Jak vršovičtí k vodě přišli - kapitola z dějin pražského vodárenství
2. červen 2026 | Milan Caha 9.6 min | Zajímavosti
Několik let působím jako dobrovolník neziskové organizace Open House Praha. Letos v květnu - na 12. ročníku festivalu, který tato organizace každoročně pořádá - jsem s kolegyněmi a kolegy prováděl návštěvníky po dlouho uzavřeném a nevyužívaném areálu Vršovické vodárny v Praze 4. Díky tomu jsem o areálu, jeho historii i tvůrcích načerpal mnoho zajímavých informací, o které bych se rád podělil s čtenáři webu hrady.cz.
Jak to všechno začalo
Vršovice jsou starobylá obec. V písemných pramenech se poprvé objevily v 11. století v zakládací listině Vyšehradské kapituly, které tehdy - spolu s dalšími okolními vesnicemi - patřily. Jak vznikl jejich název je záhadou – existuje několik věrohodných vysvětlení, ale na tom, které je to správné, se historici neshodnou. Hájek z Libočan ve své kronice odvozuje název Vršovice od jakéhosi, blíže nespecifikovaného, Vrše z Lechova. Nabízí se i souvislost s rodem Vršovců, od nichž odvozoval svůj původ rod Sekerků ze Sedčic, kteří ves nějaký čas vlastnili či s vršemi, tedy proutěnými koši, které rybáři používali při rybolovu v Botiči. V průběhu dějin vesnice vystřídala řadu vlastníků, patřila například Řádu německých rytířů, Trčkům z Lípy, Šternberkům či Wimmerům. Od poloviny 19. století obec nedaleko Prahy zažívala rychlý a masivní rozvoj. Za půl století se z vesnice o devíti stech duších stalo v roce 1902 město s 14 tisíci obyvateli a za dalších deset let se jeho populace ještě téměř zdvojnásobila a dosáhla velikosti, jakou dnes mají okresní města jako jsou Břeclav, Šumperk nebo Uherské Hradiště. Radní města stáli před mnoha složitými úkoly, z nichž zajištění dostatku pitné vody pro dále rostoucí počet obyvatel patřil k těm nejsložitějším. Nejprve se obrátili na své sousedy – rovněž samostatné město Královské Vinohrady, které podobný problém řešili o čtvrtstoletí dříve. I Vinohrady se původně snažily získat vodu od sousedů - od Prahy, ale neuspěly a v osmdesátých letech si vybudovaly vodárenský systém, který začínal vodárnou v Podolí (jednou ze dvou starších vodáren na místě současné Podolské vodárny) a jehož nejvýraznějším prvkem byl novorenesanční věžový vodojem od architekta Antonína Turka v Korunní ulici. Vinohradští ale s napojením sousedního města na jejich vodovod nesouhlasili, a tak nezbývalo, než aby si Vršovice vybudovaly vodárenský systém vlastní.
Kotěra na to nebyl sám
Když se hovoří o Vršovické vodárně, vždy je zmiňováno jméno architekta Jana Kotěry. Kotěra je velmi známou osobností a není třeba ho v rámci tohoto článku čtenářům blíže představovat. Byl to on, kdo vtisknul prozaickým technickým stavbám krásu a eleganci.
Je ale velkou nespravedlností, že se v souvislostí s vršovickým vodárenským systémem zapomíná na další dvě významné osobnosti, bez kterých by systém nevznikl. Jednou z nich byl profesor Jan Vladimír Hráský. Ten stál u zrodu projektu, doporučil vršovickým radním autora technického technické řešení a později se sám přímo podílel na úpravách a rozšíření systému. Hráský se narodil se v roce 1857 v obci Babule, která tehdy byla v rakouské části Haliče (dnes je to polská obec v Podkarpatském vojvodství). Jeho rodiče byli Češi z Polabí, matka z Poděbrad a otec z Nymburka. Po smrti otce se rodina vrátila do Čech. Jan Hráský vystudoval pražskou techniku a po ukončení školy působil ve firmách zabývajících se dopravními a vodními stavbami. Jeho samostatnou kariéru odstartovala nabídka ze Slovinska, kde se roku 1884 stal městským inženýrem v Lublani. Ta se dodnes pyšní několika Hráského díly - budovou opery nebo Kraňským zemským palácem, dnes sídlem rektorátu místní univerzity. Vedle reprezentativních veřejných budov se zde Hráský už naplno pustil do regulačních, vodárenských, kanalizačních a melioračních projektů, které ho pak provázely po zbytek jeho profesionálního života. Po návratu do Čech byl v roce 1897 jmenován profesorem kulturního inženýrství, vodárenství a stokování měst na Císařské a královské české vysoké škole technické v Praze. Zde působil do roku 1927 a zasloužil se mimo jiné i o založení oboru balneologie. Zároveň ho přitahovalo Polabí, byl radním v Poděbradech, působil zde jako předseda správní rady lázní, navrhl tamní vodárnu, kanalizaci, inicioval vznik elektrárny na Labi. Za svoji kariéru se podílel na více než sedmdesáti vodárenských a kanalizačních projektech.
Autorem a realizátorem projektu byl inženýr vodních staveb Karel Kress. Ten pocházel z rodiny techniků, kteří měli ve druhé polovině 19. významný podíl na rozvoji dopravních a vodních staveb v Čechách. Byl synovcem projektanta a stavitele železniční sítě Josefa Adama Adolfa rytíř von Kress, který byl dokonce za své zásluhy na rozvoji železnice u nás povýšen do šlechtického stavu. Karel Kress se na rozdíl od strýce zaměřoval na vodní stavby. Vybudoval u nás v letech 1894–1896 první přehradní nádrž se zděnou hrází. Jednalo se o přehradu Mariánské Lázně (též přehrada Podhora či Maxovo údolí) která dodnes toto západočeské město zásobuje pitnou vodou. Byl tvůrcem soustavy rybníku v parku okolo zámku Konopiště, pohyblivého jezu v Hradci Králové, postavil Mánesův most v Praze či vodovod v Pardubicích.
Ze spolupráce dvou významných techniků a výjimečného architekta vzniklo v rekordně krátkém čase - od září 1906 do října 1907 - úctyhodné technické dílo, které obdivujeme dodnes.
Úpravna vody a čerpací stanice v Braníku
Vodu získávala Vršovická vodárna v Braníku, na břehu Vltavy nedaleko dnešního mostu Inteligence. Jednalo se o vltavskou vodu, která byla filtrována průchodem přes horninové prostředí a byla jímána původně ze dvou šestimetrových studní o průměru čtyř metrů, později zde byly vyhloubeny další tři studny. Protože studny byly v zátopové oblasti, při záplavách hrozila jejich kontaminace nečištěnou říční vodou. Vršovičtí proto - jako první na našem území - přistoupili k úpravě vody chlorováním. Poprvé se tak stalo po povodni v roce 1924, soustavná úprava vody chlórem pak začala v následujícím roce. Architektem budov, tvořících branickou část systému byl, stejně jak tomu bylo u areálu v Michli, Jan Kotěra. I zde vytvořil esteticky hodnotnou architekturu ve stylu na pomezí racionální moderny a geometrické secese. Stavby v obou areálech jsou si velmi podobné – jejich hlavním znakem je kombinace červených, dvakrát pálených cihel a zelených keramických prvků od firmy Rako z Rakovníka. Branický areál tvořily budova úpravny vody, domky nad studnami, kotelna a obytný dvojdomek pro obsluhu stanice. Kotěra zde dokonce ve stejném stylu navrhl i oplocení.
Vršovická, Michelská nebo Na Zelené lišce?
Voda se ze studní v Braníku dostávala na Zelenou lišku potrubím o délce 4,7 km, o průměru 300 mm. Překonávala přitom převýšení 75 metrů. K jejímu čerpání sloužila dvě čerpadla umístěná v Braníku. Ta byla zpočátku poháněná motory na nasávaný plyn, v roce 1922 byly motory nahrazeny výkonnějším parním strojem. V Michli se voda nejprve dostávala do podzemních otevřených vodojemů. Ty měly dvě komory, každou o objemu 600 m3. Byly vyzděné z nenasákavých a odolných, dvakrát pálených cihel, takzvaných zvonivek. Komory měly betonovou podlahu. Dodnes se v nich zachovaly části přívodního potrubí i potrubí, kterým z nich voda byla odváděna. Protože rozdíl výšek mezi kopcem v Michli a níže položenými částmi Vršovic byl dostatečný, část domácností pak byla samospádem zásobována přímo z těchto komor.
Srdcem a dominantou nově budovaného systému byla věž, kterou možná znáte pod různými – výše zmíněnými označeními. Každé z nich je svým způsobem oprávněné – věž patřila do vodárenského systému Vršovic, stojí na katastru Michle, v části, která se označuje podle barokní zájezdní hospody Zelená liška z roku 1720. Ta se sice nedochovala, ale místu název zůstal. Budovu bývalé hospody spolu s věží a památkově chráněnou funkcionalistickou tramvajovou měnírnou v jejím sousedství zachytil snímek z třicátých let, kdy byla bývalá hospoda začleněna jako správní budova do továrny JAWA, vyrábějící nejprve kulomety a granáty a později motocykly.
Na věžovém vodojemu Kotěra použil jak cihly a keramické ozdobné prvky, tak pískovec, kterým je obložena pata věže, zábradlí, portál a ozdobné lucerny, tak beton, ze kterého je horní část věže, včetně věnce, na kterém leží nádrž a pláště kolem nádrže. Vrchol věže je pokryt měděným plechem a je zakončen lucernou. Ta neměla jen estetickou funkci, ale pomáhala vyrovnávat tlak vzduchu, který při plnění nádrže vytlačila voda.
Věžový vodojem je vysoký 42 metrů a do jeho ocelové, nýty spojované nádrže se vešlo 400 m3 vody. Voda do něj byla čerpána dvojicí čerpadel, zpočátku poháněných benzínovými motory a od roku 1921 nahrazenými elektromotory. Ve strojovně se dodnes zachovala čerpadla, část elektrických rozvodů včetně mohutného reostatu, ale i turbína, přes kterou procházela voda, která získala energii ve věžovém vodojemu a samospádem se poté dostávala do výše položených částí Vršovic.
Mezi lety 1921–1922 byl celý systém rozšiřován a upravován; na těchto úpravách se přímo podílel profesor Hráský. V okolí michelského areálu vznikly další podzemní vodojemy a systém takto fungoval do roku 1927, kdy byly Vršovice připojeny k Praze a vodovody obou měst byly propojeny. V roce 1958 byl areál v Michli prohlášen kulturní památkou (Branický areál si na zapsání do seznamu kulturních památek musel počkat až do roku 2002). Čerpací stanice v Braníku sloužila do 60. let 20. století, poté už byla vedena jen jako záložní vodní zdroj pro potřebu civilní obrany. Věžový vodojem byl napojen na vodárnu v Podolí a sloužil do roku 1975.
Současnost a … budoucnost?
Jakmile ztratily oba areály svoji funkci, začala dlouhá léta hledání nového využití. Od poloviny sedmdesátých let v nich byly sklady, dílny, ubytovny. Na začátku 21. století prošly areály důkladnou rekonstrukcí. Branická část již našla smysluplné využití - je dnes součástí volnočasového areálu, ve kterém najdete řadu hřišť, lanové centrum a další atrakce. Funguje tu i příjemná kavárna. Michelský areál ale ještě své využití hledá. Doufejme, že zelená oáza s nádhernou stavbou ve svém centru novou funkci najde a že bude ožívat častěji, než při akcích Open House Praha.
Děkuji kolegyním a kolegům dobrovolníkům Open House Praha - Janě Rolfové, Blance Štarmanové, Tomáši Syslovi a Pavolu Michalinovi za sdílení fotografií a za svolení je v článku použít.
Použité zdroje:
- PAVLÁNSKÝ, Jaroslav. Vývoj zásobování vodou hlavního města Prahy od XV. století do konce roku 1927: Předneseno ve výtahu na VIII. sjezdu Plynárenského a vodárenského sdružení čsl. v Praze r. 1927. Praha: Vodárny hlav. města Prahy, 1928, s. 21. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:902cd5a8-d17f-47db-a2dd-39d710d21e75
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Vr%C5%A1ovick%C3%A1_vod%C3%A1rna_(Michle)
- https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cerpac%C3%AD_stanice_Vr%C5%A1ovick%C3%A9_vod%C3%A1rny
- https://www.pamatkovykatalog.cz/vodarna-areal-byvale-upravny-vody-a-cerpaci-stanice-vrsovicke-vodarny-13072257
- https://www.pamatkovykatalog.cz/vodarna-15659482
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Vladim%C3%ADr_Hr%C3%A1sk%C3%BD
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kress
Galerie
