Tajemné prostředí Dolského mlýna v srdci Českosaského Švýcarska

Kudy do mlýna

Nejjednodušším způsobem je zaparkovat na parkovišti Starý mlýn (50.8530769N, 14.3781983E) a vydat se přímo k Dolskému mlýnu. Půjdete lesem zhruba 3 kilometry dobře udržovanou cestou. Po cestě můžete vidět zhruba 27 metrů vysoký Královský smrk, jehož kmen má obvod kolem 3 metrů a roste tu přes 180 let.

Narazíte také na starý železobetonový můstek z počátku 20.století, který je první stavbou svého druhu na území bývalého Rakouska – Uherska.

Vydat se lze i druhou cestou z Vysoké Lípy. Tuto trasu jsme kvůli neznalosti zvolili my. Zaparkovali jsme u hotelu Lípa (50.8558150N, 14.3505464E) a drželi se modré turistické značky. Odsud je to k mlýnu sice jen kilometr, ale trasa vede přes skály, takže je poměrně náročná, zejména při zpátečním stoupání. Pro děti rozhodně nedoporučujeme.

Kolem mlýna je krásná všudypřítomná příroda, z které přímo dýchá klid. Samozřejmě jde však o hojně navštěvovanou památku, takže počítejte s větším množstvím lidí. 

Při té příležitosti můžete rovnou navštívit Kamenickou vyhlídku, která je od mlýna něco málo přes 1 km. Naskytne se vám krásný pohled na skalní útvary a říčku Kamenici.

Historie Dolského mlýna

První zmínky pochází z roku 1515, kdy původně trojkolový mlýn poháněl mlecí zařízení a zároveň pilu. Tehdy byl využíván zejména hospodáři z okolních vsí, kteří si sem přicházeli umlít obilí. Roku 1696 jej odkoupil mlynář Jan Kryštof Pohl. Roku 1726 však u řeky vypukl požár a mlýn vyhořel do základů. Do roka tu však stál nový přestavěný barokní mlýn, který zároveň sloužil i jako obydlí pro mlynáře. Tehdy ještě sloužila řeka Kamenice k plavení dřeva, tudíž mlynář nemohl v tomto období snižovat hladinu řeku. To mu bylo kompenzováno v podobě povolení na pálení alkoholu a vaření piva. Ve vlastnictví tohoto rodu, který mlýn několikrát během let přestavěl, zůstal až do roku 1910.

Kolem roku 1881 byl zahájen na Srbskokamenická soutěsce provoz plavby na lodičkách. Na počest Ferdinanda D´Este byla později tato soutěska přejmenována na Ferdinandovu. Mlýn tak přestal plnit svou prvotní funkci a stal se hojně navštěvovanou a vyhledávanou turistickou restaurací. V té době se mu říkalo Grundmühle. Z tohoto důvodu Pohlovi vystavěli naproti mlýnu patrový obytný dům, ve kterém nabízeli výletníkům pokoje na přespání a vznikl tu hotel.

Roku 1932 se podnikání v Dolském mlýně ujímá Marie Dinnebierová, která pokračuje v éře hotelnictví. V té době již atmosféra houstla, vojáci kopali zákopy a následně byly Sudety postoupeny říši. Hotel se posléze proměnil v nevěstinec.

Po ukončení druhé světové války začala stavba velmi rychle chátrat. Do podvědomí společnosti se mlýn opět dostal až po natočení pohádky Pyšná princezna (1952), ačkoli se v pohádce objevil pouze na chviličku. V té době měli filmaři dokonce povolení, zbourat budovu bývalého hotelu, protože kazila panorama. Mlýnské kolo si k ruině museli dopravit sami filmaři a pravděpodobně jej tu tenkrát i zanechali. V roce 2009 se tu natáčela další pohádka Peklo s princeznou a filmaři opět přivezli další kolo.

Děsivá pověst z 16. století

Jeden z mlynářů měl syna, který se vydal do světa, kde zbohatl a za roky na cestách samozřejmě také změnil vzhled. Při jedné ošklivé bouři bouchal na dveře urostlý chlapík prosící o nocleh. Mlynář se svou ženou jej chtěli nejdříve vyhodit, ale pak si všimli, že v ruce drží sáček se zlaťáky. Šlo o jejich syna, který je chtěl překvapit. Protože byli chamtiví, vymysleli hrůzný plán – v noci mu zaťali sekyru do hlavy a okradli jej. Netušili však, že jejich syn se cestou zastavil v nedaleké hospodě, kde o svém plánu vyprávěl. Když pak přišel sedlák do mlýna a ptal se, zda je syn potěšil, vše jim došlo. Zoufalá mlynářka neunesla tíhu svého svědomí a utopila se v řece. Mlynáře pak pronásledovaly přízraky manželky i syna, až se zbláznil a oběsil se v místech, kde bývala kuchyně. Traduje se, že kolem mlýna jsou dosud v noci k vidění siluety postav. Zda je to pravda nebo ne, o tom můžeme pouze spekulovat.