobrodruh a mohl si zde pěkně v klidu užívat toho, co si dole v rovině nakradl.

I dnes, kdy už jsou tato hrůzná místa zarostlá temným hvozdem, kdy jen meluzína skuší ve vrcholcích stromů a dole pod skálou proudí a hučí divoký potok, i dnes je zde až strašidelné, takže ten, kdo rád hloubá nad podivnostmi, opouští tato nehostinná místa s úlevou a rychle kvapí pryč, aby se zase co nejdříve ocitl mezi lidmi, mezi svými druhy a bratry.

Zřícenina hradu Hus Autor: © Jiří Cukr, 04/2002

A tak jsem se rozloučil se svou starou Husí, opustil ji – nespokojený a rozmrzelý – a zamířil přes strmý lesnatý kopec Vyhořen směrem k Záblatí, abych se podíval na plán, kde statečný císařský generál hrabě Buquoy na hlavu porazil 9. června 1619 známého českého utrakvistického velitele hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu; odtud jsem chtěl putovat ke zříceninám, z jejichž věnce mi kynul jako nejkrásnější květ už z dálky impozantní Helfenburk.

Hrad Hus není tak starý, jak by se snad zdálo při pohledu na jeho polohu i na samu zříceninu, a také na něm nevládl loupeživý rytíř, ale vybudoval ho vážený panský rod, který po celé 14. století vlastnil hrad Vimperk a ovládal i jeho drsné okolí.

Těmito šeravými, nehostinnými horami vedla tehdy cesta do Pasova, ona obecně známá Zlatá stezka. Po ní vozili soumaři zboží z české země do Bavor a odtamtud dováželi sůl. V kraji bývalo velmi nejisto, protože v temných slujích mívají svá hnízda lapkové, kteří si zde troufale vládli po svém. Proto se páni Kaplířové ze Sulevic, zdejší vrchnost, rozhodli, že mezi obcemi Volary a Prachatice založí poblíž Zlaté stezky pevný hrad, odkud by se mohli každému škůdci ihned postavit na odpor. Král Jan Lucemburský, na něhož se obrátili s prosbou o povolení stavby, odpověděl v roce 1341 na tuto žádost kladně (příslušná listina dodnes existuje) a ihned poté se začal hrad stavět – v nejedlé části Šumavy, na ostrohu dobře opevněném samotnou přírodou – a zanedlouho se už jeho cimbuří zrcadlilo ve vlnách Blanice. Čemu hrad vděčí za své jméno Hus, zůstává dodnes záhadou.

Páni Kaplířové ze Sulevic zřídili krátce po dostavění tvrze nové dominium pod jménem panství Hus; k němu připojili mnoho obcí a pozemků, které předtím patřily k Vimperku, načež přenechali celé toto panství jednomu členu své rodiny jako dědičný majetek. Avšak už kolem roku 1390 se hrad a panství Hus dostaly do jiných rukou, totiž do rukou Zikmunda Hulera, zvaného z Orlíka.

Původ tohoto muže není dosud zcela jasný, ale zdá se, že jeho rod pocházel z Chebska, kde muž jménem Mikuláš Huler vlastnil v roce 1338 hrad Skalka, který je dnes již v sutinách, a založil také u Chebu tzv. Hulerův dvůr. Bratři Zikmund a Ondřej Hulerové dali v roce 1373 zřídit oltář v Týnském chrámu a opatřili jej úroky ze vsí Velká a Malá Dobrá. To je první záznam, kde se Zikmundovo jméno objevuje – měl tehdy hodnost porotce a radního Starého Města pražského a později dosáhl takového bohatství a uznání, že si mohl koupit panství Hus a hrad Orlík a podle něho pak užíval predikát z Orlíka.

Zikmund Huler byl oblíbencem krále Václava IV., ale i hlavní příčinou všech nedorozumění, k nimž došlo roku 1393 mezi tímto panovníkem a arcibiskupem pražským Janem z Jenštejna a která byla považována za důvod prvního církevního rozkolu v Čechách. Hluboká nenávist k duchovenstvu svedla našeho Hulera k tak mrzkým činům, za jaké by ho za jiných okolností musel stihnout těžký trest; nejenže se sám veřejně vysmíval křesťanství a pod hrozbou trestu přikázal židům, kteří se chtěli dát pokřtít, aby zůstali u své víry, ale dal o své vůli zatknout tři duchovní za to, že se řídili pokyny papežské buly – prvního dal upálit, druhého stít a třetího utopit.

Důsledkem těchto násilných činů bylo, že Zikmund byl předvolán před arcibiskupský církevní soud v Praze, kam se nedostavil, avšak zpupně o něm prohlásil, že by před něj předstoupil, ale jedině v doprovodu dvou set kopiníků. Jan z Jenštejna jej proto dal do církevní klatby a veřejně ho označil za největšího nepřítele Boha a katolické víry, za pomocníka ďáblova a za posla Antikristova. Hulerovo chování však zůstalo bez následků, protože král Václav se na arcibiskupa velmi rozzlobil, jakmile se dověděl o pronásledování svého milce. Aby ho aspoň částečně odškodnil, poskytl mu řadu výsad, mimo jiné i povolení, že smí obehnat trhovou osadu Záblatí, patřící k hradu Hus, zdmi, branami a věžemi, a udělil mu právo zřídit odtud novou cestu do Pasova. Obyvatelům tohoto místa propůjčil (30. října 1400) všechna práva, která tehdy mělo město Písek. Zikmund se brzy nato stal královským rádcem a podkomořím v Čechách; přízeň krále ho však svedla k nepoctivému jednání a k hrabivosti – a když se později objevilo zfalšované potvrzení knížete opolského, podle něhož mu měl král Václav dlužit určitou částku, vedlo to rychle k Zikmundovu pádu. Huler byl na výslovný rozkaz králův 23. června 1405 zatčen, ještě téhož dne na Staroměstské radnici stět a jeho tělo bylo pak pohřbeno u sv. Klimenta v Praze.

Zikmund Huler založil v Zátoni nedaleko hradu Hus poustevnu, povolal dva kaplany a několik bratří a dal také vystavět kapli, z čehož je vidět, že si ze svého úřadu nashromáždil velké jmění. Jeho bratr Ondřej, který pak zdědil hrady Hus i Orlík, si vyprosil u krále Václava milost dokončit Zikmundem založenou poustevnu a povolení vybavit ji důchodem dvaceti kop (zvláště pro věčnou spásu duše svého popraveného bratra). Nakonec prodal – kolem roku 1407 – hrad a panství Hus rytíři Mikuláši z Husince, který si získal v dějinách naší vlasti ještě větší věhlas než jeho předchůdci.

Jako lenní pán, přítel a horlivý stoupenec slavného mistra Jana Husa byl první, kdo po kruté popravě svého chráněnce zdvihl roku 1416 v Čechách prapor odboje a vyžádal si od krále Václava několik kostelů, kde by bylo volno a bez zábran poskytováno přijímání pod obojí způsobou. Když mu to bylo povoleno, vystupoval Mikuláš roku 1418 své požadavky ještě více, a jen králova pohrůžka, že by ho mohl dát pověsit, přiměla tohoto smělého fanatika k opuštění Prahy a ke spěšnému návratu na hrad Hus, kde kolem sebe zakrátko shromáždil tolik husitských bojovníků, že se roku 1419 rozhodl vyrazit s nimi proti Praze a sesadit krále Václava z trůnu. Jen výmluvný kazatel Václav Koranda dokázal přivést husity k rozumu, načež se zase v míru rozešli do svých domovů a přinutili svého Mikuláše, aby se nepřítomnosti vrátil na svůj hrad Hus.

Po smrti krále Václava se Mikuláš z Husí spojil s obávaným Janem Žižkou z Trocnova, zmocnil se Vyšehradu, pak Saského domu na Malé Straně a vrátil vyšehradskou tvrz královně vdově Žofii, teprve když byly splněny všechny body husitských požadavků. Válka si ho však brzy znovu zavolala ke svému krvavému řemeslu, a tak postupoval českými kraji po boku svého druha Žižky a ničil a pálil vše po celé české zemi. Dne 20. května 1420 porazil Petra ze Šternberka a jeho spojence u Poříčí nad Sázavou, načež vítězně vtrhl do Prahy, aby se zde utkal s císařem Zikmundem. Protože však nově založená pevnost Tábor byla ohrožena – stál před ní katolík Oldřich z Rožmberka –, byl Mikuláš rychle povolán zpátky a už 29. června dosáhl skvělého vítězství nad svým protivníkem před obleženým Táborem. Když byla všechna nebezpečí zažehnána, spěchal Mikuláš znovu na pomoc svým soudruhům do Prahy, kam mezitím přitáhl císař Zikmund s téměř 150 000 muži. Po čtyřech týdnech byla tato strašná armáda společným úsilím Mikuláše z Husí a jeho přátel Žižky s hanbou a výsměchem zahnána a přinucena k návratu a pak začalo obléhání tvrze na Vyšehradě. K městu sice znovu přitáhl císař Zikmund, aby je zachránil, ale těžká porážka u sv. Pankráce, kterou mu 1. listopadu 1420 způsobil Mikuláš z Husí, mu vyrazila z rukou nejen Prahu a Vyšehrad, ale takřka celé Čechy, takže na delší dobu ztratil i korunu svého království.

Vzápětí po tomto významném vítězství se sešli vůdci osobností táborů v Praze, kde se jednalo nejen o náboženských otázkách, ale i o volbě nového krále. Většina přítomných dala své hlasy polskému králi, jenže s tímto názorem Mikuláš z Husí zásadně nesouhlasil, protože – jak se mnozí domnívali – se chtěl zmocnit vlády sám. Rozhněván opustil shromáždění, ve vzteku naskočil na koně a slavnostně přísahal, že již nikdy nevstoupí do tohoto města, které mu za jeho služby odplácí jen nevděkem, načež s kletbami zamířil k braně. Když se pak dostal až za Vyšehrad a nemínil se vyhnout jakémusi povozu, jeho kůň klopýtl a on si zlomil nohu. A tak se musel do Prahy nakonec dát odnést, přestože přísahal, že tam již nikdy nevstoupí; v Praze pak po několika dnech (21. prosince 1420) svému zranění podlehl.

Po smrti Mikuláše z Husí se dějiny hradu Hus ztrácejí po celou dobu husitských válek v naprostém šeru a není ani známo, kdo byl zdejším pánem. Teprve v roce 1440 se hrad znovu vynořuje z temnot a dovídáme se o něm, že jeho majitelem byl loupeživý rytíř Habart z Lopaty. Jak se dostal k tomuto majetku a od koho jej získal, to se dosud nepodařilo zjistit.

Odvážné loupežné výpravy Habartovy musely být tak nelítostné a okolní krajinu tolik sužovaly, že koncem roku 1440 bylo všechno na mnoho mil kolem ve zbrani a všichni se chystali s tímto lupičským hnízdem skoncovat. Hlavními členy spolku byli: Přibík z Klenové, Jan Sedlecký z Prachatic a Petr zmrzlík ze Svojšína na Lnářích a Kašperku, Klatovští, Vodňanští a mnozí jiní. Přes panující krutou zimu a spousty sněhu, který zůstal ležet v tomto horském kraji hluboko do května, oblehli hrad už v únoru 1441 (dva týdny před masopustní nedělí) a ze všech stran ho tvrdě tísnili. Lapkové se však jejich snaze jen vysmívali, protože hrad byl neobyčejně pevný a mohl snadno odolat jakémukoli útoku. Oblehání už trvalo šest měsíců a obléhající začali pochybovat o svém úspěchu, když tu se objevil na hradě nový nepřítel, který způsobil mnohem víc, než všechny útoky zvenčí – hlad! Posádka byla již krutě zdeptána tímto neúprosným nepřítelem, začala vyjednávat s Přibíkem z Klenové a dojednala volný odchod z hradu pro sebe i pro velitele.

Hrad Hus opustila a odtáhla do Budějovic. Spojenci vzápětí lupičské hnízdo zcela vypálili, ze všech čtyř stran je zapálili a nakonec strhli.

To se stalo o svátku Narození Panny Marie (8. září) roku 1441 a od té doby je hrad Hus pustým zbořeništěm – doba jeho rozkvětu trvala jen jedno století.

Panství Hus (které bylo v té době královským lénem) připadlo po této katastrofě rytířům Smilovi a Jiřímu z Křemže, kteří je se svolením krále Ladislava prodali v roce 1455 panu Oldřichovi z Rožmberka za 800 kop českých grošů, a jeho syn Jindřich z Rožmberka hrad později (v roce 1474) zastavil za 4 000 uherských zlatých Petru Kaplíři ze Sulevic.

V roce 1491 uvolnil král Vladislav II. panství Hus z lenní povinnosti a dal je připsat jako svobodné a dědičné do královských zemských desek bratřím Vokovi a Petrovi z Rožmberka, kteří je brzy nato spojili se svým panstvím vimperským, jehož součástí je dodnes. V současné době patří urozenému rodu knížat ze Schwarzenberka.

Za nejdůležitější údaje o historii tohoto hradu vděčím laskavému sdělení českého stavovského historiografa pana Františka Palackého. Kromě toho jsem zde použil Pelzelových Geschichte Böhmens, Pelzelových Lebensgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenceslaus, Jahrbücher der Gesellschaft des vaterländischen Museums, Starých letopisů českých atd., přílohy časopisu Prag a mnoha jiných pramenů.

Použité zdroje: